Demagog.cz

Porušeno: Zákon o sociálním bydlení (druhá část)

V minulém textu jsme rozvedli, jak šel čas s plány na zákon o sociálním bydlení. K tématu se ještě jednou vracíme, a to rozborem stanovisek politických stran i státních orgánů: ty jsou klíčem k tomu, proč se zákon tak dlouho nedaří prosadit.

Komentář 28. května 2019

Jak to vidí politické strany

Mezi politickými stranami a jednotlivými politiky neexistuje shoda na tom, kdo přesně by měl být příjemcem pomoci v oblasti bydlení. Rozdíly do velké míry kopírují obecně postoje stran k roli státu (velký stát se široce pojatými sociálními službami vs. malý stát, kde se každý jednotlivec stará o sebe a stát zasahuje jen v ojedinělých případech). Některé strany tak chtějí příjem této pomoci podmiňovat např. prací (typicky případ pravicových stran) či spoluprací klienta se sociální službou, jiné v minulosti viděly cílovou skupinu pro sociální bydlení šířeji. Vidět to bylo již na dříve zmíněné diskuzi o zákonu v minulém volebním období.

Velká část stran oficiálně zákon podporuje, ale zároveň představují úpravy, jak by zákon měl vypadat. Většinou se politické strany v těchto úpravách vraceli k zákonu předloženém v březnu 2017 ministryní Marksovou. Konkrétně se zaměřují na rozsah skupin, které by měly být do zákona zahrnuty. Spousta stran také hovoří o potřebě řešení i dostupnosti bydlení obecně, tedy i pro skupiny, které nejsou brány jako sociálně ohrožené.

Vládnoucí hnutí ANO mělo v programu (.pdf, s. 29) do Poslanecké sněmovny uvedeno, že řešení sociálního bydlení chtělo přenést na obce, které budou rozhodovat o příjemcích pomoci a výše nájemného. Zároveň se však již v minulém volebním období ohrazovalo proti příliš široké definici cílové skupiny.

ČSSD se chtěla podle programu z roku 2017 zaměřit (.pdf, s. 24) na konkrétní cílové skupiny: seniory, zdravotně znevýhodněné, samoživitele s dětmi. Ovšem ministryně práce a sociálních věcí Marksová za Sobotkovy vlády prosazovala velmi širokou definici příjemců: Původní návrh zahrnoval nejchudší skupinu lidí, seniory, samoživitelky, propuštěné vězně i handicapované. ČSSD tedy v minulém volebním období prosazovala univerzalistický pohled, kdy stát měl pomáhat co největší skupině lidí.

Největší opoziční strana ODS naopak v programu z roku 2017 prosazuje, aby stát pomáhal těm, kteří si sami pomoci nemohou – seniorům, lidem se zdravotním postižením a  těm, kteří se ne vlastní vinou ocitli v tíživé životní situaci. V kontextu sociálního bydlení prosazovala, aby byla pomoc podmíněná prací nebo snahou práci si najít.

Mezi strany, které vytvoření zákona o sociálním bydlení podporují, se řadí i Piráti. V rámci platformy www.socialni-a-dostupne-bydleni.cz, která je pod záštitou poslankyně za Piráty Olgy Richterové, uvádí nejvíce ohrožené skupiny obyvatel. Mezi ně mimo jiné patří senioři, lidé bez práce nebo například lidé s nízkými příjmy bydlící v nájemních bytech.

V rámci KDU-ČSL se hovoří o nutném rozlišení sociálního a dostupného bydlení. V rámci sociálního bydlení vidí, kromě zajištění bydlení,potřebu sociální práce, která by měla skupinám řadícím se pod sociálně slabé, pomáhat. A naopak pro skupiny jako senioři či rodiny s dětmi je, dle strany, třeba přemýšlet nad konceptem dostupného bydlení, v rámci kterého již sociální práce potřebné nejsou.

