Stanislav Grospič

KSČM navrhla zákon o zdanění církevních restitucí již v minulém volebním období v březnu 2016. Vláda k němu nezaujala žádné stanovisko a návrh se nestihl projednat do konce volebního období.

Sociální demokraté v programu (.pdf, str. 30) před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 nepožadovali explicitně zdanění restitucí. Nicméně program zmiňoval v souvislosti s církvemi požadavek zkrácení nákladů. „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“

ČSSD následně po volbách utvořila vládní koalici s KDU-ČSL a hnutím ANO a návrh zdanění restitucí nebyl během volebního období projednán. Vláda nenašla k návrhu jednotný postoj.

Zastupitelstvo Jihočeského kraje navrhlo (.doc) na jaře 2016 zákonodárnou iniciativu na vydání novely zákona o církevních restitucích. S návrhem přišel hejtman Jiří Zimola z ČSSD. Podle návrhu (.pdf) měly být zdaněny vyplácené náhrady za církevní majetek, který nelze vydat, a finanční příspěvky na činnost církví a náboženských společností.

V důvodové zprávě návrhu (.pdf, str. 5–6) bylo uvedeno, že cílem je především narovnání postavení jednotlivých poplatníků daně před zákonem. Dále zpráva uváděla, že aktuální legislativa o majetkovém vyrovnání zvýhodňuje jednu skupinu daňových subjektů oproti jiným skupinám, jejichž příjmy nejsou od této daně osvobozeny.

Tento návrh kritizoval předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka. Připomeňme ještě, že v tu dobu již v Poslanecké sněmovně ležel podobný, již zmiňovaný, návrh KSČM. Návrhy komunistů a Jihočeského kraje nebyly do konce volebního období projednány.

Aktuálně se v Poslanecké sněmovně jedná o novém návrhu zdanění církevních restitucí, který KSČM předložila v prosinci 2017. Vláda tentokrát návrh podpořila (.pdf) a byl také schválen v prvním kole Poslaneckou sněmovnou. Senát ovšem návrh zamítl a vrátil Sněmovně. Aby nyní návrh prošel, bude potřebovat nadpoloviční většinu všech poslanců, tedy 101 hlasů.

Připomeňme na závěr, že zdanění církevních restitucí je jedna ze 7 podmínek KSČM pro toleranci menšinové vlády ANO a ČSSD. Kritika ze strany sociální demokracie a tlak na revizi podoby církevních restitucí byl zjevný, avšak nejednalo se explicitně o zdanění restitucí (pouze v návrhu zastupitelstva Jihočeského kraje).

Přímo o zdanění církevních restitucí program hnutí ANO k parlamentním volbám pro rok 2017 nic neříká. V úvodním prohlášení (.pdf, str. 2) se k tématu církevních restitucí pouze uvádí: „Naše hnutí vzniklo jako protest proti korupci tradičních politických stran, které si hrály na levici a pravici. Proti tomu, že kmotři a lobbisti řídili zemi přes milenku premiéra. Proti tomu, že politici utahovali lidem opasky, zatímco církvím odklepli restituce předražené o 54 miliard.“

Předseda hnutí ANO a současný premiér Andrej Babiš se v minulosti vyjádřil pro myšlenku restituce církvím zdanit. Pro příklad uveďme vyjádření Andreje Babiše ze dne 20. července 2016, jak o něm informuje server IHNED.cz: „Myslím, že to byl podvod (vyčíslení náhrad podle ceny půdy) a ten návrh zdanit, to je určitá menší kompenzace toho, co stát musí církvím zaplatit za ten prodražený vymyšlený odhad.“

Babiš se takto vyjádřil v souvislosti s vládním projednáváním návrhu zdanění církevních restitucí z pera Jiřího Zimoly (ČSSD). Babiš v souvislosti s tímto projednáváním vlády uvedl, že pro návrh hlasovali tehdejší 4 ministři hnutí ANO a 2 se zdrželi. Dodejme, že Babišovo vyjádření padlo ještě za minulé vlády Bohuslava Sobotky, a to více než rok před vyjednáváním o vládní koalici po volbách z října 2017 a před domluvou o podpoře menšinového kabinetu hnutí ANO a ČSSD ze strany KSČM.

