Petr Fiala

Současná vláda, o které Petr Fiala hovoří, skutečně zavedla třetí sazbu DPH a udělala i řadu dalších změn v daňových zákonech, které schvalovaly předchozí vlády vedené ODS. Daňový systém se sice dramaticky nezměnil, jednalo se spíše o drobnější úpravy, mnohé z nich ale skutečně mohly vést ke komplikacím pro daňové poplatníky. Jedná se zejména o poslední velké úpravy - kontrolní hlášení a EET.

Jak popisujeme podrobněji u výroku Vojtěcha Filipa výše, vlády vedené ODS zavedly do systému takové úpravy jako například tzv. superhrubá mzda, jediná sazba pro daň z příjmu fyzických osob (byť později dočasně navýšena o tzv. solidární přirážku pro vysokopříjmové poplatníky), institut nespolehlivého plátce a ručení za daň či nový daňový řád. Tyto zákony byly současnou vládou pouze novelizovány.

Druhá snížená sazba (tedy celkově třetí sazba v našem zákoně o dani z přidané hodnoty) byla zavedena novelou č. 262/2014 Sb. s účinností od 1. ledna 2015.

Výčet změn daňových zákonů od roku 2015 i od roku 2016 je sice poměrně obsáhlý, při pohledu na jednotlivé položky se však nedá souhlasit s tvrzením, že by tyto změny vedly k výrazné komplikaci daňového systému. Došlo ke zpřísnění podmínek pro uplatnění daňového paušálu nebo daňového zvýhodnění pro životní pojištění, rozšířila se povinnost komunikovat s finanční správou elektronicky, byl rozšířen režim přenesené daňové povinnosti (reverse charge) na další položky a byl také zrušen tzv. II. pilíř důchodového pojištění. Došlo také ke zrušení již platné části zákona o dani z příjmů, který zaváděl tzv. Jednotné inkasní místo. Zřejmě největší změnou a zásahem do daňového systému je zavedení kontrolního hlášení DPH od 1. ledna 2016 a elektronická evidence tržeb, která bude postupně zaváděna od 1. prosince 2016.

Výrok hodnotíme jako pravdivý

Možný odchod Velké Británie z Evropské unie může probíhat teoreticky dvěma způsoby - okamžitým jednostranným odchodem a nebo oboustrannou dohodou s postupným průběhem.

Teoreticky je možné, i když málo pravděpodobné, že by Velká Británie vyhlásila okamžitý jednostranný odchod zrušením zákona o Evropských společenstvech z roku 1972, který v podstatě umožnil vstup VB do EU a legislativní provázání obou celků. Takový to odchod by znamenal okamžité zpřetrhání vazeb a závazků, neexistovala by žádná přechodná období a rozhodně by nebylo možno ze strany EU očekávat vstřícné jednání o podobě nových vztahů.

Druhou zatím nejpravděpodobnější možností odchodu VB a následných jednání o vzájemných vztazích by byla možnost využít článek 50 Lisabonské smlouvy (Smlouva o Evropské Unii), který se možným průběhem vystoupení zaobírá:

Článek 50

1. Každý člensky stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.

2. Člensky stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupeni, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unii. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungováni Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdrženi souhlasu Evropského parlamentu.

3. Smlouvy přestávají byt pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupeni v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámeni podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodlouženi teto lhůty.

4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující člensky stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungováni Evropské unie.

5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupeni, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.

Výrok hodnotíme s výhradou jako pravdivý, v tom že právě využití článku 50, jak asi naznačoval pan Fiala, a minimálně dvouleté vyjednávací období je zatím nejpravděpodobnější variantou i podle premiéra Camerona. Přesto se jedná v případě odchodu z EU o věc komplikovanou a výsledky za v tuto dobou pouze spekulativní.

Miloš Zeman mluvil v rozhovoru pro čínskou televizi jak o bilaterálních vztazích s Čínou, tak o ekonomické spolupráci. Citovaný výrok ovšem padl v odpovědi na obecnou otázku po příčině změn ve vzájemných vztazích.

Rozhovor Miloše Zemana pro Ústřední čínskou televizi (online, 1:41–2:23, anglicky) začíná konstatováním moderátorky, že v poslední době Miloš Zeman navštěvoval Čínu, čínské filmy byly nátačeny v Praze a podobně. Proto pokládá obecnou otázkou, čím si vysvětluje změnu v bilaterálních vztazích. Zeman odpovídá, že situaci považuje za restart. „Mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byl velmi špatný vztah. Zdůrazňuji, že bývalou vládou, protože tato vláda byla velmi poddajná vůči tlaku ze Spojených států a Evropské unie. Nyní jsme znovu nezávislou zemí a formulujeme naši zahraniční politiku, která je založená na našich vlastních zájmech, národních zájmech. A nevměšujeme se do vnitřních záležitostí žádné jiné země. A toto je moje vysvětlení restartu.“

V další části rozhovoru (oddělené vsuvkou v čínštině, pravděpodobně přibližující Českou republiku a prezidenta) se téma překlápí k ekonomickým vztahům: Miloš Zeman mluví o tom, že by se Česká republika mohla stát bezpečným místem pro čínské investice, které by se odtud mohly šířit dál do Evropy (od 3:15).

