Demagog.cz

Duel Seznamu II

Seznam Zprávy před volbami uspořádal několik duelů mezi jednotlivými prezidentskými kandidáty. Ti si kladli otázky mezi sebou, tudíž témata rozhovoru nastavovali oba pánové. V tomto duelu tak byla padla řeč o migraci nebo o minulých krocích obou pánů ve veřejném prostoru.

Ověřili jsme
Výzva: Prezidentský souboj ze dne 8. prosince 2017 (moderátor Renata Kalenská, záznam)

18 ověřených výroků

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

... je to věc, která je aktuální, která dnes se projednává na evropské půdě a ta materie se jmenuje Dublin IV. Poté, co Německo porušilo Dublinskou smlouvu a otevřelo své hranice, tak se tato norma rekodifikuje.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Vy (k Hilšerovi, pozn. Demagog.cz) jste se v minulosti vyjádřil mnohokrát, že jste pro pomoc státům Evropské unie, které jsou zasaženy tou uprchlickou krizí.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Marek Hilšer

Marek Hilšer

Ten poslední summit v podstatě kvóty ruší, protože zavádí systém nikoli toho většinového rozhodování, ale rozhodování jednomyslného.

Návrh nového nařízení upravující řízení o žádosti o mezinárodní ochranu obsahuje systém kvót, vzhledem k dohodě členských států z října 2017 se však pro přijetí nařízení bude vyžadovat jednomyslnost. Česká republika tím pádem bude mít vůči přijetí systému kvót právo veta. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Marek Hilšer se ve výroku vyjadřuje k tzv. Dublinskému systému, jehož účelem je sjednotit a zefektivnit mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. V důsledku nefunkčnosti systému byla v roce 2015 Radou Evropské unie přijata dvě rozhodnutí o přemístění celkem 160 000 osob žádajících o mezinárodní ochranu.

Dublinský systém je v současnosti upraven v řadě nařízení a směrnic, základním předpisem je pak nařízení označované jako Dublin III. Z důvodu jeho nefunkčnosti předložila Rada v květnu 2016 návrh nového nařízení, Dublin IV. Toto nařízení právě prochází unijním legislativním procesem.

Mezi hlavní změny projednávaného návrhu (bod č. 5 důvodové zprávy) patří vytvoření jednotného automatizovaného systému, podle kterého by byli žadatelé o azyl přerozdělováni do jednotlivých členských států na základě stanovených kritérií (HDP, velikost státu, počet žadatelů...). Tento systém by se aktivoval pouze tehdy, pokud by počet žadatelů o azyl překročil stanovený limit. Státy pak mají možnost systém maximálně na 12 měsíců opustit, přičemž jsou povinny zaplatit 250 000 eur za každého jim příslušejícího žadatele.

Z popisu systému je očividné, že se jedná o mechanismus kvót, který předchozí nařízení neobsahovalo, proto také musela Rada přijmout výše zmíněná rozhodnutí o relokaci. Systém kvót tak návrh nařízení neruší, pouze upravuje podmínky pro jeho uplatnění.

Výsledky posledního summitu Evropské rady (v době rozhovoru myšleno toho z 19. října) však přinesly podstatnou změnu. Namísto kvalifikované většiny, která se podle unijních smluv k přijetí nařízení v Radě vyžaduje (čímž by mohla být Česká republika přehlasována), se zástupci členských států dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude třeba souhlasu všech členských států.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Já vás musím zklamat. Ten Dublin IV se naopak vlamuje do toho jednomyslného rozhodování. Cestou pomocí pasarele a článku 48 Smlouvy zavádí právě naopak ty relokace, které jsou riskantní tím, že ty bezpečnostní prověrky, které bychom normálně prováděli my, provádět nebudeme.

Unijní smlouvy k přijetí nařízení Dublin IV vyžadují souhlas kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslnost. Zástupci členských států se však na summitu v Estonsku dohodli na přijetí nařízení jednomyslným souhlasem. To nicméně nic nemění na hodnocení výroku jako nepravdivého, neboť k užití pasarely v tomto případě vůbec nedochází a nařízení Dublin IV se do jednomyslného rozhodnutí nijak neprolamuje, protože se podle unijních smluv vyžaduje k přijetí souhlas kvalifikované většiny.

