Stanislav Grospič

Poslanec a místopředseda KSČM Stanislav Grospič mluvil (video, čas 41:00) o změnách hranic senátních obvodů. Těch je v České republice 81. Za každý obvod je do horní komory Parlamentu ČR zvolen jeden senátor na šest let, přičemž každé dva roky se ve volbách obmění jedna třetina zákonodárců.

Samotné obvody se mohou měnit vždy na začátku volebního roku, a to ze dvou možných důvodů. Jednak se volební obvody pro volby do Senátu ČR mění na základě počtu obyvatel, obvody by jich měly mít zhruba stejný počet. V případě, že by se počet obyvatel změnil o více než patnáct procent oproti průměru, muselo by se novelou volebního zákona území obvodů o některé obce zmenšit nebo zvětšit. Druhou příčinou změny vymezení obvodů je změna příslušnosti obcí do okresů, na základě kterých jsou volební obvody často stanoveny.

Český statistický úřad uvádí (.pdf, str. 1–2) několik příkladů, kdy se v některých obcích volby z důvodu výše popsaných změn nekonaly v běžném šestiletém intervalu. Například právě ve Středočeském kraji došlo v roce 2008 k přesunu šestnácti obcí z obvodu Kolín do obvodu Benešov, což zapříčinilo, že obyvatelé těchto obcí volili v senátních volbách s desetiletým odstupem. Naopak ke zkrácení intervalu na čtyři roky došlo v sedmnácti obcích, jež byly přesunuty z obvodu Beroun do obvodu Příbram.

V oblasti Posázaví se měnily hranice volebních obvodů kupříkladu i v roce 2012, kdy z benešovského obvodu přešlo město Sázava do kutnohorského obvodu. V roce 2014 pak do obvodu se sídlem v Kutné Hoře přešla také Vlašim. Svého senátora tedy ve Vlašimi volili dvakrát v intervalu čtyř let: v roce 2012 v rámci benešovského obvodu a poté již v rámci obvodu kutnohorského v roce 2016.

Z veřejných zdrojů se nám bohužel nepodařilo dohledat, zda byl Stanislav Grospič členem nějaké komise Ministerstva vnitra. Kontaktovali jsme proto tiskové oddělení ministerstva vnitra, které uvedlo, že Odbor voleb řadu svých podnětů k legislativním úpravám volebního procesu komunikoval směrem k politickým stranám a politickým hnutím zastoupeným v Parlamentu ČR. „Tato komunikace měla formu osobních jednání se zástupci zmíněných politických subjektů nebo formu žádostí o vyjádření. Za politickou stranu KSČM se uvedených jednání bez nároku na odměnu zúčastňoval právě pan poslanec Stanislav Grospič, případně byl autorem požadovaných stanovisek,“ uvádí Adam Rözler z tiskového odboru Ministerstva vnitra.

S politiky Odbor voleb probíral „např. teze případné úpravy zákona o volbách do zastupitelstev obcí, reformu správy voleb (návrh zákona o správě voleb), nebo návrh zákona o zvláštních způsobech hlasování ve volbách 2020 (případně aktuálně pro volby 2021)“.

Závěrem doplňme, že při Ministerstvu vnitra funguje také Státní volební komise, která 

• koordinuje přípravu, organizaci, průběh a provedení voleb,
• vykonává dohled nad zabezpečením úkonů nezbytných pro organizačně technické provádění voleb,
• vydává povolení k přítomnosti dalších osob při sčítání hlasů okrskovou volební komisí,
• vyhlašuje a uveřejňuje celkové výsledky voleb do zastupitelstev obcí, krajů a do Evropského parlamentu.

Předsedou Státní volební komise je ministr vnitra, členy a náhradníky jmenuje svým usnesením vláda. Stanislav Grospič v současnosti není členem Státní volební komise.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Stanislav Grospič se podle vyjádření Ministerstva vnitra pouze účastnil jednání Odboru voleb se zástupci parlamentních stran, případně pro něj připravoval stanoviska. Nebyl členem žádné konkrétní komise.

Situace popsaná ve výroku se týká rakouských prezidentských voleb konaných v roce 2016. První kolo těchto voleb proběhlo 24. dubna 2016 a postoupili z něj dva kandidáti, Norbert Hofer a Alexander Van der Bellen. Druhé kolo proběhlo 22. května 2016 a zvítězil v něm Alexander Van der Bellen s 50,3 % hlasů. Vítězství bylo Van der Bellenovi připsáno až po přičtení korespondenčních hlasů, po sečtení hlasů odevzdaných ve volebních místnostech byl ve vedení Hofer.

