Jiří Dienstbier

Výrok na základě dat webu volby.cz hodnotíme jako pravdivý. Jan Keller skutečně získal po Jiřím Pospíšilovi druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů.

KandidátPřednostní hlasyJ.Pospíšil77 724

J. Keller

57 812

P.Telička

50 784

Německý ústavní soud v roce 2013 rozhodl (pdf., s. 1) o neústavnosti pětiprocentní volební klauzule u voleb do Evropského parlamentu, a došlo tak ke snížení hranice z pěti na tři procenta.

Soud argumentoval tím, že klauzule je v případě evropských voleb zbytečná, neboť volby nemají vliv na tvorbu evropské vlády, jejíž stabilita by měla být zaručena prostřednictvím stabilní většiny.

V únoru letošního roku soud dále rozhodl (pdf., s. 4), že neústavní je také tříprocentní hranice, a volební klauzule tak byla úplně odstraněna.

Při hodnocení daného výroku je nejprve třeba se zaměřit na způsob rozdělování mandátů kandidujícím politickým stranám. V rámci voleb do Evropského parlamentu je na území ČR používán listinný poměrný volební systém, kdy celé území státu tvoří jeden volební obvod o velikosti 21 mandátu. K rozdělení mandátů politickým stranám je používána tzv. d´Hondtova metoda volebního dělitele (dělení absolutních volebních zisků jednotlivých stran řadou čísel 1; 2 ; 3; 4; ...n). Mandáty se tedy přidělují v rámci jednoho skrutinia, do něhož postupují pouze politické strany, jejichž volební zisk přesáhl 5 % všech hlasů. Právě tato uzavírací klauzule je předmětem současného soudního sporu.

Na základě matematických výpočtů můžeme porovnat rozdělení mandátů s aplikací uzavírací klauzule a bez ní.

Politická stranaPočet mandátů s 5% klauzulíPočet mandátů bez 5% klauzuleANO 201144TOP 0944ČSSD43KSČM33ODS22KDU-ČSL32SVOBODNÍ11SZ01PIRÁTI01Data: volby.cz Software pro výpočty: ElectMach

Stejnému tématu se pak na svém blogu věnoval také ústavní právník Marek Antoš.

Z předkládaného srovnání je jasně patrné, že bez uzavírací klauzule by nově mandáty připadly také Straně zelených a Pirátům, a to na úkor ČSSD a KDU-ČSL. Pokud se blíže podíváme na přidělení mandátů jednotlivým poslancům, zjistíme, že v případě ČSSD by mandát ztratil Miroslav Poche. V případě KDU-ČSL by se pak jednalo o poslance Tomáše Zdechovského.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pavel Štern byl ředitelem Probační a mediační služby v průběhu 14 let (leden 2001 - leden 2014), avšak tento časový úsek dosáhl jen 13 let.

Druhá část výroku je pravdivá. Dle dostupných informací byl Pavel Štern členem petičního výboru manifestu Veřejnost proti korupci. Účast na dalších "zajímavých aktivitách" hodnotit nebudeme, namátkou však můžeme jmenovat spoluautorství publikace " Probace a mediace " či například živnost na školicí činnost.

Jiří Dienstbier starší byl skutečně v letech 1968 - 1969 zahraničním zpravodajem v USA, kde se mu také 27. května 1969 ve Washingtonu narodil syn Jiří Dienstbier mladší, který získal díky čtrnáctému dodatku Ústavy americké občanství. České státní občanství získal na základě zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České socialistické republiky, kde v §8 odst. 1 stojí: "Dítě, jehož rodiče jsou státními občany republiky, nabývá narozením státního občanství rodičů. " Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa dostal Jiří Dienstbier st. v rozhlasu výpověď. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Na základě veřejně dostupných informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý.

Martin Povejšil se od roku 1990 pohybuje v diplomatických kruzích (byl např. velvyslancem v Chile nebo ve Španělsku a Andoře). Od září 2012 je stálým představitelem České republiky při Evropské unii v Bruselu. Jak vyplývá z jeho profesního životopisu, ve své kariéře pracoval pro Ministerstvo zahraničních věcí a věnoval se diplomacii. V politice - pokud ji považujeme za výkon veřejné funkce na základě voleb - nepůsobil.

Pavel Mertlík na rozdíl od Povejšila přímou politickou zkušenost má. V letech 1999-2001 byl ministrem financí ve vládě Miloše Zemana.

Současná vláda byla jmenována 29. 1. 2014, je tedy v úřadě téměř dva měsíce.

Délka legislativního procesu se samozřejmě značně liší. Příkladem toho je sestavování nového občanského zákoníku, které od vypracování věcného záměru, až po schválení návrhu vládou trvalo jedenáct let, či trestní řád, s jehož věcným záměrem přišel tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil již v roce 2007, Poslanecké sněmovně jej ale vláda předložila až 27. 2. 2008.

Celý postup vládního legislativního procesu je popsán v usnesení vlády z 18. března 1998. Článek 5 odstavec 3 stanovuje standardní patnáctidenní lhůtu pro připomínky k věcnému záměru, Legislativní rada má dále dle článku 7 odstavce 2 šedesát dní k projednání věcného záměru, lhůta pro další připomínkové řízení je 20 dnů. Následuje 60denní lhůta pro Legislativní radu k projednání návrhu zákona a 5denní lhůta pro dodání schváleného návrhu předsedovi vlády k podpisu.

