Lubomír Zaorálek

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odkazem na informace NATO.

Podle stránek zpravodajství NATO (JISR, angl.) mají všechny státy Aliance vlastní zdroje a metody získávání zpravodajských informací.

Na schématu reakce na hrozby (pdf. angl. str. 30) lze pozorovat, že jako primární jsou zpravodajská pozorování jednotlivých národů, na které navazuje zhodnocení států Aliance. NATO tak vlastní zpravodajskou službu nemá, ale využívá zdrojů členských států.

Výbor, který je zodpovědný mimo jiné i za zpravodajské informace, je vojenský výbor (Military Committee), který zasedá každý týden. Jeho součástí je zpravodajský výbor (Intelligence Committee, pdf. angl. str. 31).

Neschází se tedy tak často, jak uvádí ministr zahraničí Zaorálek.

I přes tento drobný omyl považujeme výrok jako pravdivý.

Současný ministr zahraničních věcí je v roce 2014 ve vládní funkci skutečně poprvé. Doposud bylo jeho nejvyšší funkcí předsednictví v Poslanecké sněmovně v letech 2002−2006.

Informacemi o chemických zbraních v rukou Saddáma Husajna údajně disponovaly Spojené státy americké. Oznámil to v roce 2003 tehdejší ministr zahraničních věcí Colin Powell ve svém známém projevu (přepis v angličtině zde) v návaznosti na své inspektorské mise. Ohlasy na toto téma se objevily i v českém tisku.

Co se týče akcí proti Iráku, NATO samo se v roce 2012 zprostilo odpovědnosti za akci v roce 2003. Připouští, že se jí účastnily některé členské státy, ne však organizace jako subjekt. Nevyhodnocovaly se tedy zprávy jednotlivých členů, jak je tomu v případě jednotného postupu celé Severoatlantické aliance. Obecně se invaze přisuzuje právě takzvané koalici ochotných (seznam viz odkaz dole) , tedy třiceti státům, které invazi podpořily. Je mezi nimi i Česká republika.

Lubomír Zaorálek tedy mluvil pravdu ve všech bodech výroku.

Deklarace summitu ve Walesu skutečně neobsahuje žádné prohlášení o přímé hrozbě Ruské federace či agresi vůči EU. Oficiální text hovoří mimo jiné o pokračující aspirací NATO na konstruktivní partnerství s Ruskou federací založeném na kooperaci. Text rovněž uvádí, že NATO nevyhledává konfrontaci a nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu. V tomto kontextu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Bod 23 deklarace doslova uvádí následující: " The Alliance does not seek confrontation and poses no threat to Russia. But we cannot and will not compromise on the principles on which our Alliance and security in Europe and North America rest. NATO is both transparent and predictable, and we are resolved to display endurance and resilience, as we have done since the founding of our Alliance. The nature of the Alliance's relations with Russia and our aspiration for partnership will be contingent on our seeing a clear, constructive change in Russia's actions which demonstrates compliance with international law and its international obligations and responsibilities. "

K zmražení civilně-vojenské spolupráce NATO a Ruské federace došlo 1. dubna v souvislosti s odmítnutím anexe Krymu a dalšího narušování státní suverenity Ukrajiny. V daném prohlášení se rovněž uvádí: "politický dialog v Radě NATO - Rusko může dále pokračovat, jak je to nutné na úrovni velvyslanců a výše, který nam umožní výměnu pohledů, především na tuto krizi." Tento postoj NATO opětovně deklarovalo i v oficiální deklaraci ze summitu ve Walesu (bod 22. a 23).

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odkazem na tiskovou zprávu Ministerstva zahraničí ČR. Podle ní se ministr zahraničí Zaorálek společně s ministrem průmyslu a obchodu Mládkem skutečně setkali s českými podnikateli a diskutovali dopady ruských sankcí.

Na této schůzi se probírala následující strategie: „Naší snahou není se od ruského trhu odvrátit, ale musíme počítat se všemi scénáři. Aktivně proto hledáme alternativní trhy pro obory a výrobky, na které sankce dopadnou. Zároveň jsme vybraným zastupitelským úřadům dali pokyn, aby podpořily české firmy při pronikání na nové trhy. Pomoc firmám při zvládnutí této výzvy je zásadní prioritou.“

Vláda České republiky skutečně schválila návrh na darování vojenského materiálu vládě Irácké republiky prostřednictvím Kurdské regionální vlády dne 27. srpna 2014. Usnesení vlády naleznete zde. Česká televize uvedla 7. září následující: „Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) má v polovině září odletět do Iráku, aby jednal o dodávce munice, kterou schválila česká vláda jako pomoc kurdským milicím v boji s islamisty. ….. Zaorálek proto zamíří jak do hlavního města Bagdádu, tak do metropole iráckého Kurdistánu Irbílu".

