Marek Hilšer

Srovnání cen mobilních tarifů lze nalézt ve statistikách vícero organizací, které často k porovnání mezi státy používají odlišné metodiky. Český telekomunikační úřad (ČTÚ) například ve své Zprávě o vývoji cen na trzích elektronických komunikací (.pdf) za rok 2021, kterou zveřejnil 5. října 2022, odkazuje na statistiky společnosti Teligen a Evropské komise (.pdf, str. 37, 45). Další srovnání nabízí například také analýza (.pdf) finské společnosti Rewheel. V následujících odstavcích se na ně zaměříme podrobněji.

Teligen

Analytická společnost Teligen, kterou ve své zprávě zmiňuje ČTÚ, při tvorbě statistik dlouhodobě spolupracuje s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Její přehled za 4. čtvrtletí roku 2021 (.pdf, str. 37) srovnává několik kategorií mobilních tarifů (tzv. spotřebních košů zahrnujících volání, SMS i datové služby). Jednotlivé země podle metodiky Teligenu reprezentují vždy dva největší operátoři. Ceny analýza uvádí bez DPH a přepočítává je podle tzv. parity kupní síly, a tak zohledňuje rozdílnost cenových hladin mezi zeměmi.

V rámci této statistiky se Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi EU neumístila na nejhorší příčce ani v jedné ze čtyř sledovaných kategorií (.pdf, str. 37–41), ačkoli se vždy umístila v první pětici evropských států s nejvyššími cenami.

Evropská komise

Mezinárodní srovnání pravidelně zpracovává i Evropská komise, která poslední statistiku za rok 2021 vydala v červenci 2022. I její přehled zahrnuje více mobilních operátorů za každou zemi a srovnává ceny podle parity kupní síly (.pdf, str. 45). V případě mobilních služeb posuzuje celkem 12 kategorií tarifů. Český telekomunikační úřad o tomto srovnání uvádí, že zobrazuje „cenovou úroveň mobilních služeb v ČR jako vůbec nejvyšší v celé EU, když z 12 spotřebních košů řadí ČR do levnější poloviny zemí pouze u jednoho koše s nejnižším objemem dat (0,5 GB)” (.pdf, str. 45).

Česko se konkrétně řadí mezi země s vysokými cenami v rekordních sedmi kategoriích, ve čtyřech pak do skupiny států „s relativně vyššími cenami” a ve zmíněné jedné kategorii mezi země s relativně nižšími cenami. Hned za Českou republiku se řadí Kypr, který má ale nejhorší hodnocení jen v případě pěti kategorií tarifů, nikoli sedmi jako ČR (.pdf, str. 45).

Úplně cenově nejdražší tarify ČR měla ve dvou kategoriích z celkových 12 (.pdf, str. 115–126). Přesněji se jednalo o tarif v objemu 20 GB bez minut na telefonování (str. 119) a 2 GB se 100 hovory (str. 122).

Rewheel

Finská společnosti Rewheel pak jako jediná nabízí srovnání již za první pololetí roku 2022 (.pdf). Používá nicméně odlišnou metodiku než předchozí dvě statistiky, co se týče cen, a nepřepočítává je podle parity kupní síly (.pdf, str. 13).

České mobilní tarify podle této analýzy nejsou v rámci Evropské unie nejdražší. Například minimální částka za 100 GB a 1 000 minut za měsíc, kterou u nás zaplatíme, je šestá nejvyšší z členských států EU (.pdf, str. 2). V případě tarifu s objemem 1 000 GB pak Česká republika patří k nejlevnějším zemím EU (.pdf, str. 2).

Pokud ale porovnáme maximální počet GB, které dostaneme za 30 eur, je Česká republika druhá nejdražší zemí EU za Maltou (.pdf, str. 1).

Doplňme ovšem, že po přepočtu cen podle parity kupní síly může být výsledné pořadí jednotlivých zemí odlišné. Údaje o tomto ukazateli za rok 2022 nicméně ještě nejsou k dispozici.

