Tento výrok byl ověřen jako

Evropská unie zavedla systém kvót, který by měl přerozdělovat osoby, které požádají o azyl v Itálii a Řecku. Jestli tito lidé chtějí v těchto státech zůstat nebo míří do Německa se reálně dokázat nedá. Podle počtu žádostí o azyl ve Francii je však zřejmé, že velký počet uprchlíků míří i do tohoto státu, i když se jedná o významně menší počet žádostí než v Německu. Dalším důvodem je i to, že z počtu 89 přijatých uprchlíků v České republice z Iráku, do Německa odešlo 25 z nich, 36 zůstalo v České republice. Toto číslo ukazuje, že ne všichni uprchlíci míří a chtějí do Německa.

Prezident Miloš Zeman ve svém výroku naráží na proces přerozdělování uprchlíků pomocí kvót. Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá.

Německo je opravdu nejvyhledávanější zemí Evropské unie pro migranty. V roce 2016 v něm podalo svou první žádost o azyl 722 265 osob. Neznamená to však, že by všichni migranti chtěli do Německa, protože státy EU, do kterých se většinou uprchlíci dostanou jako první (tedy Itálie, respektive Řecko), se v tomto seznamu umístily na druhém, respektive čtvrtém místě. V Itálii požádalo o azyl 121 185 osob, v Řecku 49 875 osob. Na čtvrtém místě byla Francie s 75 990 podanými žádostmi.

Podle statistik za poslední čtvrtletí roku 2016 si v Německu svou první žádost o azyl nejčastěji podali občané Sýrie (44 % z celkového počtu podaných syrských žádostí v zemích Evropské unie), Afghánistánu (48 %), Iráku (47 %), Eritree (57 %), Íránu (58 %), Somálska (55 %), Alžírska (26 %), Maroka (31 %), Indie (46 %) a Etiopie (56 %). Nejčastěji z daného národa o svůj první azyl žádali v Itálii Nigerijci (71 %), Pákistánci (31 %), občané Bangladéše (56 %), Guinejčané (46 %), Gambijčané (65 %), Senegalci (87 %), Ghaňané (73 %), občané Mali (77 %) a Pobřeží Slonoviny (65 %). Francii si nejčastěji vybírali Súdánci (59 % z nich).

Stát, ve kterém migrant podá svou žádost o azyl, si dotyčný žadatel může vybrat na základě jeho životní úrovně, ale také například podle rodinných příslušníků v daném státu, na základě svých jazykových schopností či na základě pocitu bezpečí. Nelze však jednoznačně říct, že by všichni uprchlíci chtěli do Německa.

Příkladem může být skupina 89 křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří byli přemístěni do České republiky. Většina těchto uprchlíků neměla statut uprchlíka, pouze vnitřního uprchlíka, a tak se jejich přesídlení nezapočítávalo do kvót Evropské unie. Na jejich příkladu však lze vidět, že ne všichni uprchlíci míří do Německa. Z této skupiny 89 uprchlíků zůstalo v České republice pouze 36 z nich, 25 uteklo do Německa, zbytek se vrátil do Iráku. Podle Firase Kamise, který patří mezi 36 iráckých uprchlíků, kteří v České republice zůstali, bylo pro jeho rodinu nejdůležitější, aby v zemi, kde požádají o azyl, byl mír. Sám rozdíl mezi životem v Česku či Německu nevidí.