Pavel Svoboda

Občané Libereckého kraje mohou skutečně nahlédnout do relativně transparentní hospodářské politiky zmíněné oblasti.

K dispozici mají oficiální stránky kraje, výroční zprávy sumarizující počiny celého konkrétního roku i jednotlivé lokální věstníky, případně záznamy z jednání místních orgánů.

Právo veřejnosti na dostupnost informací z místa jejich trvalého bydliště, jim přiznává i zákon 128/2000 Sb. o obcích, konkrétně:

§ 16
e) nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy,

Obecnou povinnost zveřejňovat informace z oblasti vlastní i přenesené působnosti přikládá všem státním institucím, včetně územních samosprávných celků, zákon 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (především se jedná o § 5).

S ohledem na výše zmíněné předpisy poskytuje Liberecký kraj svým občanům k nahlédnutí interaktivní dokument přehledně mapující příjmy a výdaje kraje v letech 2012-2016. Současně archivuje záznamy týkající se hospodaření až po rok 2002.

Veškerá výběrová řízení, na nichž se kraj podílí, jsou veřejně dostupná. Od roku 2007 zadal Liberecký kraj celkem 440 veřejných zakázek, jejichž celkový objem činí 4 141 413 054 Kč bez DPH.

Zdroj: vsechnyzakazky.cz

Z necelých 70 % se jednalo o zakázky z oblasti stavebnictví a infrastruktury, které tvoří asi polovinu celkových nákladů.

Pavel Svoboda (ČSSD) má pravdu, že většina zakázek, jež zadal kraj jako celek, tedy 53,4 %, je otevřená. Z krajských orgánu jsou zadavateli veřejných zakázek pouze Hasičský záchranný sbor LK a Krajské ředitelství policie LK.

Mimo databázi veřejných zakázek informuje kraj o svých činnostech občany v nepravidelně vycházejícím Věstníku. V něm jsou k dispozici informace o veřejnoprávních smlouvách. Ty společně s vyhlášenými veřejnými zakázkami lze rovněž najít na úřední desce.

Výrok hodnotíme z výše zmíněných důvodů jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, otázka obnovení krajského soudu v Liberci trvá přes 10 let a zatím se ji nepodařilo vyřešit žádné z vládních koalic.

Liberecký krajský soud existoval do roku 1960 jako součást soustavy krajských soudů. Zákon o územním členění státu ale upravil území tehdejšího Československa na nových 11 administrativních částí: 10 krajů a Prahu jako samostatnou územní jednotku. Liberecký kraj zanikl a nově zřízený Severočeský kraj získal sídlo v Ústí nad Labem, tudíž zanikl i krajský soud v Liberci. Stejně rozdělení soudních krajů zůstalo až dodnes, obvody soudů a jejich sídla obsahuje 2. příloha zákona o soudech a soudcích.

Snahy o obnovení krajského soudu v Liberci se objevují od roku 2005, kdy byl Libereckým krajem Poslanecké sněmovně předložen první z návrhů novel zákona o soudech a soudcích. Dodnes bylo předloženo Poslanecké sněmovně celkem 5 návrhů týkajících se zřízení Krajského soudu v Liberci (3 návrhy předložilo zastupitelstvo Libereckého kraje v letech 2005, 2007 a 2011, další předložila skupina poslanců v letech 2012 a 2015), žádný z nich se ale nepřijal.

Politickou minulostí kandidátů hnutí ANO do krajského zastupitelstva do Libereckého kraje se zabýváme ve výroku Jitky Volfové. Mezi kandidáty ANO do kraje jsou skutečně lidé s žádnou nebo velmi krátkou politickou zkušeností a i to obvykle jen na komunální úrovni.

Co se celostátní úrovně týče, v poslaneckém klubu hnutí ANO najdeme řadu lidí, kteří již zkušenost s politikou mají. Sám předseda poslaneckého klubu Jaroslav Faltýnek byl dlouholetým členem ČSSD, za tuto stranu byl zastupitelem na komunální a krajské úrovni. Členkou ODS pak byla místopředsedkyně strany a Poslanecké sněmovny Jaroslava Jermanová. Členkou ČSSD byla i Věra Jourová, současná eurokomisařka, která byla v roce 2013 zvolena poslankyní za hnutí ANO. Poslanec Matěj Fichtner byl členem TOP 09. Další poslanci za hnutí ANO pak v minulosti kandidovali za jiné strany jako nestraníci, např. Roman Procházka kandidoval v letech 2006 a 2010 za ODS, ministr Richard Brabec kandidoval v roce 2002 do Sněmovny na kandidátce US-DEU, poslankyně Martina Berdychová v roce 2006 za SNK-ED.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě vyjádření mluvčí Královéhradeckého kraje, Martiny Götzové. Pro Demagog.cz uvedla:

"Existuje Zdravotnický nadační fond Královéhradeckého kraje, skrze který se přidělují tzv. stipendia pro mediky. Maximální výše jednorázové pobídky je stanovena na 120 tisíc korun. Za finanční pobídku se student zaváže k tomu, že si zvolí nabízený specializační obor z vytipovaných nejohroženějších, a že bude pracovat u poskytovatele zdravotnických služeb na území Královéhradeckého kraje nejméně po dobu čtyř let. Rada Královéhradeckého kraje již odsouhlasila poskytnutí 4,9 milionů korun do nadačního fondu, tento krok bude schvalovat ještě krajské zastupitelstvo 3. 10. 2016. Očekává se, že stipendium by mohlo být přiděleno až 40 uchazečům – mladým lékařům. Sběr žádostí o stipendia by měl být vypsán během října 2016, bude se jednat už o druhé kolo.Šanci získat stipendium budou mít medici, kteří se zaváží absolvovat specializační (předatestační) přípravu v některém z těchto oborů:• Anesteziologie a intenzivní medicína
• Radiační onkologie
• Dětské lékařství
• Radiologie a zobrazovací metody
• Neurologie
• Vnitřní lékařství
• Praktické lékařství pro děti a dorost
• Všeobecné praktické lékařství
• Psychiatrie
• UrologieJiž na jaře proběhlo první kolo přidělování stipendií, kdy do nadačního fondu poskytl Královéhradecký kraj z rozpočtu 2,7 milionu korun, 60 tisíc korun pak přidal Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje. Všechny tyto prostředky byly vyčerpány, stipendium bylo uděleno 23 žadatelům."

Rozšířená informace se pak vyskytuje od stejné autorky na webu kraje.

Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.

Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.

Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:

Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).

Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).

K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.

Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.

Česká vláda dlouhodobě akcentuje nutnost posílení ostrahy schengenské hranice. V prosinci 2015 premiér Sobotka vyzval evropské partnery k posílení spolupráce při ochraně vnějších hranic a zachování Schengenu. O měsíc později vláda schválila návrhy Evropské komise na přísnější ochranu hranic EU. Balíček návrhů obsahoval např. posílení ostrahy hranic 1500 členy nové pohraniční stráže. V březnu odjel ministr vnitra na jednání Rady ministrů s mandátem k prosazení většího důrazu na ochraně hranic EU. Česká pomoc Maďarsku přišla ve třech vlnách. Nejprve v říjnu loňského roku vláda schválila vyslání 25 vojáků a ženijní techniky na pomoc při hlídání schengenské hranice. V prosinci vláda vyslala do Maďarska 50 policistů a v červenci letošního roku schválila vyslání dalších 90 policistů do Maďarska a Makedonie na pomoci při ochraně hranic.