Demagog.cz

Vojtěch Filip
Vojtěch Filip
Nikdo, počínaje Václavem Havlem konče Milošem Zemanem, počínaje Mariánem Čalfou a konče nyní Andrejem Babišem, nikdo nezpochybňuje princip jediné Číny. Nedovolil si to ani Donald Trump, nedovolí si to nikdo ve světě. 20 minut Radiožurnálu, 4. října 2019 !
Důležitý výrok

Tento výrok byl ověřen jako nepravda

Odůvodnění

Celkem dva politici, které poslanec Filip vyjmenovává, princip jedné Číny někdy zpochybnili. Jsou to Václav Havel a Donald Trump.

Vojtěch Filip svým výrokem naznačuje, že žádný uvedený český nebo světový politik nezpochybňuje či nezpochybňoval politiku jedné Číny. Pro kontext je nutné uvést, že Filipův výrok se týká vypovězení partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou kvůli odstavci, který slibuje uznání politiky jedné Číny (problematikou jsme se zabývali při ověřování tohoto výroku).

Problematiku jedné Číny jsme již rozebírali například zde. Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky. Ovšem samotné uznání politiky jedné Číny nemusí automaticky znamenat popření nezávislosti Tchaj-wanu (.pdf str. 11–12). Existence oficiálních diplomatických vztahů s Tchaj-wanem je však faktickou překážkou pro navázání hlubších diplomatických a obchodních vztahů s Čínskou lidovou republikou.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, s kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchaj-wanského obyvatelstva.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni. Především ale současná koncepce zdůrazňuje zakotvení České republiky v Evropské unii. Zmiňuje se v ní jasné hodnotové zakotvení ČR v EU a unijní politika je základním rámcem, ve kterém se česká zahraniční politika uskutečňuje. Vzhledem ke státům mimo EU se v ní doslovně píše: „Zahraniční politika ČR vůči státům mimo EU se pohybuje v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších politik EU, rovněž využívá jejich nástrojů a snaží se je uzpůsobit svým zájmům.“

Nyní se zaměříme na vztah politiků uvedených poslancem Filipem k politice jedné Číny.

Václav Havel (československý a český prezident v letech 1989–2003) byl znám svými dlouhodobými negativními postoji k porušování lidských práv v Číně. V roce 1995 se v Praze dokonce účastnil neoficiálního setkání s tchaj-wanským premiérem Lien Čanem. Po tomto setkání pak prohlásil, že nepřítomnost Tchaj-wanu na zasedáních OSN je politováníhodná (.pdf, str. 1). Čína toto považovala za zpochybnění zmíněného principu jedné Číny, což uvádí i na stránkách svého velvyslanectví.

Vzhledem k Havlovu rezervovanému postoji k Číně založenému na zdůrazňování lidských práv a třeba také vzhledem k Dalajlámově návštěvě Prahy v roce 1990 se čínská strana snažila o uznání svých hlavních politických cílů. Jako projev této snahy můžeme považovat sérii bilaterálních setkání a rozhovorů mezi zástupci Číny a středoevropských zemí v letech 1991 až 1995, které vyústily ve vznik Budapešťských principů (str. 4–5). Účastníkem těchto jednání byl v letech 1991–1992 právě předseda vlády Československé federace Marián Čalfa (v úřadě 1989–1992), který například při státní návštěvě Pekingu vysvětlovat postoje Československa k Číně (str. 4–5). Demagog.cz nedohledal, že by Marian Čalfa zpochybnil politiku jedné Číny. Účast na jednáních s Čínou spíše svědčí o opaku.

