Putin sice korektně uvádí, že po roce 2000 docházelo k jednáním mezi ním a Kučmou o vymezení některých hraničních území, nicméně dopouští se zavádění, neboť relativizuje uznání Krymu ze strany Ruské federace. Rusko uznalo Krym jako integrální součást Ukrajiny ne "jako by", jak Putin uvádí, ale fakticky při podpisu Budapešťského memoranda 5. prosince 1994.

Hranice Ukrajiny byly vymezeny na základě tzv. Budapešťského memoranda. Budapešťské memorandum je mezinárodní smlouva, jež byla podepsána 5. prosince 1994 v Budapešti ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem, ministerským předsedou Velké Británie Johnem Majorem a ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou.

Na základě této smlouvy se Ukrajina zřekla vlastnictví jaderných zbraní, za to byly Ukrajině poskytnuty bezpečnostní záruky. Signatáři se zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic a zdržet se hrozby silou, nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Znění budapešťského memoranda je dostupné zde.

V roce 2003 byla podepsána smlouva mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Leonidem Kučmou o vymezení hranic mezi oběma zeměmi.

Hranice Ukrajiny byly potvrzeny v roce 1994 Budapešťským memorandem, v roce 2003 došlo k podpisu smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou, jež řešila spory, které se vedly ohledně společné hranice. Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož skutečně se na přelomu tisíciletí vedla jednání o vymezení hranic mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na druhou stranu hranice byly již vytyčeny v souvislosti s Budapešťským memorandem.

V odhadech zmíněných čísel se zdroje různí. Například podle serveru Kyivpost (en) se jedná o 2,9 milionu ukrajinských pracovníků v Rusku, což je 43,2 % všech ekonomických migrantů z Ukrajiny. Ti si vydělají ročně okolo 30 miliard dolarů.

Podle průzkumu (en) Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) z roku 2013 bylo Ukrajinců trvale nebo dočasně usídleno v Rusku 1,4 milionu, z nichž ovšem pouze necelých 130 000 bylo držiteli pracovního povolení. Jedná se tedy o 43 procent migrantů (další časté cíle byly Polsko, Itálie či Česká republika), odhad příjmů však organizace neuvádí.

S odkazem na ukrajinský statistický úřad píše evropská delegace (en) v Ukrajině, že celkový počet pracovních migrantů z Ukrajiny je 1,2 milionu (3,4 procenta celkové populace). Podle této studie si průměrně Ukrajinec v zahraničí vydělal 930 dolarů měsíčně, celkovou částku za jednotlivé země ale také neuvádí.

V roce 2012 bylo podle Světové banky HDP Ukrajiny 176,3 miliardy amerických dolarů, 20 miliard by tedy odpovídalo 11,3 %. Nejsme ale schopni určit, na které odhady se Putin odvolává.

Kvůli rozporným a nedostatečným informacím ve zdrojích jsme nuceni výrok hodnotit jako neověřitelný.

Hodnocení výroku Vladimira Putina stanovujeme na zavádějící na základě různých zpravodajských článků a také s použitím informací z vlastního factchecku deníku The Washingtion Post.

Důvodem je fakt, že ačkoliv role extremistických a nacionalistických skupin při nedávných událostech v Ukrajině je patrná a podstatná dodnes, je tato ve výroku Vladimira Putina nadsazena. Uchylování demonstrantů k násilí se pak také nedá označit jako "teror, vraždění a pogromy". Při protestech na Ukrajině figurovaly mezi těmi aktivními také strany a skupiny profilující se (případně jsou tak označování) jako extrémistické, nacionalistické či krajně pravicové. Jednou takovou skupinou je radikálně nacionalistická koalice Pravý Sektor, jež byla podle prohlášení (angl.) založena z několika menších radikálních skupin (Trident, Ukrajinští patrioti, White Hammer a Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská lidová sebeobrana UNA-UNSO a další) v listopadu 2013.

