Přehled ověřených výroků

ČNB v červnu 2016 oznámila, že od října 2016 zpřísní podmínky pro poskytování hypoték. Nejedná se ale o příkaz. Banky nemusí toto doporučení dodržet a není tedy jisté, že na poskytnutí úvěru bude potřeba vlastních prostředků. ČNB si přeje, aby komerční banky neposkytovaly hypotéky na 100 % hodnoty nemovitosti. Nověbby mělyposkytnout hypoteční úvěr pouze na 95 % hodnoty a od dubna 2017 pouze do 90 %.

To znamená, že žadatel o hypoteční úvěr bude doplácet z vlastních zdrojů. Jedná se zatím pouze o doporučení (.pdf, bod I., str.2) a ČNB nebrání institucímposkytovat úvěry podle vlastního rozhodnutí. ČNB v současné době nemá pravomoc k stanovení závazných limitů hypoték.

Viceguvernér Tomšík v rozhovoru pro HN uvádí záměr ČNB legislativně uchopit možnost ČNB závazně stanovovat limity: „Usilujeme o legislativní zakotvení pravomoci ČNB stanovovat institucím závazné limity některých rizikových parametrů, které dnes pouze doporučujeme." Nová pravidla má přinést připravovaná změna zákona o ČNB.

ČNB toto opatření odůvodňuje (pdf. str.13) vyšší rizikovostí poskytovaných úvěrů a chce zabránit spekulacím na trhu s nemovitostmi, které mohou být způsobeny právě nízkými úrokovými sazbami a tedy i relativně nízkým úvěrem. Cena nemovitosti by mohla být nadhodnocena, což by mohlo způsobit problémy s kolísavostí hodnoty nemovitosti v průběhu krizí. ČNB se tomuto tímto doporučením snaží zamezit.„Kombinace mimořádně nízkých úrokových sazeb a snadné dostupnosti úvěrů na bydlení vytváří podmínky pro růst cen rezidenčních nemovitostí nad úrovně odpovídající vývoji fundamentálních faktorů. Zdrojem tohoto rizika je rychlý růst nových hypotečních úvěrů podporovaný klesajícímiúrokovými sazbami." Pokud bude možné poskytovat úvěr do výše 95 % hodnoty nemovitosti, u 3 milionového bytu bude potřeba 150 000 Kč vlastních. V případě 90 % úvěru by tato částka byla 300 000 Kč. Svatomír Mlčoch ve svém výpočtu uvedl částku 450 000 Kč, což je sice poněkud více. Závisí ale samozřejmě na konkrétním úvěru a na tom, jak se banky rozhodnou respektovat ono doporučení, takže tato částka je možná.

Výrok Svatomíra Mlčocha tedy musíme hodnotit jako zavádějící, právě proto, že prozatím má opatření pouze doporučující charakter.

Švec zde zavádí, když sice popisuje korektně počet platících cestujících, nicméně opomíjí další funkce a činnosti na letišti. To může vést k dojmu, že kromě pár cestujících se zde již žádná aktivita nevyvíjí.

Město České Budějovice ve svém rozpočtu (Běžné výdaje - Jihočeské letiště České Budějovice a.s.) počítá s transferem do společnosti Jihočeské letiště a.s. ve výši 17 milionů korun. Jihočeský kraj ve svém letošním schváleném rozpočtu (.pdf, str. 18) uvádí částku 45 milionů běžných výdajů. To dohromady čítá 62 milionů.

Počet cestujících nám potvrdila paní Martina Vodičková, marketingový manažer, vnější vztahy Jihočeského letiště. Poskytnutá čísla vypadají následovně:

„Celý rok 2015 / 116 platících cestujícíchK srpnu 2016 / 85 platících cestujících/ odbavených cestujících cca 400.“

Pokud tedy přepočítáme těchto 201 osob na rozpočtované transfery od města a kraje, zjistíme, že na 1 cestujícího připadá cca 308 457 Kč. To je dokonce více, než kolik Švec uvádí.