Pojmem pasarela je míněna možnost změny způsobu (odstavec 7) hlasování v Radě, a to z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou. V případě kvalifikované většiny pak může být členský stát i přes svůj nesouhlas přehlasován, tak jak se to stalo mj. České republice v případě hlasování o přijetí rozhodnutí o kvótách. Užití pasarel je však podmíněno oznámením vnitrostátním parlamentům, které mohou do šesti měsíců od oznámení vyslovit svůj nesouhlas. Pokud jej vysloví, ke změně způsobu hlasování nedojde.

Jako Dublin IV se pak označuje návrh nařízení pozměňující stávající podobu Dublinského systému. Tento systém upravuje mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Mezi hlavní změny projednávaného návrhu (bod č. 5 důvodové zprávy) patří vytvoření jednotného automatizovaného systému, podle kterého by byli žadatelé o azyl přerozdělováni do jednotlivých členských států na základě stanovených kritérií (HDP, velikost státu, počet žadatelů...).

Z popisu návrhu je očividné, že by přinesl nový mechanismus kvót, neboli relokací. Oproti předchozím jednorázovým rozhodnutím Rady o přemístění celkem 160 000 osob žádajících o mezinárodní ochranu se však liší ve své obecnosti – zavádí tak obecný relokační mechanismus, nikoliv konkrétní relokace tzv. na jedno použití.

Co se týče procedury pro schvalování, unijní smlouvy (odstavec 2 písmeno e)) stanovují jako podmínku přijetí v Radě souhlas kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslnost. Tím pádem nedává využití pasarely smysl, neboť je jejím účelem právě změna hlasování z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu.

Výsledky posledního summitu Evropské rady (v době rozhovoru myšleno toho z 19. října) však přinesly podstatnou změnu procedury přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude třeba souhlasu všech členských států. To nicméně na hodnocení výroku nic nemění, neboť k užití pasarely v tomto případě vůbec nedochází a nařízení Dublin IV se do jednomyslného rozhodnutí nijak neprolamuje, protože se podle unijních smluv vyžaduje k přijetí souhlas kvalifikované většiny.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Co se týká Marka Dalíka, on mě opravdu v roce 2006, když jsem šel do vlády, opustil v tom smyslu, že už jsme spolu nepracovali. On si dělal svůj byznys.

Zprávy z médií z minulých let vyvracejí tezi, že by Topolánek od roku 2006 vůbec nespolupracoval s Markem Dalíkem. Z textu níže vyplývá, že ke spolupráci obou mužů došlo po roce 2006 minimálně ve dvou případech.

V roce 2014 řekl Topolánek u soudu v Kauze pandury na Dalíkovu adresu, že do roku 2006 pro něj byl nepostradatelný, protože ho připravoval na debaty v médiích a psal mu projevy.

V téže výpovědi u soudu Topolánek ovšem také řekl, že jeho služeb využíval i jako premiér. Dalík Topolánka například zastupoval na schůzkách, kam premiér nesmí.

Konkrétně Topolánek uvedl:

Byl to klíčový člověk, jehož služeb jsem využíval i jako premiér. Jeho služby nebyly nijak institucionalizovány.

Jednou z takových schůzek byla schůzka se zástupci společnosti STEYR v roce 2007, jejímž prostřednictvím pořídila Česká republika pandury. Z toho vyplývá, že určitá spolupráce mezi oběma muži pokračovala i po roce 2006.

Jistá je také spolupráce Topolánka s Dalíkem z roku 2009. Tehdy měl Dalík na Topolánkovo přání a jeho jménem žádat redaktora České televize Dalibora Bártka, aby nezveřejňoval reportáž o policejním vyšetřování poslance Petra Wolfa.

To po odvysílané reportáži přiznal i Topolánek, když uvedl:

Požádal jsem Marka Dalíka, aby pomohl Wolfovi v té štvanici, aby mu pomohl s určitým mediálním tlakem a pomohl mu na tu situaci reagovat.

