Stanislav Polčák

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

20. dubna se v Senátu projednával Balíček opatření ke kontrole nabývání a držení zbraní a proti nedovolenému obchodu se střelnými zbraněmi a výbušninami obsahující dva tisky. Chovancova vyjádření na tomto jednání skutečně uváděla, že návrh směrnice na vetší regulaci držení zbraní, jak je konstruován, bude namítat resp. blokovat.

Ministr vnitra vystoupil před senátory s dvěma příspěvky, v nichž kromě dalšího uvedl:

„Návrh směrnice je nyní projednáván v pracovních orgánech rady. Nizozemské předsednictví navrhuje ještě další zpřísnění. Mezi zakázané zbraně by podle jejich návrhu patřily pistole. Takové změny považuji za nepřijatelné. Tento široký zákaz poloautomatických zbraní by měl dopady na vnitřní pořádek a také na obranyschopnost našeho státu.

ČR se na všech jednáních velmi ostře vymezuje proti takovým neodůvodněným změnám a zásahům do práv legislativních a tedy legálních držitelů zbraní, tedy legislativou upravených.

Situaci považuji za tolik vážnou, že se k tomuto tématu bude vyjadřovat vláda ČR, a ministerstvo vnitra chce toto téma na vládu přednést.

(...)

Chci vám velmi poděkovat za vaši podporu v této věci, poděkovat za debatu, která tady byla. A věřte, že v té Evropě budu dělat maximum pro to, aby tyto nápady, které si myslím, že nepomáhají obrazu Evropské unie, u členských zemí a hlavně u občanů členských zemí, že tam budeme velmi efektivně namítat, blokovat. My nejsme protievropští, ale tyto věci jsou proti Evropě. Protože jsou proti duchu Evropy a proti lidem, které v Evropě žijí. Já jsem dalek toho, abych tleskal věcem, které pomáhají zhoršovat obraz Evropské unie u českých obyvatel. A tady si dává Evropa z mého pohledu zbytečně vlastní góly.“

Ani jedna komora Parlamentu ČR nezaslala EU odůvodněné stanovisko, kterým by mohla vetovat návrh revize směrnice o kontrole držení a nabývání zbraní. Pokud by odůvodněné stanovisko zaslala třetina národních parlamentů členských států EU, jednalo by se o tzv. oranžovou kartu. Odůvodněné stanovisko však zaslalo pouze Polsko a Švédsko.

Lisabonská smlouva zavedla do unijního práva takzvaný systém včasného varování (.pdf, str. 8), který má zajišťovat, že EU nenaruší princip subsidiarity, tedy že nebude rozhodovat o věcech, které by měly spadat výlučně do národních kompetencí. Pokud si tedy národní parlament myslí, že návrh EU narušuje princip subsidiarity, může evropským institucím zaslat odůvodněné stanovisko a dát tak návrhu veto. Pokud takové odůvodněné stanovisko reprezentuje třetinu národních parlamentů EU, Komise musí návrh podržet, změnit nebo úplně stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“. Odmítá-li návrh prostá většina národních parlamentu, jedná se o tzv. oranžovou kartu, a o budoucnosti návrhu rozhodne Evropský parlament a Rada EU.

Odůvodněná stanoviska národních parlamentů musejí být zaslána ve stanoveném období. K návrhu revize směrnice EU o kontrole nabývání a držení zbraní zaslal odůvodněné stanovisko pouze švédský parlament (.pdf) a polský senát (.pdf). Termín pro zaslání odůvodněných stanovisek skončil v únoru.

Ani jedna komora Parlamentu ČR odůvodněné stanovisko nezaslala. Senát ČR pouze zaslal Komisi své usnesení (.pdf) z 20. dubna 2016, ve kterém nesouhlasí „s opatřeními obsaženými v návrhu směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti České republiky, aniž by to mělo zjevný preventivní či represivní účinek na osoby držící zbraně nelegálně; taková opatření by byla v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality.“

Sněmovna a Senát tak neuplatnily možnost vetovat návrh. Jak správně líčí Polčák, takovou iniciativu provedl pouze švédský a polský parlament. Opravujeme však drobnou záměnu termínů - oranžové veto není to samé jako odůvodněné stanovisko. Takzvaná oranžová karta by byla návrhu udělena v případě, kdy by více než polovina národních parlamentů byla proti návrhu. Až na tuto drobnou nejasnost je Polčákův výrok pravdivý.

Výrok pochází z rozhovoru Stanislava Polčáka, publikovaného serverem Česká justice 5. 2. 2014.

Na základě zjištěných informací o parlamentní imunitě v Evropě hodnotíme výrok Stanislava Polčáka jako pravdivý.