Na závěr tedy shrňme, že ceny mobilních tarifů lze srovnávat pomocí různých metodik, podle různých kategorií tarifů a za použití různých cenových vyjádření. Analýza společnosti Teligen za rok 2021 řadila Českou republiku mezi země s drahými tarify, nikoli však přímo na nejhorší příčku. V některých kategoriích tomu bylo podobně i v případě srovnání finské společnosti Rewheel za první část roku 2022. 

Evropská komise nicméně ve svém nejnovějším přehledu za rok 2021, který zveřejnila v červenci 2022, skutečně Česko klasifikuje jako zemi, která u většiny tarifů (.pdf, str. 20) spadá do nejhorší kategorie. Podle Českého telekomunikačního úřadu je tak cenová úroveň mobilních služeb ČR „nejvyšší v celé EU”. Ačkoli se tedy výše zmíněné statistiky a jejich metodika liší, hodnotíme výrok Marka Hilšera na základě říjnového vyjádření ČTÚ jako pravdivý.

Marek Hilšer, který je členem Senátu od roku 2018, v rozhovoru zmiňuje, že patří „mezi aktivní senátory“. Toto ilustruje právě tvrzením, že v horní komoře podal pozměňovací návrhy, které následně Senát schválil.

Svou aktivitu v Senátu ČR Hilšer prezentuje také na svém webu. Pozměňovací návrhy, o nichž zde informoval, lze najít také v záznamech o jednání horní komory.

V dubnu 2022 Hilšer předložil (video, čas 6:31:47) pozměňovací návrh k návrhu usnesení Senátu k situaci na Ukrajině a masakru v Buči. Pozměňovací návrh měl do usnesení vložit nový bod, který vyzývá vládu ČR aby „vyvinula diplomatickou iniciativu, jejímž cílem je dopravit humanitární pomoc ukrajinským civilistům v obklíčených městech po zemi, po vodě a vzduchem.“ Senát tento pozměňovací návrh Marka Hilšera přijal a zmíněný bod se tak stal součástí schváleného usnesení (.pdf, str. 2).

V prosinci 2019 také Senát odsouhlasil přijetí pozměňovacího návrhu (.pdf), který tehdy předložil Marek Hilšer s dalšími senátory k novele zákona o státní sociální podpoře. Jejich návrh konkrétně žádal (.pdf, str. 2), aby tehdy plánované navýšení rodičovského příspěvku mohli získat i rodiče s dětmi do čtyř let věku, kteří původní příspěvek již vyčerpali. Senát tedy s tímto pozměňovacím návrhem vrátil celou novelu zpět do Sněmovny. Doplňme nicméně, že poslanci následně setrvali na své původní verzi novely a schválená novelizace tak úpravu navrženou Markem Hilšerem a dalšími senátory neobsahuje.

V prosinci 2018 pak senátní výbor pro zdravotnictví a sociální politiku předložil pozměňovací návrhy k novele (.pdf) insolvenčního zákona, některé z nich přitom podle záznamů jednání Senátu v rámci výboru navrhl právě Marek Hilšer. Zmíněné úpravy novely (.pdf, str. 3–4) měly podle Hilšera nastavovat vstřícnější pravidla oddlužení a měly umožnit oddlužení co největšímu počtu dlužníků. Hilšer také na původní verzi novely insolvenčního zákona kritizoval výši minimální splátky pro vstup do insolvence, která měla představovat tisíc korun správci a tisíc korun věřiteli. Také v tomto případě Senát pozměňovací návrhy schválil a novelu vrátil do Sněmovny, ta však nakonec opět rozhodla o prosazení zákona v původním znění.

Pro úplnost dodejme, že Marek Hilšer kromě pozměňovacích návrhů spolu s některými dalšími senátory v Senátu podal také několik návrhů (.pdf, str. 1) na předložení nových novel a zákonů. Čtyři z nich (tisky č. 94, 111, 149 a 151) následně Senát skutečně předložil Poslanecké sněmovně. Rovněž byl autorem (.pdf) několika senátních usnesení (.pdf). 

