Macron je prezident v takovém poloprezidentském systému, kdy pokud není v procesu kohabitace, to znamená, že ten prezident je z jiného uskupení jak ta vláda, tak si ten prezident v zásadě řídí i tu vládu. Přestože ne jako úplně v Americe.
Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.
Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.
Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.
Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.
Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.
Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.
Seznam Zprávy před volbami uspořádal několik duelů mezi jednotlivými prezidentskými kandidáty. Ti si kladli otázky mezi sebou, tudíž témata rozhovoru nastavovali oba pánové. V tomto duelu tak byla padla řeč o migraci nebo o min...