Při podpisu tzv. Lisabonské smlouvy se jednotlivé státy zavázaly k přenosu některých národních pravomocí na kolektivní orgány EU (u mnohých k tomuto přenosu došlo již dříve, například na základě tzv. Maastrichtské smlouvy). Lisabonská smlouva například zakládá celní unii, národní státy tedy nemohou rozhodovat o clech na zboží dovážené do země. EU má také právo upravovat některé otázky týkající se mimo jiné vnitřního trhu v unii, dopravy či energetiky.

Pojem vyhláška však v evropském právu neexistuje. Evropská unie používá následující právní akty:

• Nařízení: vydává Rada EU, závazné pro celou unii (např. chráněná označení produktů)
• Směrnice: stanovuje určité cíle, zpravidla ve formě minimálních požadavků (např. omezení pracovní doby), kterým jsou členské státy povinny přizpůsobit svou legislativu
• Rozhodnutí: vztahuje se k určité zemi či určité firmě, pro tu je pak závazné. Patrně nejznámější rozhodnutí z poslední doby je to týkající se dominantního postavení firmy Microsoft
• Doporučení: nemá právní závaznost, slouží spíše k formulování postojů orgánů EU k určité problematice
• Stanovisko: jedná se především o vydávání stanovisek k připravované legislativě ze strany některých výborů či orgánů

Členské státy jsou tedy nuceny řídit se nařízeními a implementovat směrnice, jejichž případnou (ne)smyslnost si netroufáme hodnotit.

S malou výhradou k nepřesnosti pojmů hodnotíme výrok jako pravdivý.