V Iráku vzniká nová vláda, jejíž většina členů byla jmenována v pondělí 8. září. Z českých médií o tom informoval například Český rozhlas. Podle serveru arabské televizní stanice Aljazeera (anglicky) si parlamentem nově jmenovaný irácký premiér Hajdar Abádí vyžádal další týden na jmenování hlav dvou ministerstev, a to obrany a vnitra. Zaorálek by tak měl jednat již s nově vzniklým politickým vedením Irácké republiky.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť vláda skutečně rozhodla o dodání munice a nikoli zbraní. Kromě toho také probíhá humanitární pomoc Iráku, jak Zaorálek uvádí.

Vláda České republiky přijala na svém jednání 27. srpna usnesení (.pdf), v němž souhlasí s věnováním vojenského materiálu vládě Irácké republiky prostřednictvím Kurdské regionální vlády.

Konkrétní dodávky pak specifikuje na svém webu Ministerstvo obrany ČR. " Konkrétně se jedná o 10 milionů nábojů pro pušky Kalašnikov, 8 milionů kusů munice pro kulomety, 5 tisíc nábojů pro pancéřovky a 5 tisíc ručních granátů, to vše v souhrnné účetní hodnotě 41 milionů korun."

O možnosti darování přímo zbraní se neuvažovalo. Podle vyjádření ministra obrany Stropnického pro ČT24 by armáda zřejmě nějaké zbraně našla, nicméně politické reálie v Iráku tyto dodávky znemožňují (kvůli potenciálnímu odmítání dodávek Kurdům ze strany centrální vlády). Svým způsobem má tedy Zaorálek pravdu i v tomto bodě.

Co se týká zmíněné humanitární pomoci Iráku, je pravdou, že ji Česká republika poskytuje, a s dodávkami munice nesouvisí, je dlouhodobá. Ministerstvo zahraničí na svých stránkách uvádí k Iráku následující (jedná se o souhrnné informace o humanitární pomoci za loňský rok): "V rámci pomoci uprchlíkům ze Sýrie v sousedních zemích byl částkou 3 mil. Kč podpořen projekt Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v Iráku, který se zaměřuje jak na provoz největšího uprchlického tábora Domiz, tak na podporu udržitelných zdrojů obživy pro irácké navrátilce ze Sýrie i nově příchozí uprchlíky v místních komunitách."

S pomocí v regionu i v samotném Iráku pak počítá také Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2014, která je dostupná také na webu Ministerstva zahraničí.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť prezident Zeman skutečně žádal souhlas Senátu se jmenováním celkem devíti soudců Ústavního soudu, z nichž Senát vyslovil souhlas se sedmi.

Senátoři hlasovali o ústavních soudcích 25. dubna, 20. června a 21. srpna a podpořili konkrétně Miladu Tomkovou, Jana Filipa, Jaroslava Fenyka, Vladimíra Sládečka, Kateřinu Šimáčkovou, Ludvíka Davida a Pavla Rychetského. Souhlas naopak nevyslovili se jmenováním Miloslava Výborného a Jana Sváčka.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Karolína Peake byla v roce 2010 zvolena členkou Poslanecké sněmovny kde do roku 2011 předsedala Ústavně právnímu výboru. Od roku 2011 působila po rezignaci Radka Johna na pozici místopředsedkyně vlády ČR v rámci níž potom do roku 2012 předsedala její Legislativní radě. Na základě výše uvedených skutečností tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na základě dat ČSÚ ukazujících vývoj HDP od roku 1991 hodnotíme výrok jako pravdivý.

V grafu ČSÚ je viditelný propad HDP v letech 1997 a 1998 – Václav Klaus podal demisi své vlády k 30. listopadu 1997, následovalo období vlád sociální demokracie (do roku 2006).

Nutno dodat, že tato demise neznamenala úplný odchod Václava Klause z politiky, byl to však první krok k postupnému opuštění politiky. Ještě v roce 1997 obhájil pozici předsedy ODS, po volbách v roce 1998 se stal předsedou sněmovny a s Milošem Zemanem podepsali tzv. opoziční smlouvu. Teprve po neúspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 odstoupil z čela ODS a stal se čestným předsedou strany. (Tohoto titulu se vzdal v roce 2008, po svém znovuzvolení prezidentem.)