Dodejme kompletní odpověď paní Vodičkové stran využívání letiště:

„Letiště České Budějovice má v současné době licenci jako veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní letiště kategorie 4C. Vzhledem k tomu, že zde není dobudován terminál pro odbavení cestujících a ani technické vybavení (absence radionavigace a světelné navigace) není uzpůsobeno pro odbavení pravidelných linek nebo charterových letů, není za současného stavu letiště připraveno běžně odbavit cestující. Až po dokončení modernizace, na níž Jihočeský kraj jako vlastník areálu a investor pracuje, bude letiště schopné i těchto výkonů. Za těchto podmínek je uvádění počtu platících pasažérů velmi zavádějícím údajem. Pro vysvětlení: platící pasažér je ten, který z letiště odlétá, nepatří sem posádka letadla či přilétající cestující. Letiště je hojně využíváno zejména k obchodním letům, kdy manažer bývá zpravidla součástí posádky a tudíž není kalkulován do statistiky platících.Více o provozu letiště vypovídá statistika přistání a vzletů (pohybů), kterých bylo v roce 2015 uskutečněno 7202 z toho 622 mezinárodních, v letošním roce k srpnu 6339 z toho 500 mezinárodních.
Celý rok 2015 / 116 platících cestujícíchK srpnu 2016 / 85 platících cestujících/ odbavených cestujících cca 400.“

Výroční zpráva Letiště ČB (.pdf, str. 8) pro rok 2015 popisuje také další úkony, které se zde dějí:

„O 22 % se pak zvýšila tonáž letadel, což znamená, že v roce 2015 Letiště České Budějovice odbavovaločastěji a více větších, zejména pak obchodních letounů. V posledních 3 měsících roku 2015 byla jediným uživatelem letištní letové informační služby AFIS letecká záchranná služba HEMS České Budějovice (KRYŠTOF 13). Ta na letišti působila na novém heliportu od srpna s tím, že první měsíc se jednalo o provoz zkušební.“

Mackovík sice korektně popisuje to, že zmíněný zákon byl předložen a že ministr spravedlnosti jej narozdíl od vlády podpořil, stejně tak popisuje správně, že v dané věci byla podána interpelace, v dalších částech svého výroku se dopouští zavádění. Konkrétně zákon není předložen 3 roky, jak je naznačováno, ale "pouze" rok. Rovněž zužuje možnosti, za kterých může být tento návrh návrh předložen, když tvrdí, že je snad 3 roky nucen čekat, s čím přijde ve věci této konkrétní předlohy (tisk 539) vládní koalice.

V Poslanecké sněmovně leží sněmovní tisk 539, což je poslanecká novela zákona o soudech a soudcích. Tento návrh zavádí právě krajský soud v městě Liberec.

Důvodová zpráva (.pdf - str. 2 důvodové zprávy) návrhu konkrétně uvádí:

" Cílem navrhované právní úpravy je zřízení Krajského soudu v Liberci, který je sídlem Libereckého kraje, a zrušení pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem se sídlem v Liberci. V důsledku tohoto opatření se struktura krajských soudů přiblíţí struktuře vyšších územních samosprávných celků. Spolu s novým krajským soudem vznikne namísto pobočky Krajského státníhozastupitelství v Ústí nad Labem se sídlem v Liberci i Krajské státní zastupitelství v Liberci. "

Tento návrh byl do Sněmovny podán8. července 2015.

Zřízení krajského soudu v Liberci skutečně Pelikán veřejně podpořil. Pro server Česká justice 5. února 2016 uvedl:

" Pokud jde o Liberec, my to podporujeme proto, že Liberec to z justičního hlediska má do toho Ústí opravdu hodně daleko. Nejenom, že je to dlouhá cesta, takže ta komunikace mezi těmi dvěma soudy je obtížná, ale i z hlediska jaksi socioekonomického jsou to dvě velmi různé oblasti a moc nám to tam dohromady nefunguje. A do toho ještě Ústecký kraj je hodně problematický z hlediska správy justice. Takže představa, že bychom té správě ulevili tím, že bychom od ní oddělili relativně bezproblémové Liberecko, nám dává smysl." Vláda k návrhu vyslovila skutečně nesouhlasné stanovisko (.pdf). Její výtky jsou zejména nekoncepčnost návrhu a pak také některé legislativně technické požadavky.

