Všechny země, všechny státy, které zavedly ochranná cla v zájmu ochrany svého průmyslu, na tom dlouhodobě prodělaly. Protože ten domácí průmysl ztratil konkurenceschopnost, zvýšil ceny domácích výrobků, protože mu zahraniční dovozce nekonkuroval. No a klasickým příkladem bylo svého času Španělsko.
Přestože proti protekcionismu hovoří podle OECD fakta, např. negativní dopad na globální trh a snížení konkurenceschopnosti domácích firem, ne nutně všechny státy světa na zavedení ochranářské politiky musely prodělat. Příkladem budiž Spojené státy v období 1816 - 1945, které sice měly jedny z nejvyšších cel na světě, ale dlouhodobě hospodářsky rostly. Politiku ochrany strategických odvětví (automobilky, ocelářský prumysl, petrochemický průmysl apod.) uplatňovalo v 60. a 70. letech Japonsko. Postupně jak se zvyšovala konkurenceschopnost strategických odvětví, snižovala vláda zároveň cla na dovoz a jiná ochranná opatření (Kagami, M. pdf s. 124-128). Současně v období ochranářské politiky zaznamenalo Japonsko také růst životní úrovně.
Co se týče Španělska, hovoří Miloš Zeman nejspíše o období 40. - 50. let 20. století, kdy byla snaha uplatnit tzv. import substitution industrialization, tedy nahrazení importovaného zboží domácí produkcí. V tomto případě se jednalo o naprosté hospodářské fiasko, neboť na počátku 50. let se španělský hrubý domácí produkt nacházel přibližně na 40 % HDP západoevropských zemí. Je však třeba doplnit, že nejen španělské hospodářství ale celá země byla ve třicátých letech rozvrácena občanskou válkou.
Tahle otázka je ovšem velmi diskutabilní, neboť i přes přítomnost některých konkrétních případů nelze zcela přesně určit, co míní Miloš Zeman onou dlouhodobostí. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.
