Zeman v Jihočeském kraji

Výrok je hodnocen jako pravdivý, prezident Zeman v rámci milosti odsouzenému Kajínkovi udělil podmínku sedmi let, což je maximální možná výše v českém právním řádu.

Prezident prominul odsouzenému trest pod podmínkou, že se omilostněný do 7 let od udělení milosti nedopustí trestného činu, jak referoval tiskový mluvčí prezidenta republiky.

Udělení milosti prezidentem republiky upravuje ust. čl. 62, písm. g) Ústavy České republiky a ust. § 366, § 367 a § 369 trestního řádu a ust. § 68 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (částka 1/2002 SIS; .pdf, str. 19).

Odsouzený může být podmínečně propuštěn z výkonu trestu. V případě odsouzení za spáchání zločinu může být odsouzený propuštěn až na 7 let, dle ust. § 89 trestního zákoníku.

Odst. 1 tohoto paragrafu přímo uvádí:

„Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu u odsouzených za přečin až na tři roky a u odsouzených za zločin na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného na svobodu.“

Žádný z těchto předpisů nijak nereguluje povahu podmínek, kterými může být milost podmíněna. Prezident stanovil podmínku omilostnění na sedm let, což je maximální zkušební doba, kterou by mohl odsouzenému v případě podmínečného propuštění uložit soud.

Během jara roku 2015 se členské státy Evropské unie rozhodly řešit migrační krizi. V té době se totiž především v Itálii, Řecku, Rakousku, Maďarsku a Německu výrazně zvýšil počet migrantů a žadatelů o azyl z Afriky a Blízkého východu. Snaha Evropské unie spočívala v tom, aby byli uprchlíci přerozděleni do všech států a aby se již radikálně a nekontrolovaně nezvyšoval počet migrantů v nejvíce zasažených státech.

První řešení předložila Evropská komise v květnu 2015. Jednalo se o klíč, který měl přerozdělovat migranty státům na základě rozlohy země, vyspělosti její ekonomiky, míry nezaměstnanosti či počtu dosud přijatých žadatelů o azyl. Česko podle něj mělo přijmout 2,98 procent úspěšných žadatelů o azyl z řad migrantů a dobrovolně 525 (2,63 procenta) migrantů z uprchlických táborů mimo Evropu. Česká republika tak měla do dvou let přijmout 1863 uprchlíků.

Tyto kvóty byly Evropským parlamentem zamítnuty a bylo rozhodnuto, že si státy přerozdělí uprchlíky podle stejného principu, ale na dobrovolné bázi.

Premiér Bohuslav Sobotka za Českou republiku deklaroval, že přijmeme 1100 migrantů z Itálie a Řecka a další čtyři stovky z uprchlických táborů mimo území Evropské unie (z tzv. třetích zemí). To schválila i vláda České republiky na svém jednání 8. července 2015. Pro hlasovalo (.doc, bod 24) všech přítomných 16 členů vlády - tedy zástupci všech tří koaličních stran.

Další verze kvót se začala projednávat na přelomu srpna a září roku 2015, kdy se opět zvýšil počet příchozích migrantů do států Evropské unie. Na jednání Rady Evropské unie je 21. září schváliliministři vnitra členských států. Proti kvótám byli ministři vnitra České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska, finský ministr vnitra se zdržel hlasování.

Podle těchto nových kvót mělo být České republice přiděleno 1591 migrantů, kteří zažádali o azyl v Itálii a Řecku (původně i Maďarsku, jež se následně do tohoto procesu nezapojilo). V platnosti však nadále zůstalo i dobrovolné přijetí 1100 běženců z těchto dvou států a 400 z třetích zemí. Celkově tak Česká republika měla přijmout 3091 uprchlíků. V rámci těch, kteří se dostali na území Evropské unie, jde o 2691 osob.

Výrok prezidenta Miloše Zemana hodnotíme jako nepravdivý. Faktem je, že prvotní řešení předkládala Evropská komise, na její pokyn však uprchlíci nebyli přerozděleni. První přerozdělení bylo sice podobné návrhu Evropské komise, mělo však jít o dobrovolné přijetí. Závazné kvóty odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, nešlo tedy o nařízení Evropské komise. Na základě dobrovolného a závazného přijetí, které odhlasovali ministři vnitra, měla Česká republika přijmout během dvou let 3091 uprchlíků, nikoliv 6200.

Dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl ministrem spravedlnosti v letech 2002–2003 a případem Kajínek se skutečně zabýval.

Rychetský v roce 2001 objevil v případu nejasnosti a obrátil se proto se stížností k Nejvyššímu soudu v Brně s cílem dospět k obnovení trestního řízení. Nejvyšší soud však stížnost zamítl. Svoje rozhodnutí podat stížnost komentoval Rychetský slovy: „Vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě, když jsem zjistil, kolik je v tom případu pochybení.“

V tomto případu se Rychetský angažoval či se k němu vyjadřoval také později. V roce 2002 nedoporučil tehdejšímu prezidentovi republiky Václavu Havlovi udělit Kajínkovi milost, o kterou Kajínek prezidenta požádal.

