Demagog.cz

Evropská i česká bezpečnost

Další Otázky Václava Moravce na bezpečnostní téma obsadili ministr Milan Chovanec a europoslanec Stanislav Polčák. Pozornost se zaměřila mimo jiné na novelu ústavního zákona o bezpečnosti, která by měla Česko zařadit mezi pouhou trojici zemí na světě, které disponují ústavním právem držet zbraň. V dnešní analýze zjistíte, zda se na trestné činnosti podílejí více legálně či nelegálně držené zbraně, ale také proč jste při zimní dovolené stáli hodinu v koloně mezi Rakouskem a Německem. 

Ověřili jsme
Otázky Václava Moravce ze dne 22. ledna 2017 (moderátor Václav Moravec, záznam)

40 ověřených výroků

Milan Chovanec

Milan Chovanec

My máme již v tuto chvíli vyslané experty do zemí, které mají s tímto problémy (v kontextu společné azylové agentury - pozn. Demagog.cz).

OPRAVA (výrok byl původně hodnocen jako neověřitelný)

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Česká republika má skutečně vyslány experty v zemích na vnější hranici EU, které jsou nejvíce dotčeny příchodem migrantů. Jde o Řecko a Itálii. Řecko bylo do zavření tzv. Balkánské trasy vstupní evropskou zemí pro uprchlíky, kteří dále mířili do středu Evropy. Aktuálně proudí lidé spíše do Itálie.

V obou zemích se nacházejí čeští experti, kteří se zde zabývají např. identifikací osob, které mohou žádat o mezinárodně-právní ochranu, zjišťují informace o uprchlících, kontrolují pravost jejich dokumentů, pracují na přesidlování atd.

PŮVODNÍ ODŮVODNĚNÍ

Ministři vnitra zemí Visegrádské čtyřky se na začátku roku 2016 dohodli na společné misi do Makedonie. Přizváni měli být také experti ze Srbska a Slovinska.

Do zahraničí jsou nicméně již od roku 2015 vysílání policisté, kteří pomáhají především s ochranou hranic. V letošním roce odjely do Makedonie již dvě skupiny policistů. První z nich 2. ledna: „Jedná se o první kontingent v tomto roce a již sedmý kontingent vyslaný do Makedonie v rámci bilaterální pomoci. V rámci tohoto kontingentu jsme vyslali do oblasti Gevgelija čtyřicet policistů, z toho třicet dva nováčků a jednoho psovoda se služebním psem,“ uvedl policejní prezident.

„V předešlých letech jsme naše policisty vysílali do zahraničí opakovaně, a to v rámci mezinárodní policejní spolupráce, ať už na základě bilaterálních dohod nebo při působení například v rámci agentury FRONTEX. Je mi ctí, že v souvislosti s migrační krizí můžeme našim zahraničním partnerům pomáhat i nadále. Tuto formu pomoci chápeme jako samozřejmost především v době, kdy naše země není migrační krizí přímo zasažena,“ doplnil policejní prezident genmjr. Tomáš Tuhý.

Druhá skupina policistů pak odjela 9. ledna: „Policisté, kteří odjíždějí do Srbska, budou součástí mezinárodního kontingentu, který pomáhá státům zasažených migrační krizí v rámci bilaterální spolupráce. Jejich primárním úkolem bude zejména ochrana srbsko-rumunsko-bulharské hranice, a tedy dohled nad veřejným pořádkem, provádění bezpečnostních prohlídek a kontrola dopravních prostředků,“ uvedl policejní prezident.

Policisté na misích také pomáhají při registrací uprchlíků.

V rámci toho kontingentu bylo vysláno 15 policistů, z toho 8 nováčků. Kontingent odjel působit do oblasti města Negotin, kde policisté zůstanou do 7. února 2017.

Zahraniční mise českých policistů začaly již v roce 2015, tedy hned v začátcích migrační vlny. Policisté působí v zemích na balkánské cestě.

Doposud se do zahraničních misí podle policejního prezidenta zapojilo přes 400 policistů, kteří působili na 14 misích v Makedonii, Maďarsku, Slovinsku, Srbsku a Řecku.

Chovanec však ve svém výroku mluví o expertech, kteří měli pomáhat se zvládnutím vlny uprchlíků jinak, např. s vyřizováním azylových záležitostí. Tito byli nabídnuti např. Řecku. Zda jsou experti přítomni i v dalších zemích, které mají se zvládáním uprchlíků problémy, se nám nepodařilo dohledat.

Oslovili jsme s žádostí o poskytnutí informací ministerstvo vnitra, do doby publikování výstupu jsme žádnou odpověď nezískali. Výrok tedy prozatím hodnotíme jako neověřitelný, na základě informací MV jej případně doplníme.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Vrací se nám opět systém povinných kvót, který již Juncker odmítl.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Právě Malta byla první země, kde se systém kvót před lety použil a nezafungoval. Malta byla první země, kde se tento pokus tehdy ověřoval. Ani tam nezafungoval. Tehdy mělo snad odejít 8 lidí na Slovensko, dodneška tam nedošli.

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Že je systém povinných kvót nefunkční, my říkáme dva roky.

Evropská komise předložila návrh kvót na přerozdělování uprchlíků 27. května 2015. Již od té doby česká vláda upozorňovala na to, že systém přerozdělování na základě kvót není funkční.

Kvóty nejsou funkčním řešením mimo jiné podle vyjádření státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, který 26. května 2015 uvedl: „Vláda je přesvědčena, že tyto návrhy na povinné přijímání uprchlíků nemají šanci současnou situaci vyřešit.“

Česká vláda již v červnu 2015 chtěla zachovat možnost každého suverénního státu rozhodnout, komu může a chce pomáhat.

„Podpoříme právo zemí svobodně zvolit rozsah solidarity. (…) Přesídlení nemůže vyřešit příčinu nedávných tragédií,"prohlásil premiér Sobotka v červnu 2015. Uvedl také, že nejlepší možností je pomoct lidem v jejich rodných zemích nebo v přilehlých regionech.

Proti kvótám se premiér v dubnu 2016 vyjádřil rovněž na svém Twitteru.

Nesystémovost se ukázala podle ministerstva vnitra především v tom, že uprchlíci do některých států nechtějí a relokaci do nich se tedy vyhýbají.

