Tam už je tolik trestních oznámení mezi panem Tuhým, panem Komárkem. (…) Ale i VSS v Praze došlo k rozhodnutí, že pokud jde o tzv. Šlachtovu zprávu, tak nemá žádnou hodnotu, pokud se týká té reorganizace.
V červnu 2016 podal policejní prezident Tomáš Tuhý trestní oznámení kvůli prohlášení šéfa ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jiřího Komárka. Komárek totiž pro Českou televizi uvedl, že Tuhý je podezřelý z úniku informací v souvislosti se stamilionovou hospodářskou kriminalitou.
V červenci 2016 pak Jiří Komárek podal trestní oznámení na ministra vnitra Milana Chovance, policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho náměstka Zdeňka Laubeho.
„Podle mého názoru mohli uvedení pánové zneužít svého postavení a funkce k maření důležitého úkolu bezpečnostního sboru s úmyslem poškodit ústavní zřízení ČR,“ uvedl jako odůvodnění žaloby Komárek.
Tzv. Šlachtova zpráva je dokument, který zpracoval bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta společně s bývalými kolegy, včetně Jiřího Komárka. Tento dokument měl dokazovat, že se policejní představitelé snažili prostřednictvím reorganizace zbavit Roberta Šlachty na vedoucím postu. Tento dokument měl podpořit žalobu Jiřího Komárka.
Začátkem ledna 2017 náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný uvedl, že žalobci se nebudou zabývat žalobou na ministra vnitra Chovance, policejního prezidenta Tuhého ani jeho náměstka Laubeho. Podle rozhodnutí ve věci nelze spatřovat podezření ze spáchání trestného činu. Adam Bašný také uvedl, že po pečlivém vyhodnocení materiálů, které se měly týkat trestní činnosti spojené s reorganizací policie, bylo rozhodnuto o založení věci.
Já jsem to oznámil už před Vánoci (že podá stížnost k Nejvyššímu soudu v kauze Rath, pozn. Demagog.cz).
Vrchní soud v Praze zrušil verdikt nad bývalým hejtmanem Davidem Rathem za korupci.
Ministr spravedlnosti Pelikán záměr podat stížnost k Nejvyššímu soudu v kauze Rath oznámil v rozhovoru (1:35–1:50) pro Český rozhlas 20. prosince 2016.
Ministr Pelikán uvedl, že si není jistý tím, zda je chybou, že soud při povolení odposlechu nekriticky převezme argumenty státního zástupce. Považuje to totiž za běžnou praxi. Podle ministra Pelikána to tedy není důvod, pro který by měl být rozsudek zrušen.
Domnívám se, že jenom tam (má vláda odpovídat, pozn. Demagog.cz), kde vláda se na tom také podílí tím, že například kontrasignuje ta rozhodnutí, což tenhle případ není.
Robert Pelikán zde reaguje na Blažkův výrok, podle nějž vláda odpovídá za veškerou činnost prezidenta. Pelikán však správně uvádí, že vláda odpovídá pouze za kontrasignovaná rozhodnutí, tedy ta, na kterých se podílí svým podpisem.
Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Blažkovo zjednodušující vyjádření, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, je tedy nepravdivé a ministr Pelikán jej zde uvádí na pravou míru.
Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda“. Mezi takováto kontrasignovaná rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.
Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“
Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Ministru spravedlnosti dáváme tedy zapravdu, když poslance Blažka opravuje v tom smyslu, že vláda je odpovědná pouze za kontrasignovaná rozhodnutí.
Ve Spojených státech mají 17 zpravodajských služeb.
Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.
Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).
Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.
USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Spojené státy a jejich služby byly poměrně dost diskvalifikovány po roce 2003, poměrně hodně závažným způsobem (...) jak se pracovalo s jejich argumenty, jak pracoval právě Colin Powell ve Spojených národech a kde se uváděly důkazy, které se pak ukázaly být nepravdivé. Takže to je věc, to byla reputace, která tím byla docela poškozena.
Ministr Zaorálek patrně naráží na kauzu Colina Powella, který byl v letech 2001–2005 ministrem zahraničí USA v administrativě prezidenta George W. Bushe.