Je také pravdou, že téma zřízení krajského soudu v Liberci bylo tématem několika interpelací. Konkrétně poslance Václava Horáčka zvoleného v Libereckém kraji. Ten se na danou věc dotazou ministryně Válkové v únoru 2014. Tedy ještě před podanou poslaneckou novelou. Dále ve věci interpeloval ministra Pelikána i poslanec Mackovík v květnu 2016. V odpovědi Mackovíkovi Pelikán opětovně podpořil myšlenku zřízení soudu.

Aktuálně je třeba návrh navrhnout na zařazení na program schůze, což je věcí většiny ve sněmovně. Nejde tedy pouze o vládní koalici. Ovšem stejně tak mohl za celý rok zkusit prosadit bod na jednání poslanec Mackovík, neboť je to jeho právo (stejně jako dalších poslanců), které mu dává zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Toho Mackovík nevyužil.

Je tedy pravdou, že zákon, který má za cíl zřídit krajský soud v Liberci, byl již předložen. Vláda jej skutečně odmítla, byť ministr Pelikán s ideou jako takovou veřejně souhlas později vyslovil. Je také pravdou, že téma soudu bylo interpelováno. Zákon je ve sněmovně ovšem předložen "pouhý rok", Mackovík ve svém výroku naznačuje, že tento poslanecký návrh vláda již 3 roky ignoruje, reálně se tak děje po dobu jednoho roku. Sám také jeho předložení na plénum sněmovny nenavrhl, byť je to jeho právo a není nucen sedět a čekat, s čím přijde vláda. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.

Problematickou částí výroku Zuzany Kocumové je skutečnost, že z formy zavinění trestných činů dovozuje, zda jde o trestné činy tzv. korupční. Vytváří tak neexistující souvislost, neboť podle relevantních zdrojů lze pod činy s korupční činností spojené zařadit i některé nedbalostní trestné činy. Výrok je proto zavádějící.

Zastupitelé Libereckého kraje byli obžalovaní z trestného činu poškození povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221 TZ) již v roce 2011, když měli během svého funkčního období v roce 2007 hlasovat pro prodej pozemků za nevýhodnou cenu a kraji tím způsobit škodu přesahující 3,5 milionu korun. Od té doby byl případ projednáván celkově třikrát u Okresního soudu v Liberci, dvakrát u Krajského odvolacího soudu v Liberci a jednou u Nejvyššího soudu. Posledním z těchto jednání bylo jednání z 15. září 2016, které kvůli doplnění dokazování vrátilo případ (tedy již počtvrté) Okresnímu soudu v Liberci. Nepadlo dosud pravomocné rozhodnutí, všichni obžalovaní jsou tedy doposud dle zásady presumpce neviny považováni za nevinné. V této části je tedy Kocumová korektní, případ byl řešen na okresní i krajské úrovni.

Zuzana Kocumová byla obžalována za porušování povinností při správě cizího majetku z nedbalosti, v jejím případě vědomé nedbalosti. Je potřeba zmínit, že trestní zákoník s pojmem "korupce" nepracuje, nelze tedy autoritativně vymezit ani "korupční trestné činy." Z odborné diskuze však vyplývá, že § 221 TZ je řazen mezi trestné činy, které můžou mít znaky korupčního jednání. Dokládají to mimo jiné o vládní zdroje, vládou iniciovaný Protikorupční program Správy hmotných rezerv nebo i metodika Transparency International (.pdf). Korupční trestné činy kategorizujeme dle korupční pohnutky, pohnutka však není předmětem dokazování a ani explicitně nevyplývá ze všech relevantních trestných činů. Zuzana Kocumová tak nedůvodně vytváří kauzalitu, která reálně neexistuje, proto svým výrokem zavádí.

Ve srovnatelném počtu zemí skutečně působí radikání islamistické skupiny. Nemají však zdaleka organizační strukturu a dopad Talibanu či ISIS, o kterých Zeman hovoří.

Zeman o 35 zemích s islamistickými organizacemi nemluví poprvé, v projevu k velvyslancům ČR 24. srpna 2016 řekl: "Americký prezidentský kandidát Donald Trump ve svém projevu o bezpečnostní politice Spojených států uvedl, že před několika lety Islámský stát infiltroval šest zemí. Většinou jim dnes říkáme failed countries. Podle Trumpa je počet infiltrovaných zemí letos třicet pět. Třicet pět! A mimochodem tento údaj se naprosto přesně shoduje se zprávou generálního tajemníka OSN, který rovněž uvádí třicet pět teroristických organizací v nejrůznějších zemích napojených přímo nebo nepřímo na Islámský stát."

