Josef Bernard mluví o maastrichtských konvergenčních kritériích, jejichž smyslem je posoudit míru ekonomické schopnosti uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurozóny bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek. Poukazuje na to, že dnešní „situace v celoevropské ekonomice je natolik výjimečná,“ že i (některé) státy platící eurem neplní kritéria potřebná pro vstup do eurozóny.

Jednotlivá konvergenční kritéria stanovuje Smlouva o fungování Evropské unie (Maastrichtská smlouva):

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb,
• kritérium kurzové stability,
• kritérium udržitelnosti veřejných financí.

Tato kritéria jsou platná pouze pro státy, které chtějí vstoupit do eurozóny, nevztahují se na státy, které již členy eurozóny jsou. Pro státy eurozóny nicméně platí podmínky definované ve čl. 126 odst. 1 a odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. 

Zeměmi, které tvoří eurozónu, jsou Rakousko, Belgie, Kypr, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Kritérium cenové stability

Podle tohoto kritéria se od uchazečské země požaduje, aby její průměrná míra inflace měřená v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením nepřekračovala o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků (zpravidla nejnižší inflace). Podle Konvergenční zprávy 2022 (.pdf, str. 40) z dubna 2022 byla referenční hodnota, kterou by inflace neměla přesáhnout, 4,9 %.

V dubnu 2022 nesplňovaly kritérium cenové stability tyto státy eurozóny: Nizozemsko, Lucembursko, Španělsko, Slovensko, Belgie, Lotyšsko, Estonsko a Litva.

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

V rámci kritéria dlouhodobých úrokových sazeb se od uchazečské země žádá, aby v průběhu jednoho roku před šetřením její průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují u desetiletých státních dluhopisů, samotná dlouhodobá úroková sazba se počítá jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců.

Dle již zmiňované Konvergenční zprávy 2022 měly (.pdf, str. 49) nejnižší úrokové sazby ve státech eurozóny opět Francie (0,2 %), Finsko (0,3 %) a Řecko (1,4 %) s referenční hodnotou 2,6 %. Žádná země eurozóny přitom v dubnu nepřekročila průměrnou roční úrokovou sazbu 2,6 %, tudíž všechny země splňují kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

Kritérium kurzové stability

Podle tohoto kritéria se od uchazečské země požaduje, aby se alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením účastnila mechanismu ERM II a aby po tuto dobu její směnný kurz nebyl vystavován silným tlakům.

ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. ČNB uvádí, že v případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB). Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ±15 %.

„Plnění kurzového kritéria má vytvořit jistotu, že trvalá fixace směnného kurzu národní měny, s nímž uchazečská země vstupuje do měnové unie, bude provedena na fundamentálně správné úrovni a nestane se zdrojem makroekonomických nerovnováh", uvádí web zavedenieura.cz

Toto kritérium logicky nebudeme hodnotit, jelikož ve státech, které používají euro, již k trvalé fixaci měny došlo a jejich předešlá měna prakticky zanikla.

Kritérium udržitelnosti veřejných financí

Čtvrté fiskální kritérium stojí na ustanovení Maastrichtské smlouvy, které zakazuje členským zemím EU hospodařit s nadměrnými schodky. Pojem nadměrný schodek je následně vymezen jednak z pohledu určité výše rozpočtového deficitu, ale i z pohledu určité výše vládního dluhu. Stát kritérium neplní, nastává-li některá z uvedených dvou skutečností:

• „Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 3 %, ledaže by buď tento poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně poblíž referenční hodnoty, nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné.“
• „Poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.“

Pro členy eurozóny je pak namísto maastrichstkých kritérií (které se uplatní jen při vstupu do eurozóny) závazný Pakt o stabilitě a růstu. Ve svém kodexu chování (code od conduct) specifikuje, že členské státy by neměly (.pdf str. 4) přesahovat hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu (HDP) a pokud hranici překračují, měly by se k ní svým chováním usilovně blížit. 

Státy eurozóny, které překročily hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k HDP v roce 2021 jsou: Slovensko (63,1 %), Finsko (65, 8 %), Německo (69,3 %), Slovinsko (74,7 %), Rakousko (82,8 %), Kypr (103,6 %), Belgie (108,2 %), Francie (112,9 %), Španělsko (118,4 %), Portugalsko (127,4 %), Itálie (150,8 %) a Řecko (193,3 %). Ostatní země eurozóny v roce 2021 nepřekročily 60% hranici.

Kromě Slovenska, Finska, Německa a Slovinska ostatní zmíněné státy drží poměr svého veřejného zadlužení k HDP nad 60 % 10 a více let. Je tedy možné tvrdit, že tyto státy neplní závazný Pakt o stabilitě a růstu (.pdf) dlouhodobě.

Když se podíváme souhrnně na plnění tří hodnocených kritérií mezi státy eurozóny, vidíme, že dvě z nich alespoň některé státy platící eurem v současnosti nedodržují. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb plní všechny členské státy eurozóny, u cenové stability už referenční hodnotu překračuje 8 států a kritérium udržitelnosti veřejných financí neplní hned 12 států z 19. Výrok Josefa Bernarda proto hodnotíme jako pravdivý.