Shrnutí rozhovoru v češtině je na webu Parlamentní listy.

Během prezidentské kampaně 2012–2013 se Miloš Zeman k roli prezidenta a změně zahraniční politiky moc nevyjadřoval. V debatě prezidentských kandidátů z 6. listopadu 2012 se vyjádřil ke své roli takto:

"Prezident by neměl provádět zahraniční politiku prezidenta, ale ČR. Co by ještě prezident neměl dělat: Poškozovat pověst ČR tím, že se dostává do konfliktu s vládou či parlamentem. Své odlišné názory by měl tlumočit, a díky svým argumentům by měl umět přesvědčit partnery, že ON má pravdu. Další tři body:
1. Národním zájmem je nejen být v tvrdém jádru EU, ale podílet se i na konkrétních evropských projektech typu transevropské energetické sítě.
2. Má-li ČR hájit své národní zájmy, musí se spojit se zeměmi v podobných pozicích. Nejen v rámci Visegrádské čtyřky, ale i s Beneluxem.
3. Reálná ekonomická diplomacie je nedílnou součástí práce prezidenta, a to jak v EU, tak i mimo Evropu."

Pokud jde o vztah k EU, Miloš Zeman se v době své kandidatury na prezidenta prohlašoval za eurofederalistu a byl zastáncem další integrace, například v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky EU, jak dokázal již Demagog.cz.

Podobně kladně se Miloš Zeman stavěl k členství a roli ČR v NATO. Na prezidentské debatě 22. ledna 2013 se vyjádřil k zachování našeho postavení v rámci spojenectví s NATO:

"Nejsme jen členové, ale měli bychom být aktivní členové a to se nám dosud docela dařilo, ať už při nasazeních na Balkáně nebo v Afghánistánu."

Jediným bodem, který by naznačoval určitou změnu zahraniční politiky ze strany Miloše Zemana jako prezidenta, je jeho akcentace ekonomické diplomacie a snížení role lidskoprávní problematiky ve vztahu ke třetím státům:

"Česká ekonomika by se zbytečně připravovala o exportní příležitosti, kdyby vydávala silácká prohlášení. Paradoxně by takovými prohlášeními myšlence lidských práv spíše uškodila. Pokud jednám například s čínskými představiteli interně, jsou vstřícní a snaží se o lidských právech diskutovat."

V roce 2012 se v České republice změnil způsob volby prezidenta země. Zatímco dříve volily prezidenta obě parlamentní komory, od prezidentských voleb 2013 je prezident volen přímo lidmi. Pravomoci zůstaly nezměněné, prezident tak mimo jiné dle článku 63 Ústavy v oblasti zahraničních vztahů:

a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil atd. Česká ústava jednoznačně neříká, kdo za zahraniční politiku odpovídá. Postavení ministerstev je v Ústavě zmíněno v článku 79, který stanoví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Ministerstvo zahraničních věcí, stejně jako ostatní ministerstva, bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

Paragraf šest zmíněného zákona říká: Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim. Ministerstvo zahraničí jako jeden z vládních rezortů spadá svojí odpovědností pod vládu, která je ve finále odpovědná za zahraniční politiku České republiky.

Z důvodu nejasností v pravomocích prezidenta a v Ústavě absentujícího článku, který by zahraniční politiku definoval jako odpovědnost vlády, se v červnu 2015 vláda shodla na potřebě novel a do Poslanecké sněmovny postoupila dva návrhy, které by měly tento problém řešit (Usnesení č. 412 a 413). Na pořad jednání by se měly materiály dostat během dubna.

Premiér Sobotka v projevu v Poslanecké sněmovně dne 22. března 2016 mimo jiné přednesl výsledky summitu Evropské unie s Tureckem, které následovně potvrdila Evropská rada. V případě splnění stanovených podmínek pak dohoda počítá s liberalizací vízových styků mezi EU a Tureckem.

