Demagog.cz

Martin Konvička
Martin Konvička
Samozřejmě, že není, ale vy jste tady mluvila o Listině základních práv a svobod, citovala jste z ní, mám pocit, že to byl odstavec, paragraf 16 a ten paragraf 16 má 4 písmena, že jo, a to písmeno, mám pocit d nebo e, to byste mi mohla poradit, jestli to tam máte, říká, že výkon nebo že ta svoboda vyznání může být omezena nebo výkon náboženských práv může být omezen, pokud je to zapotřebí z důvodu bezpečnosti, pořádku, práv a svobod druhých. To práv a svobod druhých je tam prostě strašně důležité, protože od islámu nelze odejít. Hyde Park ČT24, 28. ledna 2015

Tento výrok byl ověřen jako zavádějící

Odůvodnění

Na základě judikátů Ústavního soudu hodnotíme výrok jako zavádějící, podle této instituce je vnitřní svoboda vyznání nedotknutelná.

Listina základních práv a svobod v článku 16, jenž se věnuje náboženským svobodám, v odstavci 4 skutečně říká: "Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých".

Avšak svoboda vyznání, o níž Martin Konvička také mluví, je zakotvena v článku 15 Listiny. Svoboda náboženství se dělí na dvě složky – forum internum, které je obsažené v čl. 15 Listiny a jedná se o samotnou svobodu vyznání, o vnitřní přesvědčení, a na forum externum, tedy projevování svého náboženství navenek (čl. 16 Listiny). Ústavní soud k tomu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 říká, že do vnitřní samotné svobody víry "není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat".V dalším z nálezů (sp. zn. Pl. ÚS 18/98) dodává: "Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektovánívnitřníhorozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. (...) Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila“.

Do svobody projevu svého vyznání zasaženo být může, jak plyne také ze samotného čl. 16 Ústavy, avšak dle Ústavního soudu "omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR a Listinou, zejména zákaz diskriminace".

Náboženská práva jsou obsažená také v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, přičemž Evropský soud pro lidská práva využívá při zkoumání možnosti omezení tzv. trojstupňovou analýzu. K omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti. Tyto podmínky musí být splněny zároveň. Legitimními cíli se rozumí: veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Právní expert Jan Čapek mimo to v komentáři k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv poznamenává: "Lidé, kteří se rozhodnou realizovat svou náboženskou svobodu, však nemohou rozumně očekávat, že budou chráněni před veškerou kritikou. Musí tolerovat a akceptovat, že jiní lidé budou odmítat jejich víru, popř. že budou propagovat doktríny nepřátelské jejich víře. Avšak způsob, jakým jsou náboženské doktríny podrobovány kritice, je problémem, který může založit odpovědnost státu, pokud jde o zajištění pokojného práva garantovaného článkem 9 Úmluvy"(ČAPEK, J. Evropská úmluva o ochraně lidských práv I. část – Úmluva. Komentář. Linde Praha a.s., 2010, s. 419).

Co se týká toho, že od islámu nelze odejít, tento bod není úplně jednoznačný. Výklady islámského práva šaría se sice liší, převážně je ale konverze muslimů k jinému náboženství považována za odpadlictví a je trestána.

"Uznáváme-li svobodu náboženství, kterou je třeba respektovat, tak musíme uznat, že existuje příkaz o trestu smrti za odpadnutí od islámu, který dal ten imaginární bůh, a který my chceme podřídit světským zákonům a společenské dohodě,"říká orientalista a honorární konzul Súdánu Petr Pelikán. Dodává ale, že většina států se tomu v praxi snaží vyhnout.

Právník Jan Potměšil ve svojí publikaci Šaría – úvod do islámského práva píše: "Konverze, resp. odpadlictví od islámu, je hříchem, trestným činem, sankcionovaným smrtí (žena ale není na rozdíl od muže popravena, ale opakovaně nucena k návratu k pravé víře, dokud se nepodvolí)".

Potměšil také uvádí případ "egyptského profesora literatury Nasra Ḥāmida Abū Zajda, jenž hájil možnost vykládat Korán s ohledem na historickou podmíněnost textu. Skupinou konzervativních právníků byl obviněn z odpadlictví od islámu a na soudu bylo mj. žádáno rozvedení jeho manželství, neboť je nepřípustné, aby muslimka žila s bezvěrcem".

Známý je také případ spisovatele Salmana Rushdieho. Tento případ je ale trochu odlišný, Rushdie se narodil v Indii, žije ve Velké Británii a k islámu se nehlásí. Jeho kniha Satanské verše obsahuje několik pasáží, které byly pokládány za urážku islámu a ajatolláh Chomejní vyhlásil tzv. fatwu, tj. prakticky trest smrti, na něj a na další osoby, které pracovaly na vydání knihy.