Z výše zmíněného je zřejmé, že Marek Hilšer během svého působení v Senátu skutečně předložil několik pozměňovacích návrhů, které senátoři následně schválili. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý, doplňme ovšem, že žádný ze zmíněných pozměňovacích návrhů k legislativě nakonec nepřijala Poslanecká sněmovna.

21. října 2022 zveřejnila agentura STEM/MARK výsledky průzkumu konaného na přelomu září a října tohoto roku, ze kterého vyplývá, že svůj hlas by dalo Marku Hilšerovi v prvním kole prezidentských voleb 6 % voličů. Takovýto zisk by mu podle průzkumu přinesl celkové 7. místo. Pokud bychom do žebříčku nicméně započítávali jen ty, kteří k dnešnímu datu skutečně oznámili svou kandidaturu (tedy ne spekulované kandidáty Alenu Schillerovou a Karla Havlíčka), umístil by se Marek Hilšer na pátém místě. Doplňme, že pořadí kandidátů podrobněji rozebíráme zde. 

Podle volebního průzkumu agentury IPSOS by pak v případě, že by se volby konaly v říjnu, Marek Hilšer získal (.pdf, str. 1) dokonce 6,7 % hlasů. V tomto případě by Hilšer skončil pátý. Dodejme, že průzkum byl realizován mezi 7. a 12. říjnem.

Volební model, který byl v den vydání rozhovoru nejnovější, pochází od agentury Median. Výsledky průzkumu byly zveřejněny 7. listopadu (.pdf, str. 1) a senátor Hilšer by podle nich dosáhl (str. 7) na 4,5 % hlasů, čímž by se umístil na šesté pozici. Dodejme, že v předchozím volebním modelu této agentury by Marek Hilšer získal 5,5 % hlasů (.pdf. str. 9).

Vzhledem k tomu, že podle – ke dni konání rozhovoru – nejnovějších průzkumů společností STEM/MARK, IPSOS a Median by Marek Hilšer obdržel 4,5 až 6,7 % hlasů, hodnotíme výrok jako pravdivý. 

Senátor a kandidát na prezidenta Marek Hilšer v kontextu výroku uvádí, že by chtěl zlepšit politickou kulturu v České republice. Kritizuje způsob financování volebních kampaní a naznačuje, že kandidát s větším rozpočtem může snadno získat výhodu tím, že si zaplatí vylepování politických reklam. Jako příklad země, kde by k něčemu podobnému dojít nemohlo, uvádí Francii.

Ve Francii je předvolební politická reklama ve formě billboardů či plakátů skutečně přísně regulována. Před volbami každá obec vybere speciální prostor, na kterém každý kandidát či strana smí vylepit své plakáty. V době oficiální volební kampaně, která dle francouzských pravidel začíná šest měsíců před dnem voleb, nesmí kandidáti – ani nikdo jiný – vylepovat volební plakáty mimo tato místa. Jakákoli volební propagace je zakázána taktéž v samotný den voleb. Kandidátům za porušení těchto pravidel hrozí pokuta a stržení plakátů z nepovolených míst.

V České republice oproti tomu téměř neexistuje přímá regulace politické reklamy ve formě billboardů. Politická propagace navíc nespadá pod zákon o regulaci reklamy, kterou se řídí běžná inzerce. Ta je v něm totiž definována pouze jako komunikační prostředek, který má za cíl podporu podnikatelské činnosti.

Zákon o volbě prezidenta republiky pak stanovuje, že „propagace nebo volební agitace šířené prostřednictvím komunikačních médií musí obsahovat informaci o jejich zadavateli a zpracovateli; to platí obdobně i pro využití velkoplošných zařízení“. Co se týče míst pro instalování volebních plakátů, „může starosta vyhradit plochu pro vylepení volebních plakátů, a to nejpozději 16 dnů přede dnem volby prezidenta. Možnost jejího využívání musí odpovídat zásadě rovnosti kandidátů na funkci prezidenta republiky. Plochu pro vylepení volebních plakátů poskytne obec k využití bezplatně". Obdobná pravidla platí rovněž pro volby do obou komor Parlamentu.