V polovině května 2017 poskytl Rychetský rozhovor magazínu Právní rádce, v němž uvedl: „Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl viny zproštěn. To vyvolává pochybnosti.“

V dubnu 2017 prezident Zeman sdělil veřejnosti, že má pochybnosti o vině Kajínka a následně mu 23. 5. 2017 udělil milost.

Jiří Kajínek byl ve vězení od února 1994 do 23. května 2017, kdy mu prezident Zeman udělil milost, s výjimkou 40 dní v roce 2000, kdy byl na útěku. Ve vězení tedy opravdu strávil přes 23 let.

Prezident Zeman dále tvrdí, že v Kajínkově případu bylo více posudků psychologů, které dokazovaly, že je Jiří Kajínek schopný resocializace.

Že je Jiří Kajínek schopen resocializace, dokazoval Kajínkův advokát v roce 2015 novým znaleckým posudkem z oboru psychologie. Logika posudku spočívala v tom, že byl-li Kajínek umístěn do věznice s nižší ostrahou, již se resocializuje. To nejsme schopni odborně posoudit, navíc o jednotlivých posudcích existují pouze mediální zprávy. Kajínkův advokát chtěl i díky tomuto posudku znovuotevřít Kajínkův proces, kdy nežádal zproštění viny, ale překvalifikování trestu na trest výjimečný se sazbou 15–25 let.

Soud rozhodl o zamítnutí žádosti o obnovení procesu, podle jeho vyjádření nový posudek nemá ambice revidovat posudky předchozí.

Před lety dělali v Kajínkově případě znalecké posudky např. MUDr. Čákora a JUDr. Hlaváčková v oboru psychiatrie a z oboru psychologie PhDr. Jelen. Sám doktor Jelen se ve svém znaleckém posudku neshodl s předchozími dvěma na nemožnosti resocializace s odůvodněním, že u nikoho není zcela vyloučena. Soud si proto již v roce 1998 nechal zpracovat revizní znalecký posudek speciální komise pod vedením prof. Zvolského, který mluvil jednoznačně o nemožnosti resocializace a s jehož závěry se soud ztotožnil.

Další posudek byl předložen při snaze o znovuotevření případu v roce 2004. Ten předložila Kajínkova obhajoba a měl dokazovat, že je odsouzený schopen se znovu začlenit do společnosti.

Je faktem, že v případu byly předloženy posudky, které mají zjednodušeně řečeno podporovat Kajínkovu resocializaci. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť upozorňujeme na to, že oba tyto posudky byly předkládány Kajínkovou obhajobou a v rámci výroku neřešíme, zda Kajínek skutečně je schopen resocializace.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ač jistě část migrantů může být motivována benefity německého sociální systému, rozhodně to neplatí absolutně. Naopak data z německého trhu práce dokládají, že i nově příchozí lidé se průběžně zapojují do pracovního procesu.

Ministerstvo vnitra vydalo tiskovou zprávu ve které tvrdí, že ČR není tranzitní zemí pro migranty. V současné době (údaj k půlnoci z 11. na 12. června 2017) je v ČR ve třech detenčních zařízeních umístěno dohromady 89 migrantů. Celková provozní kapacita těchto zařízení je 488 míst. V roce 2016 bylo při tranzitní migraci zajištěno 511 osob.

Poslední data z OECD, která ukazují míru nezaměstnanosti mezi přistěhovalými, pochází z roku 2015. V roce 2015 byla v Německu míra nezaměstnanosti mezi přistěhovalými 7,7 % a míra nezaměstnanosti mezi rodilými Němci rovna 4,1 %. Pro srovnání v ČR bylo nezaměstnaných 6,8 % přistěhovalých a 5,1 % rodilých Čechů.

V březnu 2017 vydala OECD studii o pracovním trhu a migraci v Německu (.pdf). Osoby se statusem uprchlíka mají v Německu plný přístup na pracovní trh. Pro osoby, které jsou žadateli o azyl nebo se nacházejí v komplikovanější situaci, platí, že většina z nich může požádat o pracovní povolení po třech měsících (.pdf, str. 23). V únoru 2017 evidovalo Německo 455 000 osob, které byly registrovány za účelem hledání práce. Tvoří 9 % všech osob v Německu hledajících práci. Většiny z nich se ale týkala ještě opatření související s integračním procesem, a tak pouze 177 700 z nich bylo registrováno jako nezaměstnaní. To je 6,4 % všech nezaměstnaných osob hledajících práci v Německu (.pdf, str 24).

