Jiří Pospíšil

"Normy kolizní řeší střet dvou právních řádů. Regulují právní vztahy s tzv. cizím prvkem. Stanoví dle práva kterého státu je třeba postupovat v rozmanitých
právních vztazích s cizím prvkem. Tímto cizím prvkem může být např.
předmět právního vztahu (kupř. nemovitost na území jiného státu)." (Jaromír Harvánek - Teorie práva, str. 163)

Takovou kolizní normou je také Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Dle harmonogramu bylo toto nařízení Radě EU předáno 15. října 2009 a ta se jím zabývala na svých zasedáních 3. dubna 2010, 9. června 2011 a 14. prosince 2011. Schváleno bylo 7. června 2012.

Tisková zpráva Evropské komise obsah tohoto nařízení shrnuje následovně: "Nový právní předpis významně zjednoduší dědická řízení s mezinárodním prvkem, neboť obsahuje jediné kritérium, na jehož základě se určí jak příslušný orgán, tak rozhodné právo pro taková dědictví: tímto jediným kritériem je obvyklé místo pobytu zesnulého. Umožňuje také občanům, aby s plnou právní jistotou rozhodli o své pozůstalosti. Právní předpis rovněž zavádí evropské dědické osvědčení, jež lidem umožní prokázat bez dalších formalit status dědice či správce dědictví po celém území Unie. Tato novinka představuje významný pokrok oproti stávající situaci, kdy občané jen velmi těžce uplatňují svá práva. Výsledkem budou rychlejší a levnější řízení, která občanům ušetří čas a peníze vynakládané na právní poplatky." (.pdf)

Vzhledem k tomu, že Jiří Pospíšil byl v období mezi 13. červencem 2010 a 27. červnem 2012 ministrem spravedlnosti, a zastupoval tak Českou republiku na zasedání Rady EU, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jako jednu ze svých priorit si úpravu kolizních norem dědického práva vetkl Jiří Pospíšil již jako ministr spravedlnosti v době našeho předsednictví v Radě EU.

V první části výroku se exministr Pospíšil nemýlí. Například německý občanský kodex BGB (anglická verze,) ze kterého český občanský zákoník vychází, či například španělský kodex (.pfd) čítají rovněž přes dva tisíce paragrafů.

V české právní úpravě je od 1. 1. 2014 aplikován institut zákonného předkupního práva u spoluvlastníků nemovitosti zejména u rodinných závodů (§ 70 4) či spoluvlastnictví pořízených pro případ smrti (§ 1124). Obdobně je tomu podle důvodové zprávy (.pdf, str. 256) k § 1125 nového občanského zákoníku v Rakousku či Německu. Oproti váhavé domněnce Jiřího Pospíšila, i francouzský Code civil (.pdf, str. 117, článek 815-14) zná zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovitostí. Důvodová zpráva však také popisuje nejednotnost evropských států v úpravě předkupního práva. Jak zdůrazňují například advokáti z renomované kanceláře bvp Braun Partners, v některých evropských státech ani zákonné předkupní právo neexistuje.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Je pravdou, že se nový občanský zákoník připravoval 12 let - v roce 2000 byl přijat věcný záměr rekodifikovat občanské právo a v roce 2012 nabyl nový zákoník platnost. Účinnosti nabyl nový občanský zákoník 1. ledna 2014.

Na přípravě zákoníku se podílel početný autorský tým. Hlavním zpracovatelem návrhu nového občanského zákoníku byl profesor Karel Eliáš, který patří mezi nejuznávanější české právníky a je odborníkem na soukromé právo. Mezi další autory patřili například docentka Michaela Zuklínová z Univerzity Karlovy či Miloš Tomsa, který působil mj. na Vrchním soudě v Praze.

Výrok Jiřího Pospíšila hodnotíme jako pravdivý, neboť v Rakousku skutečně stále platí zákon z roku 1811, který na českém území platil 150 let.

V roce 1811 byl v rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) vyhlášen tzv. Všeobecný zákoník občanský, který v Rakousku platí dodnes a z většiny nebyl ani novelizován. Na českém území platil od jeho počátku, po celou dobu první republiky, během války i po ní. Jeho platnost byla ukončena na konci roku 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.

Od 1. června 1811, kdy vyšel rakouský zákoník v platnost na českém území, až po jeho zrušení na konci roku 1950 uběhlo bez šesti měsíců celých 150 let. V Rakousku dokonce platí dodnes. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

První připomínkové řízení probíhalo v květnu 2008, kdy "se k návrhu mohla mimo povinných připomínkových míst vyjádřit i nejširší veřejnost, a to prostřednictvím elektronické pošty. Za tímto účelem byla zřízena a fungovala elektronická adresa [email protected]" Připomínek se sešlo (.pdf) celkem 520.

V prosinci 2010 pak proběhlo druhé připomínkové řízení, kdy "Ministerstvo návrh rozeslalo nejen celé řadě povinných připomínkových míst, ale i dalším resortním organizacím a subjektům, včetně územních i profesních samospráv, nestátních neziskových organizací, zájmových spolků apod. K návrhu se mohla vyjádřit také odborná i laická veřejnost (skrze opětovně spuštěnou elektronickou adresu [email protected]." Tentokrát na Ministerstvo dorazilo (.pdf) dalších 241 připomínek.

