K nám se nemůžou dostávat (orgány odebrané vězňům v Číně), to tak nefunguje, že by se převážely. To může být tak, že ten daný člověk jede do té Číny a tam si nechá ten orgán naoperovat.
Dovoz orgánů do Česka je možný pouze ve výjimečných případech. Získávat orgány bez souhlasu dárce je pak v rozporu s právem Evropské unie i mezinárodními dohodami Rady Evropy.
V České republice jsou transplantace orgánů upraveny několika právními předpisy. Za nejdůležitější bychom mohli považovat tzv. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Na začátku roku 2019 byla přijata jeho novela. Novinka má usnadňovat odběr orgánů cizincům, kteří zemřou na našem území.
Přestože existuje možnost mezistátní výměny orgánů, v tomto případě jde spíše o teoretickou otázku. Česko má smlouvu s Eurotransplant a je členem FOEDUS. Jde o spolupráce na evropské úrovni. Nepodařilo se nám také dohledat zmínku o nelegálním dovozu orgánů do Česka.
V České republice je sedm transplantačních center, ty „spolupracují s dárcovskými nemocnicemi v daném regionu, zodpovídají za zařazení nemocných do čekací listiny a pečují o žijící dárce orgánů a příjemce orgánů,“ píše se na webu Koordinačního střediska transplantací.
Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) je největším specializovaným klinickým a vědeckovýzkumným pracovištěm v České republice. Na jejich webu je logistika odběru orgánů popsána takto: „Pokud je pacient vybrán jako dárce orgánů, k odběru se přistoupí až po domluvě s transplantačním centrem. To pak vysílá do nemocnice, kde je potencionální zemřelý dárce hospitalizován, odběrový tým, který orgány odebere přímo v daném zdravotnickém zařízení. Nebo je dárce kvůli například náročnosti transplantace převezen do Institutu klinické a experimentální medicíny a odběr je proveden tam.“
Dovoz orgánů ze zahraničí pak teoreticky možný je, pravidla stanovuje již zmíněný transplantační zákon v § 26 a násl.; platí, že „mezinárodní výměna tkání a orgánů k transplantacím je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen, a za předpokladu, že tkáně a orgány splňují požadavky na jakost a bezpečnost a že je zajištěna jejich sledovatelnost.“ Jedná se tak pouze o výjimečné řešení.
Dovoz orgánů, které byly nedobrovolně sklizeny, by však bylo v rozporu jak s předpisy Evropské unie, tak s mezinárodní dohodou uzavřenou v rámci Rady Evropy. Zákaz nedobrovolného odnímání orgánů obsahuje např. směrnice č. 2010/45/EU ve svém čl. 13, popř. Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 5.
Čína je pak v poslední době často spojována s tzv. „orgánovou turistikou“, tedy návštěvou země za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Fa-lun-kung, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě – 2019 (.pdf).
Marek Hilšer, senátor z klubu Starostové a nezávislí, se v rozhovoru Reflexu věnoval nejen tuzemským politickým kauzám, jako je žaloba na prezidenta, ale také se rozsáhle rozpovídal o lidskoprávní situaci v komunistické Číně. V...