Demagog.cz

Vojtěch Filip
Vojtěch Filip
Všechno zúřadují (myšlena je EU, pozn. Demagog.cz), jak potřebují, bez ohledu na mínění veřejnosti a národních států. Když se nepovede referendum o Lisabonské smlouvě, odhlasuje to parlament, když to neprojde jednou, zmanipulujeme to a prosadíme napodruhé.
Jiné, 26. března 2018

Tento výrok byl ověřen jako nepravda

Odůvodnění

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože v rámci EU hrají prim národní státy. Jejich rozhodnutím jsou přijímána zásadní rozhodnutí, jako např. velmi často zmiňované kvóty.

V první řadě je nutné připomenout, že Evropská unie vznikla na základě rozhodnutí národních států, a právě národní státy podmiňují její měnící se podobu. Národní státy jsou zastoupeny ve všech klíčových institucích EU, stejně tak je zastoupena veřejnost těchto států prostřednictvím volených zástupců v Evropském parlamentu.

Jsou to právě národní státy, které rozhodují o přijetí a následné ratifikaci jakýchkoli smluv o EU. Postup, kterým přijmou a ratifikují tyto smlouvy, je však ve výhradní kompetenci jednotlivých států a jejich ústavních úprav. Svalovat vinu (například v souvislosti s postupem při ratifikaci Lisabonské smlouvy) na EU a vyjímat ze zodpovědnosti národní státy a veřejné mínění proto není na místě.

Mezi základní instituce EU patří:

  • Evropská rada, ve které zasedají jak hlavy členských států, tak čelní představitelé Unie,
  • Evropský parlament, který je přímo volený občany EU a reprezentuje tak názory veřejnosti,
  • Evropská komise, která má za úkol střežit zájmy EU, přičemž jednotliví komisaři jsou jmenováni členskými státy, a
  • Rada Evropské unie, která zprostředkovává postoje vlád členských zemí k jednotlivým oblastem politiky.

Jsou to právě národní státy, které obsazují posty jednotlivých institucí EU a které se v první řadě podílejí na jejich rozhodování. Základní přehled fungování EU je k dispozici zde, přehled jednotlivých institucí EU společně s jejich složením a činností lze nalézt zde.

Vojtěch Filip se odvolává na referendum o Lisabonské smlouvě. Její ratifikaci předcházelo v první řadě hlasování o Smlouvě o ústavě pro Evropu. V tomto případě na základě rozhodnutí několika národních států bylo nutné schválení ústavy v celostátním referendu. Pro přijetí ústavy byla nutná ratifikace ústavy všemi členskými státy EU.

V roce 2005 referendum ve Francii dopadlo negativně. Proti přijetí evropské ústavy se vyjádřilo téměř 55 % obyvatel. Stejný scénář následoval i v Nizozemí, kde se proti ústavě vyjádřilo téměř 62 % obyvatelstva. Zamítavý postoj veřejnosti byl respektován a jednání o přijetí evropské ústavy se nenaplnila.

Členské státy rozhodly myšlenku ústavy opustit a místo toho přijmout novou smlouvu, která by přinesla reformu a zpřehlednění EU (nakolik jde o oprávněný nebo úspěšný krok, nehodnotíme). Výsledkem těchto snah byla Lisabonská smlouva v roce 2007.

O přijetí Lisabonské smlouvy se muselo hlasovat v referendu jen v Irsku, protože to přímo vyžaduje irská ústava. Irové však v prvním referendu podobu Lisabonské smlouvy odmítli. Proto bylo nutné její podobu opětovně projednat a upravit podle potřeb Irska. K tomu došlo, Irové nehlasovali o zcela stejné věci a byly jim poskytnuty některé záruky.

V takto upravené podobě bylo vyhlášené druhé referendum o schválení Lisabonské smlouvy, které Irové 67 % nakonec schválili v říjnu 2009.

Prvotní referenda ve Francii a Nizozemí o přijetí evropské ústavy byly především rozhodnutím politických špiček národních států. Z hlediska EU dopadly negativně a EU tyto výsledky musela respektovat. To, že se o přijetí Lisabonské smlouvy znovu nerozhodovalo v rámci referend, bylo rovněž v pravomoci jednotlivých členských států, které se rozhodly pro schválení smlouvy v rámci vlastních parlamentů.

Co se týče irského případu, prvotní odmítnutí bylo respektováno. Irsku byl nabídnut upravený text Lisabonské smlouvy, který na národní úrovni opětovně prošel testem veřejného mínění.