Pro úplnost dodejme, že skupina senátorů v roce 2015 navrhovala zákaz předvolebních plakátů či billboardů větších než osm metrů čtverečních (.pdf, str. 3). Horní komora však v březnu 2016 tento návrh zamítla (.pdf). Na základě zákona o pozemních komunikacích umístění reklamních zařízení v ochranném pásmu kolem dálnic a silnic podléhá povolení. Reklamní poutače tak z blízkosti komunikací měly být zcela odstraněny, některé billboardy však okolo silnic i nadále zůstávají. Zmiňme, že zákaz se týká všech reklamních billboardů, nikoliv pouze politických.

Ve Francii je tedy ve srovnání s Českou republikou politická reklama ve formě billboardů a plakátů regulována ve větší míře. V době oficiální volební kampaně smějí kandidáti, případně strany, své plakáty vylepit pouze na určená místa.

Návrh novely insolvenčního zákona předložila v lednu 2018 ve Sněmovně tehdejší první vláda Andreje Babiše. Poté, co novelu poslanci schválili, putoval návrh na projednání do Senátu. Zde se senátoři touto tzv. oddlužovací novelou zabývali v prosinci 2018.

Senátní Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, jehož členem je i Marek Hilšer, tehdy k novele předložil pozměňovací návrhy. Některé z nich přitom podle záznamů z jednání Senátu (přesněji podle vyjádření senátorů Jiřího Dienstbiera a Václava Lásky) navrhl v rámci tohoto výboru právě Marek Hilšer.

Zmíněné pozměňovací návrhy (.pdf, str. 3–4) měly podle Hilšera nastavovat vstřícnější pravidla oddlužení a umožnit jej co největšímu počtu dlužníků. Hilšer také na původní, Sněmovnou schválené, podobě insolvenčního zákona kritizoval příliš velkou výši minimální splátky pro vstup do insolvence, která měla představovat tisíc korun správci a tisíc korun věřiteli. Dle něj by totiž kvůli tomu nemohla řada lidí do procesu oddlužení vstoupit. Na plénu Senátu tehdy Hilšer mluvil o obchodu s chudobou ve spojitosti s exekutory. Právě pro ně byl totiž podle jeho pozdějšího vyjádření (.docx, str. 94) původní návrh novely výhodnější, než verze se senátorskými změnami.

Všechny pozměňovaní návrhy k novele, tj. včetně těch podaných Markem Hilšerem, Senát tehdy v hlasování schválil. Senátoři tak návrh novely vrátili (.pdf, str. 2) zpět k projednání do Sněmovny. Poslanci nicméně v lednu 2019 rozhodli o prosazení zákona v původním sněmovním znění (.pdf).

Dle záznamů z jednání Senátu ČR tedy Marek Hilšer skutečně k novele insolvenčního zákona předložil prostřednictvím senátního výboru pro zdravotnictví a sociální politiku pozměňovací návrhy. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Marek Hilšer v rozhovoru uvádí, že jedním z témat, kterému by se jako prezident chtěl věnovat, je energetika. V této souvislosti zmiňuje, že by se podle něj měla Česká republika stát více energeticky nezávislou, čehož by chtěl dosáhnout právě „pomocí obnovitelných zdrojů“.

Mezi obnovitelné zdroje energie (OZE) se v českých podmínkách řadí např. energie získávaná z vody, větru, slunečního záření, biomasy, energie kapalných biopaliv či geotermální energie.

Pokud bychom se zaměřili na podíl, který tvoří energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny, tak poslední data zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu na konci listopadu 2021. Podle této statistiky se OZE na spotřebě elektřiny v roce 2020 podílely ze 14,8 % (.pdf, str. 5).

Ve stejném roce se v Evropské unii jako celku podílela energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny ze 37 %. Jen v Rakousku a Švédsku bylo více než 70 % spotřebované elektřiny vyrobeno z obnovitelných zdrojů. Ostatní členské země EU se dle dat Eurostatu pohybují pod touto hranicí. Česko patří mezi pět zemí s nejnižším podílem OZE na spotřebě elektřiny – méně je z tohoto hlediska využívá už jen Lucembursko, Maďarsko, Kypr a Malta.