Ve svých prohlášeních na sociálních sítích vyzývala také své stoupence k přinášení materiálu pro výrobu zápalných lahví. Ve svém interview (angl.) pro anglický deník TIME uvedl lídr této skupiny Dmytro Jaroš, že skupina disponuje i zbraněmi. Členové byli opravdu velmi aktivní na barikádách v centru Kyjeva. Přes velmi vysokou aktivitu členů Pravého Sektoru vůdce skupiny odmítá účast na politickém rozhodování (o což zase naopak usilují jiné nacionalistické skupiny).

Rovněž odmítá označení antisemita (Jaroš se 26. února potkal s izraelským velvyslancem Reuvenem Dinelem a ujistil jej, že se organizace vzdá projevů xenofobie a šovinismu), zároveň ale " prohlašuje, že za nepřátele považuje všechny menšiny, které „brání Ukrajincům být pánem ve své vlastní zemi“. Zpravodajský portál BBC označuje předsedu Pravého Sektoru Dmytro Jaroše jako klíčového hráče, který " považuje politiku krajně pravicové strany Svoboda za příliš liberální ".

Uveden je také Oleh Ťahnibok, předseda krajně pravicové strany Svoboda. Strana Svoboda reprezentuje nacionalistickou složku v ukrajinském parlamentu, kde drží 33 mandátů z celkového počtu 450 po posledních volbách z roku 2012.

Oleh Ťahnibok je svými protiruskými a antisemitskými postoji poměrně znám. Organizace The Wiesenthal Center jej ve svém žebříčku největších antisemitů z roku 2012 umístila na páté místo. Známý je například jeho výrok, že Ukrajina by měla být osvobozena od vlády " moskevsko-židovské mafie " nebo vyzdvihování nacistických vojáků SS za to, že bojovali s " Rusy, Němci, Židy a dalším svinstvem ". V současné situaci a po nedávných událostech je tedy vliv krajně pravicových a extrémistických organizací či skupin patrný a je na něj upozorňováno, problematické je nicméně označení " hlavní vykonavatele převratu ". Tyto skupiny patří mezi ty s podstatným vlivem na současnou situaci, jejich role v označení Vladimíra Putina je, jak uvádí také ve svém vlastním factchecku The Washington Post, ale přehnaná. Prokazatelně se pak různé skupiny, a mezi nimi i ty nacionalistické, jak bylo zmíněno výše, uchylovaly k použití násilí. Ačkoliv mezi mrtvými lze nalézt jak protestující, tak příslušníky policejních sil, z vraždění byli obviněni také bývalý prezident Viktor Janukovyč a příslušníci jeho bývalé administrativy.

Zcestné je pak užití termínu pogrom, což podle definice z Merriam-Webster znamená "organizované zabíjení mnoha bezbranných lidí obvykle kvůli jejich rasy nebo náboženství" (cit. z anglického originálu, užíváno především ve spojení se zabíjením a pronásledováním Židů).

Pro potvrzení či vyvrácení výroku prezidenta Putina se bohužel nepodařilo nalézt faktické důkazy, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Prezident Putin bohužel neuvedl, kterých konkrétních státních orgánů by se měla kontrola radikálů týkat, proto se nelze přesně zaměřit na kontrolu tohoto tvrzení.

Co se týče jmenování členů vlády a jejího složení, pak vláda byla legitimně jmenována parlamentem 317 z celkově možných 450 hlasů.

Mezi členy vlády se najdou i členové ultra-pravicové strany Svoboda.

Ministrem obrany se stal Andriy Parubiy, který zastával prominentní roli při demonstracích na Majdanu a měl u protestujících velký respekt.

Nedá se však určit, zda jmenování jeho či jiného ministra/ministryně bylo ovlivněno ozbrojenci z průběhu protestů.

I oficiální stanovisko USA uvádí, že nynější vláda je nejreprezentativnější institucí na Ukrajině a že legislativní proces proběhl ve velké většině i s podporou zástupců východní Ukrajiny.

Výrok prezidenta Putina tak hodnotíme jako neověřitelný.

