Mirek Topolánek

Podle průzkumu agentury CVVM z října 2017 vyplývá, že 69 % dotázaných zastává názor, že by Česká republika neměla uprchlíky ze zemí postižených válečným konfliktem přijímat vůbec. Pohled na přijímání migrantů veřejnost dlouhodobě rozděluje. Průzkum ukazuje vztah Čechů k uprchlíkům z válečných oblastí, nikoliv však přímo nekontrolovatelnou migraci. K té bohužel nejsou průzkumy přímo k dispozici. Lze ovšem předpokládat, že výsledek takového průzkumu by byl velmi podobný. Obecně je trend lidí odmítajících migraci obecně rostoucí. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

69 % lidí je podle CVVM proti přijímání migrantů z válečných oblastí a čtvrtina dotázaných je pro přijetí uprchlíků do doby, než se budou schopni vrátit do země svého původu. Pouze dvě procenta lidí jsou pro přijetí uprchlíků a jejich následné usazení zde. Oproti předchozímu průzkumu z dubna 2017 se jedná zejména o zvýšení počtu lidí, kteří zcela odmítají uprchlíky. V dubnu 2017 bylo zcela proti přijímání uprchlíků 60 % dotázaných.

Nejčastěji odmítají Češi přijímání uprchlíků z oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Proti přijímání uprchlíků z muslimských zemí je naprostá většina dotázaných i tehdy, pokud by to mělo znamenat ztrátu peněz z fondů EU.

Podpora přijímání uprchlíků se mírně zvyšuje s nejvyšším dosaženým vzděláním a se zlepšující se životní úrovní dotázaného. Z hlediska stranických preferencí jsou přijímání uprchlíků více nakloněni voliči TOP 09, KDU-ČSL a ODS, naopak ve zvýšené míře odmítavě se k němu stavějí rozhodnutí nevoliči a voliči SPD.

Jako výraznou bezpečnostní hrozbu vnímají občané uprchlíky zejména v evropském (88 %), ale i ve specificky českém (76 %) či světovém (78 %) měřítku.

Z průzkumu Evropské komise (.pdf, str. 6–7) z podzimu 2017 vyplývá, že migraci považuje za největší problém EU 58 % Čechů, čímž se Česká republika řadí mezi nejnegativnější země vůči migraci z celé EU. Ani tento průzkum nepopisuje přímo vztah Čechů k nekontrolovatelné migraci.

Že lidé v Česku považují za hlavní problém Evropské unie migraci vyplývá i z průzkumu Eurobarometru z března 2017, kdy ji za hlavní nebezpečí označilo 63 % Čechů. Češi tak zastávali nejnegativnější postoje z celé EU.

Z průzkumů tedy vyplývá, že migrace a přistěhovalectví rozděluje občany ČR. Proti přijímání migrantů z válečných oblastí je více než polovina dotázaných. Zároveň většina Čechů považuje migraci za největší nebezpečí pro EU. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Plynovod Nord Stream, o kterém Topolánek mluví, vede ruský plyn skrz Baltské moře do Německa. Obchází tak všechny evropské státy. Tento fakt ovšem vyvolával při plánování projektu obavy o možné odříznutí zemí jako Polsko nebo právě Ukrajinu od přívodu plynu, obavy těchto zemí však nebyly vzány v potaz, jelikož nebyla potřeba jejich souhlasu s výstavbou. Další problémy vyvolávala otázka ekologického dopadu na Baltské moře. Nord Stream byl však přesto postaven a v roce 2011 byl slavnostně otevřen německou kancléřkou Merkelovou a tehdejším ruským prezidentem Medvěděvem. Na Nord Stream navazují plynovody OPAL, který vede plyn do České republiky, a NEL. Pokračováním plynovodu je projekt Nord Stream 2, který by měl zdvojnásobit objem plynu, který do Německa z Ruska přichází.

Gerhard Schröder je bývalý německý kancléř za Sociálnědemokratickou stranu, nyní je předsedou dozorčí rady společnosti Nord Stream, zároveň se v roce 2017 stal předsedou dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněft. Sigmar Gabriel je stávající německý ministr zahraničních věcí, který tento projekt velmi podporuje.

