Milan Chovanec

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Není pravdou, že Tunisko nemá systém otisků prstů. Otisk prstů je již dnes součástí identifikačních průkazů Tunisanů, přinejmenším těch, kterým byl průkaz vydán po zavedení této normy.

Je však jasné, že v důsledku rizik spojených například s výměnou starších průkazů se budou (jako i jinde) vyskytovat případy jedinců, jejichž otisk prstů nebude v konečném důsledku zaznamenán. Přestože nemůžeme říci, že každý jednotlivý Tunisan má zaznamenán svůj otisk prstu, nelze říci, že Tunisko s tímto systémem vůbec nepracuje. Země na modernizaci systému navíc dále pracuje.

Ve zprávě (ang) ministerstva zahraničí USA o terorismu v Tunisku z roku 2016 se píše:

„Tunisia has an Automated Fingerprint Identification System (AFIS) and maintains fingerprint records for identification cards, criminal records, and latent prints. Tunisia currently has only one AFIS system, and it is not known if the records can be shared with other government agencies via automated responses. Tunisia also maintains a DNA database and has expressed an interest in becoming a Combined DNA Index System member. Tunisia does not currently share its biometric data with any countries. The Tunisian government has undertaken a sweeping overhaul of its civilian border security arrangements and plans to implement the reforms in phases starting in early 2016.“ Není známo, zda k této databázi mají volný přístup jednotlivé složky státu, ze zprávy vyplývá, že tato data nejsou běžně dostupná ani třetím státům , i když v minulosti v některých případech byla data poskytnuta.

Národní identifikační karta je v Tunisku zavedena od roku 1993. Již dnes obsahuje informace o držiteli včetně otisku prstu. Milan Chovanec se tedy mýlí.

Tunisko se v roce 2014 zavázalo modernizovat svoje identifikační dokumenty - ID kartu a nové biometrické pasy, a to do konce roku 2016. Jednou z novinek (fr) by mělo být odstoupení od klasického otisku prstu a nahrazení elektronickým čipem, skrze který by měly příslušné autority k digitálnímu otisku prstu přístup. Návrh nové biometrické karty ovšem vyvolal rozsáhlý odpor, možnost nekontrolovatelného sběru informací o občanu a jejich zneužití vyvolává reminiscence na praktiky předchozího režimu.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel monitorujících objasněnou kriminalitu jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to násobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku).

Na základě dostupných dat tedy nejde stejně jako s europoslancem Polčákem souhlasit ani s ministrem vnitra Chovancem. Porovnáme-li podíl TČ spáchaných legálně drženou zbraní na kriminalitě páchané se zbraní vůbec (jak vyplývá z kontextu diskuze, přičemž jiné srovnání nemá smysl, když podíl TČ spáchané se zbraní tvoří sám o osobě velmi malé číslo v celkové kriminalitě), nepohybujeme se v téměř nulitních ani minimálních hodnotách, jak tvrdí ministr vnitra. Z tohoto důvodu je výrok nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, a to s ohledem na hlasování, které proběhlo v obou komorách Parlamentu a týkalo se novely ústavy, jež tuto změnu zavedla. Pro přímou volbu totiž v Poslanecké sněmovně nehlasovali komunisté a v Senátu KDU-ČSL.

Miloš Zeman, jak je obecně známo, byl zvolen do své funkce v první přímé volbě prezidenta v lednu 2013. Změny, které toto umožnily, byly přijaty novelou ústavy v roce 2011–2012.

V Poslanecké sněmovně pro zákon hlasovalo 160 poslanců, proti byli jen 2 poslanci ODS, Aleš Rádl a Jaroslav Plachý. Poslanec Bauer své původní hlasování proti opravil na pro. Podstatnější je ovšem to, že pro zákon nezvedli en bloc ruku poslanci za KSČM. Zdržel se kompletní klub čítající v té době 26 poslanců a poslankyň.

