Radek Vondráček

Ministerstvo zdravotnictví vypracovalo návrh zákona o ochraně veřejného zdraví, který byl do eKLEPu (Elektronické knihovny připravované legislativy) vložen 27. listopadu 2020. Tento návrh počítá s vytvořením ústředního orgánu Státní hygienické služby, která by centralizovala krajské hygienické stanice. Tento orgán by bez nouzového stavu a bez kontroly Parlamentu mohl zavírat školy, obchody nebo zakazovat akce. Dále se v návrhu (.docx, str. 24) píše, že by si Státní hygienická služba mohla vyžádat lokalizační data od mobilních operátorů až tři týdny zpětně.

Na ústních interpelacích dne 3. prosince 2020 byl premiér Andrej Babiš dotazován poslancem Markem Výborným (KDU-ČSL) a poslankyní Zuzanou Majerovou Zahradníkovou (Trikolóra) na tento návrh zákona. Markovi Výbornému premiér řekl: „(…) vláda tento zákon vůbec neprojednala a zkrátka Ministerstvo zdravotnictví pochybilo, protože to dali do eKLEPu bez toho, aby to bylo v připomínkovém řízení. Takže vláda to odmítla, zákon projde mezirezortním připomínkovým řízením a samozřejmě různé věci, které tam nemají co dělat, které tam navrhli úředníci, nevím proč, my odmítáme“.

 Ve své odpovědi poslankyni Majerové Zahradníkové uvedl: „Je to jednoznačné pochybení Ministerstva zdravotnictví. Pan ministr je tam nový, samozřejmě řeší covid, neměli to vůbec dávat ven“.

Ustanovení říkající, že „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“, je součástí Ústavy ČR, konkrétně článku 68 odst. 1. 

Pro kontext dodejme, že Radek Vondráček zde hovoří v souvislosti s pravidly schvalování nouzového stavu. K jeho vyhlášení má nyní pravomoc vláda, o vyhlášení však musí informovat Poslaneckou sněmovnu, „která může vyhlášení zrušit“.

Výrok Radka Vondráčka také souvisí s otázkou Václava Moravce, která se týká role Senátu při schvalování nouzového stavu. Ústavní právník Jan Kysela totiž ve spojitosti s jeho opakovaným prodlužováním ze strany vlády vyslovil myšlenku, že by právě Senát do tohoto rozhodování mohl vstoupit. A to kvůli tomu, „aby vláda ve spojení se svou většinou neponechávala zemi v nouzovém stavu po delší dobu, než je nezbytně nutné“.

O odlišné podobě a roli obou parlamentních komor bylo rozhodnuto (.doc, str. 107) již na počátku jednání o podobě nové ústavy v červenci 1992 pod záštitou Komise předsednictva ČNR (České národní rady) pro Ústavu ČR. Tato myšlenka dvoukomorového parlamentu pak vycházela z prvorepublikové tradice. Tehdejší Ústavní listina stanovovala, že pro funkční dvoukomorový systém je potřeba pravomoci obou komor maximálně odlišit: zatímco Poslanecká sněmovna tak měla mít primárně právotvornou roli, Senát byl kontrolním a stabilizujícím prvkem.

Hlavním sporným bodem při jednáních ve druhé polovině roku 1992 se v tomto ohledu stala budoucí podoba horní komory. Byť tedy byla (.doc, str. 108) během vyjednávání na odlišném postavení Senátu shoda, samotné představy se lišily. Jedním z myšlenkových proudů ku příkladu bylo, že by Senát zastával regionální, případě zemské zájmy. Dalším ze zvažovaných návrhů pak bylo, aby byla působnost obou komor tzv. Hayekovsky oddělena (.doc, str. 108–109, 113–114). „Nevládnoucí” Senát by se v takovém případě zabýval soukromým právem, zatímco „vládnoucí” Sněmovna právem veřejným (.pdf, str. 56). V praxi by se tak v podstatě jednalo o dva parlamenty stojící vedle sebe.

I když tehdejší politické strany disponovaly různými vlastními návrhy a představami, prosazen nakonec byl vládní konstrukt. Ten však zpočátku počítal (.doc, str. 110) s omezenou rolí Senátu, jenž by se zabýval například ústavními zákony, volebními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Nakonec po jednání během října a listopadu 1992 bylo Senátu umožněno (.doc, str. 111–112) přijímat i zákonná opatření, začal disponovat zákonodárnou iniciativou a jeho další pravomoci či způsob volby tak postupně doznaly současných podob.

Senát tak i dle prvorepublikové tradice plní (.doc, str. 114–115) svou funkci v rámci principu brzd a protivah mezi jednotlivými mocemi. Jedná se o určitou pojistku ústavního systému plnící revizní a stabilizující roli.

Role Senátu jakožto nevládnoucí komory, o které se zmiňuje předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, je v tomto ohledu míněna v souvislostech s již výše zmíněným Hayekovským pojetím zákonodárství. Jak uvádí (.pdf, str. 55–57) Jindřiška Syllová, tato koncepce nevládnoucí komory byla přítomna v podstatě během celé doby jednání Komise ČNR pro Ústavu ČR, byť však spíše implicitně. Až do září 1992 nicméně byly kompetence a funkce Senátu navrhovány právě v intencích Hayekova konceptu. I když byl jako celek odmítnut, některé prvky tohoto uvažování typu vyloučení Senátu z tvorby státního rozpočtu nebo vyslovování důvěry vládě byly nakonec zavedeny.