Martin Stropnický

Sám Karel Schwarzenberg na konci dubna 2014 pro server Idnes uvedl: " Česká republika, ale i Československo vždy uznávaly jednotu Číny. Bylo by ale žádoucí, aby Tibet i další oblasti Číny dostaly větší autonomii. "

Je také pravdou, že Česká republika neuznala tibetskou exilovou vládu.

Premiér Bohuslav Sobotka vystoupil ve čtvrtek 31. března 2016 v rámci pracovní cesty do Spojených států amerických v think-tanku Brookings Institution. Na webu vlády je k dipozici přepis Sobotkova projevu, ve kterém se jednoznačně přihlásil k myšlence společné Evropy a transatlantického partnerství.

V úvodu projevu se odkazoval slova pronesená v Kongresu Václavem Havlem.

"Hovořil o Evropě, v níž budou hranice mezi státy hrát čím dál menší roli, až zcela zaniknou. Tato vize se na sklonku jeho života začala úspěšně naplňovat. Evropa se stabilizovala nejen ve střední a východní Evropě, ale i na západním Balkáně, který předtím v devadesátých letech zažil krvavé konflikty." Upozornil, že žádný z výdobytku stabilizace politické situace, svobody a míru není samozřejmý.

"Bohužel, jak jsem již jednou říkal, žádný z těchto výdobytků není samozřejmý. V poslední době se tato skutečnost ukazuje naplno. Evropa dnes bojuje s problémy na mnoha frontách – byla to řecká dluhová krize, byla to ilegální anexe Krymu a vojenská destabilizace východní Ukrajiny, občanská válka v Sýrii, Islámský stát, tím inspirovaný terorismus a také migrační a uprchlická krize." Předseda vlády zmínil nacionalistické tendence a možný odchod Velké Británie jako hrozby, které Evropu straší.

"Velké množství Evropanů je dnes zklamaných a má strach z dalšího vývoje, rostou nacionalistické tendence a roste i volání po radikálních řešeních. Důsledkem jsou nejen nebezpeční radikálové v mnoha parlamentech, ale i sílící diskuse o dezintegraci a rozvolňování Evropské unie. Tím nejvíce viditelným příkladem je možný odchod Velké Británie z Unie, který, pokud by se stal skutečností, by mohl znamenat přelom dosavadního vývoje evropské spolupráce po druhé světové válce. V sázce je vnitřní soudržnost Evropy. Tato soudržnost byla velmi složitě budována a vyjednávána od padesátých let minulého století a završena rozšířením Evropské unie o státy bývalého východního bloku včetně České republiky." Premiér řekl, že žádný z problémů nelze v Evropské unii řešit izolovaně a otevřeně se přihlásil k myšlence celoevropské spolupráce.

"Žádný evropský stát není dnes schopen úspěšně čelit výzvám a úkolům, které před námi stojí, a žádný evropský stát není schopen je řešit izolovaně. Žijeme v propojeném světě, a pokud nechceme Evropu marginalizovat, musíme se v něm pohybovat společně. Proto se Česká vláda hlásí k myšlence evropské integrace a prohlubování spolupráce v rámci Evropské unie. Tváří v tvář všem vyjmenovaným výzvám je celoevropská spolupráce jedinou volbou, která podle mého názoru vede ke stabilitě, prosperitě, obhájení místa Evropy ve světě i podpoře hodnot, na nichž naše civilizace stojí."

Kromě evropských záležitostí zmínil v závěru svého projevu i potřebu transatlantického spojenectví.

"Na obou březích Atlantiku je možné slyšet hlasy, které zpochybňují transatlantické partnerství. A myslím si, že investice do této spolupráce je potřeba - a to nejenom vynaložením politického kapitálu, ale především posilováním kontaktů mezi běžnými Evropany a běžnými Američany. Je proto třeba povzbudit zájem o dění na obou březích Atlantiku a ochotu se vzájemně poslouchat a uvědomit si význam atlantického partnerství, také proto jsem přijel v těchto dnech na návštěvu Spojených států."

