Počátkem devadesátých let, kdy došlo ke zrušení Varšavské smlouvy, tak bylo deklarováno, že dojde i ke zrušení nebo utlumení společnosti Severoatlantické aliance, dočkali jsme se pravého opaku.
Nikdy v devadesátých letech 20. století nebylo oficiálně projednáváno či deklarováno ukončení či omezení fungování NATO.
Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.
Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.
Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).
V rozhovoru pro Český rozhlas pohovořil komunistický poslanec Stanislav Grospič o církevních restitucích. Krátce komentoval i postoj k NATO.