V roce 2016 bylo registrováno přes 400 000 žadatelů o azyl. Pouze 34 000 z nich v tomto roce našlo práci. Míra zaměstnanosti uprchlíků roste s dobou. Pouze 19 % uprchlíků je po jednom roce zaměstnáno, 27 % je zaměstnáno po dvou letech po příchodu, 49 % po pěti letech a po deseti letech již pracuje 62 % příchozích (.pdf,str. 23).

V Německu v roce 2015 pobíralo sociální dávky celkem 974 551 žadatelů o azyl. Osoby, které jsou registrovány jako nezaměstnané, pak mají nárok na dávky v nezaměstnanosti. Co se týče výše dávek, v roce 2015 vydala agentura Reuters srovnání v rámci evropských zemí a německé sociální jistoty patří skutečně k těm vyšším. Žadatelé o azyl obdrží 222 eur měsíčně jako finanční podporu (.pdf, str. 3). Poté, co žadatelé obdrží status uprchlíka, dostanou přístup ke stejným dávkám sociální podpory jako němečtí občané.

Celkově výrok hodnotíme jako nepravdivý. Žádná oficiální statistika, která by určovala, že v Česku jsou pouze „tranzitní migranti“, neexistuje. Úmysly migrantů rovněž nemůžeme posuzovat. Z dlouhodobého hlediska se tak lze obrátit na statistiku OECD, kde mezi mírou nezaměstnanosti u rodilých Němců a přistěhovalců existuje rozdíl 3,6 p. b. za rok 2015. Toto ukazuje, že přistěhovalé osoby jsou schopny se adaptovat na německý trh.

O správnosti slov ministra vnitra Milana Chovance ani o psychologickém profilu německého eurokomisaře Günther Oettingera se u nás nedočtete. Chovanec ovšem slovní obrat o přivázání za nohu použil před dvěma lety.

Postoj Milana Chovance k přijímání uprchlíků je dlouhodobě konzistentní. V roce 2015, kdy uprchlické téma rezonovalo celou Evropou, řekl Chovanec před českými poslanci, že Syřany nebo Pákistánce, kteří zde být nechtějí, nemůžeme držet za nohu, aby tu zůstali.

S nápadem sjednotit azylové právo a stejně tak sociální benefity pro migranty přišel v září 2016 německý komisař pro digitální ekonomiku a společnost Günther Oettinger. Nešlo nicméně o oficiální návrh, který by předložil na evropské půdě. Oettinger v rozhovoru pro německý deník Main Post pouze vyslovil myšlenku, že pokud by se sjednotilo azylové právo a dávky, nebyly by nutné kvóty, protože by se snížila atraktivita některých zemí.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

Přání možných budoucích uprchlíků je poměrně komplikované na ověřování, nicméně je faktem, že v některých afrických zemích žijí v ohrožení miliony lidí. Další jsou vnitřně vysídleni a je možné, že by svou domovinu potenciálně opustili.

Do Evropy přicházejí migranti z Afriky většinou tzv. středomořskou cestou a západní středomořskou cestou. Podle statistických údajů agentury Frontex vstoupilo do Evropy střední středomořskou cestou za roky 2014–2016 cca 150–180 tisíc migrantů ročně. V období let 2008–2013 se jednalo celkem o 175 tisíc migrantů.

Tzv. západní středomořská cesta je méně používaná, v období let 2008–2015 skrze ni vstoupilo do Evropy cca 5–8 tisíc migrantů ročně, v roce 2016 pak 10 tisíc migrantů.

Frontex, agentura koordinující spolupráci na vnějších hranicích EU, eviduje pouze zachycené nelegální přechody vnější hranice a zároveň uvádí, že není v jejích možnostech uvést přesný počet nelegálních přechodů.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky využilo středomořské cesty v roce 2014 cca 200 tisíc běženců, v roce 2015 cca 1 milion, v roce 2016 cca 362 tisíc migrantů a v letošním roce cca 72 tisíc. Vysoký stav z roku 2015 se jeví jako ojedinělý výkyv.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (.pdf, str. 2) dále zjistil, že v roce 2015 bylo po celém světě vysídleno 65 milionů lidí, z toho 40 milionů v rámci své země a zbylých 25 milionů jsou uprchlíci. Oproti roku 2016 narostl celkový počet vysídlených o 5 milionů. Stejná data potvrzuje i Mezinárodní organizace pro migraci (.pdf, str. 4). Velký počet z těchto lidí žije právě v afrických zemích.

Mezinárodní organizace pro migraci zaznamenala v roce 2016 cca 190 tisíc migrantů původem z Afriky, v roce 2017 cca 65 tisíc. Tito migranti vstoupili do Evropy nejčastěji skrze Itálii a Španělsko. Stejná organizace zaznamenala v Řecku v roce 2016 cca 176 tisíc migrantů a v roce 2017 cca 8 tisíc migrantů. Do Řecka však míří převážně migranti z Asie, a to východní středomořskou cestou.