Wolf již v roce 2008 vystoupil z poslaneckého klubu ČSSD a poté i ze strany. Následně svým hlasem v Poslanecké sněmovně podporoval některé návrhy Topolánkovy vlády. Wolf podpořil svým hlasem Topolánkovu vládu také v březnu 2009, přesto však byla této vládě vyslovena nedůvěra.

Ke spolupráci s Topolánkem se vyjádřil také Marek Dalík, a to v rozhovoru pro server Neovlivní.cz ze dne 4. 1. 2017. Na otázku redaktorky Sabiny Slonkové, proč Dalík nepřestal s Topolánkem spolupracovat poté, co se stal premiérem, Dalík uvedl: „Nedokázal jsem odejít. Mockrát jsem chtěl.“

Marek Hilšer

Marek Hilšer

Podobnost mezi vámi (k Topolánkovi, pozn. Demagog.cz) a Milošem Zemanem vidím např. v tom, že Miloš Zeman byl také bývalý premiér, který odešel z politiky za neslavných okolností a vrátil se po 10 letech nebo do kolika do politiky.

Vzhledem k tomu, že oba jmenovaní se z politiky stáhli poté, co je „potopila“ vlastní strana (Zemana nevolila část poslanců v prezidentské volbě, Topolánka před volbami odvolalo širší vedení ODS), a také k faktu, že i uvedený časový rozestup zhruba odpovídá, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Miloš Zeman coby předseda ČSSD v letech 1993–2001 zastával od roku 1998 do roku 2002 pozici předsedy vlády. Jednalo se o menšinovou vládu, jejíž existence byla ze strany tehdejší opoziční ODS umožněna na základě tzv. opoziční smlouvy.

Svůj odchod z politiky ohlásil Miloš Zeman po neúspěšné druhé volbě prezidenta České republiky konané dne 24. ledna 2003. Tehdy jej nevolila část poslanců ČSSD. Konkrétní jména není možné uvést, protože šlo o volbu tajnou. K dané věci se vrátil ve svém textu tehdejší předseda ČSSD Špidla.

Z politického prostoru se Zeman vytratil na sedm let a vrátil se v roce 2010 jako předseda politické strany SPO (Strana práv občanů) vzniklé v předcházejícím roce. V listopadu roku 2010 byl zvolen jejím čestným předsedou poté, co z funkce řádného předsedy rezignoval po neúspěchu strany (zisk 4,33 %, 0 mandátů) v parlamentních volbách v roce 2010. Dne 26. června 2012 pak Miloš Zeman oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta republiky, když překročil potřebnou hranici zisku 50 tisíc podpisů od občanů. Od té doby je aktivním politikem na pozici hlavy státu a v současné době usiluje o znovuzvolení v prezidentské volbě v roce 2018.

Mirek Topolánek byl v letech 2002–2010 předsedou ODS. Stejně jako Miloš Zeman i Topolánek vykonával funkci předsedy vlády – od roku 2006, kdy důvěru získal až na druhý pokus díky opuštění hlasovacího sálu dvěma poslanci z ČSSD, do roku 2009, kdy byla vládě vyslovena nedůvěra.

Topolánek dále jako předseda vedl ODS, vyhrál s ní evropské volby a chystal ji na volby do Poslanecké sněmovny. Nicméně jej několik měsíců před jejich konáním ODS odvolala ze svého čela. Okolnostmi konce Topolánkovy kariéry jsme se zabývali v samostatném výroku.

Až pár dní před nutností podat oficiální prezidentskou kandidaturu na ministerstvo vnitra Topolánek oznámil, že vyjednává svou podporu u senátorů.

Marek Hilšer

Marek Hilšer

Občas do veřejného prostoru vypustíte nějaké sprosté slovo, jako třeba naposled při té plzeňské debatě.

Mirek Topolánek během svého účinkování na veřejnosti skutečně několikrát použil vulgarismy.