Na půdě Rady bezpečnosti OSN vystoupil Powell jen několik týdnů před invazí do Iráku s prezentací, v níž představil důkazy amerických tajných služeb proti Iráku. Powell zde hovořil o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a že v Iráku existují laboratoře pro vývoj biologických zbraní, což dokládal satelitními snímky. Na základě těchto zjištění Powell prosazoval nutnost použití síly proti Iráku.
Ve své prezentaci vycházel z informací zpravodajské agentury CIA. V roce 2004 Powell přiznal, že značné množství informací, které v prezentaci na setkání RB OSN použil, bylo nepřesných či nepravdivých.
V roce 2015 server CBS News informoval, že se bývalý náměstek ředitele CIA Michael Morell ve své nové knize omluvil Powellovi za to, že mu CIA poskytla chybné informace, kvůli čemuž Powell čelil veřejné kritice. Morell také připomněl, že CIA oficiálně odmítla, že by sehrála jakoukoliv roli v Powellově projevu.
Tvrzení, že na základě této kauzy došlo k diskreditaci CIA, je spekulativní. Ve zprávách některých médií se nicméně objevovala tvrzení například o tom, že USA zahájily válku proti Iráku na základě nadhodnocených a nepravdivých zpravodajských informací (The Guardian). Magazín Foreign Policy pak zařadil „Powellovu kauzu“ do seznamu deseti největších selhání amerických zpravodajských služeb.
Kdo si přečte tu veřejnou část (zprávy, která mimo jiné varuje před možným ovlivňováním voleb v Evropě ze strany Ruské federace, pozn. Demagog.cz), tak tam najde odkazy na veřejné výroky pana Putina, najdete tam citace serverů ruských, věci, které jsou veřejně známé.
Jedná se o veřejnou část zprávy (.pdf) Background to “Assessing Russian Activities and Intentions in Recent US Elections”: The Analytic Process and Cyber Incident Attributionvydanou 6. 1. 2017, v níž NSA, CIA a FBI hodnotí vliv Ruské Federace na prezidentské volby ve Spojených státech v roce 2016.
Server The Guardian nabízí výňatky z této zprávy, v nichž se můžeme dozvědět, že cílem ruské kampaně nařízené Vladimirem Putinem bylo zpochybnit demokratický proces v USA a očernit Hillary Clinton jakožto protikandidátku Ruskem preferovaného Donalda Trumpa.
Brian Bartholomew ze společnosti Kaspersky Lab (společnost zabývající se kyberbezpečností) serveru The Guardian řekl, že veřejná část zmíněné zprávy neobsahuje technické podrobnosti a že se v podstatě jedná o analýzu tiskových výstupů ruského zpravodajského kanálu Russia Today.
O tom, že zpráva přináší pouze veřejně dostupné agenturní informace, hovořil také server The Washington Post. Zpravodajský server The New York Times přinesl informaci o tom, že se někteří lidé z řad podporovatelů Donalda Trumpa domnívají, že zveřejnění části zprávy, která neobsahuje podrobné informace, má sloužit jako politický nástroj k napadení legitimity zvolení Trumpa prezidentem. Toto tvrzení zpravodajské služby odmítly.
Trump před nedávnem řekl, že chystá reformu tajných služeb.
S informací o reorganizaci tajných služeb přišel The Wall Street Journal. Podle nejmenovaného Trumpova blízkého spolupracovníka mělo dojít k reformě především u útvarů CIA a DNI. Toto tvrzení však následně vyvrátil server Politico.
Podle reportáže The Wall Street Journal mělo dojít především ke snížení velikosti kvůli obavám ze zpolitizování moci tajných zpravodajských služeb. Informaci o zamýšlené reformě mezitím převzala světová média a o tématu se hovořilo i v ČR.
Trumpův mluvčí Sean Spicer však podle zjištění serveru Politico (z 5. ledna 2017) odmítá jakékoliv plány na reorganizaci tajných služeb. Podle mluvčího Spicera jsou zprávy z The Wall Street Journal nesprávné. Všechna jednání jsou určena pro informační účely a hlavní prioritou zvoleného prezidenta je co nejeefektivnějším způsobem zajistit bezpečnost země. „Není pravda, že by mělo dojít k restrukturalizaci organizace zpravodajských služeb,“ tvrdí Spicer.
