Vladimír Dlouhý

Vladimír Dlouhý podle životopisu na svých stránkách opouští politiku v roce 1997 (mandát poslance konkrétně složil 2. června 1997) a odchází do soukromého sektoru, později také do akademické sféry. K dnešnímu dni letošního roku 2012 je to tedy skutečně přes 15 let.

V oficiálním životopise Vladimíra Dlouhého na jeho kandidátských stránkách se můžeme dočíst, že působí na Institutu ekonomických studií při Univerzitě Karlově v Praze a také v mezinárodní radě Illinois Institute of Technology v Chicagu.

Je zakladatelem a předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Prague Twenty, která ze zabývá především “pořádáním konferencí, odborných přednášek a jiných vzdělávacích akcí v oblasti politiky, společenských věd a kultury”, a také členem správní rady české pobočky Aspen Institute.

Financování stran přes anonymní sponzory bylo možné až do roku 2000. “Anonymní” financování politických stran bylo zrušeno až novelou zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích 340/2000 Sb. (.pdf). Ta nově uložila politickým stranám povinnost zveřejnit veškeré dary a uvádět ve výroční zprávě výdaje ve stanoveném členění (změny v paragrafech 17 až 20, současné znění zákona můžete nalézt např. zde). V období let 1995 až 1997 byl tedy způsob financování popisovaný Vladimírem Dlouhým možný, hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Ke zmiňované privatizaci obchodního domu Breda došlo v roce 1994, kdy byl Vladimír Dlouhý ministrem průmyslu a obchodu. Konečné rozhodnutí soudu v této kauze padlo v roce 2001, kdy soud Ivana Rulfa, úředníka zmíněného ministerstva, osvobodil. Byl však odsouzen likvidátor společnosti Leoš Nechvátal.

V souvislosti s podezřele nízkou cenou, za kterou byl obchodní dům privatizován do rukou Kamila Kolka, čelila ODA podezření z nečistého financování. Tata podezřelá privatizace byla také předmětem interpelací na Ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR Jiřího Skalického a i v této interpelaci je zpochybňována prodejní cena.

Ivan Rulf se posléze soudil o odškodnění za ušlý zisk, přiznané odškodnění mu však bylo vyšším soudem zase v roce 2007 odebráno.

Prezident republiky je podle Ústavy ČR součástí výkonné moci (Hlava třetí), jejíž vrcholným orgánem je právě Vláda (Čl. 67). V logice výroku je tedy pravda, že prezident musí respektovat vládu, byť jí není z výkonu své funkce odpovědný (Čl. 54).

Pravomoci prezidenta stručně na ČT 24.

Vladimír Dlouhý v rozhovoru pro Denik.cz odpověděl na otázku ohledně možného udělení amnestie takto: “ V tomto okamžiku neříkám ne. V případě, že bych byl skutečně zvolen, nechal bych si v období mezi volbou a nástupem do funkce předložit podrobnější analýzu o počtu odsouzených, včetně těch s podmínečnými tresty, a další skutečnosti a celou situaci znovu posoudil.”

Dle Ústavy článku 68 odst. 2: “Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.” Dle článku 3: “Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.” Článek 4 dále uvádí: “Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3.” Tj. nastává druhý pokus prezidenta jmenovat vládu (opět pravomoc prezidenta). Jmenování vlády tedy je “prezidentskou otázkou”, avšak článek 4 následně pokračuje: “Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.” Tj. třetí pokus jmenování vlády je v pravomoci Předsedy poslanecké sněmovny. Článek 5 následně doplňuje: “V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.” Z článku 4 a článku 5 tedy skutečně vyplývá, že prezident jmenování vlády předsedou poslanecké sněmovny musí akceptovat.