Po tiskové konferenci jednání Salcburského fóra konaného v listopadu 2016 ministr vnitra Chovanec uvedl, že kvóty na přerozdělování uprchlíků opravdu nebyly příliš funkční. „Deklarovali jsme, že systém povinných kvót je systémem, který je pro nás nefunkční. Ukázal se jako nefunkční, ze 160 tisíc lidí je rozděleno pouze několik tisíc migrantů.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Pokud si Evropa rozhodla přerozdělit určitý počet uprchlíků, tak přerozdělila prostřednictím kvót 10 tisíc lidí. Takže to nefunguje.

Zatím poslední data o přerozdělení uprchlíků vydala Evropská komise 6. prosince 2016. Toto přerozdělení lze klasifikovat do dvou dílčích procesů. V rámci „relocation, tedy relokace, má být od září 2015 přesunuto 160 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Jedná se o přesun uprchlíků v rámci členských států Evropské unie.

Od října 2016 do prosince 2016 bylo v rámci této relokace přerozděleno 8 162 uprchlíků, z toho 1 950 z Itálie a 6 212 z Řecka. Podle „European Resettlement Scheme“ z července 2015 má být přemístěno přes 22 000 osob ze zemí mimo EU do členských zemí EU.

Doposud (k 6. prosinci 2016) bylo v rámci těchto programů přemístěno 13 887 osob (.pdf). Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože vzhledem k celkovému počtu lidí, kteří mají být přerozděleni, vystihl Stanislav Polčák dosavadní stav poměrně přesně.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Evropská unie nemá například uzavřenu repatriační dohodu s Marokem. To je jedna z těch zemí, kde je ten migrační proud velmi silný. S Marokem mají uzavřené repatriační dohody pouze šest členských států EU.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

... Tunisko, které například dodneška nemá systém otisků prstů. Oni nejsou schopni de facto říci, jestli to je nebo není jejich občan...

Není pravdou, že Tunisko nemá systém otisků prstů. Otisk prstů je již dnes součástí identifikačních průkazů Tunisanů, přinejmenším těch, kterým byl průkaz vydán po zavedení této normy.

Je však jasné, že v důsledku rizik spojených například s výměnou starších průkazů se budou (jako i jinde) vyskytovat případy jedinců, jejichž otisk prstů nebude v konečném důsledku zaznamenán. Přestože nemůžeme říci, že každý jednotlivý Tunisan má zaznamenán svůj otisk prstu, nelze říci, že Tunisko s tímto systémem vůbec nepracuje. Země na modernizaci systému navíc dále pracuje.

Ve zprávě (ang) ministerstva zahraničí USA o terorismu v Tunisku z roku 2016 se píše:

Tunisia has an Automated Fingerprint Identification System (AFIS) and maintains fingerprint records for identification cards, criminal records, and latent prints. Tunisia currently has only one AFIS system, and it is not known if the records can be shared with other government agencies via automated responses. Tunisia also maintains a DNA database and has expressed an interest in becoming a Combined DNA Index System member. Tunisia does not currently share its biometric data with any countries. The Tunisian government has undertaken a sweeping overhaul of its civilian border security arrangements and plans to implement the reforms in phases starting in early 2016. Není známo, zda k této databázi mají volný přístup jednotlivé složky státu, ze zprávy vyplývá, že tato data nejsou běžně dostupná ani třetím státům , i když v minulosti v některých případech byla data poskytnuta.

Národní identifikační karta je v Tunisku zavedena od roku 1993. Již dnes obsahuje informace o držiteli včetně otisku prstu. Milan Chovanec se tedy mýlí.

Tunisko se v roce 2014 zavázalo modernizovat svoje identifikační dokumenty - ID kartu a nové biometrické pasy, a to do konce roku 2016. Jednou z novinek (fr) by mělo být odstoupení od klasického otisku prstu a nahrazení elektronickým čipem, skrze který by měly příslušné autority k digitálnímu otisku prstu přístup. Návrh nové biometrické karty ovšem vyvolal rozsáhlý odpor, možnost nekontrolovatelného sběru informací o občanu a jejich zneužití vyvolává reminiscence na praktiky předchozího režimu.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Český policista v Makedonii, český policista v Maďarsku, český policista v Srbsku, český policista v Řecku, v Itálii. Tam naši lidé plní úkoly a tam jsou i zájmem České republiky ale i té Evropy.

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Ze všech lidí, kteří prošli celou Evropou a skončili na severu Evropy, ve Švédsku, v Dánsku apod., pouze 30 % prošlo nějakým skenem.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

U Tuniska je to trochu složitější problém, protože to je jedna z mála zemí, která má skutečně demokratický charakter vlády (mezi zeměmi, se kterými nemá EU uzavřenu repatriační dohodu - pozn. Demagog.cz).

Je faktem, že Tunisko je možné považovat od roku 2014 za zemi s demokratickým zřízením vlády. Po téměř třech letech jednání byla v 2014 přijata ústava, která svými prvky jako je například oddělení mocí státu, demokratickými volbami a důrazem na lidské práva a svobody, splňuje západní pojetí demokratické vlády. Trend k demokratickému zřízení potvrdily i nezávadné parlamentní (. pdf, s. 37–38) a prezidentské volby (. pdf s. 9) v témže roce. Dle posledních průzkumů (. pdf, s.1) spokojenosti je demokratické zřízení považováno 86% Tunisanů jako nejlepší možné zřízení, a to i s vědomím jeho nedostatků.

Tento průběh změny režimu po revoluci v roce 2011 je kvitován kladně i Evropskou unií, která s Tuniskem navázala rozsáhlou spolupráci v mnoha oblastech. Jak ukazuje zpráva Evropského parlamentu z července roku 2016 ohledně stavu vzájemných vztahů Tuniska a EU je tato spolupráce poměrně rozsáhlá a aktivní. Velký význam má migrace (program Mobility partnership), hrozba terorismu a obecně efektivita tuniských bezpečnostních a soudních složek. Dalším významným tématem, který je ze strany EU Tunisku připomínán, je otázka zachování a rozvoje občanské společnosti a ochrana lidských práv v kontextu projednávané dohody Evropské sousedské politiky.