Rakouský ministr obrany na jednání ministrů skutečně prohlásil, že Rakousko má v plánu společně s Itálií rozmístit vojáky v Brenneru. Tato akce má být přitom odpovědí na očekávaný nárůst počtu migrantů směřujících dál na sever Evropy. O výsledcích jednání informovala například agentura Reuteurs.

Rozchází se tak s názorem německé kancléřky Merkelové, která je kritická vůči zpřísněným hraničním kontrolám v EU. Ještě na konci loňského roku přitom měla Merkelová podporu Rakouska, zejména díky spolupráci s kancléřem Faymannem. Rakouský kancléř ještě v září 2015 kritizoval maďarskou politiku stavění plotů a hraničních stráží, přičemž v současné době ji následuje. Informovalo o tom německé seriózní médium Deutche Welle.

Mezi další restriktivní opatření Rakouska patří omezení počtu přijímaných žádostí o azyl.

Novou protiimigrační rétoriku a kritiku německého přístupu potvrzuje prohlášení rakouského ministra zahraničí Kurze: „Rád bych jasně sdělil Evropě, zejména Německu, že zvací politika musí být ukončena.“

Restriktivní opatření zavedlo Rakousko před únorovým summitem EU, kdy potvrdilo shodu s východními státy EU a Balkánem ve snaze uzavřít hranice mezi EU a Řeckem. Rakousko se tak připojilo k Sobotkou navrhovaném záložním plánu, na kterém se V4 shodla na únorovém summitu v Praze. V4 přitom vyzvala ostatní členské státy EU k zastavení migračního proudu.

Obecně má ministr obrany pravdu, že k únosům Evropanů dochází a lze také doložit, že státy o unesených občanech vyjednávají a snaží se tak napomoci jejich osvobození. Nepodařilo se nám sice dohledat kompletní výčet zemí EU, jejichž občané byli uneseni a bylo o nich vyjednáváno, v obecném pohledu je ovšem Stropnického vyjádření korektní a výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

V souvislosti s únosem Jamese Foleye (americký novinář, který byl brutálně zavražděn během věznění) vyšel na webu USA Today text, který s odvoláním na viceprezidenta Stratforu (soukromá zpravodajská konzultační agentura) Scotta Stewarta uvádí, že občané např. z Itálie, Francie a Španělska jsou svými zeměmi vykupováni za miliony dolarů. Naopak Američané či Britové jsou z politických důvodů zabíjeni.

New York Times se v textu (ang.) Paying Ransoms, Europe Bankrolls Qaeda Terror z července 2014 věnuje vyčerpávajícím způsobem problematice únosů "občanů západu" (jde však pouze o některé skupiny, které toto provozují) a popisuje, že státy za své občany v zajetí výkupné platí, tedy s únosci jednají a tím se je snaží osvobodit.

Zdroj dat: RUKMINI CALLIMACHI, NYT. Autor jako své zdroje uvádí bývalé rukojmí, vyjednavače, diplomaty a vládní činitele z 10 evropských zemí, Afriky a Blízkého východu. Částka vyplacená v letech 2009-2010 na únosy vychází z článku španělského listu El Mundo.

Vyjma výše zmíněných zemí lze dohledat další případy únosů dalšími skupinami, jde spíše o ilustrativní výčet. Kromě známých českých případů 2 unesených žen a také 5 mužů v Libanonu šlo o např. chorvatského občana v Egyptě (Reuters).

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dle poslední zprávy (.pdf, eng, str. 8) mise OSN pro monitorování dodržování lidských práv na Ukrajině bylo odhadováno v období od poloviny dubna 2014 do listopadu 2015 přes 29 830 obětí napříč ukrajinskými civilisty, příslušníky ozbrojených sil a členy ozbrojených skupin.