Sám Donald Trump má s tajnými službami komplikovaný vztah, žádné přímé prohlášení o plánované reformě však zatím nevydal. Explicitně o tajných službách nemluví ani ve svém programu, ale zabývá se zde tématem kyberbezpečnosti, která s tajnými službami souvisí.
Ty informace, které tam jsou, to, že Rusové dokonce preferují Trumpa, to říkali veřejně, to jsme slyšeli celou dobu.
Přestože se náklonnost Ruské federace k Donaldu Trumpovi veřejně diskutuje, samotný Kreml jej nikdy za přímo preferovaného kandidáta veřejně neoznačil.
Ministr Zaorálek komentoval zjištění amerických tajných služeb, která jsou dle jeho názoru z větší části již známá. Podporu budoucího amerického prezidenta však ruští představitelé nikdy veřejně nedeklarovali.
Sám prezident Putin své preference nikdy přímo nesdělil, například v zářijovém rozhovoru pro zpravodajství společnosti Bloomberg redaktorovi na otázku, se kterým kandidátem by raději řešil mezinárodní politickou situaci, odpověděl: „Chtěl bych jednat s člověkem, který dokáže dělat zodpovědná rozhodnutí a plní dohody, jež jsme uzavřeli. Na jménu nezáleží.“ Spolupracovat s jakýmkoli prezidentem byl před volbami ochotný i šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov.
Na rozdíl od Putina a Lavrova se jasně vyslovil pro Trumpa například nacionalistický poslanec Vladimir Žirinovskij, jeho názor však nemůžeme považovat za oficiální stanovisko ruské diplomacie.
No, tak to je právě ta disproporce. Když je to mezi Rusy a Američany, tak oni ty ambasády mají tak ohromné, že když vyhostí jedna strana nějakých 20 diplomatů, tak riskuje, že samozřejmě přijde i o 20 svých, ale ty síly zůstávají vyrovnané. Když se česká vláda, ať už jakákoliv, rozhodne vyhostit 20 diplomatů a oni udělají Rusové reciproční krok a vyhostí taky našich 20, tak my to můžeme zavřít, protože už tam nikdo nezbude.
Alexandr Vondra naráží na události posledních dní roku 2016. Odstupující administrativa prezidenta Baracka Obamy vypověděla 35 ruských diplomatů v reakci na informace tajných služeb, že se ruští hackeři napojení na Kreml snažili ovlivnit podzimní americké volby ve prospěch Donalda Trumpa. Kreml se nechal slyšet, že se k recipročnímu vyhoštění amerických diplomatů z ruského území nechystá.
Pokud se podíváme na disproporci mezi českým zastoupením v Ruské federaci a naopak, zjistíme (podle data MZV na webu Lidovky ze září 2016), že Rusové mají v České republice zhruba dvakrát více lidí, než kolika disponuje Česká republika u nich. Z tohoto pohledu má tedy Vondra pravdu, že pokud by Česká republika spolu s Ruskem přistoupila ke vzájemnému vyhošťování v rámci ambasád, výrazně problematičtější by to bylo pro nás.
Ještě k těm Američanům. Vždyť si vezměme, oni vynalezli internet, ten byl vynalezen vlastně jako vedlejší produkt práce na atomové bombě, že jo, za 2. světové války.
Přestože byl internet skutečně vynalezen ve Spojených státech, světlo světa spatřil až mnoho let po druhé světové válce.
Vznik internetu se podle většiny zdrojů datuje na začátek 60. let 20. století, kdy Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty (DARPA) ve Spojených státech začala zkoumat možnosti vzniku mezinárodní sítě vzájemně propojených počítačů. Jejich úsilí vyústilo roku 1969 k vytvoření experimentální sítě ARPANET, pomocí které byla také přenesena první data mezi počítači. Další vývoj internetu stručně popisuje například toto video.
Vývoj internetu (nejprve ze sítě mezi vědeckými pracovišti) a mapy postupného propojování jsou přehledně popsány v tomto článku.
Žádný zdroj neupozorňuje na možný vývoj internetu mezi lety 1939 a 1945 (resp. 41–45, kdy byly ve válce USA), výrok tedy považujeme za nepravdivý.
