Josef Bernard

Poslanec Bernard odpovídá na otázku moderátora ohledně výše plateb za státní pojištěnce, v námi ověřovaném výroku ale mluví obecně o výdajích na zdravotnictví. V odůvodnění se proto nejprve podíváme na vývoj rozpočtu Ministerstva zdravotnictví, v druhé části pak zhodnotíme vývoj plateb za státní pojištěnce.

Jak můžeme vidět v následující tabulce, rozpočet Ministerstva zdravotnictví se od roku 2019 vyšplhal z 8,2 miliardy korun až na 18 miliard korun v roce 2022. Nárůst je tedy více než dvojnásobný. Ještě výrazněji posílilo financování Ministerstva pro místní rozvoj, jehož rozpočet se oproti roku 2019 navýšil o necelých 150 %. Kromě těchto dvou resortů však žádné jiné ministerstvo nezaznamenalo více než dvojnásobný nárůst svých výdajů.

Zdroje dat v grafu: 2019, 2022.

Uveďme, že klíčovým hráčem jsou v případě financování zdravotnictví zdravotní pojišťovny. Ty získávají od všech účastníků veřejného zdravotního pojištění prostředky, z nichž pak proplácí poskytovatelům zdravotní péče jejich úkony.

Zdravotní pojištění nicméně neplatí jen pojištěnci (fyzické osoby), ale částečně také jejich zaměstnavatelé a v určitých případech stát. Ten platí (.pdf, str. 49) pojistné za tzv. státní pojištěnce, tedy za děti, studenty, osoby na mateřské či rodičovské dovolené, uchazeče o zaměstnání, důchodce apod. Stát tedy do systému zdravotnictví přispívá i tímto způsobem, a právě na tento výdaj směřovala i otázka moderátora.

V současné době činí pojistné za státního pojištěnce za kalendářní měsíc 1 967 Kč. Kabinet Petra Fialy nicméně pro tento rok počítá se snížením této platby. Ve Sněmovně už prošla prvním čtením a Výborem pro zdravotnictví vládní novela zákona, která má částku od 1. července snížit (.pdf, str. 3) na 1 567 Kč. Dodejme, že současná vláda Petra Fialy vypracovala rovněž návrh, podle kterého by docházelo k pravidelné valorizaci této částky. 

Pokud vládní novela snížující platby za státní pojištěnce opravdu vstoupí v platnost, počítá se pro rok 2022 s tím, že na ně stát vydá 124,8 miliard korun. Na následujícím grafu můžeme vidět vývoj této platby od roku 2016.

Zdroj ke grafu: 2016–2021 (.pdf, str. 81), 2022

I v platbách za státní pojištěnce tedy při srovnání let 2019 a 2022 pozorujeme velmi výrazný nárůst. Zmíněných 124,8 miliard korun, které by měl stát podle plánu zaplatit v roce 2022, je téměř dvojnásobkem 71,8 miliardy korun z roku 2019. Pro úplnost doplňme, že podle plánu rozpočtu, který ještě vytvářela minulá vláda Andreje Babiše, se pro letošní rok počítalo s částkou přibližně 140 miliard.

Josef Bernard rovněž tvrdí, že žádná jiná položka ve státním rozpočtu se od roku 2019 nezdvojnásobila. Jak ukazuje dokumentace (.pdf, str. 168) Ministerstva financí ke státnímu rozpočtu z roku 2019, platba za státní pojištěnce je v rozpočtu označená pod položkou „transfery veřejným rozpočtům ústřední úrovně“ a je součástí tzv. všeobecné pokladní správy. Porovnali jsme proto veškeré položky státních rozpočtů z let 2019 a 2022, konkrétně podle toho, jak jsou členěny v samotném zákoně o státním rozpočtu.

Abychom mohli jednotlivé částky relevantně porovnat s platbou za státní pojištěnce, vzali jsme v potaz pouze ty výdaje, které alespoň v jednom z let 2019 a 2022 přesáhly hodnotu 20 miliard korun. Zároveň jsme vyřadili výdaje označené jako „výdaje spolufinancované zcela nebo částečně z rozpočtu Evropské unie bez společné zemědělské politiky celkem“. 

Z údajů vyplývá, že kupříkladu výdaje na podporu podnikání nebo na podporu regionálního rozvoje a cestovního ruchu zaznamenaly mezi lety 2019 a 2022 mnohem vyšší nárůst než zmíněné transfery veřejným rozpočtům ústřední úrovně.

Obecně tedy můžeme říct, že v resortu zdravotnictví lze jak v rozpočtu, tak v platbách za státní pojištěnce pozorovat jasný nárůst. Ten zmíněný dvojnásobek buď překračuje, nebo ho těsně nedosahuje. Podle Josefa Bernarda měl tento dvojnásobný nárůst být jediným, Ministerstvo pro místní rozvoj však zaznamenalo dokonce vyšší nárůst přidělených výdajů než resort zdravotnictví. Ani platba za státní pojištěnce není jediná významná položka státního rozpočtu, která se od roku 2019 zdvojnásobila. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Šéf rozpočtového výboru Bernard tvrzení zmiňuje v kontextu diskuze o snižování deficitu státního rozpočtu. V odůvodnění budeme ověřovat velikost světové populace, která může vstupovat do plnohodnotného manželství, a ověříme i zmíněný ekonomický přínos manželství pro všechny.

Stejnopohlavní manželství do roku 2021 schválilo 31 zemí. Výčtem je to Argentina, Austrálie, Rakousko, Belgie, Brazílie, Kanada, Chile, Kolumbie, Kostarika, Dánsko, Ekvádor, Finsko, Francie, Německo, Island, Irsko, Lucembursko, Malta, Mexiko, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Portugalsko, JAR, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tchaj-wan, Spojené království, USA a Uruguay. Součet obyvatel těchto zemí činí zhruba 1,3 miliardy.