Z toho to čísla bylo nejméně 9 098 úmrtí a 20 732 zraněných osob. Počet ztracených osob odhaduje mezinárodní komise Červeného kříže přes 1000 osob. Otázkou zůstává počet možných obětí z řad občanů RF.

V průběhu roku 2015 se začaly ve vzdušném prostoru baltských států objevovat ruské stíhačky. O pár měsíců dříve se ozvaly vojenské špičky pobaltských zemí, které volaly po trvalé přítomnosti vojáků NATO v regionu. Litevské ministerstvo obrany pro server UPI konstatovalo, že ruské stíhačky se v roce 2015 objevovaly v litevském vzdušném prostoru o 14 % častěji než v roce předchozím.

Polsko, které bude v červenci hostit summit NATO, volá po trvalé vojenské přítomnosti aliančních vojsk dlouhodobě.

Podobné potřeby hlásí i vojenské štáby členských zemí na západním břehu Černého moře.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg ve výroční zprávě organizace za rok 2015 zmínil, že ruské letouny se za poslední dva roky přiblížily nebo narušily vzdušný prostor aliančních státu více než 400 krát.

Podle dostupných dat za leden 2016 z Úřadu pro migraci bylo v Německu nově registrováno 91 671 migrantů a z tohoto počtu požádalo o azyl 52 103 osob.

Česká republika byla vnímána jako země zdrženlivá při řešení migrační krize zejména v souvislosti s přijímáním uprchlických kvót a uprchlíků. O tomto informovala řada médií, za všechny New York Times nebo Prague Post.

Iniciativu pak Česká republika projevila svoláním mimořádného summitu V4 do Prahy, kde měla vystoupit s alternativním plánem pro řešení migrační krize. Na tomto summitu přijaly země V4 společné prohlášení k migrac i (.pdf).

V tomto prohlášení jsou obsaženy např. tyto body:

• "Předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny vyzývají k dosažení pokroku zejména ve dvou oblastech: zaprvé k urychlenému přijetí pozice Rady k “Evropské pohraniční a pobřežní stráži” za nizozemského předsednictví zachovávající patřičnou rovnováhu mezi pravomocemi EU a suverénními kompetencemi členských států; zadruhé k dosažení rychlých a přesvědčivých výsledků při provádění Společného akčního plánu Evropská unie - Turecko. V tomto ohledu je úloha Turecka, pokud jde o zastavení migračních toků a boj proti obchodování s lidmi, klíčová."

• "Myšlenka vytvoření alternativního podpůrného plánu pro západobalkánskou migrační trasu vzešla z lednové výměny dopisů mezi předsedou vlády Slovinské republiky a předsedou Evropské komise. V reakci na tuto korespondenci předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny plně sdílejí názor, že by alternativní podpůrný plán měl vycházet z existujících rámců unijní a bilaterální spolupráce a měl by využívat nástroje a agentury Evropské unie, včetně FRONTEXu. Součástí tohoto plánu by mělo být, v případech, kdy je to nezbytné, také efektivnější sdílení relevantních informací, jakými jsou data obdržená z databáze EURODAC, se třetími zeměmi. Provedení takového plánu bude vyžadovat aktivní zapojení všech dotčených zemí a institucí a předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny potvrzují svou připravenost aktivně se na tomto úsilí podílet. Ve snaze usnadnit implementaci příslušných opatření předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny deklarují svou ochotu poskytnout obecně těm zemím západního Balkánu, které jsou nejvíce vystaveny masivnímu přílivu migrantů, náležité prostředky praktické podpory, a to na základě jejich skutečných potřeb."

O výstupu z tohoto setkání, tedy snahu o prosazení záložního plánu k migrační krizi, informovala také zahraniční média, za všechny uveďme Politico.