V plzeňské debatě, kterou Hilšer zmiňuje, řekl Mirek Topolánek „... já o té Ukrajině vím hovno“. Ihned se za toto slovo ovšem omluvil, uvedl, že je velmi unaven a chce se mu na toaletu. Výše uvedený výraz nahradil následně slovem „hodně“, což zjevně v kontextu vyřčených slov chtěl říct.

Ve funkci premiéra počastoval redaktory TV Prima slovy: „Běžte do prdele.“

Předtím (v březnu 2005) na jevišti pražského divadla Archa označil euroústavu za „shit s vysvětlením doslovného českého překladu.

Jiné vulgarismy použil Topolánek v krátkém neoficiálním rozhovoru s Jiřím Čunkem, když se jej ptal, zda viděl Nedělní partii, ve které vystoupil právě Mirek Topolánek proti Jiřímu Paroubkovi. Čunkovi před zahájením tiskové konference (ovšem před kamerami a novináři) v žertu řekl: „Jsi kretén, vole.“

Další Topolánkovy výroky ve svém článku z roku 2010 publikovalo zpravodajské periodikum Deník.cz.

Na svém Twitteru pak Topolánek poslal „do pr..le“ Českou televizi. Tweet zde uvádíme pouze pro ilustraci, Topolánek jej použil až po uskutečněné debatě, ve které mu toto Hilšer vytknul. Na hodnocení nemá tato věc vliv.

Zdroj: Twitter Mirka Topolánka

Marek Hilšer

Marek Hilšer

Vidím, že chodíte na narozeniny stejného muže, pana Nejedlého.

Stejným mužem myslí Hilšer ve výroku Martina Nejedlého, na jehož oslavu narozenin přišli Mirek Topolánek i Miloš Zeman. Právě o podobnostech mezi Topolánkem a Zemanem Marek Hilšer hovoří.

Je pravda, že Mirek Topolánek se dne 24. června 2016 zúčastnil oslavy narozenin Martina Nejedlého, který si k soukromé oslavě pronajal část venkovních prostor Pražského hradu. Dokládá to např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně názorů s jedním z přihlížejících/protestujících.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Sprostá slova nepoužívám, to musím říct, že v té debatě (reakce na výrok Hilšera, pozn. Demagog.cz), o které mluvíte, jsem byl opravdu unavený a ani jsem ho nedořekl, to slovo.

Mirek Topolánek během svého účinkování na veřejnosti skutečně několikrát použil vulgarismy.

V plzeňské debatě, kterou Hilšer zmiňuje, řekl Mirek Topolánek „...já o té Ukrajině vím hovno“. Ihned se za toto slovo ovšem omluvil, uvedl, že je velmi unaven a chce se mu na toaletu. Výše uvedený výraz nahradil následně slovem „hodně“, což zjevně v kontextu vyřčených slov chtěl říct.

Ve funkci premiéra počastoval redaktory TV Prima slovy: „Běžte do prdele.“

Předtím (v březnu 2005) na jevišti pražského divadla Archa označil euroústavu za „shit“ s vysvětlením doslovného českého překladu.

Jiné vulgarismy použil Topolánek v krátkém neoficiálním rozhovoru s Jiřím Čunkem, když se jej ptal, zda viděl Nedělní partii, ve které vystoupil právě Mirek Topolánek proti Jiřímu Paroubkovi. Čunkovi před zahájením tiskové konference (ovšem před kamerami a novináři) v žertu řekl: „Jsi kretén, vole.“

Další Topolánkovy výroky ve svém článku z roku 2010 publikovalo zpravodajské periodikum Deník.cz.

Na svém Twitteru pak Topolánek poslal „do pr..le“ Českou televizi. Tweet zde uvádíme pouze pro ilustraci, Topolánek jej použil až po uskutečněné debatě, ve které mu toto Hilšer vytknul. Na hodnocení nemá tato věc vliv.