Institut parlamentní imunity (pdf, strana 2) se skládá ze dvou částí - neodpovědnosti a nestíhatelnosti. Dokument Parlamentní imunita vydaný Parlamentním institutem definuje neodpovědnost (pdf, strana 7) jako imunitu pro hlasování a projevy učiněné na parlamentní půdě nebo při výkonu mandátu. Dle tohoto materiálu je neodpovědnost nějakým způsobem upravena ve všech evropských státech (dokument zde čerpá z knih Ústavy států Evropské unie, 1. a 2. díl z let 2004- 2005, a materiálu „Report on the Regime of Parliamentary Immunity" z r. 1996).

V „Report on the Regime of Parliamentary Immunity" (pdf) se hovoří konkrétně o: Albánii, Rakousku, Bělorusku, Belgii, Bulharsku, Chorvatsku, Kypru, České republice, Dánsku, Finsku, Francii, Gruzii, Německu, Řecku, Maďarsku, Irsku, Itálii, Lotyšsku, Lichtenštejnsku, Litvě, Lucembursku, Maltě, Moldávii, Nizozemsku, Norsku, Portugalsku, Rumunsku, Rusku, Slovensku, Slovinsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Turecku, Ukrajině a Velké Británii (strany 16 - 86).

Nestíhatelnost (pdf, strana 9), na rozdíl od neodpovědnosti, není zakotvena ve všech ústavách evropských zemí. Nestíhatelnost (tamtéž, strana 5, 6), nebo také imunita v užším slova smyslu, je ochrana člena parlamentu před některými úkony v právním řízení.

Bohužel se nám nepodařilo dohledat aktuálnější informace, nicméně ústavní pořádek a politická imunita jsou spíše trvalejšímy rysy právní kultury, které se příliš často nemění.

Výrok byl uveřejněn 5. 12. 2013 na serveru iDnes.cz.

Výrok hodnotíme jako pravdivý vzhledem k aktuální a předchozí členské základně Ústavně právního výboru.

Období

Předsedové

Místopředsedové

Řádní členové

2010 – 20133*

6**

8

2013 –1

6

12

*)

3 předsedové v celém období, ale vždy pouze jeden v daný okamžik:

Karolína Peake (od 9. 7. 2010 do 1. 7. 2011),

Marek Benda (od 15. 12. 2011 do 19. 12. 2012) a

Stanislav Polčák (od 19. 12. 2012 do 28. 8. 2013).

**)

6 místopředsedů, ne všichni však zastávali post ve výboru po celou dobu.

Bývalý místopředseda Křeček (od 8. 7. 2010 do 5. 4. 2013) byl vystřídán místopředsedou Chvojkou (od 10. 4. 2013 do 28. 8. 2013) a

místopředseda Staněk zastával post od 19. 12. 2012 do 28. 8. 2013.

Nejvyšší počet místopředsedů, kteří zastávali funkci v jednom okamžiku, bylo 5.

Tudíž nynější početní stav místopředsedů v tomto výboru je skutečně vyšší.

Pokud jde o platy místopředsedů, pak platová základna pro představitele je 51 731 Kč. Plat poslance má koeficient 1,08 k této základně.

Místopředsedům výborů se připočítává ještě koeficient 0,22. Má tedy o 11 381 Kč (po zaokrouhlení) více než řadový člen.

Nejvyšší správní soud v roce 2008 rozhodl, že odvolání státního zástupce je správním aktem a podléhá přezkumu dle správního práva.

Poslanec Polčák se zjevně odvolává mj. na rozsudek č. j. 9 As 94/2008 Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci odvolání státního zástupce P. Kačírka. Zatímco zahájení kárného řízení se státním zástupcem je podle NSS pracovněprávním úkonem, odvolání ze strany ministra je zásahem výkonné moci.

Státní zastupitelství "jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu" má být dle NSS chráněno před zásahy vedenými "nahodilostí a svévolí". Polčák tedy správně tvrdí, že judikatura NSS umožnila přezkum rozhodnutí o odvolání státních zástupců správními soudy.

Výrok poslance Polčáka jsme označili jako pravdivý, neboť zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu opravdu hovoří o několika nedostatcích týkajících se pořizování vybrané techniky Armády České republiky vzniklých již v roce 2002.

Vláda svým usnesením ze dne 13. listopadu 2002 č. 1140 schválila Koncepci výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky. Spolu s druhou koncepcí z roku 2003 (Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovanou na změněný zdrojový) v nich bylo uvedeno 13 hlavních projektů vyzbrojování a dále modernizační projekty v rozdělení podle specializace AČR.

Zpráva NKÚ (.pdf, str. 2) shledává tyto zásadními nedostatky uvedených koncepcí:

• absence analýzy výchozího stavu a určení cílového stavu výzbroje AČR, z nichž by vyplývalo, jakou techniku AČR skutečně potřebuje ke splnění svých úkolů ve vazbě na vojenské ambice ČR;
• nedostatečné zdůvodnění potřeb pořizování nové techniky a výzbroje;
• absence finančního a časového rámce, z něhož by vyplynulo, kdy a v jakém finančním objemu má být technika pořízena.

