Dnešní zákonná úprava (...) způsob výběru soudců v zásadě neřeší. Říká jen, že musí mít složenou odbornou zkoušku, musí mu být 30 let a navrhuje ho ministr spravedlnosti a jmenuje prezident. Nicméně nejsou tam stanovené povinnosti z hlediska okruhu lidí, kteří se tím soudcem mohou stát.
Postup, kdy ministr navrhuje soudce ke jmenování prezidentu republiky, vyplývá z ústavní zvyklosti. Kněžínek však jmenuje pouze některé předpoklady a zcela pomíjí např. negativní lustrační osvědčení, bezúhonnost nebo zkušenosti, které okruh potenciálních soudců zužují.
Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, stanoví zákon.
V návaznosti na tento článek stanoví další předpoklady a postup jmenování zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který také odkazuje na zákon č. 451/1991 Sb., ten stanovuje některé předpoklady pro výkon funkce soudce související s jeho působením v letech 1948-1989 (negativní lustrační osvědčení).
Zákon o soudech a soudcích v §60 a násl. pak stanoví následující předpoklady:
Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na zmíněný čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 113 odst. 3.
Dle rozsudku (.pdf, str. 14) 4 Ans 9/2007-197 Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také toto:
„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět;(...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. ... Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců“
Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:
„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace." (Rychetský a kol., Komentář WK)
Můžeme tedy dojít k závěru, že to, že návrh ke jmenování soudce podává ministr spravedlnosti či vláda jako celek, není jako takové upraveno v zákoně, avšak vyplývá to z ústavní zvyklosti.