Ministerstvo průmyslu a obchodu vyčísluje také podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie, tzn. nejen elektřiny. Do této celkové spotřeby se tak započítává (.pdf, str. 30) i spotřeba energie v dopravě a spotřeba energie na vytápění a chlazení (str. 17, 22). V tomto případě v ČR v roce 2020 odpovídal podíl OZE 17,3 %.

Podíl energie z OZE lze také kromě podílu na spotřebě vyjádřit i podílem na výrobě elektřiny. Zastoupení jednotlivých druhů energie na celkovém množství vyrobené elektřiny udává tzv. národní energetický mix, který pravidelně zveřejňuje státní Operátor trhu s elektřinou (OTE). Podle nejnovějších dat za rok 2021 se obnovitelné zdroje na výrobě elektřiny v České republice podílely jen 5,56 %, v roce 2020 to bylo 6,75 %. Ostatní elektřina pocházela z fosilních a jaderných zdrojů.

Skutečnost, že se zastoupení OZE ve spotřebě a výrobě elektřiny liší, je dána mj. rozdílným způsobem výpočtu. Statistika zveřejněná Ministerstvem průmyslu a obchodu, která vyjadřuje podíl OZE na spotřebě, vychází z metodiky EU a do množství vyrobené elektřiny započítává (.pdf, str. 14) např. i výrobu elektřiny pro vlastní spotřebu (typicky solární panely). Národní energetický mix (.pdf) ale tento druh produkce nezmiňuje. Dalším z důvodů rozdílnosti obou statistik je poté i fakt, že spotřeba elektřiny v ČR je dlouhodobě nižší než výroba (.pdf, .pdf, vše str. 7–8), a Česko je tak vývozcem elektřiny. Energetický mix (.pdf) nepracuje přímo s pojmy „dovoz“ a „vývoz“, z množství vyrobené elektřiny u jednotlivých zdrojů ale odečítá množství elektřiny (.pdf, str. 4, 28), které bylo odvedeno do tzv. evropského mixu. Roli tak zde hraje i to, že do tohoto evropského mixu může být v případě jednotlivých zdrojů odvedeno rozdílné množství elektřiny.

Na závěr shrňme, že „podíl obnovitelných zdrojů“ lze posuzovat z různých hledisek. Marek Hilšer ve výroku neupřesňuje, zda mluví o zastoupení obnovitelných zdrojů v rámci celkové spotřeby či výroby elektřiny. Podíl OZE na spotřebě elektřiny nicméně činí Markem Hilšerem zmiňovaných 15 %, a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost nicméně doplňme, že na výrobě elektřiny se obnovitelné zdroje dle posledních dostupných dat podílejí jen přibližně ze 6 %.

Marek Hilšer uvádí svou účast na zmíněných protestech jako důkaz toho, že již v roce 2014 poukazoval na zločinnost Putinova režimu. Za oběma akcemi uspořádanými na podporu Ukrajiny stála skupina oMEN. Ta se inspirovala ukrajinskými feministkami Femen, které jsou známy tím, že na svých protestních akcích vystupují částečně – a občas i zcela – nahé.  

Protest na Úřadu vlády se odehrál 8. října 2014 a byl cílen především na tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku. Marek Hilšer tehdy společně s Otakarem van Gemundem, v Česku žijícím Nizozemcem, pronikl na brífink po jednání vlády. Oba se během něj svlékli do půli těla a odhalili tak ukrajinské vlajky a nápisy jako „Premiére odvahu“ či „Braňte svobodu, ne paštiky“. Následně rozvinuli vlajky Evropské unie a NATO.

Hilšer v té době pro Novinky.cz tehdejší situaci shrnul slovy: „Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“ Narážel tak na Sobotkův zdrženlivý postoj ke zpřísnění sankcí, které v několika vlnách uvalila Evropská unie na Rusko kvůli anexi Krymu v březnu 2014. V srpnu téhož roku například Sobotka po mimořádném zasedání Evropské rady uvedl, že si Česko ponechá možnost nesouhlasit s některými sankcemi, které by výrazně poškodily českou ekonomiku.