KSČM patří také mezi dlouhodobé podporovatele zákona o sociálním bydlení. Oproti jiným stranám chtěla KSČM rozšíření skupin, respektive zaměřila se spíše na dostupné bydlení. Například by to dle nich měli být senioři, matky nebo otcové samoživitelé či jinak zranitelné osoby. Hovoří o potřebě řešení dostupného bydlení obecně a též o dominantní roli obcí jako subjektu, který rozhoduje o příjemcích pomoci.

SPD by také podpořila zákon o sociálním bydlení, ale v jiném znění než byl předložen za minulého volebního období. Vidí potřebu podpory bydlení i u mladých rodin.

TOP09 také podporuje (cca 0:35-2:40; cca od 7:55-9:43) vznik zákona o sociálním bydlení, ale s tím, že by měla být v rámci něj zúžena skupina lidí, na které by se sociální bydlení vztahovalo. Mělo by být specifikováno, že na sociální byty by dosáhli lidé, kteří si nemohou dovolit platit nájemné. Mimo otázku sociálního bydlení upozorňuje Martina Pekarová-Adamová i na  problematiku dostupnosti bydlení, která se týká i sociálně neohrožených supin.

STAN se chtěl v rámci sociálního bydlení zaměřit (.pdf, str. 62-63) na postižená místa nedostatkem bydlení. Alespoň ve svém volebním programu hovoří o tom, že by bylo třeba zmapovat místa, kde je potřeba začít s výstavbou nových bytů a také chtěli zmapovat místa, kde se již sociální byty provozují. Podle výsledků analýzy by pak mělo být rozhodnuto, kde je potřeba začít s výstavbou bytů v rámci sociálního bydlení. Vše by pak měli mít v kompetenci obce, které dle nich mají více informací o potřebě sociálních bytů.

Jak to vidí státní orgány

A aby toho nebylo málo, nejen strany se nemohou dohodnout. Do otázky bydlení má co mluvit mnoho aktérů (.pdf, s. 64-65): Ministerstvo pro místní rozvoj (koordinuje činnost ostatních úřadů v této věci), Ministerstvo sociálních věcí (skrz sociální politiku), obce zase pečují o svůj rozvoj (včetně výstavby) a své obyvatele; kromě nich ale do problematiky zasahují i Ministerstvo financí (z hlediska rozpočtů a cen), krajské úřady a další. Klíčovými hráči jsou v tomto případě obce, které mají sociální bydlení na svém území regulovat. Ministerstvo pro místní rozvoj a jeho současná ministryně Dostálová podporují velkou autonomii obcí při řešení bydlení na svém území. Ministryně se totiž domnívá, že starostové obcí nejlépe určí, kteří lidé potřebují pomoci s bytovou situací.

Největší rozpory mezi MPSV (ministryně Marksová) a MMR (ministryně Šlechtová) v otázce zákona o sociálním bydlení panovaly za vlády Bohuslava Sobotky. Konkrétně v tom, jaké skupiny by měly dosáhnout na sociální bydlení a nebo mimo jiné v tom, kdo by měl primárně určovat příjemce sociálního bydlení. Exministryně Šlechtová byla za to, podobně jako dnes, že obce jsou v této situaci kompetentnější k určování potřeb sociálního bydlení.

Problémem ovšem je, že bytový fond v ČR je z velké části privatizovaný (.pdf, s. 38). Obce se tak nejen obávají dalších povinností souvisejících se zodpovědností za sociální bydlení, ale jednoduše nemají, jak ho poskytovat. I proto se současná vláda soustředí na podporu výstavby sociálních bytů prostřednictvím dotačních programů, jak rozebíráme v tomto splněném slibu vlády.

V kontextu toho, kolik aktérů a názorů je ve hře o zákon o sociálním bydlení zapojeno - od obcí po stát a neziskové organizace, od stran prosazujících podporu širokému spektru obyvatel až po strany prosazující malý stát - se nelze příliš divit, že se od plánů opět ustupuje. Divit se lze jen tomu, že zákon stále ještě někdo slibuje.

Sliby vlády jsou monitorovány díky podpoře Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku. Výstup je součástí grantového projektu Sliby vlády Andreje Babiše. Autorkami jsou Tereza Machačová a Lenka Chudomelová.