Tento postoj také na půdě Sněmovny popsal předseda strany Vojtěch Filip, když ve své řeči uvedl, že KSČM dlouhodobě nemá problém s přímou volbou. Protože však straně neprošly pozměňovací návrhy (ty obsahovaly změnu pravomocí hlavy státu), pro přímou volbu nehlasovali. Dodal pak:

„My jsme jasně řekli, že pro nás je podstatný charakter, parlamentní charakter české demokracie, že nestojíme o to, aby se český ústavní systém, byť drobnými krůčky, ubíral do prezidentského systému a do systému, kde rozhodují jednotlivci místo toho, aby ta odpovědnost ležela na nejvyšším zákonodárném orgánu, to je Parlamentu, potažmo Poslanecké sněmovně.“

Kromě poslanců klubu KSČM přímou volbu nepodpořili ani senátoři KDU-ČSL. Strana v tomto volebním období (2010–2013) nebyla zastoupena v Poslanecké sněmovně, v Senátu svůj klub ovšem měla. Tento klub lidovců hlasoval jednotně proti změně.

Někteří ze členů ovšem deklarovali (Čunek, Juránek - tisk 262), že obecně přímou volbu podporují. Podle jejich slov jim vadila verze, která k nim dorazila, a žádali změny v návrhu. Ty neproběhly, a proto hlasovali proti.

Z klubu KDU-ČSL se zcela proti postavil tehdejší senátor Petr Pithart. Ten uvedl:

„Mysleme spíše na to, že zákony dnes připravujeme spíše pro horší než lepší zítřky. Měli bychom být dnes co nejobezřetnější. Nevytvářet snadnou příležitost pro nějakého vůdce. Měli bychom zajistit nezpochybnitelnou, z logiky Ústavy vyplývající volbu hlavy státu, prezidenta. Nic méně, ale ani nic víc.Dohodněme se konečně na přesných pravidlech volby se sněmovnou tak, aby prezident mohl být zvolen nejpozději ve 3. kole první volby, a abychom ušetřili sebe i veřejnost trapných exhibicí adorátorů i nactiutrhačů. A přímou volbu ponechme národům, které zřejmě pořád ještě potřebují mít nad sebou pána, panovníka, být vedeny za ruku. Jedny takové volby budou hned na začátku příštího měsíce.“

Není tedy pravdou, že by změny ústavy zavádějící přímou volbu, ve které byl zvolen Miloš Zeman hlavou státu, přijaly všechny strany. Nehlasovali pro ni komunisté a lidovci.

Česká republika se v roce 2015 nejdříve dobrovolně zavázala přijmout 1500 osob.

Usnesení vlády z 8. července 2015 uvádí:

„Vláda
schvaluje stanovení dobrovolného podílu České republiky z celkového počtu
1. 20 tisíc osob přesídlovaných ze třetích zemí do Evropské unie, v souladu se závěry
Evropské rady z 26. června 2015, na 400 osob.

2. 40 tisíc osob relokovaných z Itálie a Řecka do ostatních členských států Evropské unie, v souladu se závěry Evropské rady z 26. června 2015, na 1100 osob.“

Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády.

Počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14-15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob.

Článek 13 tohoto rozhodnutí pak uvádí:

"Vstup v platnost

1. Toto rozhodnutí vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.2. Toto rozhodnutí se použije do 26. září 2017.3. Toto rozhodnutí se použije na osoby přicházející na území Itálie a Řecka od 25. září 2015 do 26. září 2017, jakož i na žadatele, kteří přišli na území těchto členských států po 24. březnu 2015. "

Celkový počet uprchlíků tedy Chovanec popisuje korektně, nepřesně se ovšem vyjadřuje stran doby, ve které tento počet má Česká republika přijmout. Ministr vnitra tuto dobu prodlužuje o jeden rok. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle zprávy Evropské komise je podle nejnovějších informací k červenci roku 2016 na území Turecka registrováno více než 3,1 milionu migrantů. Nejedná se pouze o migranty ze Sýrie nebo Iráku, ale také o migranty ostatních národností. (pdf str. 2)

Podle Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) počet 2,7 milionů odpovídá pouze uprchlíkům ze Sýrie, kteří jsou v Turecku registrovaní. Celkový počet migrantů všech národností je ale vyšší a proto hodnotíme tento výrok jako nepravdivý.