Zdroj: Twitter Mirka Topolánka

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Já znám Martina Nejedlého z volejbalu. Pozve vás někdo na narozeniny, tak přijdete.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný z toho důvodu, že z veřejných zdrojů není možné ověřit, zda Mirek Topolánek zná Martina Nejedlého z volejbalu. Na svém webu k prezidentské kandidatuře Mirek Topolánek sice uvádí, že si Martina Nejedlého pamatuje jako skvělého volejbalistu a že se potkali u Miloše Zemana na Vysočině – nejedná se však o veřejný zdroj, ale pouze o soukromé tvrzení Mirka Topolánka.

Je pravdou, že Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 1989/90. Sám Topolánek o volejbale veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke Dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

To rozhodnutí by mělo být kontrasignované (pokud by se hypoteticky prezident rozhodl nechat sestřelit letadlo ovládané teroristy mířící na historické centrum Prahy, pozn. Demagog.cz)...

Marek Hilšer v rámci Duelu Seznamu.cz dostal od Mirka Topolánka otázku, jak by se zachoval, kdyby na centrum Prahy letělo lidmi plně obsazené letadlo ovládané teroristy a bylo by zřejmé, že teroristé plánují letadlem zasáhnout vysoce obydlenou oblast. Marek Hilšer reagoval tak, že by konzultoval situaci s armádou a pokud by to bylo nutné, letadlo sestřelil.

Mirek Topolánek poznamenal, že ač se jedná o rozhodnutí kontrasignované, váha rozhodnutí by nakonec ležela na prezidentovi. Abychom zjistili, zda se skutečně jedná o kontrasignované rozhodnutí, musíme nahlédnout do Ústavy.

Všechna rozhodnutí prezidenta, která vyžadují kontrasignaci, jsou uvedena ve Čl. 63 Ústavy, a dle tohoto článku prezident republiky „je vrchním velitelem ozbrojených sil.“

Avšak pro uvedenou situaci existuje postup daný Usnesením vlády ČR ze dne 10. října 2001, č. 1044 k materiálu Použití vojenských prostředků k zamezení zneužití civilního letadla jako nástroje teroristického útoku.

Obecný postup při vychýlení podezřelého letadla z trasy je stanovený tak, že nejprve vystartují stíhací letouny Armády České republiky a pokusí se letoun identifikovat a navázat s ním spojení. Pokud nereaguje, pokusí se ho přinutit k přistání. Poslední a krajní variantou by bylo rozhodnutí „národní autority“ NGA o použití zbraní. Touto národní autoritou je však ministr obrany (.doc), nikoliv prezident republiky.

Rozhodnutí by neleželo na prezidentovi a tudíž se nelze bavit o kontrasignaci. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Mám obavu, že v té situaci, která je u nás, kdy má každý strach cokoli podepsat, rozhodnout, vystavuje se nejrůznějším nátlakům, do politiky speciálně komunální a regionální už nikdo moc chodit nechce.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Macron je prezident v takovém poloprezidentském systému, kdy pokud není v procesu kohabitace, to znamená, že ten prezident je z jiného uskupení jak ta vláda, tak si ten prezident v zásadě řídí i tu vládu. Přestože ne jako úplně v Americe.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

To, že to nebyla privatizace (Topolánek mluví o neuskutečněné transformaci fakultních nemocnic v roce 2008, pozn. Demagog.cz), to, že ta třetina a blokační minorita byla v rukou té školy a dvě třetiny v rukou toho veřejného zdravotnictví.

Výrok je neověřitelný, protože interpretace, zda obsah návrhu zákona Topolánkovy vlády měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila. Z našeho pohledu tedy nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se postavily kromě tehdejší opozice zejména i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“

Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Topolánek mluví. On sám ji jako privatizaci neoznačuje.

Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu však nedošlo. Proti záměru ministra Julínka, respektive vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (tedy ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Marek Hilšer

Marek Hilšer

Já si pamatuju, jak to bylo šito horkou jehlou. Jak ten zákon (o univerzitních nemocnicích v roce 2008, pozn. Demagog.cz) se chtěl schválit vlastně během tří měsíců tak, aby se k tomu nikdo nemohl vyjádřit.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože s ministerstvem zdravotnictví (MZ) jednaly univerzity a zástupci studentů (včetně Hilšera samotného, na což sám opakovaně poukazuje), zákon měl projít připomínkovým řízením a v rámci projednávání v Poslanecké sněmovně by byl projednáván ve třech čteních a na příslušných výborech. Není tedy pravdou, že by zákon byl koncipován tak, aby se k němu nikdo nemohl vyjádřit.

