Z důvodu absence fekální literatury v našich zdrojích vycházíme z definic internetového serveru Wikipedia. "Chlévský hnůj (nebo zkráceně hnůj) je tuhé statkové hnojivo vzniklé fermentací chlévské mrvy - směsi tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat (zejména skotu) a podestýlky." Volně přeloženo by se dalo říci, že hnůj tvoří zkvašené fekálie smísené se slámou či pilinami. Po krátké úvaze jsme došli k závěru, že i novináři jsou lidé a jako takoví vznikli komplikovaným biologickým procesem zahrnujícím spíše než fermentaci několik jiných úkonů s koncovkou -ce (komunikace, následná tělesná interakce, atd…) Žádný z těchto úkonů pak nevyžaduje výkaly či seno. Alespoň ne nezbytně.

Definice pokračuje takto: „Dobře vyzrálý hnůj je tmavá, snadno rýpatelná hmota v povrchových vrstvách hnědočerná, ve spodních nazelenalá, která při styku se vzduchem rychle černá. Páchne slabě amoniakem.”

Experimentálním výzkumem na katedře žurnalistiky FSS MUNI jsme zjistili, že ač některé ze zkoumaných subjektů byly výrazně tmavé (a naše evropské metodiky výzkumu je překvapily,) žádný z nich nebyl snadno rýpatelný. Rovněž ani čichová zkouška neodhalila stopy čpavku s výjimkou jednoho studenta, který se právě vrátil propocen z maratonského běhu.

Co se fekálií týče, argumentace je vpodstatě totožná jako v případě hnoje. Výkal, jak říká Wikipedia, je produktem vyprazdňování tlustého střeva. Nepodařilo se nám najít záznam o tom, že by na svět přišel některý žurnalista touto progresivní alternativní metodou porodu. Nemluvě o tom, že by jej šlo následně efektivně hospodářsky využít jako hnojivo.

Kritérium pitomosti pak posuzujeme z každodenního života. Jistě nelze říci, že by všichni novináři byli pitomci. Jak říká známé rčení, nemůžeme také srovnávat Hrušky s jabkama.

Ve světle všech těchto informací jsme tedy nuceni výrok prezidenta Zemana hodnotit jako nepravdivý.