Co se týče úprav, tak "v rámci meziresortního připomínkového řízení bylo k návrhu nového občanského zákoníku uplatněno zhruba 2500 připomínek. Z toho 1300 připomínek bylo označeno připomínkovými místy jako zásadní. Vypořádání připomínek proběhlo na dvou úrovních – nejprve na úrovni ředitelů odborů, případně jimi pověřených zaměstnanců, a následně na úrovni náměstků příslušných ministrů, kde byly projednány zásadní rozpory." Jednalo se konkrétně například o zahrnutí úpravy (.pdf) bytového spoluvlastnictví.

Nepodařilo se nám zjistit, po jakou dobu byl skutečně návrh normy na webu, nicméně skutečně byl ve velké míře připomínkován a upravován, výrok je proto pravdivý.

Jeden z autorů nového občanského zákoníku, profesor Karel Eliáš, v rozhovoru z roku 2011 uvádí následující: " Je pravda, že od roku 1990 postupně téměř všechny státy bývalého východního bloku přijímaly nové zákoníky. Paradoxně první byla Albánie v roce 1991 a poslední byly Maďarsko a Rumunsko. Takže jen Poláci, Slováci a my nemáme rekodifikované občanské právo."

Bývalý náměstek ministra spravedlnosti (Pospíšila) František Korbel potvrzuje znění výroku v rozhovoru pro únorové vydání časopisu ČSÚ. Konkrétně říká (obdobně se vyjádřil pro server Idnes.cz v srpnu loňského roku):

"Bylo tomu tak i v jiných postkomunistických zemích?

S novým zákoníkem jsme před předposlední. Za námi je Slovensko, které nový občanský zákoník připravuje a inspiruje se tím naším, a Polsko, které má poměrně zdařilý zákoník z minulosti. Všechny ostatní postkomunistické země již nové zákoníky přijaly, s výjimkou těch, které je tradičně nemají a řeší občanské právo systémem dílčích zákonů, jako třeba Chorvatsko."

Hana Marvanová skutečně externě zastupovala Ministerstvo spravedlnosti při snaze odvolat vrchního státního zástupce Rampulu.

Kromě této kauzy zastupovala Marvanová přímo Pospíšila při kauze nákupu objektu ve Vidnavě. V neposlední řadě můžeme jmenovat nabídku, kterou měl Pospíšil dostat po svém odchodu z ODS (ČTK/Deník):

" Exministr, který se angažuje ve správní radě Nadace Jana a Medy Mládkových, prý má nabídku externí bezplatné spolupráce od Hany Marvanové, která se má stát náměstkyní nové ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO 2011). 'Rád bych s ní konzultoval změny, které budou nutné v občanském zákoníku, a rád bych se podílel, pokud bude zájem, na přípravě nového zákona o státním zastupitelství a tak dále.' uvedl Pospíšil."

Na základě definice ve vyhlášce č. 345/1999 Sb., Řádu výkonu trestu odnětí svobody, a předchozí diskuse ve studiu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Vězenský řád v § 21 stanoví, že "koupání se odsouzeným umožní nejméně jednou týdně. Pokud to vyžaduje pracovní zařazení odsouzených nebo jiné okolnosti, umožní se koupání častěji."

Zároveň ve studiu potvrdil praxi generální ředitel Vězeňské služby ČR, který říká: "Samozřejmě zákon hovoří tak, že u odsouzených nebo odsouzení se musí koupat minimálně jedenkrát týdně, nicméně praxe je taková, že jak jsem říkal, že nám 65% odsouzených pracuje a odsouzení, kteří pracují, se například koupou denně, po každé práci. Rovněž po každé sportovní aktivitě, které mají odsouzení, se mohou vykoupat. Takže toto citujete pouze zákon a v praxi to je úplně jinak."

Zajistit zaměstnání pro vězně, je skutečně velkým problémem. Hlavním nedostatkem je, že věznice nedokáží zajisti kvalifikované pracovníky, proto mohou z větší části nabízet pouze nekvalifikované zaměstnance, o které není takový zájem.

Problémem je také fakt, že z důvodu bezpečnosti nemohou být všichni odsouzení zaměstnávání mimo věznice. Určitá část musí být zaměstnávána uvnitř areálu věznice, což zvyšuje náklady a omezuje spektrum nabízených služeb.

Jiří Pospíšil jako bývalý ministr spravedlnosti 28. června 2008 otevřel ve věznici Oráčov na Rakovnicku první výrobní zónu svého druhu v České republice, která ve své době obsahovala jednu výrobní halu.

Zaměstnanost vězňů v České republice byla k říjnu 2013 68,72%.

Informace o výrobních areálech uvnitř německých věznic se nám nepodařilo dohledat. Pravdou ovšem je, že v německých věznicích je dnes moderní a účinně organizovaná výroba, kde vězni plní stále složitější úkoly a o jejich práci je zde zájem ze strany věznic, vězňů i zaměstnavatelů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Pospíšil byl ministrem spravedlnosti v době, kdy vláda zákon o obětech trestných činů předkládala.

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, nabyl účinnosti v srpnu 2013.

Návrh zákona o obětech trestných činů byl poprvé předložen Poslanecké sněmovně 27. února 2012. Návrh zákona předložila vláda, zástupcem navrhovatele byl ministr spravedlnosti - a tím byl tehdy stále Jiří Pospíšil. Ten byl odvolán až 27. června 2012.