Ekonomický argument manželství pro všechny v Česku pokrývá výzkum (.pdf) organizace Open for Business. Ta zkoumá dopady LGBT inkluze na obchodní výkon a ekonomický růst. Dodejme, že studie byla vypracována v roce 2020 za pomoci iniciativy Jsme fér, která hájí zájmy LGBT osob. Výsledky tedy nepřijímáme nekriticky, je to však jeden z mála zdrojů, který se tématu věnuje.

Analýza (.pdf) zvažuje kromě potenciálních benefitů stejnopohlavního manželství pro ekonomiku také potenciální náklady diskriminace LGBT osob v České republice. K posouzení těchto nákladů studie brala v úvahu tři základní oblasti – nerovnost ve zdraví (vyšší poměr depresí LGBT osob), ekonomickou diskriminaci (rozdíly v odměňování zaměstnanců) a dodatečné příjmy příjmy ušlé ze svatebního byznysu. Výsledkem studie bylo zjištění, že diskriminace LGBT osob stojí každoročně Českou republiku mezi 5 až 38 miliardami korun, což představuje 0,1 až 0,7 % HDP. Přímý efekt zákonné úpravy manželství, tedy dopad na svatební byznys, autoři vyčíslují na 0,6–2,7 mld. Kč, což v roce 2020 činilo 0,01–0,05 % HDP.

Výzkumů pokrývajících benefity stejnopohlavního manželství je více obzvláště ze zahraničí. Například studie (.pdf) od Williams Institute univerzity UCLA z roku 2020 uvádí, že díky svatbám stejnopohlavních párů získala ekonomika USA za 5 let přes 3,8 miliardy dolarů. Za rok se jednalo přibližně o 0,004 % HDP.

Další analýza (.pdf) zveřejněná v roce 2019 v časopise World Development demonstruje, že začlenění LGBT osob předznamenává ekonomický růst v globální ekonomice. Při užití indexu právního uznávání homosexuální orientace (GILRHO) a jeho korelaci s údaji o HDP, údaje od šedesátých let značí, že každý nový zákon je v rozvíjejících se ekonomikách spojený (str. 12) s 2000 dolarů navíc k HDP na obyvatele. Autoři nicméně přiznávají, že nemohou potvrdit směr kauzality – tedy jestli inkluze LGBT vede k ekonomickému růstu, nebo naopak.

Josef Bernard tedy správně neuvedl ani jeden z údajů. Stejnopohlavní manželství je legální v zemích s více než 1 miliardou obyvatel, týká se dokonce 1,3 mld. lidí. Předseda rozpočtového výboru poukazuje na to, že velká část světa již umožňuje stejnopohlavní sňatky, ve skutečnosti je to ještě o 30 % víc. 

Druhé nepřesnosti se dopustil u odhadu ekonomického efektu uzákonění stejnopohlavních sňatků. Žádné veřejně dostupné studie neukazují, že by se v důsledku uzákonění tzv. manželství pro všechny měl zvýšit HDP o 0,5–1 %. Nejblíže těmto číslům je zmiňovaná analýza společnosti Open for Business, která je ale ve svém odhadu zdrženlivější a především pracuje s eliminací různých forem diskriminace LGBT osob, ne jen s efektem úpravy definice manželství. Napřímo s manželstvím pro všechny souvisí pouze zkoumaný faktor týkající se přínosu ze svatebního byznysu, ten by nicméně v roce 2020 činil pouze 0,01–0,05 % HDP. Výrok Josefa Bernarda proto hodnotíme jako nepravdivý.

Josef Bernard mluví o tom, kolik je v Česku penzistů, tedy osob pobírajících starobní důchod, v poměru k tzv. ekonomicky aktivním lidem. Mezi ekonomicky aktivní se řadí zaměstnaní i nezaměstnaní, tento pojem tedy zahrnuje celkovou možnou pracovní sílu v zemi.

Poslanec Bernard o těchto hodnotách hovoří v kontextu deficitu státního rozpočtu a valorizace důchodů kvůli inflaci. Bernard také zmiňuje, že za problémem stojí i dlouho neřešená reforma důchodového systému. Poslanec tvrdí, že v současné době pracují pouze tři ekonomicky aktivní lidé na jednoho seniora, a zmiňuje také, že se tento poměr bude nadále zhoršovat.

Pokud bychom se při výpočtech řídili výše zmíněnou definicí ekonomicky aktivního obyvatelstva, tedy skupiny zahrnující také nezaměstnané, získali bychom ke konci minulého roku následující hodnoty. Počet ekonomicky aktivních dosáhl 5,4 milionu osob, zatímco starobních důchodců bylo 2,4 milionu (.xlxs). Na jednoho důchodce tedy pracovali pouze 2,25 ekonomicky aktivní lidé, nikoli 3, jak uvádí Bernard. Jak počet starobních důchodců, tak počet ekonomicky aktivních či pracujících se v posledních letech nijak výrazně neměnil.

Pokud bychom zahrnuli jen občany skutečně pracující, tedy ty, kteří na důchodový systém reálně přispívají, tento poměr by klesl na 2,20 pracujících na jednoho penzistu.

Dlouhodobě tedy platí, že na jednoho penzistu pracují spíše 2 lidé a nikoli 3, jak uvádí Josef Bernard. Jak se při našem ověřování občas stává, přesný údaj podporuje Bernardův argument více, než jím uvedená nepravdivá hodnota. To však nic nemění na tom, že výrok Josefa Bernarda je nepravdivý.