Protestní akce na ruské ambasádě pak proběhla 25. února 2015. Hilšer se tehdy společně s dalšími šesti členy skupiny oMEN připoutal k plotu ambasády, přičemž sám měl na těle napsáno „Putin killer“, tedy text, na který ve svém výroku odkazuje. Na transparentech či tělech protestujících se dále objevovaly nápisy jako: „Putin murderer, sprostej vrah“, „Ruthless killers, hands off Ukraine“ (tedy „Nelítostní vrazi, ruce pryč od Ukrajiny“) či „Minsk stinks“ (tedy nápis „Minsk smrdí“, jenž odkazoval na II. minskou mírovou dohodu, která byla uzavřena v roce 2015 a která měla ukončit konflikt na Donbasu).

Marek Hilšer se tedy skutečně do protestů proti ruskému režimu a na podporu Ukrajiny zapojoval již v roce 2014. Akce u ruské ambasády, při které měl Marek Hilšer na těle opravdu napsáno „Putin killer“, se ale konala až v roce 2015. Hilšer nicméně v rozhovoru na tento výrok navazuje slovy, že „(…) po sedmi letech tady máme obrovský problém“, čímž danou událost nakonec sám do roku 2015 posouvá. S přihlédnutím k této větě a také k tomu, že zbytek jeho tvrzení je fakticky správný, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou. 

Superhrubou mzdou rozumíme základ pro výpočet daně z příjmu fyzických osob. Ke standardní hrubé mzdě se pro tento účel přičítají odvody zaměstnavatele dotyčné osoby na sociální a zdravotní pojištění. Tento způsob zdanění byl zaveden (.doc, str. 180) v roce 2008 vládou Mirka Topolánka v rámci reformy veřejných financí. V roce 2011 došlo ke schválení daňové reformy, kterou se měla rušit superhrubá mzda (.pdf, str. 163), ale s odkladem účinnosti do roku 2015. Tehdejší vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL však tuto reformu zrušila a superhrubá mzda tak zůstala zachována.

Na konci srpna 2020 oznámila vláda Andreje Babiše, že se kabinet shodl na zrušení superhrubé mzdy. K tomu nakonec došlo skrz pozměňovací návrh (.pdf) Andreje Babiše, protože vládní ČSSD přišla s jinou verzí úpravy daní. Poslanecká sněmovna schválila zrušení konceptu superhrubé mzdy definitivně 22. prosince 2020, a to zejména hlasy ANO, ODS a SPD. Nový zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2021. Základem daně je od té doby pouze hrubá mzda, která podléhá dani 15%, případně 23%, která se uplatní pro příjmy nad 48násobek průměrné mzdy ročně.

Vyjádření ekonomů o důsledcích zrušení superhrubé mzdy zazněla například pro server Peníze.cz: Jak předseda Národohospodářské komise ČSSD Michal Pícl, tak ekonomka, nynější kandidátka na prezidentku a tehdejší rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, hovořili v srpnu 2020 o částce přibližně 90 miliard korun, která, podle nich, bude ve státním rozpočtu chybět právě kvůli zrušení superhrubé mzdy.

Rovněž hlavní ekonom ING Jakub Seidler mluvil o dopadech této změny: „Výpadky v příjmech v řádech vyšších desítek miliard korun nebude jednoduché najít a vysoké deficity se tak patrně stanou v příštích letech běžnou praxí.“ Stejně kriticky hodnotila pro Český rozhlas Dvojka situaci i ekonomka Ilona Švihlíková, která považovala výpadek 100 miliard korun za velice významný pro státní rozpočet. Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská pro Hospodářské noviny upozorňovala na to, že pro takovou změnu je nejhorší doba, a že tento krok významně přispěje ke schodku státního rozpočtu. Zrušení superhrubé mzdy podle ní znamená výpadek v rozpočtu ve výši 80 až 90 miliard korun.