Další dřívější vyjádření Andreje Babiše pro zdanění církevních restitucí Demagog.cz mapoval například zde. V kontextu výroku poslance Grospiče (KSČM) stojí za zopakování zejména následující Babišovo vyjádření z července 2014 pro server iDNES.cz, kdy se vyjadřuje za postoj celého hnutí: „Hnutí ANO ctí zásadu, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Nesouhlasíme ale se způsobem, jakým byly církevní restituce Nečasovou a Kalouskovou vládou dojednány.“

Za postoj celého hnutí ANO ke zdanění církevních restitucí se Babiš vyjádřil také 4. června 2018 pro Českou televizi. Tento Babišův výrok však padl již během vyjednávání o podpoře menšinového kabinetu hnutí ANO a ČSSD ze strany KSČM po parlamentních volbách z roku 2017, uvádíme ho proto pouze pro ilustraci: „My s tím souhlasíme dlouhodobě, předpokládám, že ČSSD se k tomu přidá. Není to nové téma, my jsme o tom ani nemluvili v rámci vyjednávání o nějaké podpoře KSČM.“

Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi č.428/2012 Sb. (§ 4) povinné osoby musí vydat nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Povinnými osobami jsou: Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky s. p., stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace.

V § 9 téhož zákona je dále definován postup při vydání zemědělské nemovitosti následovně: „Oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.“ Totožně je v § 10 téhož zákona určen postup při vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti.

Daný zákon v § 15 určuje taxativně finanční náhrady v jednotkách Kč jednotlivým církevním restitucím. Tyto údaje podle Ministerstva kultury vychází z pozemkových knih. Dané údaje byly dále konfrontovány s údaji od dotčených státních orgánů a podniků (zejména Pozemkového fondu ČR a Lesy ČR) a ověřovány ve spolupráci s Národním archivem.

Restituční zákon skutečně není koncipován jako výčet majetku, který by měl být vrácen, ale jako možnost o určitý majetek zažádat, a podle tohoto zákona jej také obdržet.

Když se 15. dubna 1998 hlasovalo v Poslanecké sněmovně o přistoupení ČR do Severoatlantické aliance, byli proti pouze poslanci KSČM a SPR-RSČ (Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa; česká politická strana Miroslava Sládka, zastoupená v parlamentu v letech 1992–1998). Sněmovna schválila vstup ČR do NATO 143 hlasy, proti bylo 37 poslanců.

Komunistická strana usiluje o vystoupení ČR ze Severoatlantické aliance již od svého vzniku. K požadavkům na vystoupení z aliance se připojilo také volání po vystoupení z EU. V minulém volebním období podali komunisté neúspěšný návrh zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy.

Nyní je v Poslanecké sněmovně návrh ústavního zákona o referendu, jejž vláda odmítla. Důvodem nesouhlasného stanoviska (.pdf) bylo především příliš obecné vymezení referenda, které by umožňovalo rozhodovat o otázce setrvání České republiky v mezinárodních organizacích, jejichž je členem, resp. ratifikovat, či naopak vypovědět mezinárodní smlouvy. Návrh nyní čeká projednání Ústavně právním výborem.

Důvody, proč KSČM odmítá členství ČR v NATO, jsou mimo jiné: navyšování výdajů na obranu, účast českých vojáků na zahraničních misích bez mandátu OSN, zavádění sankcí a všeobecně agresivní politika NATO.

KSČM tyto důvody formulovala v dokumentu (.doc) Postoj KSČM k expanzivní celosvětové politice NATO a USA v jakýchkoli formách. Komunisté se domnívají, že v alianci „rozhodující roli plní Spojené státy, s cílem obnovit hegemonii a mocensky ovládnou zájmové oblasti, především místa s přírodními zdroji“. Komunisté kritizují údajnou expanzivní politiku NATO a USA, která podle nich vede k opakovaným ekonomickým sankcím a lokálním válkám, následně pak k balancování na hraně světového válečného konfliktu.