Vláda nemá povinnost zveřejňovat celý proces vládního legislativního postupu. Toto jsou standardní lhůty, které lze měnit. Prostým součtem a výše zmíněnými příklady ale dovodíme, že skutečně není anomálií, pokud by vládní legislativní proces trval v řádu měsíců.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě odstavce 4 článku 39 Ústavy ČR, kde je uvedeno " K přijetí ústavního zákona (...) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů".

Na základě povolebního přepočtu mandátů je tedy zřejmé, že současná vládní koalice, která v Poslanecké sněmovně disponuje 114 mandáty, nutně potřebuje ke schválení ústavního zákona podporu poslanců z dalších parlamentních stran.

Dále doplňujeme, že ani v Senátu nemá současná vládní koalice disponující 46 mandáty, při přítomnosti všech senátorů, potřebnou většinu ke schválení ústavního zákona.

Samotné věcné zadání zákona o obecném referendu se nám bohužel dohledat nepodařilo, doplňujeme pouze, že předložení návrhu tohoto zákona je součástí Programového prohlášení vlády z 14. 2. 2014 a dle Legislativního plánu vlády by měl být předložen v srpnu tohoto roku.Stručnou historii návrhů zákona o obecném referendu potom naleznete zde. Poslední návrh zákona o obecném referendu byl Poslanecké sněmovně předložen vládou Petra Nečase 11. 4. 2012., jeho projednání však bylo ukončeno s koncem volebního období.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr pro lidská práva skutečně kritizoval návrh Úsvitu především z pozice, kterou sám popisuje, a je také pravdou, že tento návrh zákona počítal s možností konat referendum i o otázkách změny Ústavy ČR.

V rámci výroku nehodnotíme názor Jiřího Dienstbiera, zda je popisovaná legislativa zásadním ohrožením demokracie a ústavního systému, soustředíme se pouze na fakta – tedy jeho údajnou kritiku a možnost měnit Ústavu ČR dle návrhu referenda z dílny Úsvitu.

Ministr Dienstbier mluví o zákonu o obecném referendu z dílny hnutí Úsvit. Tuto předlohu (.pdf – kompletní znění návrhu) představil v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 114 zástupce předkladatelů Tomio Okamura, v 1. čtení (25. března 2014) však sněmovna tento návrh zamítla a zákon tedy spadl pod stůl. Samotný návrh v článku 1 (bod 1b) doslova uvádí " V celostátním referendu lid České republiky rozhoduje o návrhu zákona, včetně ústavního ".

V rozpravě vystoupil také Jiří Dienstbier a podrobil návrh tvrdé kritice. Je pravdou, že jeho výtky směřovaly také směrem k ohrožení demokracie a ústavního systému. Doslova Dienstbier uvedl: " Tento návrh ústavního zákona je zásadním ohrožením ústavnosti a troufám si říct, že demokracie v České republice, protože klidně v případě, že by byl schválen, je možno okamžitě vyvolat hlasování například o zrušení Poslanecké sněmovny. O zrušení vlády jako ústavní instituce. Tento návrh zákona umožňuje přenést zákonodárnou anebo exekutivní pravomoc na kterýkoliv jiný orgán. Jediný limit je to tzv. ústavní jádro, které je nezrušitelné. Otázka, co to je, to může být velmi volný výklad. To znamená, že stejně jako některé jiné návrhy, které jsou předkládány panem Okamurou a spol., tak tady se jedná o zásadní ohrožení demokratického právního státu v České republice".

Na základě dohledaných informací hodnotíme Dienstbierův výrok jako pravdivý.

Slovinsko mělo v době krize opravdu velmi mírné podmínky pro uskutečnění referenda. Pro zahájení řízení o referendu stačilo pouze 2 500 podpisů a pro jeho skutečné konání 40 000 podpisů. Referendum mohlo vyvolat také Národní shromáždění nebo Národní rada, přičemž se mohlo konat o jakémkoliv zákonu. Pravdivá je i část výroku o nutnosti rychlého přijetí úsporných opatření v krizi. Jako důkaz přikládáme graf znázorňující slovinský dluh vůči HDP v letech 2004–2013:

Tyto mírné podmínky byly využívány opozicí a odbory pro blokování přijetí nutných úsporných, ač možná bolestivých, opatření v letech 2011–2012. Např. blokování zákona o zvýšení důchodového věku, referendum o zablokování tzv. "bad bank" zákona atd.

Slovinci svým hlasováním vyjádřili souhlas s opozicí a odbory. Slovinský ústavní soud však v prosinci 2013 zrušil účinnost dvou důležitých referend – o zavedení tzv. "bad bank" instituce a o vzniku státního holdingu, který by spravoval veškerá státní aktiva. Odůvodnění soudu bylo, že plynulý chod státu má přednost před povinností akceptovat výsledky referenda.

Všechny tyto obstrukce měly velmi negativní dopad na vnímání slovinské ekonomiky na finančních trzích, kdy ratingové agentury změnily výhled na negativní, a tím pádem se financování státu ještě více prodražilo.

V květnu 2013 byl ve Slovinsku přijat zákon na zpřísnění podmínek vyvolání referenda. Jeho konání již nemůže iniciovat Národní rada ani Národní shromáždění a referendum se nemůže konat o zákonech, které upravují daně, cla, ratifikace mezinárodních smluv, nouzová opatření na obranu státu atd.