Mezi ekonomy se nicméně objevovaly i názory, které byly vůči zrušení superhrubé mzdy méně kritické. Např. ekonom z finanční skupiny Roklen Dominik Stroukal komentoval zrušení superhrubé mzdy jako „učebnicový krok v recesi“ a věří, že se část peněz, která lidem zůstane, vrátí do ekonomiky zpět. Dle jeho vyjádření pro Echo24.cz však také vnímá silný zásah do státního rozpočtu: „Pro státní rozpočet je to samozřejmě obrovský výpadek, ale pokud by si měla vláda vybrat, kde investovat v době recese 90 miliard, není lepší způsob, než snížení daní zaměstnancům.“ Stejně tak i David Marek, hlavní ekonom společnosti Deloitte, si v Hospodářských novinách snížení daní z příjmu pochvaloval. Doporučil jej však kompenzovat jiným opatřením, které by minimalizovalo dopady zrušení superhrubé mzdy.

Dodejme, že dopady na rozpočet zmiňuje také pozměňovací návrh (.pdf) Andreje Babiše, který superhrubou mzdu zrušil. V něm se uvádí (.pdf, str. 8), že na dani z příjmu fyzických osob přijdou veřejné rozpočty o zhruba 85 miliard Kč, na DPH se naopak dle návrhu má vybrat o 6 miliard korun více.

Jak kritika zrušení superhrubé mzdy ze strany ekonomů, tak i odhad dopadu na státní rozpočet tedy odpovídají slovům Marka Hilšera. Ačkoli Hilšerem uvedená částka 100 miliard je horní hranicí těchto odhadů, jeho výrok hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že tzv. superhrubá mzda, zavedená v roce 2008, představovala základ pro výpočet daně z příjmů fyzických osob. Základ v tomto případě tvořil součet hrubé mzdy, odvodu zaměstnavatele na zdravotní pojištění (9 % z hrubé mzdy) a odvodu zaměstnavatele na sociální pojištění (25 % z hrubé mzdy). Daň z příjmu pak činila 15 % ze superhrubé mzdy. To poté odpovídalo (tzv. efektivnímu) zdanění ve výši 20,1 %.

Bývalá vláda Andreje Babiše oznámila konkrétní plán na zrušení superhrubé mzdy v srpnu 2020. Zároveň zástupci tehdejšího vládního hnutí ANO a ČSSD informovali, že počítají se zavedením dvou sazeb daně z příjmu – ve výši 15 % z hrubé mzdy v případě příjmů nepřevyšujících čtyřnásobek průměrné mzdy a ve výši 23 % v případě příjmů vyšších.

Záměr vlády následně kvůli obavám z velkého zásahu do státního rozpočtu kritizoval Miloš Zeman. Někdejší ministryně financí Alena Schillerová po schůzce s expertním týmem prezidenta 20. září 2020 uvedla, že prezident podpořil zrušení superhrubé mzdy a s ním související zavedení 15 % daně z příjmů, ale jen na dobu dvou let. 

Andrej Babiš poté oznámil, že vláda navrhne zrušení superhrubé mzdy skutečně jen na dočasnou dobu. „Myslíme si, že je to potřeba na dva roky, protože samozřejmě rozpočet na rok 2022 bude ještě připravovat naše vláda, ale po volbách potom ten, kdo vyhraje, takže myslím, že je to dobře,“ řekl k tomu Babiš 26. září 2020. Proti tomu se nicméně o den později vymezil někdejší předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček. Konkrétně požadoval zrušení superhrubé mzdy trvale, zároveň také zmiňoval, že by podpořil zákon, který by na dva roky zavedl daň z příjmu ve výši 15 % a poté by tuto daň zvýšil na přibližně 19 % (video, čas 14:00 – 15:45). Pro doplnění – nahrazení superhrubé mzdy sazbami ve výši 19 % a 23 % bylo součástí programového prohlášení vlády Andreje Babiše z roku 2018 (.pdf, str. 5).