Požadavky na vystoupení z NATO se objevovaly v programu KSČM napříč historií strany i po vstupu ČR do aliance:

V roce 2004 v programu (.pdf, str.7) KSČM stálo, že strana „NATO považuje za přežitek éry bipolárního světa, který objektivně překáží evropské integraci. Dlouhodobě prosazuje jeho úplné zrušení, v první etapě požaduje vystoupení ČR z jeho vojenské složky“.

Také v programu (.pdf, str. 6) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 můžeme najít požadavek na zrušení NATO jakožto dlouhodobý cíl KSČM. Minimálním požadavkem strany bylo opět vystoupení ČR z vojenských složek aliance.

V posledních parlamentních volbách měla KSČM v tomto ohledu totožný program (.pdf, str. 21): „Usilování nadále o zrušení paktu NATO, a o obnovení úlohy OBSE, která více než 30 let úspěšně zajišťovala mír v Evropě.“ Dále pak: „Prosazování celonárodního referenda o vystoupení z NATO, popř. vystoupení z jeho vojenských struktur.“ KSČM podporuje menšinovou vládu ANO a ČSSD, která z posledních voleb vzešla, na základě 7 podmínek. Po vládě navíc požaduje „poskytnutí záruk, že bude usilováno o přijetí zákona o celostátním referendu a dále, že nebude více navyšována účast České republiky v zahraničních vojenských misích bez mandátu Rady bezpečnosti“.

Komunisté by preferovali zajištění bezpečnosti Česka vazbou na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), popřípadě pomocí bilaterálních smluv. Strana také zvažuje otevření diskuse o neutralitě ČR. V dokumentu (.doc, str. 6) polemizují o pásu neutrálních zemí ve střední Evropě, který by mohlo tvořit Švýcarsko, Rakousko, Česko a Slovensko.

Poslanci KSČM se v minulosti účastnili demonstrací proti NATO. Konkrétní politické kroky směrem k vystoupení z aliance se snaží KSČM prosazovat především skrze návrhy o referendu.

Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.

Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.

Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).

V současné době neexistují žádné oficiální či akademické analýzy nebo studie nákladů vystoupení ČR z NATO.

Určitý omezený náhled do problematiky nám může dát jen například vyjádření jednotlivých rezortů a úřadů k otázce vydání ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou, který vláda zamítla 17. řijna 2016.

Zde se Ministerstvo obrany vyjadřuje k nákladům negativně takto (doc., s. 3):

„...nelze souhlasit s tvrzením předkladatelů v důvodové zprávě, že ‚je zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu, která je více využívána a cvičena pro potřeby NATO než obranu České republiky'. Kromě toho, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení a není předložena jiná alternativa, jak by ČR svoji bezpečnost měla zajišťovat, je třeba konstatovat, že v případě, že by ČR nebyla součástí Severoatlantické aliance, výdaje státního rozpočtu by byly rozhodně vyšší než doposud, jelikož Česká republika by si musela sama zajistit obranu v oblastech, v nichž dnes využívá spolupráce spojenců.“

V podobném duchu se nese i odpověď Ministerstva financí (tamtéž, s. 2):

„Přetvoření současného typu armády na sbor schopný účinné obrany by si vyžádalo nemalé finanční i lidské zdroje, které by s největší pravděpodobností převážily náklady spojené s členstvím v NATO, a je v této souvislosti otázkou, zda by toho ekonomika země byla schopna.“

Stejně negativně se k otázce vystoupení z NATO vyjádřil například bývalý náčelník generálního štábu generál Bečvář v rozhovoru pro Právo v květnu 2018:

„Dnes není jiná alternativa než být součástí NATO. Je nutné se ptát: To se budeme bránit sami? Jako starý generál říkám, to nejde. Máme jednu přezbrojenou a jednu nepřezbrojenou brigádu a to je vše. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat.“ [...] „Kolik myslíte, že ty dvě brigády dokážou vydržet z hlediska munice a zásobování? Půl roku. Byla by to naprosto fatální záležitost. Naše obrana je postavena na koaliční bázi, a to nás dělá společně silnými. Pokud bychom byli sami, museli bychom mít úplně jinou armádu – větší, dražší...“

Konkrétní výše nákladů vystoupení z NATO, případně způsob, jakým by se změnil rozpočet Ministerstva obrany, případně ČR, se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme tedy výrok jako neověřitelný.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.