Rada federace, obdoba Senátu, povolila nasazení ruských ozbrojených sil na Ukrajině 1. března 2014. Ruská oficiální místa opakovaně tvrdila, že k nasazení ruských ozbrojených složek nedošlo, označujíc neoznačené ozbrojence na Krymu za místní domobranu, což na svém oficiálním blogu ale rozporovala například hlava amerického velení v Evropě – generál NATO Phil Breedlove.

Pobyt černomořské flotily na Krymu upravuje několik smluv mezi Ruskem a Ukrajinou. Je to smlouva o statusu a podmínkách Černomořské flotily Ruské federace o setrvání na území Ukrajiny, smlouva o parametrech divize Černomořské flotily a smlouva o vzájemných výpočtech souvisejících s Černomořskou flotilou Ruské federace a její setrvání na území Ukrajiny. Ruská a ukrajinská verze smlouvy o statusu a podmínkách dostupná je, nepodařilo se nám však dohledat konkrétní limity na počet ozbrojených sil.

Ruský ambasador při OSN Vitalij Churkin také 10. března uvedl, že všechny kroky Ruska na Krymu jsou v souladu se základní smlouvou o statusu a podmínkách. Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí na svém webu naopak rozebírá jednotlivé porušení dané smlouvy, počtu nasazených vojáků se ale nevěnuje. Částečný překlad a zhodnocení smlouvy přináší blog chicagského profesora práv Erica Posnera, zohlednění či nezohlednění tohoto textu necháváme na čtenáře.

Kvůli nedostatku/protichůdnosti informací hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Charta OSN říká o právu na sebeurčení v článku 1: " Cílem činnosti Spojených národů je rozvíjet přátelské vztahy mezi národy založené na zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, přijímat vhodná opatření k posilování světového míru".

Prohlášení nezávislosti Autonomní republiky Krym a Sevastopolu se skutečně odkazuje na Chartu OSN: "My, členové parlamentu Autonomní republiky Krym a Rada města Sevastopol, s ohledem na Chartu OSN a celé řady dalších mezinárodních dokumentů a s přihlédnutím k potvrzení statusu Kosova ze strany Mezinárodního soudního dvora OSN ze dne července 22, 2010, který říká, že jednostranné vyhlášení nezávislosti ze strany části země neporušuje žádné mezinárodní normy, ..." (původní text zde) . Totéž odvoláni na Chartu OSN nalezneme i v deklaraci o nezávislosti Ukrajiny .
Deklaraci o nezávislosti Ukrajiny ale předcházelo prohlášení státní suverenity z 16. července 1990. Proces osamostatnění Ukrajiny urychlil pokus o státní převrat tvrdého jádra komunistické strany v Moskvě, na což se odvolává i samotná Deklarace nezávislosti ze srpna 1991. Po vyhlášení nezávislosti následovalo referendum, které potvrdilo osamostatnění Ukrajiny. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."

V roce 2004 se konaly na Ukrajině v pořadí čtvrté (.pdf, str. 3) prezidentské volby od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Jejich vítěz měl vystřídat prezidenta Leonida Kučmu, který byl v úřadu dvě funkční období, což je ústavní limit na Ukrajině (článek 103 Ústavy Ukrajiny).

Přestože do voleb kandidovalo 26 osobností (.pdf, str. 7), byl už od počátku zřejmý souboj dvou oponentů. Tím prvním byl premiér Viktor Janukovyč, kterého se snažil Leonid Kučma protlačit do úřadu. Jeho protivníkem byl Viktor Juščenko, bývalý premiér a předseda strany „Naše Ukrajina“.

Od počátku voleb byla patrná manipulace a diskriminace. Prvním kolem, které se konalo 31. října, prošli již zmínění kandidáti s těsnými výsledky. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění naznačovaly vítězství Viktora Juščenka ve druhém kole (21. listopadu), zvítězil s tříprocentním rozdílem Viktor Janukovyč. Přívrženci Viktora Juščenka po vyhlášení výsledků druhého kola vyrazili do ulic a započaly demonstrace a protesty proti výsledkům voleb (tzv. Oranžová revoluce), které měly mezinárodní podporu.

Nakonec Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které proběhlo za účasti mezinárodní volební pozorovatelské komise 26. prosince. Dne 28. prosince ústřední volební komise oznámila výsledky opakovaného druhého kola voleb, jehož vítězem se o necelých 8 % hlasů stal Viktor Juščenko.