Miloš Zeman (předseda vlády ČR v letech 1998–2002 a od roku 2013 prezident ČR) je v otázce Číny dlouhodobě konzistentní, o čemž může například svědčit snaha Zemanovy administrativy v roce 1999 pozvat čínského premiéra do Prahy na státní návštěvu (str. 2). V době prezidentství pak rozvíjí vztahy s Čínou dále, a to především na základě svého pragmatismu (str. 1), ale rovněž v souladu s vládní politikou (viz výše). Postoj Zemana je jasně patrný například z vyjádření se ve sporu týkajícího se vypovězení partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou. Zeman totiž k rušení kulturních akcí pražských umělců čínskou stranou uvedl, že takové akce respektuje jako odvetu za neuznání politiky jedné Číny.

Andrej Babiš (předseda vlády ČR od roku 2017) se nechal slyšet, že jeho vláda politiku jedné Číny respektuje. Oficiální zahraniční politika české vlády k politice jedné Číny je ostatně popsána v tomto článku výše.

Pro úplnost ještě doplníme pozici Donalda Trumpa. Pozice Donalda Trumpa je v této otázce poněkud rozkolísaná. V prosinci 2016 svým výrokem zpochybnil politiku jedné Číny, když si pro její uznání kladl požadavky při vyjednávání obchodní dohody, ovšem již v únoru 2017 toto tvrzení odvolal.

Pro kontext nabídneme ještě pozici Václava Klause a několika dalších evropských politiků:

Hlavní otěže v zahraniční politice a tím i v česko-čínských vztazích převzal po Mariánu Čalfovi v roce 1993 právě Václav Klaus (předseda vlády ČR v letech 1992–1997 a prezident ČR v období 2003–2013). Klaus již jako premiér samostatné České republiky při své návštěvě Číny v roce 1994 čínské představitele ujišťoval, že ČR plně respektuje princip jedné Číny (str. 5), čímž se o rok později dostane do sporu s Havlem a jeho výroky na adresu Tchaj-wanu (str. 5). O konzistentnosti Klausových postojů v delší časové rovině může svědčit i jeho prohlášení týkající se cesty do Číny v roce 2004, ve kterém se vyjadřuje o vzájemném respektu, který je nutné s Čínou udržovat. Faktem rovněž je, že Klausova zahraniční politika je typická velkým pragmatismem, který mu umožňuje neřešit lidskoprávní otázky a tím se vyhýbat sporným bodům s Čínou.

Pragmatický postoj v Evropě není výjimkou. Například kancléřka Angela Merkelová Čínu navštěvuje velmi často. Za dobu svého úřadování ji navštívila celkem dvanáctkrát. Pevnost jejího postoje k Číně je doložitelná například jejím distancování se od Trumpova zpochybnění politiky jedné Číny. Podobně jako kancléřka Merkelová k Číně přistupuje francouzský prezident Emanuel Macron, který na společném setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem prohlásil: „Máme mezi sebou rozdíly… Nikdo z nás není naivní. Ale my respektujeme Čínu… a přirozeně očekáváme od našich velkých partnerů, že také respektují jednotu Evropské unie stejně jako její hodnoty.

Pokud jde o asijské velmoci, tak například Japonsko jednotnou Čínu a Tchaj-wan jako součást Čínské lidové republiky uznává od roku 1972, a navíc se za vlády japonského premiéra Šinzó Abe mluví o výrazném zlepšení čínsko-japonských vztahů. Jižní Korea pak ustanovila své vztahy s Čínskou lidovou republikou až v roce 1992 po přerušení diplomatických vztahů s Tchaj-wanem.

Čínskou republiku (Tchaj-wan) uznává celkem 17 nezávislých států (většinou zemí třetího světa), mezi nimiž je například africké Svazijsko.

Výrok Vojtěcha Filipa hodnotíme jako nepravdivý, protože u celkem dvou jím jmenovaných příkladů osobností se nám povedlo najít výroky zpochybňující politiku jedné Číny. Konkrétně se jedná o Václava Havla, jehož návrh prosadit Tchaj-wan za člena OSN může být považován za zpochybnění námi diskutované politiky. Donald Trump rovněž svým výrokem v minulosti zpochybnil nedotknutelnost politiky jedné Číny.