Ze statistických údajů Frontexu, UNHCR a ION vyplývá, že největší množství migrantů vstoupilo do Evropy v roce 2015. Trend počtu migrantů je od té doby klesající.

O fenoménu rostoucí populace v Africe a možném pohybu osob ze zemí jejich původu pojednává také text Světového ekonomického fóra, tématem se zabývají také média jako agentura Reuters nebo magazín Economist.

Oprava (27. ledna 2018): Hodnocení bylo změněno na neověřitelné a to v souvislosti s opětovným prověřováním podobného prohlášení. Za původní hodnocení se omlouváme.

Výrok prezidenta Zemana je hodnocen jako nepravdivý, neboť jím uváděná míra nezaměstnanosti je o čtvrtinu vyšší, než jaká je skutečnost (ta dosahuje 8 %). V absolutních číslech jde o rozdíl cca 4 a půl milionu zaměstnaných.

Nejnovější kvartální data o nezaměstnanosti nabízí Eurostat. Zde vidíme jasně klesající trend v posledních dvou letech. Míra nezaměstnanosti se v průběhu roku mění, proto uvádíme i čtvrtletní data z předchozích dvou let. V absolutních číslech tedy v posledním čtvrtletí roku 2014 bylo nezaměstnaných 24,2 milionů občanů členských zemí EU, v prvním čtvrtletí roku 2017 tento počet klesl na cca 19,5 milionů (jde o sezónně očištěná data).

Zdroj dat: Eurostat

Zdroj dat: Eurostat

Za posledních 10 let byla nejnižší míra nezaměstnanosti v roce 2008, a to 7 %. Poté vlivem hospodářské krize stoupla na 9 % a vystoupala až na nejvyšších 10,9 % v roce 2013. Od té doby míra nezaměstnanosti klesá. Nad 10 % se nezaměstnanost pohybovala pouze v letech 2012, 2013 a 2014. V roce nejvyšší nezaměstnanosti (2013) bylo evidováno 26,3 milionů občanů členských zemích bez práce, za loňský rok 2016 to bylo 20,9 milionů obyvatel.

Prezident Zeman v uvedeném výroku sám sobě odporuje, protože se současnou britskou královnou Alžbětou II. se setkal doposud pouze dvakrát, nikoliv třikrát. Výrok je tedy hodnocen s výhradou k úvodní formulaci, z logiky celého vyjádření však vyplývá, že popisuje frekvenci svých setkání korektně.

Poprvé se tak stalo v roce 1996 při příležitosti setkání britské královny s tehdejším českým prezidentem Václavem Havlem, kdy byl Zeman předsedou ČSSD.

Podruhé se Miloš Zeman (již ve funkci prezidenta České republiky) setkal s královnou Alžbětou II. v červnu 2014 v Normandii na oslavách 70 let od spojeneckého vylodění v roce 1944. Jak však vyplývá z veřejně dostupných zdrojů, v tomto případě se nejednalo o oficiální setkání státníků, oba se pouze účastnili téže společenské události. Jednalo se tedy o setkání s mnoha dalšími světovými státníky, nikoliv o soukromé setkání prezidenta Zemana s královnou Alžbětou II. Nelze navíc doložit, že by český prezident s britskou panovnicí v rámci této události hovořil.

Zdroj: Hrad.cz

K aktuálnímu - a také oficiálnímu - setkání prezidenta Zemana s královnou Alžbětou II. má dle tiskové zprávy Kanceláře prezidenta republiky dojít tento pátek, tedy 16. června 2017. Setkání bude mít podobu audience, dle informací na webu Buckinghamského paláce se tak bude jednat o soukromou schůzku královny s jejími hosty.

Jak vyplývá z informací na webu Buckinghamského paláce, Alžběta II. byla britskou královnou korunována v červnu 1953, avšak na trůn usedla již v roce 1952, po smrti svého otce krále Jiřího VI.

Britského premiéra sira Winstona Churchilla, který byl ve funkci v letech 1951–1955, Alžběta II. znala, setkávali se v rámci svých ústavních funkcí, nicméně Alžběta se s ním seznámila již v roce 1950, kdy byla ještě princeznou. Jejich vztah byl pravděpodobně vřelý, neboť Alžběta si pochvalovala, že ji při každém setkání velmi pobavil.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, historie elektromobilů sice sahá až do 19. století, rozmachu se ovšem dočkaly až v 21. století. V roce 1960 bylo možné ve Spojených státech koupit sériově vyráběné elektrické vozidlo. Pokud Elon Musk svoji automobilku Tesla pouze propaguje, jak říká prezident Zeman, pak to dělá velmi dobře, protože v dubnu tohoto roku byla Tesla nejhodnotnější americkou automobilovou značkou, když předběhla detroitský konglomerát General Motors.