Svobodná strana Rakouska (FPÖ), jejímž kandidátem byl právě Norbert Hofer, se poté rozhodla podat stížnost na průběh voleb k rakouskému ústavnímu soudu. Server iRozhlas.cz k tomu v roce 2016 uvedl: „Podle Svobodných byly některé hlasy sečteny dřív, než byl stanovený čas pro otevření obálek. Kromě toho měli obálky v některých případech otevírat lidé, kteří k tomu neměli oprávnění.“

Rakouský ústavní soud se stížností zabýval a 1. července 2016 rozhodl, že došlo k nesrovnalostem při sčítání korespondenčních hlasů. Zneplatnil proto výsledky druhého kola a nařídil jeho zopakování. Česká televize na základě rozsudku (.pdf) uvedla: 

„Předseda ústavního soudu Gerhart Holzinger ve zdůvodnění rozsudku uvedl, že neexistují žádné indicie o tom, že by členové volebních komisí s odevzdanými hlasy manipulovali. Podle něj je ale pro zpochybnění výsledků voleb postačující, že k takovým manipulacím kvůli chybám při otvírání obálek vůbec mohlo dojít. Chybný postup se podle něj týkal téměř 78 tisíc hlasů, což by vzhledem k těsnému rozdílu mezi kandidáty stačilo ke změně celkového výsledku.“

Na základě rozhodnutí ústavního soudu (.pdf) následně rakouská vláda stanovila termín konání nového druhého kola voleb na 2. října 2016. Ovšem i opakované druhé kolo voleb muselo být na začátku září 2016 odsunuto kvůli technickým problémům s obálkami určenými právě na korespondenční hlasy. Další volební termín byl stanoven na 4. prosince 2016. V tento den již skutečně došlo k řádnému zvolení nového rakouského prezidenta, jímž se stal Alexander Van der Bellen s 53,8 % hlasů.

Stanislav Grospič tedy správně uvádí, že z rozhodnutí ústavního soudu došlo k opakování voleb. Je však důležité upozornit na to, že se opakovalo jen druhé kolo hlasování, nikoliv volby celé. Vzhledem k této nepřesnosti hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Stanislav Grospič mluví o postoji KSČM k výsledné podobě návrhu novely volebního zákona, kterou Poslanecká sněmovna schválila 7. dubna 2021. Přijetí této novely bylo reakcí na nález Ústavního soudu, který části zákona zrušil pro porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících stran.

Před hlasováním o novele volebního zákona se Stanislav Grospič na tiskové konferenci KSČM vyjádřil (2. část, v čase 3:30), že některé pozměňovací návrhy jsou nad rámcem nálezu Ústavního soudu. KSČM proto požaduje, aby jako kompromis byl přijat návrh poslance Marka Bendy ohledně prvního skrutinia a pozměňovací návrh poslance Radka Vondráčka ohledně druhého skrutinia. Tento kompromisní návrh (.pdf) byl skutečně přijat. V hlasování, které proběhlo 7. dubna, KSČM tento návrh podpořila.

Senát návrh novely volebního zákona schválil 29. dubna, prezident jej podepsal 4. května a zákon byl odeslán k publikaci ve Sbírce zákonů 7. května 2021.

Předně uveďme, že na začátku února 2021 zrušil Ústavní soud část volebního zákona. Důvodem byla nerovnost volebních hlasů a šancí kandidujících subjektů, a to kvůli použití tzv. D'Hondtovy metody přepočtu hlasů na mandáty v kombinaci s nerovnoměrným rozdělením ČR na 14 různě velkých volebních krajů. Dále také došlo ke snížení hranice pro vstup koalic více stran do Sněmovny, konkrétně na 5 %. Jedná se tedy o stejný limit jako u jednotlivých politických stran.

Ministerstvo vnitra poté připravilo dvě varianty změny volebního zákona (.doc), které schválila vláda 22. února 2021. První varianta zachovávala počet i administrativní členění původních volebních obvodů, změna se týkala přepočtu získaných hlasů na mandáty. Celkový počet sněmovních křesel pro danou stranu by se v tomto případě počítal z jejích celorepublikových výsledků. Poté by se mandáty získané konkrétní stranou přepočítávaly do jednotlivých krajů Hareovou kvótou. Tedy mechanismem, kdy se počet platných hlasů pro stranu, která se dostala do Sněmovny, vydělí počtem rozdělovaných mandátů (čili 200). Tím se získá tzv. volební číslo. „Kolikrát se toto volební číslo vejde do celorepublikového zisku hlasů konkrétní politické strany, hnutí nebo koalice, tolik získá mandátů,“ vysvětluje Ministerstvo vnitra (.doc, str. 13).