Politifact.com již zevrubně ověřoval tvrzení amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, podle nějž "ISIS je v 32 zemích".

Předně je třeba určit, co znamená, že v zemích organizace "existují": může jít o země, ve kterých žijí jednotliví následovníci ideologie a případně konají činy inspirované ISIS, nebo o země, ve kterých existují organizované buňky se skutečným napojením na ISIS. Ani v jednom případě však dostupné statistiky a odhady příliš neodpovídají Zemanovu číslu, které navíc nezasazuje do řádného kontextu.

Je pravdou, že teroristické organizace napojené na ISIS jsou v různých částech světa. Generální tajemník OSN Pan Ki-Mun ve zprávě (pdf, s. 3) z ledna 2016 se zmiňuje o 34 organizacích, které slíbily věrnost ISIS. O počtu těchto zemí se tato zpráva nezmiňuje.

Pro počty infilrovaných zemí nejsou jednoznačné statistiky a záleží také na tom, jaké používáme krititérium pro jejich započítání. Podle statistiky CNN od roku 2014 došlo k 143 útokům v 29 zemích (zde však může jít o jednotlivce inspirované ideologií ISIS, ale bez organizační opory v místní buňce). Toto číslo by zhruba odpovídalo tomu, co tvrdí Zeman.

Data z University of Maryland udávají, že v roce 2015 byly teroristické činy spojované s ISIS zaznamenány v 33 zemích (nicméně mohlo jít právě o osamělé vlky).

Dáváme tak prezidentovi za pravdu v celkovém počtu zemí, který zmiňuje. Radikální skupiny spojené s ISIS a jeho ideologií, jsou podle řady zdrojů přítomny a působí ve srovnatelném počtu zemí.

Jak ale zmiňuje již Politifact.com, kontext je zde klíčový. Trump i Zeman totiž o takto vysokém počtu zemí hovoří v kontextu bojů s ISIS. Zeman mluví i o Afghánistánu a hnutí Taliban. Obě skupiny jsou však mezi "takovými těmi" organizacemi výjimečné rozsahem lidských, organizačních i finančních zdrojů.

Ačkoli se skupiny z velkého počtu zemí k ISIS přihlásily, počty zemí, ve kterých jsou zakořeněny přímo teroristické buňky napojené na ISIS, jsou podstatně menší. Údaje sebrané v analýze Politifact.com se pohybují okolo deseti takovýchto zemí.

Pokud se budeme zajímat o islámský terorismus obecně (bez omezení na spojitost s ISIS), pak jedním ze zdrojů je Global terrorism index, který provádí shrnutí trendů a činnosti teroristických organizací v globálním měřítku v letech 2000–2014. Zde (.pdf,str. 20-29) se lze dočíst, že radikální islamistické organizace jsou významně aktivní v osmi státech světa, a to v Iráku, Afghánistánu, Nigérii, Pákistánu, Sýrii, Jemenu, Somálsku a v Libyi. V těchto zemích mají radikální islamistické skupiny na svědomí nejvíce lidských obětí.

Výrok prezidenta Zemana je vcelku nejednoznačný, ovšem v kontextu boje s Talibanem a ISIS je uvedený počet 35 značně zavádějící. Jen malý počet zemí představuje působiště srovnatelných organizací.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Korutany v Rakousku sice mají problémy z důvodu ručení v rámci finanční oblasti, ovšem charakter korutanského případu se zásadně vymyká tomu, co představil Talíř jako svůj případný plán pro další volební období. Srovnání provedené Zimolou je zcela nepřesné.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: "Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze."

Vyjděme tedy obecněji z toho, že při této představě by měl kraj ručit za úvěry, které by mohly dostávat mladé rodiny. Jiří Zimola odkazem na Korutany mluví o kauze kolem banky Hypo Alpe Adria (německy). Ta sahá do 90. let, kdy se Korutany rozhodly ručit za tuto banku, která v té době expandovala na Balkán. Banka v roce 2009 zkrachovala, byla zestátněna a od té doby do ní bylo rakouskou vládou v rámci záchrany vloženo 5,5 miliardy eur (jde zhruba o 12 ročních rozpočtů Jihočeského kraje - v objemu výdajů roku 2016).