Ve Spojených státech je za průkopníka elektromobilů považována automobilka Detroit Electric, která mezi lety 1907 a 1939 vyrobila na 13 000 vozidel poháněných elektrickou energií.

V prezidentem zmíněném roce 1960 dokonce z továrních hal vyjel sériově vyráběný elektro vůz Henney Killowatt, využívající některé díly modelu Renault Dauphine. Úspěchu se ovšem model nedočkal, za dva roky se ho prodalo pouze několik desítek.

V současnosti je pro mnoho lidí synonymem elektromobilů americká značka Tesla, jejímž zakladatelem je Elon Musk. Navíc takřka každá z velkých světových automobilek ve svém portfoliu nabízí jeden nebo více elektricky poháněných strojů. Namátkou zmiňme BMW i3, BMW i8, Volkswagen e-up!, Nissan Leaf, Kia Soul EV nebo Mercedes-Benz B Electric Drive.

Podle údajů společnosti ČEZ bylo v České republice za posledních pět let zaregistrováno přes tisíc elektromobilů.

Pokud se podíváme konkrétně na počty prodaných vozů automobilky Tesla, v roce 2016 prodala čtvrtletně okolo 25 000 modelů, stejného čísla dosáhla i v prvním čtvrtletí roku 2017. V letošním roce by se na trhu měl objevit nový vůz z dílny Tesly, pojmenovaný jako Model 3. Automobilka vozidlo představila v březnu 2016 a již následující měsíc evidovala 400 000 objednávek.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že americká strana se i prostřednictvím bývalé ministryně Madeleine Albrightové snažila v roce 2000 o to, aby česká vláda zamezila dodávkám vzduchotechniky pro íránskou jadernou elektrárnu v Búšehrú. Česká vláda tak učinila návrhem zákona v březnu téhož roku, který následně schválil parlament.

Spojené státy i Velká Británie tlačily na Českou republiku, aby se pokusila zamezit dodávkám pro íránskou jadernou elektrárnu, protože měly podezření, že by Írán mohl zneužít jaderné elektrárny k pozdějšímu vojenskému využití při výrobě jaderné zbraně. Jak upozornil např. Karel Matějka, docent Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, tak v případě středně vyspělé země je možné předpokládat, že díky jaderné elektrárně bude schopna po šesti až osmi letech a vynaložení dostatečných prostředků dosáhnout materiálu bombové čistoty.

Zda za to, že Česká republika zamezí dodávkám pro jadernou elektrárnu, nabízela ministryně Albrightová podíl na programu lehkovodních reaktorů, se nám nepodařilo dohledat, a proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

V současné době leží v Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona, který ruší zákaz dodávek pro jadernou elektrárnu v Búšehrú. Návrh zákona již projednaly po projednávání ve výborech a čeká se, zda ho vláda nechá projednat do voleb či zákon po volbách spadne pod stůl.

Evropská unie zavedla systém kvót, který by měl přerozdělovat osoby, které požádají o azyl v Itálii a Řecku. Jestli tito lidé chtějí v těchto státech zůstat nebo míří do Německa se reálně dokázat nedá. Podle počtu žádostí o azyl ve Francii je však zřejmé, že velký počet uprchlíků míří i do tohoto státu, i když se jedná o významně menší počet žádostí než v Německu. Dalším důvodem je i to, že z počtu 89 přijatých uprchlíků v České republice z Iráku, do Německa odešlo 25 z nich, 36 zůstalo v České republice. Toto číslo ukazuje, že ne všichni uprchlíci míří a chtějí do Německa.

Prezident Miloš Zeman ve svém výroku naráží na proces přerozdělování uprchlíků pomocí kvót. Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá.

Německo je opravdu nejvyhledávanější zemí Evropské unie pro migranty. V roce 2016 v něm podalo svou první žádost o azyl 722 265 osob. Neznamená to však, že by všichni migranti chtěli do Německa, protože státy EU, do kterých se většinou uprchlíci dostanou jako první (tedy Itálie, respektive Řecko), se v tomto seznamu umístily na druhém, respektive čtvrtém místě. V Itálii požádalo o azyl 121 185 osob, v Řecku 49 875 osob. Na čtvrtém místě byla Francie s 75 990 podanými žádostmi.

Podle statistik za poslední čtvrtletí roku 2016 si v Německu svou první žádost o azyl nejčastěji podali občané Sýrie (44 % z celkového počtu podaných syrských žádostí v zemích Evropské unie), Afghánistánu (48 %), Iráku (47 %), Eritree (57 %), Íránu (58 %), Somálska (55 %), Alžírska (26 %), Maroka (31 %), Indie (46 %) a Etiopie (56 %). Nejčastěji z daného národa o svůj první azyl žádali v Itálii Nigerijci (71 %), Pákistánci (31 %), občané Bangladéše (56 %), Guinejčané (46 %), Gambijčané (65 %), Senegalci (87 %), Ghaňané (73 %), občané Mali (77 %) a Pobřeží Slonoviny (65 %). Francii si nejčastěji vybírali Súdánci (59 % z nich).

