František Čech

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.

František Čech nespecifikuje ani sport, ani prezidenta, ani kdy se tak mělo stát. Vycházíme tedy z nejpřirozenějšího předpokladu, že šlo o fotbalový zápas. Logicky si myslíme, že mělo jít o domácí zápas.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Zmíněný odchod prezidenta Francie se neudál během reprezentačního zápasu Francie s Marokem, nýbrž během finále francouzského poháru v roce 2002. Za pískotem fanoušků korsické Bastie stály především politické důvody, dávat odchod prezidenta Chiraca ze stadionu do souvislosti s migrací je tedy mylné.

Francouzský prezident skutečně kvůli nespokojenosti opustil fotbalový zápas, byl jím v roce 2002 Jaques Chirac, který odešel z utkání finále francouzského poháru mezi Lorientem a Bastií. Podle deníku Le Monde prezident opustil svou sedačku již během úvodní hymny, protože ho rozezlil pískot, který se ozýval z tribun během francouzské hymny. Pro kontext je nutno dodat, že tým SC Bastia je týmem ze severu ostrova Korsika, který náleží k Francii. Korsičané ale dlouhodobě usilují o statut autonomie, pískot se tak ozýval zejména z důvodů politických.

S největší pravděpodobností se Ringo Čechem vzpomínaná událost datuje do roku 2007, kdy francouzská fotbalová reprezentace sehrála v Paříži přátelský zápas s výběrem Maroka, utkání skončilo remízou 2:2.

Z několika dostupných videí na YouTube je zjevné, že v hledišti měli převahu fanoušci odění do tmavě červených barev, tedy barev Maroka. Toto utkání se však do historie zapsalo především tím, že během francouzské hymny reprodukované před začátkem zápasu se z hlediště ozýval velmi hlasitý pískot. Podobné zážitky ostatně přinesly Francouzům i roky 2001 a 2008, kdy se domácí reprezentace setkala s Alžírskem, respektive s Tunisem, tedy svými bývalými koloniemi. Z dobových mediálních zpráv není zřejmé, že by se francouzský prezident odebral během zápasu ze své lože a opustil Stade de France.

Podle magazínu Time šlo o možnost, jak před zraky celé Francie upozornit na sociální, rasovou a ekonomickou diskriminaci etnických Arabů, byť často francouzských občanů.