Miloš Zeman ve svém výroku tvrdí, že prezidentu republiky nevyplývá z Ústavy povinnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu, pokud se na tom shodne kvalifikovaná většina Sněmovny, tedy 120 poslanců.

Tuto situaci upravuje čl. 35 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanovuje: „Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců.“ Toto ustanovení tedy prezidentovi ukládá jednoznačnou povinnost Sněmovnu rozpustit bez zbytečného odkladu, pokud se na tom usnese 120 poslanců.

Na tomto výkladu Ústavy existuje shoda i mezi ústavními právníky. „Nepanují o tom prakticky žádné pochybnosti,“ řekl k této problematice Jan Wintr. Žádný jiný výklad tohoto ustanovení neexistuje ani dle ústavního právníka Ladislava Vyhnánka, podle kterého „prezident tak bez jakýchkoliv pochybností nemá prostor pro uvážení“. 

Prezident by měl po obdržení usnesení Poslanecké sněmovny o jejím rozpuštění jednat bez zbytečného odkladu, což v tomto kontextu podle Wintra znamená „třeba pár dní“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský tvrdí, že „ten časový rozdíl mezi okamžikem, kdy sněmovna přijme usnesení, a okamžikem, kdy prezident to rozhodnutí, ten nemůže být počítán na týdny, ale maximálně na týden.“ Ústavní právník Marek Antoš doplňuje: „Nedokážu si představit, co by mělo být tím důvodem, proč by prezident nepostupoval bezodkladně.“

Pro kontext připomeňme, že toto ustanovení bylo do Ústavy doplněno v roce 2009 v reakci na kauzu Melčák. Ústavní soud tehdy svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/09 zrušil ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období z důvodu jeho protiústavnosti. 

Nicméně Ústava upravuje v čl. 35 odst. 1 rovněž situace, kdy prezident nemá povinnost Sněmovnu rozpustit. Může tak učinit například v případě, kdy „zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné“ nebo kdy „Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. V těchto případech je tedy prezidentovi přiznán určitý prostor pro uvážení.

Jelikož ovšem Miloš Zeman ve svém výroku odkazoval na situaci podle čl. 35 odst. 2 Ústavy ČR, hodnotíme tento jeho výrok jako nepravdivý.

Závěrem doplňme, že systematika rozdělení ustanovení článku 35 (ostatně ani jiných článků Ústavy) do odstavců není náhodná. Pokud by měl mít prezident možnost uvážení také při návrhu Sněmovny na své rozpuštění, tento případ by nebyl formulován na jiném místě a odlišně od odstavce 1.