Ve druhé variantě změny zákona ministerstvo navrhlo zrušit dosavadních 14 volební krajů a zavést pouze jeden – celou Českou republiku. Hlasy by se v této verzi na mandáty přepočítávaly tzv. Hagenbach-Bischoffovou kvótou. V jejím případě se volební číslo získává vydělením celkového počtu hlasů pro danou stranu „číslem odpovídajícím počtu volených poslanců zvýšeným o hodnotu 1, tedy číslem 201“.

Stanislav Grospič na schůzi Poslanecké sněmovny 4. března 2021 představil stanovisko KSČM, kde se mimo jiné přiklání k variantě 14 volebních obvodů a Hareově metodě přepočtu hlasů. Uvedl také, že „model jednoho volebního obvodu, tak jak ho například známe ze Slovenska, ale jak ho znala například i prvá Československá republika, se nikdy plně neosvědčil“.

Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou přijat 7. dubna 2021. Schválená verze (.pdf) vycházela z první varianty návrhu Ministerstva vnitra, byl v ní však zapracován pozměňovací návrh ústavně-právního výboru. Konečné znění novely tak sice zachovává 14 volebních krajů, výpočet pomocí Hareovy kvóty nicméně neobsahuje (.pdf, str. 2, § 50).

Před hlasováním o návrhu novely zákona na tiskové konferenci KSČM Stanislav Grospič uvedl (video, 2. část, čas 3:12): „Z našeho pohledu jsme viděli a vidíme jako nejlepší návrh, který byl předložen z pera ministerstva vnitra – varianta 1: zachování 14 volebních krajů. Vnímáme to, že v současné době je tento návrh v podstatě mrtvý.“ 

Přijatá novela volebního zákona vychází zejména z komplexního pozměňovacího návrhu Ústavně právního výboru. Z velké části (včetně přerozdělování mandátů v prvním skrutiniu) se na konečném znění podílel Marek Benda jakožto zpravodaj novely. Konečný způsob přerozdělování mandátů ve druhém skrutiniu je ovlivněn pozměňovacím návrhem Radka Vondráčka.

Předkladatelem novely volebního zákona bylo původně Ministerstvo vnitra. Návrh (.pdf) ministerstva počítal se 14 volebními kraji a hlasy se podle něj (.pdf, str. 13) měly přepočítávat dle tzv. Hareovy kvóty. Podle ní by byl celkový počet platných hlasů pro úspěšné strany vydělen číslem 200 a výsledek by posloužil k určení poslanců pro jednotlivé strany podle jejich zisku hlasů.

V prvním čtením byl návrh zákona přidělen k projednání Ústavně právnímu výboru a jako zpravodaj byl určen jeho předseda Marek Benda. Při projednávání v Ústavně právním výboru došlo téměř k naprostému přepsání (.pdf) původního návrhu zákona. Změnily se například hranice pro vstup koalic do prvního skrutinia. Zejména ale došlo ke změně metody přepočtu hlasů na mandáty zavedením tzv. Imperialiho kvóty v rámci prvního skrutinia. Podle ní se celkový počet odevzdaných hlasů za volební kraj vydělí počtem mandátů přidělených danému kraji zvýšeným o dva. „Tato kvóta je vhodná pro vysokou míru fragmentace, kterou v posledních letech pozorujeme i u nás,“ říká politolog Tomáš Lebeda.

Návrh Ústavně právního výboru zavedl i druhé skrutinium (.pdf, str. 4), v rámci kterého se měly přerozdělovat zbylé mandáty, tedy ty, které nebyly rozděleny v prvním skrutiniu pomocí Imperialiho metody. Tento postup je odlišný nejen od ministerského návrhu, ale i od předchozí právní úpravy, které obsahovaly pouze jedno skrutinium. Přerozdělování mandátů v tomto druhém skrutiniu bylo částečně pozměněno podle pozměňovacího návrhu (.pdf), který předložil Radek Vondráček. V souladu s ním se tyto zbylé mandáty budou přerozdělovat pomocí automatického mechanismu (.pdf, str. 2), a ne podle rozhodnutí kandidujících subjektů, jak to bylo předtím upraveno v návrhu Ústavně právního výboru.

Oběma komorami Parlamentu schválený text (.pdf) zákona byl 4. května 2021 podepsán prezidentem Zemanem a následně byl odeslán k publikaci ve Sbírce zákonů.

Aby ovšem byl pozměněný zákon v takovéto podobě přijat, vyžadovalo to od poslanců řadu kompromisů. To potvrzuje (čas 3:15) Marek Benda, který byl zpravodajem této novely, a zásadní měrou se tak podílel na konečném znění novely. „Musím ocenit, že po té energii, co jsme do toho vložili, a na začátku po nějakých sporech, tak každý dokázal v něčem ustoupit," popisuje (čas 1:41) obdobně situaci i Radek Vondráček.