Tunisko je v současnosti, i přes některé problematické jevy, jako třeba možné rozšíření trestu smrti a omezení svobod v případech terorismu či obecné míře korupce, demokratickým státem, který se těší zájmu EU, která si na jedné straně je vědoma křehkosti nového tuniského zřízení, na druhé straně ale nabízí pomoc a očekává ze strany Tuniska spolupráci.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Dohoda s Marokem je v kompetenci úřadu paní Mogherini.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

I tlakem evropských poslanců došlo k posílení ochrany vnější hranice.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

6,4 % lidí bylo realokováno v rámci povinně-nepovinných kvót. Původně to bylo nepovinné. Země, které nás ostrakizovaly, to neplní. Plní to snad jen Německo a možná Švédsko.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla klíč, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Ta evropská legislativa (na přijímání uprchlíků - pozn. Demagog.cz) umožňovala i nějaký krok, jak se z toho ‚vyvinit'.

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Většina Evropského parlamentu si samozřejmě přeje přerozdělovací kvóty. To je realita.

Evropský parlament v dubnu 2015 vydal usnesení, ve kterém „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“.Toto usnesení podpořilo 449 europoslanců, 130 bylo proti a 93 se zdrželo hlasování. Europoslanci v září 2016 podpořili také relokační mechanismus. Pro přemístění stovek tisíců lidí z Itálie a Řecka mezi ostatní členské státy hlasovalo 470 europoslanců, 131 bylo proti a 50 nehlasovalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že většina Evropského parlamentu kvóty podporuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Slováci podali žalobu na kvóty před rokem nebo před delší dobou. Do této doby není o této věci rozhodnuto.

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Předseda Evropského soudního dvora oznámil, že o této žalobě (slovenské žalobě na kvóty - pozn. Demagog.cz) bude rozhodnuto na konci letošního roku.

Předseda Soudního dvora Evropské unieKoen Lenaerts začátkem února 2016 na Slovensku uvedl, že rozhodnutí ve věci žaloby Slovenska na přerozdělování uprchlíků dle povinných kvót bude rozhodnuto v řádu měsíců. Uvedl horizont konce roku 2016 či nejpozději začátek roku 2017.

Na začátku prosince 2016 pak Lenaerts sdělil, že místo běžných 12 až 14 měsíců bude rozhodování sporu trvat o půl roku déle, rozhodnutí tedy lze očekávat v létě roku 2017.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Turecko mělo zhruba 75 podmínek, které mělo splnit. Já si stále myslím, že minimálně deset splněno není a Turecko začalo koketovat například s trestem smrti a s dalšími věcmi, které nepatří do evropského civilizačního prostoru.

Březnová dohoda o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií skutečně stanovila 72 podmínek pro Turecko. Tomu dle posledních informací Evropského parlamentu stále zbývá sedm. Chovancův odhad tak hodnotíme jako pravdivý.

Turecko uzavřelo 18. března 2016 dohodu s EU o uzavření tzv. balkánské cesty pro uprchlíky. Ta je mimo jiné založena na finanční podpoře Řecka a navrácení ilegálních uprchlíků a zamítnutých žadatelů o azyl zpět do Turecka. Jeden z bodů dohody se týká splnění 72 podmínek (.pdf, str. 10) pro uvolnění vízového režimu pro Turky. Právě tyto podmínky Chovanec zmiňuje.

Předpokládané splnění bylo naplánováno na konec června 2016. Poslední report o plnění podmínek provedl Evropský parlament v září 2016, kde uvádí, že Turecku stále chybí splnit sedm podmínek (.pdf, str. 3).

Turecko po loňském letním pokusu o převrat skutečně začalo zvažovat obnovení trestu smrti. Ten byl zrušen již v roce 2004, aby mohla země vstoupit do EU. Znovuzavedení by tak vyvolalo spor o trvání evropské spolupráce, jelikož jedním z hlavním lidskoprávních stanovisek EU je právě zákaz trestu smrti (.pdf). Chovanec má tedy v tomto směru pravdu. Turecko si skutečně pohrává s myšlenkou znovuzavedení trestu smrti.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

My v současné době řešíme jiný problém, a to je migrace za prací, tedy migrace lidí, kteří přicházejí buď ze třetích zemí anebo tedy přicházejí ze zemí Evropské unie, jak je Polsko, Rumunsko, Bulharsko (...) A tam je velký problém v rámci přestupků, kdy například na Plzeňsku se meziročně zvedly o 50 %, v Kvasinách o 400 %

Ministr Chovanec správně upozorňuje na fakt rostoucí kriminality cizinců v oblastech prosperujících průmyslových zón. K takovému tvrzení je pak ovšem třeba dodat několik věcí.

Samo ministerstvo vnitra ve své zprávě upozorňuje na souvislost rostoucího počtu přestupků s rostoucím počtem cizinců, kteří se do průmyslových oblastí stěhují za prací. Jejich počet v oblasti ovšem neznáme, nedovedeme tedy určit míru zavinění nárůstu kriminality. Tabulky obsažené ve zprávě přikládáme níže, hodnoty Chovancem uvedené přibližně odpovídají. Z čísel jde nicméně dobře poznat, že drtivá většina přestupků jde stále na vrub Čechů, což patrně reflektuje i jejich zastoupení mezi tamějšími obyvateli.

Kromě toho je třeba dodat, že 50–60 % přestupků tvoří přestupky v dopravě (parkování, rychlá jízda,...), dalších cca 20–30 % přestupky proti majetku (drobné krádeže, poškození majetku,...), dále 10–20 % přestupky proti občanskému soužití (urážka na cti, sousedské schválnosti,...) a nakonec 10 % přestupky proti veřejnému pořádku (porušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství,...). Statistiky ovšem neuvádějí podíl Čechů a cizinců na té které kategorii přestupků.

S těmito poznámkami dáváme ministru zapravdu, neboť jím uvedená čísla odpovídají.

Průmyslová zóna Plzeň-Borská pole:

Rok2015

2016 Počet přestupků celkem 4132

4994

Z toho přestupky Čechů

3689

4319

Z toho přestupky cizinců

443675Nárůst počtu přestupků o 21 %, u cizinců o zmíněných 52 %. V souvislosti s tím je však nutné zmínit, že se počet přestupků spáchaný Čechy zvýšil asi o 17 %.

Průmyslová zóna Kvasiny: Rok

2015

2016

Počet přestupků celkem

1342

1978Z toho přestupky Čechů

1259

1547

Z toho přestupky cizinců

83431

Počet přestupků se zvýšil o 47 %, u cizinců dokonce o zmíněných 419 %. Počet přestupků, jež byly spáchány na území Kvasin, se tentokrát zvětšil o více než pětinu.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

My jsme podle našich analýz cílovou zemí pouze v případě, že by se zvedla migrační vlna z Ukrajiny, nejsme cílovou zemí, pokud jde o migrační toky právě ze Sýrie, Turecka nebo z Afriky přes Itálii.