Stát, ve kterém migrant podá svou žádost o azyl, si dotyčný žadatel může vybrat na základě jeho životní úrovně, ale také například podle rodinných příslušníků v daném státu, na základě svých jazykových schopností či na základě pocitu bezpečí. Nelze však jednoznačně říct, že by všichni uprchlíci chtěli do Německa.

Příkladem může být skupina 89 křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří byli přemístěni do České republiky. Většina těchto uprchlíků neměla statut uprchlíka, pouze vnitřního uprchlíka, a tak se jejich přesídlení nezapočítávalo do kvót Evropské unie. Na jejich příkladu však lze vidět, že ne všichni uprchlíci míří do Německa. Z této skupiny 89 uprchlíků zůstalo v České republice pouze 36 z nich, 25 uteklo do Německa, zbytek se vrátil do Iráku. Podle Firase Kamise, který patří mezi 36 iráckých uprchlíků, kteří v České republice zůstali, bylo pro jeho rodinu nejdůležitější, aby v zemi, kde požádají o azyl, byl mír. Sám rozdíl mezi životem v Česku či Německu nevidí.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť počet 6 200 ve skutečnosti neznamenal přísun ilegálních migrantů v tomto počtu, ale potenciální vytvoření nástroje, jak zvládnout případné navýšení přílivu lidí s udělenou mezinárodní ochranou. Vláda pouze schválila veřejnou zakázku v této věci, jelikož ale nebyla podána nabídka, veřejná zakázka byla zrušena.

Záměr, který má prezident Miloš Zeman na mysli, byla vládní veřejná zakázka s názvem Generální poskytovatel integračních služeb pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou pro období let 2017-2019. Zakázku v původně odhadované hodnotě 520,5 milionu korun (.docx, str. 5), kterou vláda 31. srpna 2016 přijala, předložilo ministerstvo vnitra.

Cílem této zakázky bylo vybrat hlavního poskytovatele integračních služeb pro cizince na období mezi lety 2017 a 2019. Tuto službu dříve zajišťovala Charita České republiky. Jednalo se o program zaměřený na pomoc oprávněným osobám při jejich začlenění do společnosti, a to zejména v oblasti bydlení, vzdělávání a odstranění jazykové bariéry a pomoci při vstupu na trh práce.

Podle tohoto programu měla Česká republika v období 2017–2019 integrovat 6 000 oprávněných osob. Tento počet zahrnoval osoby přijaté v rámci přesídlování, relokací i spontánně příchozí osoby (tedy například z Ukrajiny nebo Kuby). Nicméně počet osob, které by mohly na českém území požádat o mezinárodní ochranu, nešlo předem určit. Samotné ministerstvo vnitro uvedlo: „Veřejná zakázka nikterak nepredikuje skutečný počet osob s mezinárodní ochranou, tedy, že by ČR přijala do roku 2019 šest tisíc migrantů, ale zároveň může umožnit řešit i případný nárůst žadatelů (například z Ukrajiny).“ Počet šest tisíc příchozích byl spíše nadlimitní a byl zvolen tedy proto, aby vláda mohla reagovat a byla připravená na nečekané zvýšení příchozích cizinců.

Výběrové řízení u této zakázky bylo 4. ledna 2017 zrušeno (.pdf), protože nebyla podána žádná nabídka.

Výrok prezidenta Zemana hodnotíme jako nepravdivý, protože vláda vypsáním veřejné zakázky nedeklarovala, že přijme 6 200 migrantů. Vládní zakázka měla být zaměřena na pomoc šesti tisíc oprávněným osobám, tedy nikoliv ilegálním migrantům, a to nejen na pomoc těm, kteří jsou spojeni s migrační krizí (tedy na základě kvót z Řecka či Itálie), ale například i příchozím z Ukrajiny či jiných států. Každopádně počet šest tisíc neměl znamenat, že Česká republika takový počet osob přijme. Jednalo se spíše o počet, na který by Česká republika dokázala reagovat i v případě nějaké neočekávané situace. Maximální výše zakázky měla být o 79,5 milionu nižší, než tvrdil prezident Miloš Zeman.

Miloš Zeman se výrokem snaží poukázat na to, že Frontex tvoří početně nedostatečné síly, jím uváděná čísla však v obou případech neodpovídají realitě.

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž má podle dostupných údajů přibližně 1 500 vojáků pro rychlé nasazení, což je o přibližně 5500 osob méně, než kolik v současnosti činí počet vídeňských policistů. Ani jeden z údajů prezidenta Zemana tak není správný.

