Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť v nedávné minulosti byla panovníkovi (resp. panovnici) v Nizozemsku odebrána kompetence z důvodu, že příliš ingerovala do politických jednání v neprospěch jedné ze stran.
Nizozemsko se řadí mezi tzv. konstituční monarchie, panovníkova moc je stanovena a omezena ústavou. Současným králem Nizozemska je od roku 2013 Vilém Alexandr.
Od roku 1948 ústava stanovuje (.pdf, články 42–49, anglicky), že pouze ministři (a nikoliv panovník) jsou odpovědni za vládní rozhodnutí a zároveň jsou odpovědni parlamentu.
Ministři jsou taktéž odpovědni za svého panovníka a jeho projevy, tzv. ministerská odpovědnost. To znamená, že panovník nemůže být nucen abdikovat, zatímco ministři mohou.
Možnou politickou angažovanost popisuje ve své práci Formální pravomoce současných evropských monarchů a jejich reálné využitíJan Kozubík. Autor (strany 21 a 22) s odkazem na primární zdroje a další prameny k danému uvádí:
„Také nizozemská ústava uvádí ve svém 42 a 43 článku, že „vládu tvoří král a ministři; ministerský předseda a ostatní ministři jsou jmenování a propuštěni královským výnosem.“ Jak uvádí Colomer, formální i neformální pravidla a role panovníka při sestavování vlády byla v Nizozemském království téměř totožná s těmi belgickými. Po nových volbách jmenoval monarcha informatéra, jehož úkolem bylo nalézt stabilní kombinaci stran, které mohou utvořit většinovou vládu. Na základě těchto informací vybral formátera, který měl určit vhodného kandidáta na premiéra (většinou sama sebe) a ukončit vyjednávání ohledně programu příští vlády.
Všechny tyto kroky měly vést ke stabilní vládní koalici, přičemž reálná role panovníka v tomto procesu byla významná a silně ovlivňovala celý vyjednávací proces. Skrze informatéra a svůj vlastní vliv přispíval k rozhodnutí, které strany budou/nebudou zahrnuty do vyjednávání atd.
To se však v nedávné době změnilo. Mezi lety 1990-2012 se v Nizozemsku uskutečnily sedmery volby (1994, 1998, 2002, 2003, 2006, 2010, 2012), přičemž královna jmenovala po výše uvedené proceduře premiérem vždy předsedu vítězné strany. V tomto období byl obecně sledován pomalý, ale nesporný vzrůst moci a vlivu panovnice, nazývaný „beatrixmus“. To se projevilo zejména v roce 1994, kdy královna Beatrix nedala na názor většiny stran v parlamentu a jmenovala do čela vlády Wima Koka.
Tento akt panovnice byl označován jako „státní převrat“. Vznikla tak totiž tzv. purpurová koalice a poprvé od roku 1918 nebyli do vlády zahrnuti Křesťanští demokraté. Situace se však radikálně změnila v roce 2012, kdy role panovníka ve výše uvedené proceduře přestala platit. Královně bylo vyčítáno, že při volbách v roce 2010 zašla ve své roli příliš daleko, když dělala vše proto, aby vyloučila anti-imigrantskou stranu VVD z vyjednávacího procesu.
Nizozemský monarcha tak byl 139a článkem jednacího řádu dolní komory parlamentu z povolebního vyjednávání vyloučen. Jeho roli převzala Poslanecká sněmovna, která zahájí ihned po volbách plenární zasedání, kde prodiskutuje výsledky voleb a zvolí informátéra a později formátera. Tímto aktem byl panovník Nizozemského království zbaven jedné ze svých nejvýraznějších reálně využívaných pravomocí.“
Autor dále píše (str. 32): „Do roku 2012 bylo možné považovat za poměrně silného panovníka nizozemskou královnu Beatrix, která výrazně zasahovala do formování nové vlády. Jak bylo však uvedeno výše, tato výsada jí byla odebrána a lze se domnívat, že výraznější role byla spojena se samotnou osobností panovnice spíše než s institucí nizozemské hlavy státu.“
Současný panovník Vilém Alexandr se pak např. ve své veřejné řeči 19. září 2013 vyjádřil, že období sociálního státu, jak jej obyvatelé Nizozemska znají, pomalu končí. Toto popisuje např. The Independent. I z této události je patrné, že přísně apolitický panovník v Nizozemsku není. V daném případě souzněla jeho řeč s vládou. Šlo navíc o věc, která je velké politikum a nejde tak říci, že by i v tomto byl panovník přísně neutrální.
Výrok tedy s odkazem na výše uvedená fakta hodnotíme jako nepravdivý.