Hlasování v Poslanecké sněmovně proběhlo ještě ten den na 42. schůzi. Poslankyně Miroslava Němcová navrhla čtyřbodové usnesení, jehož první bod řeší právě tuto problematiku:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týká zrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016.“

Tento návrh byl v hlasování č. 354 přijat 86 poslanci z 153 přihlášených. Ze stran vládní koalice pro toto usnesení v rozporu s postojem premiéra Sobotky hlasovalo 9 poslanců KDU-ČSL, 5 poslanců ČSSD a 4 poslanci ANO.

Zatímco na konci roku 2011 Česká televize uváděla, že se čínské investice ve srovnání např. s Maďarskem Česku vyhýbají, v dubnu 2012 už premiér Nečas po jednání s čínským premiérem hovořil o tom, že má Česko velkou šanci na získání čínských investic, které Číňané plánovali ve střední a východní Evropě vynaložit. V září téhož roku pak vystoupil s do jisté míry přelomovou kritikou podporování Tibetu, které označil za dalajlamismus. Dále uvedl: „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Dodal ovšem, že v rámci české zahraniční politiky musí být nadále brán velký zřetel na lidská práva. V říjnu 2012 mu vláda udělila pro summit EU mandát k tomu, aby podpořil zlepšení ekonomických vztahů, ale zároveň také promluvil o dodržování lidských práv.

Václav Klaus a někteří tehdejší ministři se zúčastnili v září 2012 (nedlouho po premiérově kritice „dalajlamismu“) oslav vzniku Čínské lidové republiky, které pořádala čínská ambasáda. Tehdejší hlava státu ve svém projevu prohlásila: „Česká republika by měla posílit vztahy s Čínou a nevnášet do nich zbytečné překážky. (…) My, tedy rozhodně ti, kteří tady dnes jsou, sledujeme s velkým zájmem vývoj ve vaší zemi a snažíme se vytvořit pozitivní a přátelské vztahy mezi našimi zeměmi.“

Již v červenci 2012 pak Čínu za doprovodu místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha navštívila Livie Klausová, jejíž cesta byla motivována uvedením seriálu O Krtečkovi v čínské televizi CCTV. A byl to právě její manžel, kdo se v letech 1994 a 2004 vydal na oficiální návštěvy Číny.

Před svou druhou návštěvou mj. napsal: „Je to země, která se ve své vnitřní politice neřídí námi zastávanými principy parlamentní pluralistické demokracie a námi chápaného konceptu občanských práv. Přesto jsem přesvědčen, že rozvíjet česko-čínské je v zájmu naší země. V posledních letech se u nás ve vztahu k ČLR vyprofilovaly dva nesmírně zjednodušené postoje. Jeden říká, že prioritou jsou ekonomické vztahy a šance na využití nesmírného potenciálu čínského trhu, proto se na nic jiného nedívejme, zapomeňme na lidská práva, o politiku se nestarejme a rozvíjejme především byznys. Druhý se naopak domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace. Jsem přesvědčen, že oba přístupy jsou špatné. Ve vztazích k ČLR nelze rezignovat na naše přesvědčení o přednostech standardních demokratických principů a výsostného postavení jednotlivce ve společenském mechanismu. Úspěch však může mít náš postoj pouze tehdy, stojíme-li o dialog, a to o dialog založený na respektu k druhé straně.“

Z následujícího grafu je patrné, že se obchod s Čínou skutečně rozvíjel, ačkoliv dovoz z Číny mnohanásobně převyšuje vývoz. Dle dat z databáze Českého statistického úřadu v posledních deseti letech rostl jak objem dovozu, tak vývozu.

Petr Fiala má pravdu, když říká, že dohoda (eng) s Tureckem obsahuje implicitně další vlnu kvót. Ve svém druhém článku totiž vysvětluje přerozdělovací mechanismus, přičemž do budoucna počítá s dohodou obdobnou dobrovolnému ujednání (.pdf) ze setkání zástupců vlád členských států ze dne 20. července 2015.

Článek 2 tak zní následovně: „For every Syrian being returned to Turkey from Greek islands, another Syrian will be resettled from Turkey to the EU (...) On the EU side, resettlement under this mechanism will take place by honouring the commitments taken by Member States in the conclusions of Representatives of the Governments of Member States meeting within the Council on 20 July 2015, of which 18.000 places for resettlement remain. Any further need for resettlement will be carried out through a similar voluntary arrangement up to a limit of an additional 54.000 persons.“

Je faktem, že dohoda samotná nevytváří členským státům v otázkách přesídlení a relokaci žádné nové závazky, jak stojí v prohlášení Evropské rady. Polská premiérka Beata Szydlo na svém Twitteru napsala: „Na žádost Polska je v konečné dohodě uvedeno, že neexistují žádné nové závazky týkající se přesidlování a relokací.“ Závazky skutečně nepřináší, je ale zjevné, že s dalším podobným dobrovolně odsouhlaseným ujednáním, jakým bylo to o přijetí první vlny kvót, dohoda počítá.