Výrok je označen jako nepravdivý, protože v původním plánu reorganizace policie žádná zmínka o opětovném vzniku Finanční policie není a žádný výstup ministra Chovance z této doby, který by jeho slova potvrdil není dohledatelný.

Veřejná vyjádření ke vzniku Finační policie, která byla bez náhrady zrušena v roce 2007, jsou dohledatelná v červnu roku 2016. Tehdy o potřebě obnovy Finanční policie diskutoval Andrej Babiš s Milošem Zemanem. Ta by měla vzniknout k 1. lednu 2017 a její zaměření by podle Chovance pokrývalo daňové úniky, spolupráci s celníky a dalšími subjekty v rámci nově vzniklé Národní centrály proti organizovanému zločinu.

Policejní prezident Tomáš Tuhý zmínil na tiskové konferenci (čas 16:00) k reorganizaci policie (15. června 2016) snahu o zaměření se na problematiku bývalé Finanční policie v rámci sekce korupce a závažné hospodářské trestné činnosti u nově zřízené centrály.

Ministr vnitra však zmiňuje vznik Finační policie jako záměr, který v figuroval již v původních plánech. Prezentace Policie ČR (.pptx, viz obrázek), která byla použita při této tiskové konferenci k reorganizaci z 15. června však uvádí opak. Jediná informace, která se v této prezentaci o Finanční policii nachází, je zmínka o jejím dřívějším zrušení.

Ani koncepce rozvoje Policie ČR (.pdf) pro roky 2016–2020, vydaná letos v květnu, neobsahuje nic, co by mělo Finanční policii připomínat. Koncepce v přehledu na str. 56 u části 3.3.3. Hospodářská kriminalita dokonce počítá s posilováním UOKFK (Protikorupční policie, která byla ve skutečnosti sloučena s ÚOOZ), není zde tedy zmíněn opětovný vznik Finanční policie.

Robert Pelikán přišel s návrhem zákona o státním zastupitelství (.doc), jehož součástí je i vytvoření speciálního zastupitelství ve snaze čelit korupci. Při přípravě zákona Pelikán čelil připomínkám ze strany Unie státních zástupců i nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Spor se týkal zejména chybějícího dohledu Nejvyššího zastupitelství, který původně Pelikán do návrhu nezahrnul.

Nicméně nelze říci, že by protikorupční speciál zhavaroval. Zákon byl totiž předložen do Poslanecké sněmovny v dubnu 2016 a pokračuje tedy legislativním procesem. Je tedy nyní na zákonodárcích, zda a v jakém stavu bude schválen či neschválen, v každém případě ale jeho projednávání pokračuje.

Tento návrh podpořila také Vláda České republiky během svého jednání 7. dubna 2016, hlasovalo pro něj 11 z 15 přítomných ministrů, 4 zbývající se zdrželi.

Výrok hodnotíme jako nepravdu, protože ministr Chovanec zřejmě naráží na televizní vyjádření ministra Stropnického, ve kterém se vyjadřuje k problematice změn v policii a současné aféry spojené s odchodem vedoucího ÚOOZ pana Šlachty. Ministr se vyjadřuje ve smyslu, že v současné době není dostatek jasných informací k tématu, a že se objevují informace potvrzující, ale zároveň i vyvracející dění kolem nabízení vedoucího postu v nově vytvářené Centrále proti organizovanému zločinu pro pana Šlachtu. V čase 1:47 pan ministr Stropnický říká:

"Je kolem toho spousta různých jevů a spousta výroků, které budou tvrzeny a zároveň je nelze ověřit. Kolikrát už jsme slyšeli, že panu Šlachtovi bylo něco nabídnuto, a naopak nebylo něco nabídnuto."

V mediálním výstupu deníku Blesk.cz je však tato informace přepsána takto:

„Je kolem toho spousta různých jevů a spousta výroků, které budou tvrzeny a zároveň je nelze ověřit. Kolikrát už jsme slyšeli, že panu Šlachtovi bylo něco nabídnuto, ale nebylo.“

Z výše uvedeného je možné tvrdit, že došlo k dezinterpretaci slov ministra Stropnického. A tedy, že tvrzení není pravdivé.