Právě Sigmar Gabriel kritizoval americké sankce vůči Rusku, stejně jako německá ministryně hospodářství Brigitte Zypries. Negativně se o amerických sankcích vyjádřil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ani Angela Merkelová není vyloženě pro protiruské sankce, z nichž vyjádřila své obavy.

Všechny tyto kritické hlasy spojuje obava o ekonomické dopady vůči EU, a především o energetickou bezpečnost, a to z důvodu, že nové sankce vůči Rusku se zaměřují právě na ruskou energetiku a dávají prezidentu Trumpovi možnost uvalit sankce na veškeré společnosti, které se podílejí na výstavbě plynovodů nebo ropovodů, které směřují z Ruska – tedy i na firmy evropské, a to včetně firmy Nord Stream.

Ovšem Německo prostřednictvím kancléřky naopak veřejně podporuje udržování sankcí vůči Ruské federaci. Sankce Evropské unie vůči Rusku se týkají především zákazu dovozů zbraní, zákazu obchodování s finančními institucemi, ve kterých mají ruští majitelé větší jak poloviční podíl, anebo také obchodu s citlivými technologiemi.

Topolánek má tedy fakticky pravdu, že byť Německo je ústy kancléřky pro evropské sankce vůči Rusku, odmítá americká opatření, která mohou zasáhnout právě segment energetiky. Zmínění představitelé země prosazují skutečně projekt Nord Stream 2, který Ukrajinu míjí.

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993; podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku jeho druhého funkčního období; potřetí Václavem Klausem před koncem jeho druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Mirek Topolánek mluví o bratrech Mašínech a Milanu Paumerovi v kontextu jejich možného vyznamenání. Milan Paumer – jeden z trojice, kterému se podařilo uprchnout z totalitního Československa do Západního Berlína – zemřel v roce 2010 v Praze.

O rok později ve Spojených státech zemřel Ctirad Mašín (Topolánek používá domácké pojmenování Radek). Během jeho pohřbu v Clevelandu jej spolu s Josefem Mašínem vyznamenal ministr obrany Vondra nejvyšším vojenským vyznamenáním – Zlatou lípou.

Josef Mašín skutečně veřejně opakovaně prohlásil, že se do České republiky nevrátí. Vadí mu, že v zemi stále existuje komunistická strana a kontinuita komunistických zákonů – to uvedl např. v rozhovoru pro Seznam v roce 2016.

Dodejme, že Mirek Topolánek byl v roli předsedy vlády prvním politikem, který vyznamenal někoho ze skupiny bratří Mašínů – konkrétně v roce 2008 předal premiérskou medaili Josefu Mašínovi.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Parlamentní volby v Německu se konaly 24. září 2017. CDU/CSU získala 32,9 %, FDP obdržela 10,7 % hlasů a Zelení měli 8,9 % hlasů. Německá sociální demokracie (SPD) se se ziskem 20,5 % rozhodla odejít do opozice.

Koaliční jednání probíhalo mezi černo-žluto-zelenými stranami (tzv. Jamajka), nebylo ale úspěšné. Největší neshody se týkaly migrace, ochrany klimatu, společnou řeč nenašli politici ani v otázce modernizace země. O ukončení koaličních jednání 20. listopadu 2017 informoval šéf FDP Christian Lindner, který uvedl, že strany mezi sebou nenašly společnou představu o modernizaci země, ani dostatečnou vzájemnou důvěru. Naopak zástupci CDU/CSU a Zelených tvrdí, že shody dosáhnout mohli.

Proti ukončení vyjednávání a vyhlášení předčasných voleb se postavil německý prezident Steinmeier, který prohlásil: „Strany se ve volbách 24. září ucházely o odpovědnost za Německo; odpovědnost, kterou také podle představ ústavy není možné jednoduše přenést zpět na voliče.Tato odpovědnost daleko překračuje vlastní zájmy.“

Po tomto kroku se jako další možnost objevilo obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD. Prezident obě strany pozval k jednání ve čtvrtek 30. listopadu. Tyto dvě strany se spolu sešly poprvé od zářijových voleb. Steinmeier tedy podnikl kroky, které výrazně podpořily další jednání mezi možnými koaličními stranami a snažil se tak vyhnout předčasným volbám.