V letech 2007 a 2008 došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Vůči návrhu se vymezily kromě tehdejší opozice i Karlova univerzita, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) a Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Dále se proti postavila také Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Rektor UK Václav Hampl shrnul, proč není návrh ministerstva zdravotnictví vhodný a představil řešení, na kterém se univerzity shodly: „Naším návrhem je transformace fakultních nemocnic do podoby veřejnoprávních institucí, se kterými máme v České republice dlouholeté dobré zkušenosti. Takto existují už deset let veřejné vysoké školy, příkladem jsou také ústavy Akademie věd. Provedené rozbory jednoznačně ukazují, že tato forma je vhodnější a umožňuje zásadní problémy, jakož i vhodnou dělbu kompetencí mezi státem a univerzitou, vyřešit.

Návrh věcného záměru zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních zdravotnických pracovištích schválila vláda na svém jednání 9. dubna 2008. Zároveň pověřila ministra zdravotnictví jeho zpracováním a předložením návrhu zákona vládě, a to do 31. května 2008. Termín připomínek byl stanoven na 26. listopadu 2007 – 17. prosince 2007 i přesto, že rektoři výše zmíněných vysokých škol žádali ministra zdravotnictví, aby dokument v daném stavu k připomínkám nerozesílal.

Ke konci května 2008 vyslovila Vědecká rada UK ve svém usnesení politování nad pokračující přípravou návrhu zákonu i přes argumenty univerzit. Po červnovém setkání s představiteli MZ zástupci univerzit konstatovali, že nebyly projednány všechny konkrétní připomínky a upozornili, že navzdory tvrzení MZ proběhlé jednání není možné charakterizovat tak, že došlo ke shodě.

Návrh zákona v návaznosti na tento odpor nebyl projednáván ve Sněmovně. Po nátlaku univerzit i koaličního partnera v červnu premiér Topolánek oznámil, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští.

Z logiky legislativního procesu pak platí, že zákon po zaslání do Poslanecké sněmovny je projednáván ve třech čteních. Ve druhém čtení je zákon projednán v příslušných výborech (v tomto případě primárně ve zdravotnickém výboru, popř. výboru pro vzdělání) a jsou k němu načítány pozměňovací návrhy. To je možné obejít a zákon schválit hned v prvním čtení, ovšem pokud se proti tomu postaví alespoň dva poslanecké kluby, není možné tento postup (§ 90 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) aplikovat. Vzhledem k tomu, že proti návrhu vystupovali koaliční lidovci i opoziční sociální demokraté, je nepochybné, že by neprojednání ve výborech jen těžko připustili.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

Vám nevadí, že 25 % lidí odchází po ukončení lékařské fakulty přímo do zahraničí? Není to z důvodu peněz, ale proto, že je absolutně nezvládnuté postgraduální studium a jejich další kariérní růst.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Topolánek popisuje korektně podíl odcházejících osob, důvody, proč tak činí, jsou složitější a jedním z hlavních stále zůstává výše mezd.

Každoroční průzkumy, které provádí nezisková organizace HealthCare Institute ve spolupráci s lékařskými fakultami a jejich studenty, uvádějí, že čeští studenti posledních ročníků lékařských fakult, kteří chtějí vycestovat za prací do zahraničí, tvoří 27 %. Nejčastěji citovaným důvodem pro práci v zahraničí však i nadále zůstává otázka platů. ČTK v roce 2016 informovala, že do zahraničí odchází zhruba pětina lékařů-absolventů.

Průzkum HealthCare Institute „Barometr mezi mediky“ za rok 2016 pracuje s odpověďmi studentů 4., 5. a 6. ročníků osmi lékařských fakult v ČR. Výsledky Barometru se s tvrzením Topolánka rozcházejí v motivaci absolventů pro práci v zahraničí.

