Český zákon o elektronických komunikacích právo každého občana na přístup k internetu výslovně neupravuje. Nicméně za určitých podmínek ukládá poskytovatelům tzv. univerzálních služeb řadu povinností. Do těch může dle vyhlášky č. 327/2006 Sb. spadat i přístup k internetu. Takové internetové připojení je nyní však garantováno jako úzkopásmové (s dnes již reálně nevyužitelnou nízkou rychlostí přenosu dat) a navíc za předpokladu součinnosti poskytovatelů.

Upřesněme, že Český telekomunikační úřad (ČTÚ) definuje univerzální službu jako „soubor služeb (…), které jsou dostupné ve stanovené kvalitě všem koncovým uživatelům na celém území státu za dostupnou cenu“.

Evropský kodex pro elektronické komunikace z roku 2018 poté univerzální službu popisuje (.pdf, str. 76) jako „záchrannou síť“, „která má zajišťovat, aby přinejmenším určité minimální služby byly dostupné všem koncovým uživatelům a za cenu dostupnou pro spotřebitele, pokud absence takové dostupnosti znamená riziko sociálního vyloučení a neumožňuje občanům plné sociální a ekonomické zapojení do společnosti.“ Dle evropského kodexu je přitom základním požadavkem univerzální služby zajistit, aby všichni spotřebitelé měli za dostupnou cenu přístup „ke službám dostupného přiměřeného širokopásmového přístupu k internetu (…) v pevném místě“. Tedy nikoliv už pouze úzkopásmového přístupu, o němž hovoří česká legislativa.

Jedná se tedy o způsob, jak v případě, že cenově dostupné připojení k internetu není komerčně dostupné, zajistit zvýhodněné připojení těm, kteří jej potřebují. Právo na přístup k internetu v rámci univerzální služby tedy neznamená absolutní právo na přístup k internetu, „ale možnost připojení k internetu v určité kvalitě za dostupnou cenu“. O tom, zda a jakou službu v rámci univerzální služby bude určitý poskytovatel nabízet, rozhoduje ČTÚ. Poskytovatel univerzální služby (například operátor) má možnost požadavek odmítnout z důvodů stanovených jak vyhláškou č. 327/2006 Sb. (§ 1 odst. 2, § 1 odst. 3), tak zákonem (§ 40 odst. 6).

Vláda Andreje Babiše v listopadu 2020 předložila návrh velké novely zákona o elektronických komunikacích, která mimo jiné do českého práva transponuje výše zmíněný Evropský kodex (.pdf) pro elektronické komunikace. Součástí navržených změn je také úprava § 40 odst. 2 (.pdf, str. 73–74), který je transpozicí Přílohy V Kodexu (.pdf, str. 196). Ten má nově určovat funkce, které by měl „přiměřený přístup k internetu“ v rámci univerzální služby poskytovat.

Nově by tak mělo být v rámci tohoto připojení možné využívat např. videohovory ve standardní kvalitě, internetové bankovnictví či sociální média (.pdf, str. 74). Navýšení přenosové kapacity naznačuje také důvodová zpráva (.pdf, str. 160), podle které by „služba cenově dostupného přiměřeného přístupu k internetu (…) měla vykazovat dostatečnou šířku pásma na podporu přístupu alespoň k minimálnímu souboru základních služeb, jež zohledňují služby využívané většinou koncových uživatelů, a na podporu jejich využívání.“ Lze tedy předpokládat, že v závislosti na přijetí novely bude muset být výše zmíněná vyhláška upravena. 

Uvedený vládní návrh novely zákona o elektronických komunikacích prošel 16. června 2021 třetím čtením v Poslanecké sněmovně. Na této původní schválené verzi novely (.docx) následně poslanci setrvali i 15. září, poté co jim Senát vrátil návrh zpět s pozměňovacími návrhy. Doplňme, že při obou hlasováních novelu podpořili poslanci všech sněmovních stran. Po podpisu prezidenta by tak mělo dojít k vyhlášení novely ve Sbírce zákonů.

Vzhledem k navýšení požadované přenosové kapacity v rámci univerzální služby by mělo novelizací dojít k výraznému posunu v kvalitě poskytovaného připojení. V současné době, tedy před vyhlášením novely, je totiž připojení garantováno jen jako úzkopásmové s dnes již reálně nevyužitelnou nízkou rychlostí. Nyní lze tedy hovořit o tom, že díky novelizaci zákona bude mít každý občan právo na přístup k reálně použitelnému připojení k internetu. Vládní slib proto hodnotíme jako splněný.