Ukrajinská ústava z roku 1996 (v té době platná) se o prezidentských volbách zmiňuje v článku č. 103:

„Prezident Ukrajiny je volen tajným hlasováním občany na období pěti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.“

„Regulérní volby prezidenta Ukrajiny se budou konat poslední neděli v březnu pátého volebního období úřadu prezidenta Ukrajiny. V případě předčasných voleb prezidenta Ukrajiny se budou konat do devadesáti dnů ode dne ukončení pravomoci.“

„Postup pro konání voleb na prezidenta Ukrajiny musí být stanoven zákonem.“

Volby byly provedeny (.pdf, str. 4) na základě Prezidentského volebního zákona, jenž vstoupil v platnost v dubnu 2004, a na základě zákona o ústřední volební komisi, který byl přijat v červnu 2004.

Článek 26, odst. 13 Prezidentského volebního zákona stanoví: „Územní volební komise, pokud jde o organizování příprav a průběhu volby prezidenta Ukrajiny, musí zajistit konání opakovaného hlasování podle rozhodnutí ústřední volební komise, dohlížet nad opakovaným hlasováním v prezidentských volbách, stejně jako nad konáním opakovaných voleb dle tohoto zákona“.

Výrok hodnotíme na základě uvedených informací jako zavádějící. Bylo sice uskutečněno "třetí kolo" volby prezidenta, nicméně šlo o opakování druhého kola voleb, což nebylo v rozporu s ústavou z roku 1996 ani s volebním zákonem z dubna 2004. Volební zákon umožňuje opakování hlasování v prezidentských volbách dle rozhodnutí ústřední volební komise, což se v tomto případě stalo.

Putinovo tvrzení odpovídá údajům z posledního ukrajinského sčítání lidu.

Další část výroku Putina popisuje počet Rusů, kteří na Krymu žijí, a počet tamějších Ukrajinců, kteří považují ruštinu za svůj mateřský jazyk. Tato část výroku je hodnocena jako pravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Rusů je na Krymu skutečně téměř 1,5 mil.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Údaje o mateřském jazyce jsou dostupné pouze za ARK (jde o % obyvatel dané národnosti, kteří označují určený jazyk za svou mateřštinu):

UkrajinštinaRuštinaJinýRusové 0,2 99,70,1Ukrajinci 40,4 59,50,1Kr. Tataři 0,5 5,993

Prezident Putin se tedy v této části výroku zřejmě nemýlí. Většina Rusů i Ukrajinců v ARK alespoň podle dat z r. 2001 považuje ruštinu za svůj mateřský jazyk.

Obě ověřované části výroku tedy odpovídají údajům ze sčítání lidu v r. 2001 a hodnotíme je proto jako pravdivé.

Závěrečná část výroku o krymském obyvatelstvu popisuje počet Tatarů a hodnotíme ji jako neověřitelnou.

Podle údajů z posledního sčítání lidu je Kr. Tatarů přibližně takovýto počet. Nemůžeme však ověřit, zda se jich část orientuje na Rusko.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Počet Krymských Tatarů je pak asi o 15 % nižší, než uvádí Putin, byť najdeme aktuální odhady, kterým Putinovo tvrzení odpovídá (např. zpráva amer. Department of State).

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Klíčovou část Putinova tvrzení, že z Krymských Tatarů se " značná část orientuje na Rusko " však nelze doložit výsledky referenda. Zejména proto, že dosud máme pouze souhrnné údaje za celý Krym. I kdyby v referendu pro připojení k Rusku skutečně hlasovalo (Ihned) oficiálně uváděných 96,77 % zúčastněných za účasti více než 80 % registrovaných voličů, nevypovídá to nic o hlasování Kr. Tatarů, kteří představují (viz výše) přibližně desetinu obyvatel Krymu. Představitelé krymskotatarské komunity navíc před konáním referenda vyhlásili jeho bojkot (dle ČT).

Tuto část Putinova výroku tedy nedovedeme ověřit.