V rozhovoru pro rádio Frekvence 1 o tomto tématu 27. září 2020 také mluvil prezident Zeman. „Jan Hamáček nepochopil, o čem v tom společném návrhu premiéra Babiše a mě jde. To je totiž přesně to, co navrhuje i on. Nemluvme teď vůbec o termínu superhrubá mzda, to je jenom způsob, jak vypočítat základ daně z příjmu. To, co je rozhodující, je daňový výnos. A jak jistě víte, daňový výnos je součin základu daně a daňové sazby. My navrhujeme, aby to teď kleslo na těch 15 % z dnešních 19 %, a za dva roky, stejně tak, jak to navrhuje pan předseda Hamáček, se to zase vrátilo.” (audio, 1:52)

V reakci na to poté Andrej Babiš ve stejný den prohlásil, že chce „zrušit superhrubou mzdu navždy“, a předchozí mediální zmínky o omezení na dva roky označil za „chybné interpretace“ jeho vyjádření (video, 7:03). Dále uvedl, že se s prezidentem Zemanem dohodl (video, čas 8:15), že superhrubá mzda bude zrušena natrvalo a dva roky bude doba, po kterou bude snížené pouze efektivní zdanění.

26. října 2020 pak k daňovému balíčku, který v té době projednávala Poslanecká sněmovna, předložil Andrej Babiš pozměňovací návrh (.pdf), jímž mělo dojít právě ke zrušení superhrubé mzdy (.pdf, str. 2, § 6 odst. 12). V důvodové zprávě k návrhu Babiš argumentoval tím, že její zrušení s sebou přinese „snížení daňového zatížení zaměstnanců” (str. 7). Zároveň také Babiš navrhl nastavit sazby daně z příjmu na 15 % a 23 % (str. 3).

Zakotvení omezení platnosti na dva roky přímo do zákona Andrej Babiš nenavrhnul. Důvodová zpráva jen obecně uvádí, že snížení daňového zatížení „je zamýšleno pouze jako dočasné, a to na 2 roky s tím, že o definitivním daňovém režimu a výši sazeb bude rozhodnuto dle aktuálního ekonomického a fiskálního vývoje” (.pdf, str. 7). Alena Schillerová tehdy ve Sněmovně vysvětlovala, že omezení doby na dva roky podle ní není legislativně možné: „Takže to je napsané pouze v důvodové zprávě. Prostě legislativně technicky to jinak nešlo.“ 

Pozměňovací návrh Sněmovna přijala. Prezidentův mluvčí následně uvedl, že Miloš Zeman bude celý daňový balíček vetovat. Jedním z důvodů byla právě skutečnost, že v něm nebylo explicitně uvedeno, že zrušení superhrubé mzdy a zavedení sazeb daně z příjmu ve výši 15 % (a 23 %) bude platit jen dva roky. Prezident Zeman nakonec daňový balíček nevetoval, ale jen nepodepsal, a zákon tak nakonec i bez jeho podpisu vstoupil v účinnost začátkem roku 2021.

Na závěr shrňme, že se zrušení superhrubé mzdy jen na dva roky do výsledné podoby daňového balíčku nedostalo. Časové omezení obecně pro „snížení daňového zatížení práce“ zmiňuje důvodová zpráva (.pdf, str. 7) k návrhu, díky němuž ke zrušení superhrubé mzdy došlo. Z některých mediálních vyjádření Andreje Babiše ze září 2020 vyplývá, že dříve skutečně hovořil o zavedení dvouleté doby platnosti zrušení superhrubé mzdy, později nicméně mluvil o časovém omezení jen v případě nastavení sazeb daně z příjmu na 15 % a 23 %. Výrok Marka Hilšera tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Ústavní žalobu na prezidenta Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí.

Žalobu připravili senátoři ke konci dubna. V této žalobě (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a poslední složený z dílčích provinění), kterými prezident údajně porušil Ústavu, například nejmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí či jmenování prezidentského kabinetu Jiřího Rusnoka v roce 2013, přestože se tehdy politické strany dohodly na sestavení vlády s podporou 101 poslanců. Žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to neodvolání současného ministra kultury Antonína Staňka. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Návrh žaloby podporují i senátoři a poslanci jiných politických stran, například ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN nebo TOP 09. Senát by se měl žalobou zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.