Jiří Čáslavka

Tento výrok označujeme na základě neoficiálního překladu Generálního sekretariátu Rady Evropské unie Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (.pdf) za pravdivý.

Na základě článku 3 odstavce 1a se skutečně smluvní strany zavazují dodržovat vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet, přičemž tolerován bude strukturální deficit ve výši 0,5 % HDP (článek 3, odstavec 1b) nebo v případě státu s nižším zadlužením 1 % HDP (článek 3, odstavec 1d).

Podle článku 4 se státy s dluhem přesahujícím 60 % HDP zavazují tento dluh snižovat průměrně o 1/20 ročně. Smluvní státy se ve článku 6 zavazují ohlašovat předem Radě EU a EK své plány na emisi veřejných dluhopisů, a co víc podle článku 5 předkládají smluvní strany tohoto paktu program podrobného popisu strukturálních reforem, které mají zabránit deficitům veřejných financí.

Na základě článku 8, odstavce 2 jsou smluvní strany na základě vlastního posouzení či posouzení Evropské komise oprávněny věc předložit Soudnímu dvoru a domáhat se uložení finančních sankcí. Soudní dvůr může udělit sankce do výše 0,1 % HDP proviněného státu. Odstavce 2 a 3 článku 12 aplikují zmíněnou frekvenci pořádání summitů, tj. summit eurozóny dvakrát ročně a summit o otázkách implementace fiskálního paktu jednou do roka.

Ano, solidarita je skutečně jednou ze základních myšlenek evropského integračního procesu, a to od jeho prvopočátků.

V preambuli Smlouvy (.pdf) o založení Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1951 státy deklarují, že jsou si vědomy: "že Evropu lze vybudovat jen konkrétnímimi akcemi, vytvářejícími především opravdovou solidaritu, a položením společných základů hospodářského rozvoje."

Solidarita je dále zmiňována ve všech smlouvách primárního práva (s výjimkou Smlouvy o Euratom) až po tu nejaktuálnější, tedy Lisabonskou smlouvu.

V preambuli Lisabonské smlouvy (.pdf) je členskými státy přímo uvedeno: "PŘEJÍCE SI prohloubit solidaritu mezi svými národy při respektování jejich historie, kultury a tradic".

Myšlenka solidarity prostupuje celým textem smlouvy. Je zmiňována solidarita mezi členskými státy a národy, politická solidarita. Dále je její součástí také nová doložka solidarity, která se týká pomoci státu jež se stal "obětí teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy".

Komunitární (nebo také nadnárodní) metoda rozhodování představuje institucionální operační postup Evropské unie, u něhož jsou kompetence převedeny na společné orgány EU. Tento způsob rozhodování je používán u otázek týkajících se bývalého prvního pilíře EU- tedy u společných a komunitárních politik.

Tendence členských států jednat stále častěji na mezivládní úrovni však vede k opomíjení této, sice pomalejší, leč pro EU zásadní, metody, což již dříve kritizoval i samotný předseda Evropské komise José Manuel Barroso.

Co se týče samotné Fiskální smlouvy, tak ta výše uvedená slova potvrzuje. Smlouva měla původně vzniknout změnou základních unijních smluv, a tedy v rámci komunitární metody rozhodování. Kvůli odporu Velké Británie na prosincovém summitu EU (2011), však čelní představitelé Eurozóny od této možnosti upustili a namísto ní se vydali cestou mezivládní dohody. Fiskální pakt tak formálně vznikl mimo legislativní rámec EU, což může být skutečně interpretováno jako oslabení komunitární metody.

Na základě získaných informací hodnotíme výrok Jiřího Čáslavky jako pravdivý.

Ačkoliv Evropský parlament nedisponuje žádnou pravomocí, na základě které by mohl prosadit změny v připravované fiskální smlouvě, jeho výtky byly zohledněny. Kritikaeuroposlanců směřovala zejména proti neslučitelnosti smlouvy s dosavadním právem EU. Fiskální smlouvu označili za nebezpečnou (znamenala by přestavbu právního rámce hospodářské a měnové politiky) a nepotřebnou, jelikož dle jejich názoru současný návrh obchází princip brzd a protivah. EP namítal, že rozpočtová omezení a investiční politiky je třeba kombinovat. Dosavadní návrh pouze zdůrazňoval posílení fiskální politiky, zatímco ignoroval potřebu podpory hospodářského růstu. Smlouva tak dle EP nepřispívá k obnovení důvěry na trhu a není cestou z ekonomické a finanční krize. Podle názoru většiny (521 z 695 poslanců) Evropského parlamentu by k regulaci postačovalo běžné právo EU. Rovněž Evropský parlament poukázal na fakt, že je důležité, aby se předseda EP zúčastňoval summitů týkajících se fiskální smlouvy a byl spolu s členskými státy EU informován o výsledcích summitů. Europoslanci tak dali jasně najevo, že pokud nedojde ke změnám, EP fiskální smlouvu nepodpoří.
Původní návrh (pdf.) smlouvy byl tedy přepracován a doplněn (pdf.). Viz. článek 2/odstavec 1, 2; článek 12/odstavec 5, 6.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý na základě oficiálního textu fiskálního paktu (.pdf).

V textu smlouvy je přímo napsáno, že "je cílem hlav a nebo vlád členských států eurozóny a ostatních členských států Evropské unie začlenit ustanovení této smlouvy co nejdřív do smluv, na kterých je Evropská unie založená."