O ochranu unijních hranic by se podle unijního nařízení (bod č. 5 odůvodnění) měla starat Evropská pohraniční a pobřežní stráž, která se skládá z orgánů členských států spravujících hranice a z Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž, zkráceně Frontex. Tato agentura zahájila svou činnost v říjnu 2016 a k výkonu jejích funkcí disponuje mj. rezervním týmem pro rychlé nasazení, který se skládá z minimálně 1 500 členů (příloha č. 1 nařízení) pocházejících z členských států Unie, Norska a Švýcarska. Podle zprávy (.pdf, str. 2) Komise z května 2017 se počet osob tvořících tento rezervní tým pohybuje okolo 1 500.

Co se týče návštěvy primátora Vídně, prezident Zeman přijal primátora Häupla na Pražském hradě 8. prosince 2016. Zda-li diskutovali o počtu policistů ve Vídni, nedokážeme ověřit. Jako útěchu vám však můžeme nabídnout informaci o počtu vídeňských policistů, který podle tiskového mluvčí vídeňské policie činí k březnu 2017 více než 7 100 policistů.

Současný prezident Miloš Zeman byl předsedou vlády června 1998 do června 2002. Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance v březnu 1999. Podpisem Washingtonské smlouvy (pdf. str. 1) se Česká republika zavázala k tomu, aby výdaje na obranu činily minimálně 2 % hrubého domácího produktu. Vláda Miloše Zemana sestavovala rozpočty na roky 1999 až 2002, ve všech čtyřech letech dosahovaly výdaje povinných dvou procent.

Výdaje na armádu vůči HDP v letech 1999 až 2002 19992,25%20002,35%20012,10%20022,23%zdroj: Rozpočty ministerstva obrany

Velkou změnu financování české armády přinesl leden 2005, kdy se česká armáda stala ryze profesionální a byla zrušena dosavadní základní vojenská povinnost.

Zákon, o kterém prezident Zeman hovoří, je zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, který nabyl účinnosti 1. ledna 2006. Podle tohoto zákona mohl provozovatel zařízení společného stravování (restaurace) rozhodnout, jestli je v prostorách takového zařízení kouření povolenonebo zakázánonebo jestli jsou v takovém zařízení vyhrazeny stavebně oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky. Provozovna musela být označena odpovídající grafickou značkou.

Zákonem o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který zakazuje kouření ve vnitřních částech všech restauracích a který nabyl účinnost 31. května 2017, byl předmětný zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky zrušen.

Jak vyplývá z informací na webu Nadace Ivany Zemanové, je skutečně pravda, že první dáma se velmi často věnuje návštěvám dětských domovů. Z uvedených webových stránek se lze například dozvědět, že Ivana Zemanová navštívila od ledna letošního roku dva dětské domovy, v lednu se jednalo o Dětský domov Kašperské hory a vúnoru o Dětský domov ve Dvoře Králové nad Labem.

Ivana Zemanová navštěvovala dětské domovy i v minulých letech. V letech 2013-2016 navštívila například Dětský domov (DD) v Polsku (společně s polskou první dámou), DD Býchory, DD ve Vřesovicích, DD v Hrabové, DD ve Zvíkovském Podhradí nebo Dětský domov Pardubice.

O Fond ohrožených dětí, provozující Klokánky, se prezident Zeman zajímal v souvislosti se špatnou finanční situací zmíněného fondu poté, co mu vláda v létě 2015 odmítla pomoci. Na konci srpna 2015 prezident Zeman oznámil, že Fondu pomůže penězi z prezidentského Nadačního fondu (.pdf) na splácení státního dluhu, který založil. V říjnu 2015 oznámil šéf prezidentova fondu Jan Vaněk, že Klokánky dostanou v prosinci téhož roku 2, 5 milionu korun.

Dle odborů se v loňském roce nástupní měsíční mzda zaměstnanců v sociální sféře pohybovala v rozmezí 12 000 až 16 000 Kč. Průměrnou mzdu s bonusy a přesčasy pak odbory odhadují na 18 000 korun. Dle Informačního systému o průměrném výdělku spadající pod Ministerstvo práce a sociálních věcí si loni pečovatelé v sociálních službách či domácnostech seniorů vydělali v průměru necelých 18 000 korun hrubého (pdf. str. 40) i s odměnami a všemi příspěvky. V sociálních službách pracuje zhruba 100 000 lidí.

Dle ministerstva spravedlnosti se v roce 2015 platy okresních soudců s náhradami pohybovaly v rozmezí od 70 900 do 143 600 korun v závislosti na délce praxe a pracovním zařazení. Platy soudců se vypočítávají dle koeficientů ustanovených v zákoně o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci z roku 1995 a platové základny, kterou určuje ministerstvo práce a sociálních věcí sdělením.