Česká republika není cílovou zemi pro migranty ze Sýrie, v porovnání s migranty z Blízkého východu je zde opravdu mnohonásobně více Ukrajinců žádajících o azyl, stejně jako Ukrajinců již zde žijících. Lze tedy předpokládat, že by přišli další Ukrajinci, pokud by se situace v jejich zemi zhoršila.

Ukrajinců v ČR bylo podle dat ČSÚ k září 2016 108 533, jejich počet v posledních letech nijak dramaticky nestoupal. V roce 2015 (odkaz TOP 10 státních příslušností žadatelů o mezinárodní ochranu v prosinci 2015, .pdf) byli Ukrajinci největší národnostní skupinou, která u nás žádala o azyl: za celý rok to bylo 694 lidí. Syřani byli na druhém místě žadatelů o azyl (134 lidí), Iráčanů zde žádalo o azyl 38.

Podle nejnovějšího výzkumu sociálních geografů z Přírodovědné fakulty Karlovy univerzity se Ukrajinci postižení válkou zatím do západní Evropy migrovat nechystají; do České republiky se navíc často dostávají prostřednictvím polských víz, protože ta mohou získat snadněji. Dodejme, že podle dat Mezinárodní organizace pro migraci žilo mimo zemi 5 825 723 lidí (11,5 % Ukrajinců), nejvíce v Rusku (přes 3 miliony).

Mezi hlavní cílové země migrantů patří Německo nebo Francie a Velká Británie. Podle nejnovějších dat bylo ve třetím čtvrtletí 2016 nejvíce žádostí o azyl v Německu (237 400 lidí, kteří požádali poprvé o azyl), následovala Itálie, Francie, Řecko a Spojené království. Pokud se podíváme na dlouhodobější data, v Německu žádalo poprvé o azyl za 12 měsíců mezi 3. čtvrtletím 2015 a 3. čtvrtletím 2016 761 680 lidí, zatímco v České republice to bylo 1 265 lidí.

Následující mapa Frotexu ukazuje aktuální migrační trasy do Evropy:

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Část těch lidí (přesídlených do ČR v rámci projektu pro křesťanské uprchlíky - pozn. Demagog.cz) je už doma, část je v Německu, dodneška se s německými orgány přetahujeme o to, jestli nám je vrátí, nebo nevrátí, část jich tady zůstalo a nějak se integruje.

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Tam (mezi Rakouskem a Německem - pozn. Demagog.cz) tu kontrolu podstoupíte tím způsobem, že jedete v jednom pruhu na dálnici opravdu pomalu, oni si vás nasnímají a vyhodnotí v průběhu té kolony, je to na nějakých 15 minut, a zjistí, jestli představujete nějaké riziko.

První uprchlická vlna zastihla Německo koncem roku 2015. Od té doby ministerstvo vnitra ve spolupráci se spolkovou policí kontroluje na rakousko-německých hranicích všechna podezřelá auta způsobem, který popisuje Polčák. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Největší počet uprchlíků přicházel do Německa přes Rakousko. Právě tam začaly v září 2015 důkladné pohraniční kontroly. V říjnu 2016 doporučila Evropská komise vybraným zemím, včetně Rakouska a Německa pokračovat v hraničních kontrolách, a to až do února 2017.

Pod dohledem policie jsou zejména německé dálnice A3 (u města Passau) a A8 (ve směru z Mnichova), kde je provoz stažen do jednoho jízdního pruhu. Na rakouské straně u Salzburgu je provoz ve dvou pruzích, ovšem jeden slouží pro osobní auta a druhý pro nákladní auta a autobusy. Podle mnichovské televize jsou kontrolovány zejména nápadně velká auta z Chorvatska, Slovinska, Rumunska a Bulharska.

Současně je v pohraničí zpomalen provoz na 10 km/hod, aby mohli si mohli odborníci auta důkladně prohlédnout a v případě pochybností je odstavit a zkontrolovat. Podle německé policie se počet podezřelých pašeráků pohybuje měsíčně mezí 20–30 lidmi.

Polčákův výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože se nám nepodařilo zjistit dobu, po kterou odborníci vyhodnocují podezřelost aut. Mimo to je ale jeho tvrzení správné.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Když srovnáte letošní období, první týden v lednu, s tím, které bylo loni, tak do Řecka přicestovalo 22 tisíc lidí oproti tomu, letos je to v prvním týdnu 430 lidí.

Pohyb uprchlíků sleduje pravidelně a podrobně Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Podle dostupných dat tohoto Úřadu dorazilo z Turecka do Řecka za první týden roku 2017 po moři celkem 382 uprchlíků.

2016

(1.1.–6.1.)2016

(1.1.–11.1.)2017

(1.1.–7.1.)10 035 osob 20 744 osob

382 osob

Data za první týden roku 2016, tedy za přesně prvních sedm dní dostupná nejsou, nicméně za prvních 6 dní ledna 2016 dorazilo do Řecka 10 035 uprchlíků. Pro úplnost lze dodat, že za prvních jedenáct dní ledna 2016 se celkem jednalo o 20 744 lidí.

Údaje uváděné europoslancem Polčákem tak v zásadě odpovídají oficiálním datům UNHCR, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Pro nás je Velká Británie tuším 4. nebo 5. nejefektivnější destinace z hlediska našeho vývozu.

Dle zprávy o inflaci (resp. její přílohy) České národní banky ze srpna 2016 bylo Spojené království v roce 2015 čtvrtým nejvýznamnějším obchodním partnerem z hlediska vývozu ČR. Na celkovém vývozu zboží se podílelo 5,1 %. Následovalo tak Německo, které se na celkovém vývozu ČR podílelo 31,3 %, Slovensko s 10,7 % a Polsko s 6,4 %.

Dle ministerstva zahraničních věcí, které vychází z dat Českého statistického úřadu za první tři čtvrtletí roku 2016, bylo Spojené království dokonce třetím největším exportním trhem. Vezmeme-li data ČSÚ za posledních 7 let (přičemž ta z roku 2016 pracují pouze z čísly do listopadu 2016,) seznáme, že Spojené království se opravdu stabilně pohybuje na 4. až 5. místě s výjimkou roku 2011, kdy spadlo až na 6. místo.

zdroj: http://apl.czso.cz/pll/stazo/STAZO.STAZO

Stanislav Polčák tedy důležitost Velké Británie jako státu pro český vývoz vymezil správně.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Americký prezident dává najevo, že stojí o velmi úzký vztah s Velkou Británií.