Problematičnost srovnání této kauzy s případným ručením za úvěry pro mladé rodiny spočívá jednak v charakteru chování banky a také v celkovém objemu. Banka s požehnáním místních politiků expandovala na Balkán, udělovala nesmyslné půjčky, pouštěla se do nevýhodných transakcí s realitami. Řada kroků byla posléze také vyhodnocena jako kriminální. Celá kauza je také popsána servery Česká pozice nebo Echo24.

Obecně je tedy možné říci, že rakouský případ je mnohem komplikovanější a nejde v něm o ručení za půjčky mladým rodinám, ale o případ "riskantních finančních operací" v rozsahu, které je zcela mimo realitu možností Jihočeského kraje.

Bohuslav Sobotka popisuje stav v kontextu projednávané novely zákona o střetu zájmů a jejích pozměňovacích návrzích, které mají za cíl regulovat jednak podnikánů členů vlády a také vlastnictví médií politiky.

Andrej Babiš sice opravdu není jediným politikem, který podniká a disponuje vlivem na média, hlavní části pozměňovacího návrhu se ale dotýkají pouze situace současného postavení ministra financí.

Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Pozměňovací návrh (.pdf, str. 3), obsažený v usnesení ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny k novele zákona o střetu zájmů, počítá s tím, že by člen vlády nesměl v obchodní korporaci mít přímo nebo nepřímo rozhodující vliv (nemohl by být tzv. ovládající osobou). Pokud by vztah k takové korporaci do 60 dnů od zahájení funkce neukončil, nesměl by disponovat hlasovacími právy a neměl by ani podíl na zisku za kalendářní rok, ve kterém by ve střetu zájmu byl. Taková společnost by ani nemohla od státu očekávat veřejnou podporu (např. dotace).

Dále by se podle pozměňovacího návrhu obchodní společnost, ve které má člen vlády nebo jím ovládaná osoba alespoň 25% podíl, nesměla účastnit zadávacího řízení dle zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel by v takovém případě měl povinnost takovou obchodní společnost vyloučit. Doplňme, že tyto úpravy se mají týkat až nově nastupujících ministrů.

Kromě toho by veřejní funkcionářinesměli provozovat rozhlasové či televizní vysílání ani vydávat periodický tisk. Také by nesměli být ani členy, společníky či ovládajícími právnickými osobami, které taková média provozují či vydávají. Pokud by svou účast nebo členství v právnické osobě neukončili do 60 dnů od zahájení funkce, nesměli by disponovat s hlasovacími právy.

Takové změny by se jistě dotkly Andreje Babiše, který nejenže vlastní několik obchodních korporací, ale zároveň je i jediným akcionářem akciové společnosti AGROFERT a.s. vlastnící mj. mediální skupinu MAFRA, a.s či společnost LONDA spol. s.r.o, které provozují radiové vysílání a vydávají periodický tisk. Jako člena vlády by se ministra Babiše návrh týkal ve třech hlavních bodech.

Kromě Andreje Babiše z politiků provozuje podnikatelské aktivity a disponuje mediálním vlivem také senátor Valenta, který zastává mj. pozici předsedy představenstva ve společnosti Synot W, a.s, a jehož kyperská společnost WCV Cyprus je akcionářem ve společnosti Our Media a.s. provozující mj. zpravodajský server ParlamentníListy.cz.

Portfolio společnosti Our Media a.s. je ale zaměřeno převážně na internetové zpravodajství, na což úprava zákona nepamatuje a nevymezuje jej. Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Dodejme, že Valenta kromě spoluvlastnictví například Parlamentních listů ovládá prostřednictvím své společnosti také regionální tiskovinu Dobrý den s kurýrem, která vychází na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku, tedy i v části jeho současného senátního obvodu.

V hlavním městě USA Washingtonu D.C., v němž se hraje o hlasy tří volitelů, drtivě zvítězila v letošních prezidentských volbách Hillary Clintonová. Získala zde 92,8 % hlasů (260 223), její republikánský soupeř Trump 4,12 % hlasů.

