Mirek Topolánek

Mirek Topolánek ve výroku zmiňuje zprávu Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) o neoprávněnosti poskytnutí dotace pro farmu Čapí hnízdo ve výši 50 milionů Kč. Tato zpráva však není veřejně dostupná.

Výsledek zprávy lze však předjímat z veřejně dostupných informací. Ministerstvo financí, které zprávu obdrželo 27. prosince, na dotaz Hospodářských novin totiž odpovědělo, že „OLAF v případě neoprávněné dotace doporučuje vyjmutí daných projektů nebo jejich částí z evropského financování.“

Evropská komise, mezi jejíž složky OLAF patří, přitom již v prosinci loňského roku právě o vynětí dotace na Čapí hnízdo Českou republiku požádala. O záměru vyjmout dotaci informovala 3. ledna i ministryně financí Schillerová.

Přestože tedy nemáme primární zdroj, tj. zprávu OLAF, z jednání příslušných subjektů lze vyvodit, že je závěrem zprávy shledání porušení pravidel pro poskytování dotace pro farmu Čapí hnízdo.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Parlamentní volby v Německu se konaly 24. září 2017. CDU/CSU získala 32,9 %, FDP obdržela 10,7 % hlasů a Zelení měli 8,9 % hlasů. Německá sociální demokracie (SPD) se se ziskem 20,5 % rozhodla odejít do opozice.

Koaliční jednání probíhalo mezi černo-žluto-zelenými stranami (tzv. Jamajka), nebylo ale úspěšné. Největší neshody se týkaly migrace, ochrany klimatu, společnou řeč nenašli politici ani v otázce modernizace země. O ukončení koaličních jednání 20. listopadu 2017 informoval šéf FDP Christian Lindner, který uvedl, že strany mezi sebou nenašly společnou představu o modernizaci země, ani dostatečnou vzájemnou důvěru. Naopak zástupci CDU/CSU a Zelených tvrdí, že shody dosáhnout mohli.

Proti ukončení vyjednávání a vyhlášení předčasných voleb se postavil německý prezident Steinmeier, který prohlásil: „Strany se ve volbách 24. září ucházely o odpovědnost za Německo; odpovědnost, kterou také podle představ ústavy není možné jednoduše přenést zpět na voliče.Tato odpovědnost daleko překračuje vlastní zájmy.“

Po tomto kroku se jako další možnost objevilo obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD. Prezident obě strany pozval k jednání ve čtvrtek 30. listopadu. Tyto dvě strany se spolu sešly poprvé od zářijových voleb. Steinmeier tedy podnikl kroky, které výrazně podpořily další jednání mezi možnými koaličními stranami a snažil se tak vyhnout předčasným volbám.

Prezident Zeman prohlásil, že předčasné volby nevyhlásí, a podpořil i Babišův záměr sestavení menšinové vlády. Prezident se po volbách postupně sešel k jednání se všemi stranami. Pirátům doporučil, aby se podíleli na Babišově vládě.

Krok obdobný německému prezidentovi však neudělal – neinicioval žádnou schůzku společně s několika různými stranami, tak jako to udělal Steinmeier v případě CDU/CSU a německé sociální demokracie SPD. Tyto dvě strany po volbách avizovaly, že spolu vládnout nebudou. Zatímco CDU/CSU se chystala do vládní koalice, německá sociální demokracie SPD se chtěla stát opozicí. Po svém nesouhlasu s německými předčasnými volbami či menšinovou vládou však prezident Steinmeier inicioval jednání i těchto stran, které spolu koalici tvořit odmítaly.

Mirek Topolánek během pořadu zmínil velký počet různých koalic opakovaně. Mluvil o tom, že existuje řada různých vládních uspořádání, o kterých lze vyjednávat, a situace nestojí tak, že by současná deklarovaná menšinová Babišova vláda neměla alternativu.

Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany Demokratického bloku odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran deklarovala před volbami, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.

Mirek Topolánek do ODS vstoupil v roce 1994, v roce 2002 na kongresu strany ve Františkových Lázních porazil Petra Nečase a nahradil v čele občanských demokratů Václava Klause.

Topolánek jako lídr strany vyhrál následně řadu voleb v čele s volbami do Poslanecké sněmovny, kde zaznamenala strana pod jeho vedením nejlepšího výsledku v historii samostatné České republiky. ODS získala 35 %, což jí přineslo 81 mandátů.

Následně Topolánek sestavil dvě vlády, z nichž druhá padla v době českého předsednictví EU v březnu 2009, kdy jí byla vyslovena nedůvěra většinou Sněmovny. Topolánek tedy rezignoval na post předsedy vlády, stranu ovšem vedl dál. Zvítězil s ní ve volbách do Evropského parlamentu v létě 2009 (jde o poslední celostátní volby, v nichž ODS zvítězila) a měl ji vést také do voleb sněmovních. Ty nicméně neproběhly (Ústavní soud zrušil předčasné volby), Topolánek na podzim 2009 následně složil poslanecký mandát.

Volby do Poslanecké sněmovny měly proběhnout tedy v řádném termínu (a proběhly) v létě 2010. Do nich již stranu nevedl. V březnu 2010 se v médiích objevily některé jeho výroky, které pronesl při focení pro časopis LUI. V nich měl Topolánek negativně mluvit o homosexuálech, židech a církvích. V reakci na tyto informace byl následně Topolánek vyzván některými představiteli ODS (za všechny tehdejší předseda Senátu Přemysl Sobotka), aby skončil jako předseda strany.

Byť byl zveřejněn kompletní záznam Topolánkových slov, který zmíněná vyjádření ukazuje jako vytržená z kontextu, a zastal se jej rovněž šéfredaktor zmíněného časopisu, výkonný výbor ODS jej odvolal z čela.

Z tohoto pohledu má Topolánek pravdu, jeho odchod z čela strany dobrovolný nebyl. Stranu opustil po několika letech sám, když nezaplatil členské příspěvky (jde o podmínku stranictví). Topolánek k tomu uvedl:

„Spíš to členství umřelo, než aby to bylo něco vědomého. Nechtěl jsem dělat žádná gesta, Petra Fialu jsem informoval. Nejsem tady, jsem většinou někde v Evropě.“

Jelikož z kontextu rozhovoru vyplývá, že Topolánek mluví o vrcholné politice, hodnotíme výrok jako pravdivý. Předsednictví ODS dobrovolně neopustil, byl straníky odvolán.

Mirek Topolánek pravdivě a lakonicky popisuje politickou dráhu Jiřího Pospíšila, který byl 26. listopadu 2017 zvolen novým předsedou TOP 09. Dle svého oficiálního facebookového profilu vstoupil Pospíšil v roce 1994 do Občanské demokratické aliance, o čtyři roky později pak do ODS. Za občanské demokraty byl pak od roku 2002 čtyřikrát po sobě zvolen do Poslanecké sněmovny, mezi léty 2006 a 2009 zastával funkci ministra spravedlnosti v první i druhé Topolánkově vládě. Tuto funkci zastával rovněž necelé dva roky ve vládě Petra Nečase, dokud jej Nečas neodvolal pro manažerské nezvládnutí rezortu v rozpočtové oblasti. Na konci ledna 2014 Pospíšil odešel z ODS a v květnu téhož roku byl zvolen jako nezávislý kandidát za TOP 09 do Evropského parlamentu.

Na transparentní účet Mirka Topolánka přišla první částka 7. listopadu 2017. Zmíněných 100 000 korun přibylo hned den poté, tedy 8. listopadu. Podle detailů transakce a názvu protiúčtu se jedná o příspěvek Mirka Topolánka na svou kampaň.