Poslední úprava platu soudců pochází z listopadu loňského roku, kdy ministerstvo určilo jako jejich platovou základnu částku 80 490 korun (. pdf, str. 6). Mzda okresního soudce se vypočítá jako platová základna krát koeficient, tedy 80 490 x 0,88 = 70 900. Okresní soudce si tedy v prvních pěti letech svého působení v taláru vydělá přinejmenším necelých 71 000 korun měsíčně. Po pěti letech se hodnota koeficientu zvyšuje z 0,88 na 1,01.

Dle § 60 zákona o soudech, soudcích a přísedících může být soudcem ustavena osoba, která dnem jmenování dosáhla 30 let věku.

Co se týče učitelů, jejich platy jako státních zaměstnanců jsou upraveny v nařízení vlády o platových poměrech státních zaměstnanců, které obsahuje i tabulky s platovými stupni a třídami. V příloze č. 9, která se platům učitelů věnuje, zjistíme, že má prezident Zeman pravdu, neboť učitel po 20 letech praxe má dle tabulek v nařízení vlády (přehledně v této příloze) plat maximálně 30 000 Kč. Do platu však není započteno osobní ohodnocení či další odměny.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože se nástupní plat soudce pohybuje lehce nad 70 000 Kč a plat učitele s dvacetiletou praxí opravdu dosahuje v základu maximálně výše 30 000 Kč.

Prezident Zeman mluví o tom, že mezi lety 2002 a 2017 se počet státních úředníků zdvojnásobil z 80 na 150 tisíc. Doplňuje, že odlišuje státní zaměstnance jako takové (jako např. policisty a hasiče), což řada politiků nečiní, od samotných úředníků. Vzhledem k definiční nejasnosti vymezení „úředníka“ a také absenci srovnatelných dat za období 2002–2017 je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Z veřejně dostupných zdrojů jsou dohledatelná data státních zaměstnanců v obou vymezených letech. K roku 2002 lze čerpat ze státního závěrečného účtu (.pdf, str. 117, resp. studie, která na něj odkazuje), pro letošní rok pak jsou dostupná data ze schváleného státního rozpočtu. Ministerstvo vnitra v roce 2011 vypracovalo dokument Analýza aktuálního stavu veřejné správy, která poměrně přesně pracuje s počty státních zaměstnanců od roku 1999. Na osmé straně pak uvádí konkrétní čísla, pro rok 2002 pracuje s počtem 178 495 lidí zaměstnaných ve státní správě. Nicméně jak plyne dále z textu, počítá mezi ně také zaměstnance v rámci armády atp.

Navíc se čísla se současným stavem komplikovaně srovnávají, neboť v daných letech probíhala reforma veřejné správy a měnily (přesouvaly) se jednotlivá zařazení. Ve výchozím roce, který prezident vymezuje, tedy nejde přesně určit, kolik „úředníků“ v České republice reálně pracovalo.

Poté, co služební zákon Sobotkovy vlády vstoupil v platnost, jsou již úředníci lépe identifikovatelní. Podíváme-li se na schválený zákon o státním rozpočtu pro letošní rok, na straně 47 (sešit B) se uvádí, že v organizačních složkách státu pracuje asi 205 tisíc lidí, z čehož ale 88 tisíc jsou příslušníci a vojáci. Ani v tomto případě vlastně konkrétně nevíme, jaký počet lidí vykonává typicky úřednickou činnost. Pokud budeme vycházet ze systemizace služebních a pracovních míst pro rok 2017, tak celkem jde o cca 78 tisíc míst. Nejde však o všechny úřady, samotný dokument popisuje, že některé úřady mají výjimku.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Prezident republiky podle Ústavy České republiky jmenuje a odvolává předsedu vlády.

Pravomoc prezidenta republiky plyne z čl. 62, písm. a) Ústavy, podle kterého prezident „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády…“ Předseda vlády pak podává demisi do rukou prezidenta republiky podle čl. 73, odst. 1 Ústavy. Odvolání předsedy vlády je podmíněno jeho podáním demise.

Miloš Zeman je prvním prezidentem České republiky, který do Milevska zavítal na radnici a následné setkání s občany. Alespoň tak tvrdí starosta Milevska Radosta, podle jehož údajů navštívil Milevsko také prezident Klaus, avšak pouze lokální společnost ZVVZ, a.s. a hospodu U kohouta.

Na televizi Nova v 90. letech skutečně běžel pořad Gumáci, který parodoval české politiky. Ti byli ztvárněni svými gumovými podobiznami. Svou postavu zde měl jako lídr opoziční ČSSD i Miloš Zeman. Celý pořad se inspiroval francouzskou předlohou, pořadem Les Guignols de l'info.

Pro informaci a možná i pobavení dodáváme na ukázku dílu tohoto pořadu, další jsou dostupné na YouTube.