Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší se emisní limity dělí na na obecné a specifické. Obecné limity pro jednotlivé znečišťující látky a jejich skupiny jsou zakotveny v prováděcím právním předpisu − příloze č. 9 vyhlášky o úrovni znečišťování. Ty specifické jsou pro jednotlivé typy zdrojů znečištění (tzv. stacionární zdroje) stanovené buďto touž vyhláškou, nebo je může pro konkrétní zdroj znečištění ustanovit krajský úřad prostřednictvím povolení provozu dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší. Obecné limity se ve vztahu k těmto specifickým limitům používají subsidiárně. Krajský úřad může dle tohoto zákona obecné limity pouze "zpřísnit", tedy nikoliv stanovit je stejné či vyšší, než jak pro daný zdroj udává vyhláška. Zároveň může také rozšířit okruh stacionárních zdrojů, na které se limity vztahují.

Města v tomto ohledu skutečně nemají na výši emisních limitů jakýkoliv vliv, zatímco kraje disponují možností vydat povolení provozu dle § 11 odst. 2 písm. d zákona o ochraně ovzduší a stanovit tak výši limitů nejen pro průmyslové podniky. Tomáš Macura má tedy pravdu.