Plat sice nehraje roli v případě jejich snah o nalezení praxe v rámci ČR, ale je nejčastěji citovaným důvodem pro odchod za prací do zahraničí. Jednoznačné podmínky pro předatestační/specializační přípravu jsou nejčastěji uváděným důvodem výběru práce v rámci ČR, následované vyhovujícím pracovním kolektivem. V případě klíčových motivací pro vycestování za prací do zahraničí hraje plat nejvýraznější roli. Druhou nejčastěji jmenovanou motivací pro práci v zahraničí je získaní zkušeností ze zahraničí, následované možností studia cizího jazyka (.pdf, str. 13).

Absolventi, kteří po dokončení studia plánují pracovat v zahraničí, rovněž uvádějí preferovanou délku svého zahraničního pobytu. 42 % z nich se plánuje do ČR vrátit během 2–5 let, 30 % z nich plánuje v zahraničí pracovat déle než 11 let a 27 % považuje za ideální délku práce v zahraničí rozpětí 6–10 let (.pdf, str. 12). Odliv absolventů lékařských fakult do zahraničí tak může mít pozitivní vliv pro rozvoj českého zdravotnictví v momentě jejich návratu, který plánuje většina dotázaných.

Za hlavní důvody pro odmítnutí zaměstnání budoucí absolventi uvádějí nevyhovující podmínky pro předatestační přípravu, následované absencí možnosti kariérního nebo platového postupu a prací neodpovídající vzdělání a studijnímu oboru (.pdf, str. 14). Možnost kariérního růstu je tedy jedním ze základních předpokladů výběru zaměstnaní, avšak nemožno ji chápat jako klíčovou motivaci absolventů pro odchod do zahraničí.

Topolánek také uvádí nedostatečnou úroveň postgraduálního studia jako zásadní důvod pro odchod absolventu do zahraničí. Toto tvrzení průzkum rovněž nepotvrzuje. Současný stav doktorského studia podrobně shrnuje zpráva Doktorské studium v ČR: Shrnutí statistik, analýz a strategických dokumentů, které zmiňují doktorské studium, vypracovaná Českou asociací doktorandek a doktorandů, z.s. I když současný stav doktorského studia v ČR nemožno na základě této zprávy považovat za ideální, mezi dotázanými studenty se neprojevil jako rozhodující faktor pro odchod za prací do zahraničí.

Mirek Topolánek

Mirek Topolánek

My dnes máme větší počet lékařů, než je počet v OECD, nemáme sestry a nemáme postgraduální studium. Vy jste tehdy těmi útoky, když jste zpochybňoval reformu jako takovou a ona se nakonec zastavila. Ten zákon ani nešel do Parlamentu.

Topolánek popisuje korektně počet lékařů i sester v České republice. Hilšer vystupoval proti části reformy Topolánkovy vlády (konkrétně proti zákonu o univerzitních nemocnicích), nebyl proti reformě jako takové. Odpor proti této legislativě byl navíc obecnější.

ČR má v rámci průměru OECD skutečně vyšší počet lékařů, v rámci žebříčku jednotlivých zemí zastává 9. místo. Počet sester je v ČR lehce pod průměrem OECD a ČR se umisťuje na 15. místě.

„Útokem“ Hilšera je míněna jeho angažovanost ve studentské iniciativě pražských lékařských fakult, která uspořádala protest proti návrhu zákona Topolánkovy vlády o univerzitních nemocnicích. Tyto „útoky“ Hilšera však nelze považovat za rozhodující, protože zákon vzbudil silnou nevůli v řadách opozice, univerzit a především tehdejšího koaličního partnera KDU-ČSL ještě před konáním samotného protestu.