Ústavní soud zrušil svým nálezem (.pdf) ustanovení volebního zákona z důvodu nerovnoměrného počtu hlasů potřebných pro zisk jednoho poslaneckého mandátu v různých krajích. K této nerovnosti docházelo vlivem kombinace d'Hondtovy metody přepočtu hlasů a čtrnácti různě velkých krajů jako volebních obvodů.

Současně s tím byla zrušena tzv. aditivní uzavírací klauzule pro kandidující koalice politických stran a hnutí, podle níž musela koalice složená ze dvou stran nebo hnutí pro vstup do Poslanecké sněmovny získat ve volbách alespoň 10 % hlasů, trojkoalice 15 % a čtyř- či vícečlenná koalice 20 % hlasů.

Stížnost na tento volební systém podala skupina 21 senátorů k Ústavnímu soudu na konci roku 2017.

Prezident republiky Miloš Zeman vyhlásil termín sněmovních voleb v roce 2021 svým rozhodnutím z 28. prosince 2020. Vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny avizoval prezident Zeman ve svém vánočním poselství, kdy uvedl: „Hodlám vypsat termín parlamentních voleb na začátek října“ (video, čas 8:53–9:04).

Ústavní soud o výše zmíněném zrušení části volebního zákona rozhodl na začátku února letošního roku.

Doplňme, že soudce zpravodaj, jímž byl (.pdf, str. 1) v tomto případě Jan Filip, „shromažďuje podklady pro rozhodnutí a předkládá návrh na rozhodnutí, případně rozhodne ve stanovených případech sám o odmítnutí návrhu na zahájení řízení.“ Samotné rozhodnutí probíhá u nejdůležitějších věcí na www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-182#p11">plénu Ústavního soudu. Plénum se skládá z 15 soudců, které se souhlasem Senátu jmenuje prezident republiky. Podporu pro zrušení částí volebního zákona vyslovilo 11 soudců.

Uveďme, že podle čtyř soudců, kteří měli odlišné stanovisko, soudce zpravodaj Jan Filip s předložením návrhu otálel, pak během pár dnů padlo překotné rozhodnutí.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.

V současné době neexistují žádné oficiální či akademické analýzy nebo studie nákladů vystoupení ČR z NATO.

Určitý omezený náhled do problematiky nám může dát jen například vyjádření jednotlivých rezortů a úřadů k otázce vydání ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou, který vláda zamítla 17. řijna 2016.

Zde se Ministerstvo obrany vyjadřuje k nákladům negativně takto (doc., s. 3):

„...nelze souhlasit s tvrzením předkladatelů v důvodové zprávě, že ‚je zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu, která je více využívána a cvičena pro potřeby NATO než obranu České republiky'. Kromě toho, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení a není předložena jiná alternativa, jak by ČR svoji bezpečnost měla zajišťovat, je třeba konstatovat, že v případě, že by ČR nebyla součástí Severoatlantické aliance, výdaje státního rozpočtu by byly rozhodně vyšší než doposud, jelikož Česká republika by si musela sama zajistit obranu v oblastech, v nichž dnes využívá spolupráce spojenců.“

V podobném duchu se nese i odpověď Ministerstva financí (tamtéž, s. 2):

„Přetvoření současného typu armády na sbor schopný účinné obrany by si vyžádalo nemalé finanční i lidské zdroje, které by s největší pravděpodobností převážily náklady spojené s členstvím v NATO, a je v této souvislosti otázkou, zda by toho ekonomika země byla schopna.“

Stejně negativně se k otázce vystoupení z NATO vyjádřil například bývalý náčelník generálního štábu generál Bečvář v rozhovoru pro Právo v květnu 2018:

„Dnes není jiná alternativa než být součástí NATO. Je nutné se ptát: To se budeme bránit sami? Jako starý generál říkám, to nejde. Máme jednu přezbrojenou a jednu nepřezbrojenou brigádu a to je vše. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat.“ [...] „Kolik myslíte, že ty dvě brigády dokážou vydržet z hlediska munice a zásobování? Půl roku. Byla by to naprosto fatální záležitost. Naše obrana je postavena na koaliční bázi, a to nás dělá společně silnými. Pokud bychom byli sami, museli bychom mít úplně jinou armádu – větší, dražší...“

Konkrétní výše nákladů vystoupení z NATO, případně způsob, jakým by se změnil rozpočet Ministerstva obrany, případně ČR, se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme tedy výrok jako neověřitelný.

Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.

Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.

Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).