Je pravdou, že nynější prezident USA Donald Trump má vůči současné Velké Británii jisté sympatie, nelze zatím potvrdit, že by stál přímo o nějaký konkrétní nadstandardní vztah nad rámec tzv. speciálního vztahu, který mají obě země minimálně od konce první světové války. Význam tohoto rámce a jeho definice ukazuje i skutečnost, že prvním oficiálním zahraničním hostem nového prezidenta bude právě premiérka Theresa Mayová.

Nový americký prezident reflektoval VB již ve své kampani, kdy obzvláště kladně reagoval na referendum o odchodu VB z EU třeba takto:

„Jednal jsem s Evropskou unií a je velmi byrokratická. Osobně, v případě Británie, můžu říct: na co ji vlastně potřebujete?“ Podobně vyznívá i jeho blízký vztah k předsedovy strany UKIP Nigelu Faragovi. Po brexitu a zřejmé nutnosti dohodnout novou obchodní smlouvu s USA ze strany VB, Trump na jedné straně ocenil spojenectví s VB slovy :

„Británie byla výborným spojencem. Byli tak výborným spojencem, když dělali věci, které dělat nemuseli, jako například, když šli do Iráku. Za mě s nimi bude vždy jednáno fantasticky.“

Hned ale dodává, že to nebude na prvním místě, ale rozhodně nebudou upozaděni. Potvrzuje to jeho ochotu k přechodu k unilaterálním dohodám mezi jednotlivými státy.

Zároveň dodává, že nové dohody budou vždy prosazovány ve prospěch USA bez ohledu na to, kdo bude sedět za oním vyjednávacím stolem proti USA.

Jak je patrné, vztah k VB ze strany Trumpovy administrativy může být komplikovaný vzhledem k tomu, že na jedné straně přijímá jejich zvláštní historické spojenectví a to především v bezpečnostní oblasti, na straně druhé, ale oznamuje příklon USA k upřednostňování sebe sama, bez ohledu na stupeň přátelství či obliby. Navíc výrazným faktorem je určitá nevypočitatelnost či nečitelnost názorů nového prezidenta, kdy je obtížné určit z jeho výroků jejich faktický dosah, jak se obávají někteří experti ve VB.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Pan kolega Pelikán byl ten, který v rámci například té migrační krize jezdil po našich detenčních zařízeních a dělal nám ostudu po celém světě, kdy kritizoval vlastní zemi, aby následně, když se Andrej Babiš rozhodl být protimigrační, tak se otočil a přestal o tom tématu mluvit.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Ministr vnitra korektně popisuje Babišův posun i aktuální mediální zdrženlivost ministra spravedlnosti k tématu migrace. Interpretace Chovance ve smyslu, že Pelikán kritizoval vlastní zemi a dělal ostudu po celém světě, je ovšem značně nadsazená. Pelikán pouze veřejně popisoval stav v jednotlivých detenčních zařízeních a není pravdou, že byl vždy kritický.

Vládní kabinet se v červenci 2015 usnesl na přijetí 1500 uprchlíků mezi lety 2015 a 2017. Tento mandát nijak nespecifikuje požadavky a kritéria, která musí uprchlíci splňovat. Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády, tedy i ministři z hnutí ANO (ale také ČSSD).

Ministr financí Andrej Babiš v té době tvrdil:

Každá země má nějakou uprchlickou tradici, já preferuju Ukrajince. Preferuju lidi slovanského původu, které potřebujeme, aby zde manuálně pracovali. Je potřeba, abychom přijímali uprchlíky, kteří se zapojí do pracovního procesu a nebudou brát podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky.

V září 2015 Babiš argumentoval podobně. Český rozhlas přinesl například jeho vyjádření po jednání v Lucemburku: „Uprchlíci ze Sýrie a dalších zemí by podle ministra financí Andreje Babiše z hnutí ANO mohli v Česku obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem. Babiš to řekl v Lucemburku po jednání ministrů financí zemí Evropské unie.“

Konkrétně ministr uvedl:

Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne.

Dále však zopakoval, že stejně jako vláda odmítá povinné kvóty na přijímání uprchlíků. Podle twitterového účtu Andreje Babiše došlo k výrazné změně jeho postoje na téma a řešení migrace. Již v listopadu 2015 razantně vystupoval proti přijímání uprchlíků. Stejně tak v únoru 2016 na svém účtu uveřejnil video, ve kterém mluví o přímém zastavení přijímání uprchlíků formou potápění prázdných lodí pašeráků.

V srpnu zopakoval, že nebude respektovat kvóty na přerozdělování uprchlíků a odmítl jejich přijímání. „Nebudu respektovat kvóty. Situace se změnila,“ napsal Babiš na svém twitterovém účtu. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí uvedl selhání multikulturalismu a nedůvěru v úspěšnou integraci. Lze tedy opravdu vypozorovat změnu pozice Andreje Babiše týkající se otázky migrace a přijímání uprchlíků do ČR.

V případě ministra spravedlnosti Pelikána došlo k uveřejnění tweetu s textem, který poukazuje na výhody přijetí migrantů v souvislosti se zaměstnaností, v němž označuje migranty za příležitost. V říjnu 2015 kritizoval stav detenčních zařízení, jenž byl podle něj v jednotlivých případech horší než ve vězení.

Podobně se vyjádřil také u Martina Veselovského v DVTV v září 2015, kde řekl: „... já prostě na té vládě, zcela otevřeně zastávám toto stanovisko (negativní postoj k odmítnutí kvót českou vládou) a pochopitelně se o tom snažím přesvědčovat i ty ostatní.“ (9:31), „režim v řadě věznic, je mnohem příjemnější a mírnější, než režim v našich detenčních zařízeních.“ (17:29)

Stejně tak upozornil na možné riziko žalob na zadržování migrantů. V listopadu 2015 se však zmínil o detenčním táboře v Drahonicích, který označil za nejlepší zařízení ze všech.