Na základě textu Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii a projevu předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye při slavnostním podpisu paktu o rozpočtové kázni hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Premiér Petr Nečas argumentuje, že podpis fiskálního paktu je pro Českou republiku nevýhodný, mimo jiné protože se ČR nebude moci účastnit summitů eurozóny, čímž bude jako budoucí člen eurozóny znevýhodněna. Podobný postoj zastávalo například i Polsko a Švédsko. V textu fiskálního paktu (.pdf) je v rámci článku 12 stanoveno jakým způsoben budou probíhat summity eurozóny (tj. 17 zemí platící eurem) a summity zemí, které podepsaly fiskální pakt (tj. nyní 25 zemí EU bez Velké Británie a ČR). Členské státy EU neplatící eurem přistoupivší zároveň k fiskálnímu paktu budou, jak potvrdil Hermann Van Rompuy při projevu při slavnostním podpisu smlouvy, informovány o jednání na summitech eurozóny. Jelikož však ČR nepřistoupila ke smlouvě o fiskální odpovědnosti, nebude se moci účastnit ani summitů zemí eurozóny se zeměmi, které podepsaly pakt a zároveň nejsou součástí eurozóny.

Na základě analýzy zpráv Ministerstva zahraničních věcí hodnotíme výrok Jiřího Čáslavky jako pravdivý.

Volební program Občanského fóra uvádí, že hlavním cílem Československa po roce 1989 je návrat na Západ a opětovné zařazení republiky mezi vyspělé země. Toto předsevzetí mělo být dosaženo (pdf.) návázáním vztahů a zapojením se do mezinárodních korporací, zejména do Severoatlantické aliance a EU. Ministerstvo zahraničních věcí navázalo s NATO úzké kontakty již na počátku roku 1990 a Československo postupně začalo na jeho půdě s angažovaností. Samotný vstup České republiky do Severoatlantické aliance je pak označován jako největší politický úspěch od roku 1989. Druhý krok k dosažení cíle představoval vstup České republiky do Evropské Unie, čímž byly završeny dlouholeté vztahy republiky s ES (pdf.). Dle analýzy současné koncepce zahraniční politiky (pdf.) a volebních programů dvou nejsilnějších stran: ODS (pdf.) a ČSSD (pdf.), týkajících se zahraniční politiky, se skutečně nepodařilo dohodnout další významější kroky. Současná zahraniční politika si dává za cíl např. zachování vlivu Evropy a euroatlantické civilizace, posilování bezpečnosti, rozvíjení lidských práv, rozvíjení dosavadních vztahů se sousedními státy či podporu akceschopné a ekonomicky a politicky silné EU. Tyto závazky však vyplývají primárně z členství v NATO, EU, OSN či z mezinárodních smluv, uzavřených mezi Českou republikou a jinými státy v minulosti. Z tohoto hlediska hodnotíme výrok jako pravdivý.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý na základě oficiálního znění Koncepce zahraniční politiky ČR (.pdf), které bylo schváleno vládou ČR 20. července 2011.

Kapitola 2.2. Česká republika a mezinárodní prostředí hovoří, že "Česká republika vystupuje v mezinárodních vztazích z pozice demokratickéhoa politicky, hospodářsky a sociálně stabilního státu ve střední Evropě, kterýsleduje nejen své vlastní zájmy, ale přebírá také spoluodpovědnost za vývojEvropy, euroatlantického prostoru a celého mezinárodního společenství." Část 4.8. O veřejné diplomacii si staví za cíl "prezentovat Českou republiku jako vyspěloudemokratickou zemi s bohatou kulturou, zajímavou historií a vlastníidentitou. Zemi s lidským kapitálem, založeným na vědomostníma inovativním potenciálu, která je důvěryhodným partnerem v politických,bezpečnostních i ekonomických vztazích, místem pro zhodnocení investic;respektovaného člena mezinárodních organizací a bezpečnostnícha ekonomických struktur, partnera ve světovém společenství." Úvodní kapitola mimo jiné analyzuje postavení České republiky v roce 2011, kde tvrdí, že "hlavním českým i evropským zájmem je zachovat vliv Evropy a celé euroatlantické civilizace na utváření mezinárodního řádu a posílit jejich ekonomický rozvoj a konkurenceschopnost." Kapitola 4.1.2. s názvem ČR v Evropské unii potvrzuje, že "ČR projekt evropské integrace plně podporuje, nevidí pro nějalternativu, ale bude se zasazovat o optimalizaci jeho politickýcha ekonomických nákladů."

Tento výrok je pravdivý, jelikož vláda skutečně změnila své původní stanovisko, ve kterém se přikláněla k zachování výdajů rozpočtu EU, a pro nový víceletý finanční rámec prosazuje jejich snižování.

Premiér Petr Nečas na tiskové konferenci po jednání vlády 18. ledna 2012 přímo uvádí: "vláda dnes v rámci své evropské agendy schválila to, že se ČR zapojí do skupiny v rámci EU tzv. leing manda countries, čili do skupiny zemí, když to řeknu zjednodušeně, které prosazují v rámci EU rozpočtovou střídmost, nenavyšování rozpočtu EU, spíše jeho snižování." Premiér také zdůraznil, že v rámci této skupiny, kterou tvoří převážně nejsilnější členové EU, je Česká republika jedinou novou členskou zemí, která tento postoj prosazuje. Vláda tak navazuje na proklamovanou politiku rozpočtové odpovědnosti, kterou míní prosazovat jak na domácí, tak na evropské půdě.