Pokud pracujeme s nejaktuálnějšími daty dostupnými na serveru OECD, počet lékařů na 1000 obyvatel je v rámci ČR na úrovni 3,7. V rámci časového rozpětí let 2012–2016 jsou v rámci stránek OECD dostupné data pro 32 z celkem 35 zemí OECD. Na základě těchto dat činí průměrný počet doktorů na 1000 obyvatel v rámci zemí OECD 3,29 doktora. Údaj ČR z roku 2013 udává hodnotu 3,7 doktora na 1000 obyvatel.

Co se týče počtu sester, průměr OECD v rámci 34 zemí s dostupnými daty dosahuje hodnotu 9,29 sester na 1000 obyvatel. ČR je v tomto řebříčku o něco níže, tedy na 15. místě s osmi sestrami na 1000 obyvatel.

Z celkového počtu 9 354 doktorandů tvoří podle statistik MŠMT 1 607 studenti lékařských fakult. To však nevylučuje potřebu dalšího rozvoje doktorského studia v rámci ČR.

Útoky, které Topolánek Hilšerovi připisuje, se vztahují k návrhu zákona o univerzitních nemocnicích, který v letech 2007–2008 prosazovala Topolánkova vláda. Faktickým obsahem zákona se podrobně zaobírá již ověřený výrok na našich stránkách.

Co se týče konkrétní podoby Hilšerových útoků, Hilšer se jako tehdejší student lékařské fakulty stal mluvčím studentského spolku, který sdružoval studenty pražských lékařských fakult. Ti zorganizovali protest proti návrhu zákona Topolánkovy vlády.

Zákon se však potýkal s nevůli všech zainteresovaných aktérů od jeho samého začátku. Hilšnerova účast na protestu nic nezměnila na tom, že jak opozice, tak univerzity a koaliční partner KDU-ČSL, byli proti. Další podrobnosti k Hilšerově angažovanosti v případě návrhu zákona o univerzitních nemocnicích jsou rovněž k dispozici v rámci ověřeného výroku.

Marek Hilšer

Marek Hilšer

My jsme tehdy nezpochybňovali reformu jako takovou, my jsme zpochybňovali ten jeden krok.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož Marek Hilšer a celá akademická obec skutečně v roce 2008 bojovali proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za Topolánkovy vlády, která měla mít za následek převod univerzitních nemocnic na akciové společnosti. Ten byl pouze jednou z částí připravované reformy zdravotnictví tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (ODS). Proti reformě zdravotnictví jako takové nebojovali. Po nátlaku zejména akademické obce vláda ustoupila ze svého záměru převést univerzitní nemocnice na akciové společnosti.

Návrh zákona o univerzitních nemocnicích byl připravován s celkovou reformou zdravotnictví v letech 2007 a 2008.

Návrh zákona se sešel se značnou kritikou zejména z řad univerzit, České lékařské komory i koaličních partnerů tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Marek Hilšer, coby tehdejší mluvčí vzniklé studentské iniciativy, byl jedním z hlavních kritiků. Nutnost změn stavu zdravotnictví v té době ovšem připouštěly i univerzity a akademická obec, jak vyplývá z tiskové zprávy studentské iniciativy.

Studentská iniciativa v tiskové zprávě uvedla, že požaduje, aby vláda České republiky okamžitě zastavila legislativní kroky vedoucí k transformaci fakultních nemocnic na akciové společnosti s minoritním podílem univerzit. Přestože současný stav je také nevyhovující a žádá změnu, návrh zákona o univerzitních nemocnicích, tak jak jej připravilo ministerstvo zdravotnictví, nedává univerzitám, respektive fakultám, reálný a dostatečný vliv na dění v nemocnicích.

Proti přeměně fakultních nemocnic na akciové společnosti výrazně bojovala i samotná Univerzita Karlova, která hrozila ukončením výuky na pěti Lékařských fakultách a jedné Fakultě farmaceutické v Praze, Plzni a Hradci Králové. Návrh zákona kritizoval v České televizi (20. minuta) i přímo Marek Hilšer

Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády. Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.

Univerzity a Marek Hilšer tak kritizovali opravdu jen návrh zákona o univerzitních nemocnicích, celkovou reformu zdravotnictví nikoliv. Proto tento výrok hodnotíme jako pravdivý.