Na summitu v Bruselu se 17. února probírala 2 velká témata. Jednak migrační krize a pak také tzv. Brexit. Země V4 (zejména Maďarsko) se dostalo do konfliktu s italským premiérem Renzim, který zopakoval spojení čerpání fondů s EU s přijímáním uprchlíků (upozorňujeme, že toto není podle evropských pravidel možné). O tomto informoval ve své online reportáži server Aktuálně.cz.

Na adresu záložního plánu zemí V4, pak prohlásil Donald Tusk, ženení čas na plány A, B nebo C.

Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Server NewYorkPost: „Nová vlna syrských uprchlíků, která podle některých může narůst až k 75 000, spěchala v sobotu k turecké hranici, prchala před přibližujícími se armádami loajální k syrskému prezidentu Bashar al-Assadovi a před intenzivními ruskými nálety dopadajícími město Aleppo a blízká města." Podobně situaci komentuje i server AmericanGuardian.

Server Time v souvislosti s počtem uprchlíků zmiňuje číslo 70 000. Píše také o nové situaci, kdy uprchlíci jsou na hranicích s Tureckem, ale není jim dovoleno do Turecka vstoupit.

"Zvláštní klidný sever hranice stojí v brutálním kontrastu k situaci na jihu, kam asi 70 000 lidí nedávno odešlo ze svých domovů. Mnoho z nich je shromážděno - spíše uvězněno - v táboře na jižní straně hraničního přechodu Bab al-Salam sotva na dohled z Turecka. Turecko uzavřelo hranice velké většině nově vystěhovaných lidí, čímž otočilo dlouhotrvající politiku vítání syrských uprchlíků."

Amnesty International také hovoří o nárůstu množství uprchlíků z Aleppa. Podle nich do oblasti Bab al-Salam dorazilo v minulých 2 týdnech přibližně 58 000 lidí.

Odhady množství nových uprchlíků se liší od 75 000 k 58 000, přesto výrok hodnotíme jako pravdivý. Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož číselná data uváděná ministrem odpovídají skutečnosti. Pravdou je také jeho tvrzení o neexistenci samostatného kurdského státu.

Jak uvádí britská BBC (anglicky) "25 až 35 milionů Kurdů obývá hornaté hranice Turecka, Iráku, Sýrie, Íránů a Arménie. Tvoří čtvrtou největší etnickou skupinu na Středním východě, ale nikdy nezískali trvalý národní stát."

Co se týče počtu Kurdů žijících v těchto státech, jak uvádí televize France 24 (anglicky) „neexistuje žádné sčítání lidu, které by uvádělo přesné počty Kurdů v jednotlivých zemích, ale odhady hovoří o populaci čítající dvacet až čtyřicet milionů osob. Patnáct milionů Kurdů žije v Turecku, sedm až osm milionů v Íránu a jeden až dva miliony v Sýrii. Kurdská regionální vláda (KRG), tedy polo-autonomní oblast v Iráku, hovoří o 5,3 milionech obyvatel, ale Bagdád uvádí, že jde pouze o 4,3 milionu.“

Co se týče různorodostí jednotlivých částí kurdské populace, zmiňuje se o nich i výše citovaný článek France 24, který uvádí, že kurdská identita se nezakládá na náboženství, ale jazyku a kultuře. Avšak velká většina (70 – 90 %) Kurdů jsou sunnité, ale menšina Íránských a jihoiráckých Kurdů se hlásí k šíitům. Najdeme mezi nimi však také alavity, křesťany, židy a jezídy.

Co se týče dalších odlišností, píše o nich např. analytik Asociace pro mezinárodní otázky Tomáš Kaválek, který uvádí, že Kurdská strana pracujících (PKK) soupeří s Kurdskou regionální vládou v Iráckém Kurdistánu, která je sama jen jedním ze dvou hlavních kurdských klanů, které v Iráku najdeme. Rozdíly lze vystopovat také ve vztazích mezi syrskými Kurdy a Tureckem a iráckými Kurdy a Tureckem (BBC, anglicky).

Území obývané Kurdy (zdroj obrázku: BBC)