Petr Fiala má tedy pravdu, další kvóty jsou implicitně v dohodě opravdu obsaženy.

ODS představila návrh řešení migrační krize a v něm zvýšení trestu za převaděčství. Vláda v této věci neprovedla žádnou aktivitu.

Fiala z ODS se zmínil o návrhu zvýšit trest za převaděčství v tiskové zprávě 3. září 2015 a také na 31. schůzi poslanecké sněmovny a to 15. září 2015. V informační brožuře ODS a migrační krize (.pdf) tento návrh není obsažen. Zmínka o zvýšení trestu za převaděčství je však na webové stránce ODS v záložce migrační krize. První ucelený text s řešeními migrační krize vydal předseda ODS na začátku července 2015.

Podle informace ČTK z 10. září 2015 " Ministerstvo žádné zpřísnění legislativy v souvislosti se současnou uprchlickou vlnou nechystá. "

Samotné převaděčství je upraveno v trestním zákoníku v § 340 Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Jeho úprava nebyla ve vládních návrzích v Poslanecké sněmovně doposud předložena.

Vyhláška, která zavádí změny v inkluzivním vzdělávání, nabývá účinnosti dne 1. 9. 2016. Kateřina Valachová prohlásila 19. 6. 2015 v Interview ČT 24 (čas 1:20), tedy krátce po svém jmenování, že na realizování změn nebude stačit slíbené navýšení rozpočtu o 3 miliardy (které mají jít na platy pedagogických a nepedagogických pracovníků), ale bude na ministrovi financí žádat alespoň další 1,5 miliardy.

V rozpočtu na rok 2016 došlo podle tiskové zprávy MŠMT k navýšení financování regionálního školství o 1,5 miliardy (plus posílení platů na pedagogické a nepedagogické pracovníky). Financování škol ministerstvem podle Zpravodaje MŠMT probíhá právě přes rozpočty krajů, které prostředky dále rozdělují (.pdf, s. 4).

Další finance navíc poskytuje Operační program Výzkum, věda, vzdělávání, v rámci něhož budou školám od dubna 2016 poskytována podpůrná opatření. Na to je podle Zpravodaje vyčleněno 4,5 miliardy korun (.pdf, s. 5).

Už za rok 2015, tedy před platností vyhlášky, stojí vzdělávání žáky se vzdělávacími potřebami odhadem 3,8 mld. korun (.pdf, str. 115). Oproti tomu náklady by měly dále vzrůst důsledkem přijetí zákona:

Ministerstvo školství pro deník Právo 1. března uvedlo v textu "Inkluze v otázkách a odpovědích" ke společnému vzdělávání následující:

* Jsou na to peníze?
Žádosti o peníze na platy asistentů posílají školy krajům. Devět procent těchto žádostí nebylo v minulosti vyslyšeno vůbec a ředitel sháněl peníze z jiných zdrojů, například z balíčku určeného na odměny pro učitele, což budilo ve školách zlou krev. Někdy si musel asistenta zaplatit rodič. V mnoha případech dostaly školy jen část požadovaných peněz. Nyní budou mít kraje povinnost splnit kompletní požadavky na prostředky pro asistenta. Peníze dodá ministerstvo. Kraje však hlásí, že netuší, kolik požadavků se jim sejde. Ani ministerstvo nedokáže odhadnout, jak se budou rodiče rozhodovat, ale peníze pro kraje vypočítává podle toho, kolik žádostí bylo posíláno v minulosti. Kompletní údaje o záměrech rodičů má mít ministerstvo do konce května.

* Budou peníze i v budoucnu?

Peníze na asistenty pedagoga a další podpory pro nadané a handicapované žáky jsou nárokové. Letos už je ve státním rozpočtu pro tyto účely vyčleněno zhruba půl miliardy korun. Ministerstvo počítá s tím, že v roce 2017 bude potřebovat miliardu korun navíc, o rok později miliardu a půl. Že se s těmito penězi ve výhledu nepočítá, je spíše administrativní chyba, protože s danými penězi se musí počítat automaticky, stejně jako s penězi na tarifní platy kantorů. Vyjednávat o tom ještě bude ministryně školství s ministrem financí." Podle těchto vyjádření je zřejmé, že zcela jasné finanční vymezení na následující léta není ještě zajištěno. MŠMT, jak uvádíme výše, predikuje konkrétní požadavky na státní rozpočet, o jejich alokaci ale plánuje ministryně Valachová dále jednat s ministrem financí. Fialův výrok, že není zajištěno trvalé financování, je tedy korektní.