Letošní výsledek Clintonové tak byl ještě vyšší než před čtyřmi lety u Baracka Obamy, který zde získal 91,4 % hlasů. Město Washington obecně platí za baštu demokratů. Už od prvních prezidentských voleb, kterých se město zúčastnilo v roce 1964, tady vždy zvítězili kandidáti demokratické strany.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože vláda má skutečně některé pravomoci, kterými může činnost prezidenta a jeho kanceláře ovlivnit. Reálná míra tohoto vlivu je však diskutabilní. Zároveň je třeba zmínit, že se jedná o teoretické možnosti, nikoliv o reálnou činnost, kterou vláda v současnosti provádí.

Předně uveďme, že nehodnotíme, zda by měl kabinet s prezidentem bojovat, resp. na něj vyvíjet tlak prostřednictvím nástrojů, které k tomu může využít. Uvádíme pouze výčet těchto možností, jež vyplývají z legislativního vymezení kompetencí mezi jednotlivé ústavní aktéry. Těchto možností v současné době vláda příliš nemá.

Petr Gazdík hovoří konkrétně o rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky, který vláda držící ve Sněmovně většinu má skutečně možnost omezit. Položka „Kancelář prezidenta republiky“ se nachází mezi kapitolami státního rozpočtu pod číslem 301 a v tomto roce měla dostat téměř 460 milionů korun.

Schvalování státního rozpočtu pak podle článku 42 Ústavy ČR patří do pravomocí Poslanecké sněmovny.

Dále pak platí, že prezident informuje vládu o svých zahraničních cestách. Z usnesení vlády (.pdf) k prezidentově zahraniční cestě do Moskvy, kterou můžeme vzít jako příklad, vyplývá, že vláda bere tuto cestu na vědomí a dává souhlas k úhradě jejích nákladů. Zčásti se však jedná právě o prostředky z kapitoly „Kancelář prezidenta republiky“. Vláda by ovšem mohla na prezidenta tlačit i tímto - neschvalováním zahraničních cest.

Co se týká dalších možností vlády a Poslanecké sněmovny, některé pravomoci prezidenta potřebují podle článku 63 k platnosti spolupodpis premiéra či pověřeného člena vlády. Mezi ně patří například jmenování soudců, udělování amnestie či v současné době často skloňované udělování státních vyznamenání. Jen uveďme, že z těchto pravomocí se sám Zeman vzdal udělování milostí (činí tak v minimální míře) a také udělení amnestie. Vláda (předseda vlády) by tak na prezidenta mohla tlačit především blokováním např. státních vyznamenání.

Z uvedeného vyplývá, že vláda má skutečně nástroje, kterými může v určité míře korigovat prezidentovo jednání. Tato míra je však spekulativní a reálná možnost vlády ovlivnit jednání prezidenta svými kroky není příliš velká. Výrok je proto hodnocen jako zavádějící.

Na konci 90. let se výrazně zvedl počet žádostí o azyl. V roce 1999 se jednalo o více než 7 tisíc žádostí.

Zdroj: Ministerstvo vnitra (.zip)

V roce 1998 a 1999 však Česká republika udělila azyl pouze desítkám osob. V roce 1998 bylo vyhověno 78 žádostem, o rok později 79.

Martin Půta tak zřejmě hovořil o tzv. dočasném útočišti. které vláda ČR v 90. letech poskytla občanům Bosny a Hercegoviny, státům bývalé Jugoslávie a v roce 1999 také prchajícím z provincie Kosovo.

Dočasné útočiště nespadá do statistik udělení azylu a konkrétní počty lidí jsou tak těžko dohledatelné. Ve zprávě (.doc, str. 16) pro Evropský uprchlický fond Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra uvádí, že: "V letech 1991-1997 tak získalo na území České republiky dočasné útočiště více než 5 200 uprchlíků."

O tom, že by Česká republika měla pomoci desetitisícům uprchlíků z bývalé Jugoslávie, žádné dostupné statistiky neinformují. Podařilo se nám pouze dohledat prohlášení tehdejšího ministra vnitra Kopřivy, který prohlásil, že v ČR nalezlo útočiště až 11 tisíc uprchlíků. Člověk v tísni dále popisuje zhruba tisícovku lidí, co přišli v souvislosti s kosovskou krizí.

Celkově ovšem nejsou dostupná data, která by popisovala přesný počet příchozích válečných uprchlíků z Jugoslávie, výrok Martina Půty tedy hodnotíme jako neověřitelný.