Ve stejném duchu mluvil Pelikán i do médií. Např. web ČT24 uvádí jeho vyjádření z návštěvy tohoto zařízení:

Když si vezmu, že tohle zařízení jsme v dost strašném stavu předali vnitru před dost krátkou dobou, tak je to tady velmi dobré. Lidé se velmi snaží (...) Jsem spokojený, je to velký rozdíl proti tomu, co jsme viděl dřív.

V poslední době se ministr Pelikán vyjadřoval spíše k tématu reorganizace policie, přímo k pozměněným postojům Babiše už ne.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Návrh (změny ústavního zákona o bezpečnosti - pozn. Demagog.cz) je vypracován, snažili jsme se v rámci mezirezortního řízení najít shodu, ale rezorty hnutí ANO jsou zásadně proti, takže se žádnou shodu nepodařilo najít.

Návrh byl autorizován v polovině prosince 2016, mezi 15. a 30. prosincem pak prošel připomínkovým řízením. Z rezortů hnutí ANO zazněly zásadní připomínky z min. obrany, financí, dopravy, spravedlnosti a životního prostředí (vše .doc), bez připomínek pak zůstalo ministerstvo pro místní rozvoj.

Je však na místě poznamenat, že nejen některé rezorty hnutí ANO měly zásadní připomínky. Vedle nich je vzneslo také min. školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věci a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, oproti tomu ministerstvo průmyslu a obchodu zůstalo bez připomínek (všichni ČSSD). Ani Česká strana sociálně demokratická tedy není rozhodně bez výtek.

Mimo rezorty pak namítaly také Ústavní soud, Bezpečnostně informační služba a vedení Úřadu vlády (vše .doc). Bez připomínek byl místopředseda vlády pro vědu a výzkum Bělobrádek, nicméně pro Právo se vyjádřil, že „současná právní úprava je dostatečná, u tématu je trochu více hysterie než věcnosti, ale diskusi se nebrání.

Rovněž pro deník Právo se Chovanec vyjádřil v tom smyslu, že po obdržení kritických připomínek vznikla druhá verze návrhu, zatím pouze pracovní, v systému ODok, není tedy zatím zveřejněná. Shodu se tedy prozatím najít nepodařilo, ministr Chovanec ovšem neuvádí hned několik skutečností. Zaprvé některé z rezortů ANO nejsou proti a zůstaly bez připomínek, naopak některá další ministerstva i jiné státní orgány rovněž mají vůči návrhu zásadní připomínky, předně některé rezorty ČSSD. Shoda tedy nevázne na hnutí ANO, jak ve svém výroku naznačuje.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

V Americe si jdete koupit zbraň, zaregistrujete se a do 14 dnů ji většinou dostanete. U nás jsou ty podmínky naprosto odlišné.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed. Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Předseda Ústavního soudu k tomu návrhu napsal jasné stanovisko (negativní, pozn. Demagog.cz).

Současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský adresoval koncem roku ministrovi vnitra své připomínky (.docx) k předkládanému návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti. Jde o běžnou součást připomínkového řízení v případě, že se jej návrh může týkat. V připomínkách mimo jiné poznamenává:

„Na obsahové úrovni nejsem přesvědčený o její nezbytnosti (nezbytnosti novely, pozn. Demagog.cz), zcela se vymyká evropské právní kultuře, navíc se obávám řady nezamýšlených důsledků. Na formální úrovni váhám nad uspěchaností a nepřipraveností celého návrhu. Jedná se o změnu ústavního pořádku, která by měla být ze své podstaty odůvodněnou, promyšlenou, dlouhodobě společensky diskutovanou a náležitě projednanou všemi resorty. Tyto představy však podle mě nesplňuje. Z těchto důvodů k ní vznáším svou zásadní připomínku.“ Polčákův výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Nevím o tom, že by nějaký stát Evropské unie měl ve svém ústavním pořádku zakotveno právo držet zbraň. Mám pocit, že budeme unikátní.

Stejnou myšlenku vyslovil již Pavel Rychetský ve svých připomínkách (.docx) k novele ústavního zákona o bezpečnosti. Odkazoval zároveň na důvodovou zprávu (.docx) k novele, kde co se týče srovnání s evropskými zeměmi, poskytuje nám pouze odkazy na obecná ústavní pravidla v některých zemích. Tak například: „Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, že obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. (...) Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“ (str. 7–8) Ústavně zakotvené právo držet zbraň nebylo zdaleka běžné ani historicky, v dnešní době by se dalo označit jako spíš ojedinělé. Toto téma monitorovala analýza z pera agentury Bloomberg datovaná k r. 2013. Podle ní existovaly k tomuto datu pouze tři země, které ústavně zakotvovaly právo držet zbraň - Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké.

Klesající tendenci pak stejný tým akademických autorů vizualizuje takto:

zdroj: http://comparativeconstitutionsproject.org/ccp-visualizations/

V Evropě by však ústavní zakotvení bylo naprostou anomálií. Ani Švýcarsko, země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi, nezná zakotvení na ústavní úrovni, pouze v článku 107 vágně konstatuje, že jejich držení reguluje Švýcarsko jako konfederační stát.

Stanislav Polčák a potažmo i předseda Ústavního soudu Rychetský mají tedy pravdu, v případě schválení návrhu půjde v Evropské unii o naprostý unikát.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Žádné členské státy nás příliš nepodpořily při snaze zablokovat směrnici EU týkající se zbraní.

Evropská unie v návaznosti na teroristické útoky v Paříži stanovila novou směrnici omezující držení zbraní. Vůči novým podmínkám protestovala nejvíce Česká republika, která i po schválení této směrnice většinou států nezměnila svůj kritický postoj.

Vedle České republiky se proti směrnici vymezilo i Švédsko, a to v otázce držení loveckých zbraní . Nelze však hovořit o tom, že by českou iniciativu Švédsko ani jiný členský stát jakkoliv podpořili. Naopak se země jako Polsko nebo Lucembursko vyslovilo pro zpřísnění držení zbraní. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Evropská unie vymyslela směrnici - a Češi jsou specifičtí, například poloautomatické zbraně jsou nejvíce v držení Čechů, a proto se nás ta směrnice nejvíce v Evropě dotýká.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, nepodařilo se nám totiž dohledat data s počty poloautomatických zbraní držených občany ve všech členských státech EU. Nejsme proto schopni posoudit českou specifičnost, o které Chovanec mluví.