V závěru zprávy je poté uvedeno následující. "Schválené koncepce z roku 2002 a 2003 pouze obecně definují vyzbrojovací programy. Nebyl v nich specifikován počet potřebné techniky, finanční prostředky, termíny pořízení a v některých případech nebylo ani zřejmé, jaké konkrétní techniky se nákup týká. Takto stanovené koncepce umožňují MO nakupovat vojenskou techniku bez dostatečně zdůvodněné aktuální potřeby."

Výrok Stanislava Polčáka hodnotíme na základě zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu jako pravdivý.

NKÚ ve zprávě (.pdf, str. 5) týkající se nákupu armádních letounů CASA opravdu uvádí, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nevznesl proti postupu ministerstva obrany námitky.

Konkrétně je zde uvedeno:

"Ministerstvo obrany při zadání veřejné zakázky na pořízení taktických transportních letounů využilo výjimky uvedené v ustanovení § 18 odst. 1 písm. c) zákona 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, s odůvodněním, že předmětem veřejné zakázky je vojenský materiál nutný k zajištění obrany a bezpečnosti státu, a zaslalo dne 7. listopadu 2008 zprostředkovateli nákupu výzvu k jednání ve věci veřejné zakázky. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neměl proti postupu MO ve svém stanovisku námitky."

S odkazem na platnou legislativu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hodnotíme výrok poslance Polčáka jako pravdivý.

Nejvyšší správní soud v roce 2008 rozhodl, že odvolání státního zástupce je správním aktem a podléhá přezkumu dle správního práva.

Poslanec Polčák se zjevně odvolává mj. na rozsudek č. j. 9 As 94/2008 Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci odvolání státního zástupce P. Kačírka. Zatímco zahájení kárného řízení se státním zástupcem je podle NSS pracovněprávním úkonem, odvolání ze strany ministra je zásahem výkonné moci.

Státní zastupitelství "jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu" má být dle NSS chráněno před zásahy vedenými "nahodilostí a svévolí". Polčák tedy správně tvrdí, že judikatura NSS umožnila přezkum rozhodnutí o odvolání státních zástupců správními soudy.

Celý postup odvolání státních zástupců probíhá následovně:

Dle zákona o státním zastupitelství se rozumí pojmem vedoucí státní zástupce celá skupina osob. Dle ustanovení § 8 citovaného zákona se tak jedná o nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajské státní zástupce a okresní státní zástupce.

Postup při odvolávání však není u všech stejný. V ustanovení § 9 se hovoří o nejvyšším státním zástupci, kterého "může na návrh ministra spravedlnosti z funkce odvolat vláda."

Ustanovení následující pak specifikuje proces odvolání ostatních vedoucích státních zástupců. "Ministr spravedlnosti může vrchního státního zástupce, krajského státního zástupce a okresního státního zástupce z této funkce odvolat, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ( o jednotlivých povinnostech státních zástupců se píše dlouze v sedmé části daného zákona , pozn .); nejde-li o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství (dále jen "správa státního zastupitelství"), činí tak na návrh vedoucího státního zástupce, který je podle odstavců 1 až 3 oprávněn navrhovat jmenování do funkce, z níž má být vedoucí státní zástupce odvolán." Zmiňované odstavce 1 až 3 jsou následující. "Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh vrchního státního zástupce,
který stojí v čele vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má být krajský státní zástupce jmenován. Okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce, který stojí v čele krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má být okresní státní zástupce jmenován."

Důležitý je rovněž odstavec 5, ve kterém se píše, že "Ministr spravedlnosti může jmenovat nebo odvolat krajského nebo okresního státního zástupce též na návrh nejvyššího státního zástupce."

Portál ministerstva spravedlnosti Justice.cz uvádí primárně odvolání vrchního státního zástupce Kuvejta. Na žádost Renáty Vesecké byli však za bývalé Topolánkovy vlády v rámci personálních změn odvoláni i někteří další státní zástupci.

"Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil dnes rozhodl o odvolání pražského vrchního státního zástupce Jiřího Kulvejta. Vyhověl tak návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, která svůj návrh odůvodnila rozdílným pohledem na řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze a poukázala na průtahy v některých případech. Nástupcem Jiřího Kulvejta byl v následujících dnech jmenován Vlastimil Rampula, kterého ministrovi navrhla do funkce nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká."
Dále však učinila Renáta Vesecká také některé další personální změny, které, i přes to, že byly prezentovány spíše jako změny na postech žalobců, s odvoláváním některých státních zástupců souvisely, a lze je tedy tak chápat. Konkrétně se to týkalo státních zástupců Petra Kovandy, Romana Hájka, Lumíra Crhy, Igora Stříže a Iva Ištvána, o čemž informovala ČTK. Tuto zprávu poté převzaly i některé české internetové deníky jako Česká televize, Týden, či Novinky.cz.