Na teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015 reagovala Evropská komise návrhem na zpřísnění držení střelných zbraní v EU. Cílem návrhu je posílit ochranu evropských občanů a zabránit teroristům v přístupu ke zbraním. Zpřísnění se mimo jiné týká i některých poloautomatických zbraní, jejichž držení by dle návrhu komise mělo být zakázáno soukromým osobám.

Podle Analýzy možných dopadů revize směrnice 91/477/EHS o kontrole nabývání a drženístřelných zbraní (.pdf) vypracované ministerstvem vnitra (MV) tento návrh dopadá na legálně držené zbraně, které však nejsou využívány k páchání teroristických útoků. Jako jeden z hlavních důvodů, jenž rozporuje návrh směrnice, uvádí Analýza přeřazení většiny samonabíjecích (= poloautomatických) zbraní mezi zbraně zakázané (.pdf, str. 1).

Dne 10. června 2016 Rada Evropské unie ve složení ministrů vnitra podpořila zpřísnění dané směrnice. Česká republika reprezentovaná ministrem Chovancem návrh nepodpořila.

20. prosince 2016 pak schválili zástupci členských států EU kompromisní verzi textu zpřísnění směrnice o držení zbraní dojednanou mezi Evropským parlamentem, EK a Radou EU. MV na svém webu v souvislosti s tímto prosincovým krokem ve strukturách EU ubezpečuje občany, že i nadále bude trvat její odmítavý přístup ke zpřísnění dané směrnice.

Důvodová zpráva k návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti, kterou ministr vnitra aktuálně předkládá, uvádí:

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.Při bližším pohledu na strukturu registrovaných zbraní se jedná o následující zbraně:• samonabíjecí pistole 231 327 kusů
• revolver 63 961 kusů
• samonabíjecí puška 28 926 kusů.

Konkrétní počty zbraní v dalších členských státech EU ovšem nejsou jednotně dohledatelné, nelze tedy potvrdit zmíněnou specifičnost, o které ministr mluví.

V neděli 22. ledna oznámil ministr Chovanec v pořadu Otázky Václava Moravce, že se ČR chystá podat žalobu na zmíněnou směrnici.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Ta směrnice je výkladově nejasná, nevíme, na kolik zbraní se v České republice bude vztahovat, odhady jsou od 20 do 420 tisíc.

Co se týče dopadu revize směrnice 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení střelných zbraní, na níž se v prosinci 2016 shodly členské země EU i zástupci Evropského parlamentu a jejíž podoba ještě není finální, odhady se různí. Samotná směrnice je výkladově skutečně nejasná a odhady o počtu zbraní, kterých se bude týkat, se pohybují od cca 40 tisíc do více než 400 tisíc. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Jak uvádí Analýza ministerstva vnitra z 21. dubna 2016, počet aktuálně registrovaných zbraní je téměř 800 tisíc (799 481 zbraní) a jejich počet stále roste (.pdf, str. 5). Podle odhadů by se původní návrh komise v České republice týkal 40 až 50 tisíc zbraní. Návrh nizozemského předsednictví ze 4. dubna 2016 by se však dotkl asi 400 tisíc zbraní, tedy zhruba poloviny držených zbraní v ČR.

Největší nejasnosti však přinesl upravený návrh nizozemského předsednictví z 21. dubna 2016. Podle Analýzy může být jeho dopad variabilní – spodní hranice se pohybuje na podobných číslech jako původní návrh komise (při úzkém výkladu nové kategorie A7), horní hranice by však mohla být ještě vyšší, než s jakou počítal nizozemský návrh ze 4. dubna (při důsledném výkladu nové kategorie A7) (.pdf, str. 4).

Ministr vnitra Chovanec však v létě minulého roku uvedl, že v případě změny předložené nizozemským předsednictvím by se revize u nás týkala 300 000 zbraní. Ta byla schválena Radou EU v červnu.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Souhlasím s tím, že legálně drženými zbraněmi se v ČR nepáchá násilná trestná činnost, to jsou opravdu jednotky případů.

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to několikanásobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku). Ani zde však nejde o jednotky a srovnání s trestnými činy spáchanými nelegálními zbraněmi pak zcela chybí.

Na základě dostupných dat tedy nelze souhlasit s europoslancem Polčákem, neboť legálně drženými zbraněmi se v Česku trestná činnost v posledních letech páchala, a to nikoli v jednotkách případů.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

I hlasování v příslušném výboru, ta většina byla velmi tenká, i když byla absolutní, hlasů proti tam bylo výrazně (projednávání směrnice EU týkající se držení zbraní - pozn. Demagog.cz).

Příslušným výborem revize směrnice o kontrole držení a nabýván zbraní je Výbor pro vnitřní trh (IMCO). Zpravodajkou návrhu této revize je předsedkyně výboru Vicky Ford. O směrnici se hlasovalo (.pdf, str. 2) v červenci 2015, přičemž 27 europoslanců bylo pro, 10 proti a 1 nehlasoval.

Zvítězila tedy absolutní většina, nicméně europoslanec Polčák má pravdu, že počet hlasů proti směrnici je poměrně vysoký. Ten samý den, kdy se projednávala směrnice o zbraních, se hlasovalo také o právním rámci unie, který se týká porušení celních předpisů a sankcí. Proti byli pouze 4 europoslanci.

Dalším příkladem je hlasování o unijním celním kodexu v listopadu 2016 (.pdf, str. 2), kdy bylo 23 členů výboru pro a pouze 1 proti. O měsíc dříve se hlasovalo (.pdf, str. 2) o přístupnosti internetových stránek subjektů veřejného sektoru - 28 členů bylo pro a 2 proti.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Je tam ještě možnost uplatnit návrhy k Evropskému soudnímu dvoru (pokud projde návrh směrnice zbraní - pozn. Demagog.cz).

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. ústavním pořádkem EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Pan ministr řekl v Senátu 20. dubna, že uděláme všechno pro to, abychom to zvládli na úrovni členských států blokovat (směrnici týkající se zbraní - pozn. Demagog.cz).

20. dubna se v Senátu projednával Balíček opatření ke kontrole nabývání a držení zbraní a proti nedovolenému obchodu se střelnými zbraněmi a výbušninami obsahující dva tisky. Chovancova vyjádření na tomto jednání skutečně uváděla, že návrh směrnice na vetší regulaci držení zbraní, jak je konstruován, bude namítat resp. blokovat.

Ministr vnitra vystoupil před senátory s dvěma příspěvky, v nichž kromě dalšího uvedl:

Návrh směrnice je nyní projednáván v pracovních orgánech rady. Nizozemské předsednictví navrhuje ještě další zpřísnění. Mezi zakázané zbraně by podle jejich návrhu patřily pistole. Takové změny považuji za nepřijatelné. Tento široký zákaz poloautomatických zbraní by měl dopady na vnitřní pořádek a také na obranyschopnost našeho státu.

ČR se na všech jednáních velmi ostře vymezuje proti takovým neodůvodněným změnám a zásahům do práv legislativních a tedy legálních držitelů zbraní, tedy legislativou upravených.

Situaci považuji za tolik vážnou, že se k tomuto tématu bude vyjadřovat vláda ČR, a ministerstvo vnitra chce toto téma na vládu přednést
.

(...)

Chci vám velmi poděkovat za vaši podporu v této věci, poděkovat za debatu, která tady byla. A věřte, že v té Evropě budu dělat maximum pro to, aby tyto nápady, které si myslím, že nepomáhají obrazu Evropské unie, u členských zemí a hlavně u občanů členských zemí, že tam budeme velmi efektivně namítat, blokovat. My nejsme protievropští, ale tyto věci jsou proti Evropě. Protože jsou proti duchu Evropy a proti lidem, které v Evropě žijí. Já jsem dalek toho, abych tleskal věcem, které pomáhají zhoršovat obraz Evropské unie u českých obyvatel. A tady si dává Evropa z mého pohledu zbytečně vlastní góly.“

Stanislav Polčák

Stanislav Polčák

Sněmovna i Senát neuplatnily vůči tomuto návrhu směrnice takzvané oranžové veto, to znamená odůvodněné stanovisko (...) Nevím, proč to neudělali, udělal to pouze polský a švédský parlament.

Ani jedna komora Parlamentu ČR nezaslala EU odůvodněné stanovisko, kterým by mohla vetovat návrh revize směrnice o kontrole držení a nabývání zbraní. Pokud by odůvodněné stanovisko zaslala třetina národních parlamentů členských států EU, jednalo by se o tzv. oranžovou kartu. Odůvodněné stanovisko však zaslalo pouze Polsko a Švédsko.

Lisabonská smlouva zavedla do unijního práva takzvaný systém včasného varování (.pdf, str. 8), který má zajišťovat, že EU nenaruší princip subsidiarity, tedy že nebude rozhodovat o věcech, které by měly spadat výlučně do národních kompetencí. Pokud si tedy národní parlament myslí, že návrh EU narušuje princip subsidiarity, může evropským institucím zaslat odůvodněné stanovisko a dát tak návrhu veto. Pokud takové odůvodněné stanovisko reprezentuje třetinu národních parlamentů EU, Komise musí návrh podržet, změnit nebo úplně stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“. Odmítá-li návrh prostá většina národních parlamentu, jedná se o tzv. oranžovou kartu, a o budoucnosti návrhu rozhodne Evropský parlament a Rada EU.

Odůvodněná stanoviska národních parlamentů musejí být zaslána ve stanoveném období. K návrhu revize směrnice EU o kontrole nabývání a držení zbraní zaslal odůvodněné stanovisko pouze švédský parlament (.pdf) a polský senát (.pdf). Termín pro zaslání odůvodněných stanovisek skončil v únoru.

Ani jedna komora Parlamentu ČR odůvodněné stanovisko nezaslala. Senát ČR pouze zaslal Komisi své usnesení (.pdf) z 20. dubna 2016, ve kterém nesouhlasí „s opatřeními obsaženými v návrhu směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti České republiky, aniž by to mělo zjevný preventivní či represivní účinek na osoby držící zbraně nelegálně; taková opatření by byla v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality.“

Sněmovna a Senát tak neuplatnily možnost vetovat návrh. Jak správně líčí Polčák, takovou iniciativu provedl pouze švédský a polský parlament. Opravujeme však drobnou záměnu termínů - oranžové veto není to samé jako odůvodněné stanovisko. Takzvaná oranžová karta by byla návrhu udělena v případě, kdy by více než polovina národních parlamentů byla proti návrhu. Až na tuto drobnou nejasnost je Polčákův výrok pravdivý.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Ty počty zbraní, které tu jsou, jsou většinou, to je pro myslivost.

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda zbraně určené pro myslivost tvoří většinu držených zbraní. Kontaktovali jsme kvůli této věci Policii ČR, k okamžiku vydání jsme doposud bez odpovědi.

Důvodová zpráva k návrhu novely zákona o bezpečnosti, kterou předložilo Chovancovo ministerstvo, však naznačuje jiný závěr:

"V České republice existuje specifická situace v oblasti civilního držení zbraní daná tím, že většina zbraní byla jejich držiteli nabyta až po roce 1989. Ve většině případů pak šlo o osoby, které si zbraně nepořizovaly pro výkon myslivosti či pouze pro sport, ale vesměs právě pro potřeby eventuálního využití těchto zbraní pro ochranu života, zdraví a majetku. Tomu rovněž odpovídá to, jaké zbraně jsou v České republice držiteli zbrojních průkazů vlastněny. K 1. 12. 2016 je v České republice 300 115 držitelů zbrojních průkazů. Z toho je 240 810 držitelů zbrojního průkazu skupiny E – k ochraně života, zdraví nebo majetku.

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.

Přestože jde o "podstatnou část," nelze říci, zda dosahuje většiny, proto je pro nás výrok neověřitelný.

Milan Chovanec

Milan Chovanec

Znovu říkám, i v České republice to procento trestných činů, které se tou legální zbraní spáchají, je naprosto minimální, téměř nulitní, ale nějaké číslo to pořád ještě je.

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel monitorujících objasněnou kriminalitu jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to násobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku).

Na základě dostupných dat tedy nejde stejně jako s europoslancem Polčákem souhlasit ani s ministrem vnitra Chovancem. Porovnáme-li podíl TČ spáchaných legálně drženou zbraní na kriminalitě páchané se zbraní vůbec (jak vyplývá z kontextu diskuze, přičemž jiné srovnání nemá smysl, když podíl TČ spáchané se zbraní tvoří sám o osobě velmi malé číslo v celkové kriminalitě), nepohybujeme se v téměř nulitních ani minimálních hodnotách, jak tvrdí ministr vnitra. Z tohoto důvodu je výrok nepravdivý.