Senátor Hilšer o žalobě na prezidenta a obchodu s orgány čínských vězňů

Na svém zasedání 12. prosince 2013 přijal Evropský parlament usnesení týkající se problematiky odebírání orgánů pro transplantace v Číně, kde hned v prvním odstavci odkazuje na podezřelé fungování čínského transplantačního systému:

„(...) vzhledem k tomu, že v Čínské lidové republice se provádí více než 10 000 transplantací orgánů ročně a 165 čínských transplantačních center nabízí možnost nalezení vhodných orgánů během dvou až čtyř týdnů, přičemž zde doposud neexistuje organizovaný účinný veřejný systém dárcovství a přidělování orgánů; vzhledem k tomu, že systém transplantace orgánů v Číně nesplňuje požadavky Světové zdravotnické organizace, pokud jde o transparentnost a zpětnou sledovatelnost získaných orgánů, a že čínská vláda odmítá přijmout systém nezávislé kontroly; vzhledem k tomu, že předpokladem etického dárcovství orgánů je dobrovolný a informovaný souhlas (...)“

Text prohlášení se primárně týká problematiky transplantací orgánů v Číně, ale zmiňuje i další oblasti porušování lidských práv v Číně jako je pronásledování náboženské skupiny Falun Gong a obecně zneužívání pronásledovaných skupin jako „dobrovolných“ dárců orgánů.

V bodě tři parlament shrnuje svůj postoj a „vyzývá EU a její členské státy, aby na téma nedobrovolného odebírání orgánů v Číně upozornily; doporučuje Unii a jejím členským státům, aby veřejně odsoudily nekalé praktiky týkající se transplantací orgánů v Číně a zvýšily povědomí svých občanů cestujících do Číny o tomto problému; vyzývá k tomu, aby EU praktiky transplantace orgánů v Číně plně a transparentním způsobem prošetřila a aby ti, kteří byli do těchto neetických postupů zapojeni, byli trestně stíháni“.

Ústavní žalobu na prezidenta Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí.

Žalobu připravili senátoři ke konci dubna. V této žalobě (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a poslední složený z dílčích provinění), kterými prezident údajně porušil Ústavu, například nejmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí či jmenování prezidentského kabinetu Jiřího Rusnoka v roce 2013, přestože se tehdy politické strany dohodly na sestavení vlády s podporou 101 poslanců. Žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to neodvolání současného ministra kultury Antonína Staňka. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Návrh žaloby podporují i senátoři a poslanci jiných politických stran, například ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN nebo TOP 09. Senát by se měl žalobou zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Po předčasném pádu vlády Petra Nečase, jehož kabinet sestával na počátku z koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV), zamýšlela ODS sestavit novou vládu. Tato vláda se měla skládat z koalice ODS, TOP 09 a LIDEM (část poslanců, kteří se odtrhli z VV) a v jejím čele měla stanout tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Místopředsedkyně ODS Němcová rovněž posbírala 101 hlasů, tedy nadpoloviční většinu všech poslanců, ačkoli podle článku 39 Ústavy ČR stačí pro vyslovení důvěry vládě nadpoloviční většina přítomných poslanců.

Tato koalice si však nezískala sympatie prezidenta Miloše Zemana, který pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka. Zeman argumentoval tím, že se zavázal nezklamat své voliče, kterým v kampani během přímé volby prezidenta slíbil, že bude bojovat proti Nečasově vládě. Kabinet v čele s Němcovou složený z politiků tehdejší vlády by podle něj znamenalo pokračování Nečasovy vlády.

Tzv. vláda odborníků Jiřího Rusnoka byla jmenována 10. července 2013. Této vládě však 7. srpna 2013 nebyla vyslovena důvěra. Pro vládu se vyslovilo 93 poslanců, zatímco 100 jich hlasovalo proti. O několik dní později předal premiér Rusnok demisi vlády do rukou prezidenta, který jej pověřil výkonem funkce do jmenování nové vlády.

Zeman ale již předem avizoval, že by sestavením kabinetu pověřil pravděpodobně Němcovou v případě, že by vláda Rusnoka nezískala důvěru dolní komory. Tzv. stojedničková koalice se však rozpadla ještě před tím, než tak stihl učinit. Poslanci z řad ČSSD, TOP 09 a dalších stran vyvolali svolání mimořádné schůze k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Sněmovna byla nakonec 20. srpna 2013 rozpuštěna, a prezident tak vyhlásil předčasné volby, které se uskutečnily v říjnu téhož roku.

V předčasných volbách zvítězila ČSSD se ziskem 50 mandátů. Na základě těchto výsledků pověřil prezident Zeman volebního lídra a předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku sestavením nové vlády. Jeho kabinet, který se skládal z koalice ANO 2011, ČSSD a KDU-ČSL, byl jmenován 29. ledna 2014. Ve stejný den také skončil mandát vládě Jiřího Rusnoka. Rusnokův kabinet tedy vládl od 10. července 2013 až do tohoto dne, tedy necelých 7 měsíců bez důvěry.

Ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí. Žaloba byla připravena senátory již ke konci dubna. V původní verzi této žaloby (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a sedmý složený z dílčích provinění), kterými prezident Zeman údajně porušil Ústavu. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Staněk oficiálně rezignoval koncem května 2019 vzhledem ke kritice, které čelil po odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. Jako jeho nástupce byl nominován Michal Šmarda, současný starosta Nového Města na Moravě. Prezident však na konci května Staňkovu demisi nepřijal. Důvodem nepřijetí demise bylo podle něj to, že Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná pochybení, a neměl by být proto trestán tlakem na odchod z funkce. Babiš proto odeslal prezidentovi návrh na odvolání ministra Staňka a jeho nahrazení Šmardou. Prezident Zeman ministra Staňka i přesto neodvolal, ačkoli článek 74 Ústavy ČR v takovém případě stanoví, že prezident je povinen na návrh předsedy vlády odvolat členy vlády a dle ústavních zvyklostí by tak měl učinit bez zbytečného odkladu.

Ústavní žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to právě o nečinnost prezidenta při odvolání současného ministra kultury Staňka. Senátor Václav Láska sice uvedl, že se čeká na vývoj celé situace, nicméně dodal, že je to důležité pouze pro komplexní popis skutkového stavu. Dle jeho názoru se již prezident v tomto případě dopustil hrubého porušení Ústavy. Pod původní verzi žaloby se podepsalo již 34 senátorů. Novou verzi ale budou muset senátoři podepsat znovu. Senát by se měl novou verzí žaloby zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Politická situace okolo ministra kultury Antonína Staňka se týká neochoty prezidenta Zemana ministra odvolat. Staněk oznámil 15. května 2019, že do konce měsíce skončí na své pozici.

Spor s prezidentem kvůli postu ministra kultury naplno započal 28. května 2019, kdy Miloš Zeman nepřijal demisi, kterou Antonín Staněk (ČSSD) oficiálně předal premiérovi Andreji Babišovi 20. května. Podle vyjádření mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka tak prezident učinil proto, že „doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Antonín Staněk čelil kritice mimo jiné kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc.

Prezident Miloš Zeman obhajuje svou dosavadní nečinnost tím, že mu Ústava neukládá žádnou pevně danou časovou lhůtu, do které by měl žádosti na odvolání ministra vyhovět. Předseda ČSSD Jan Hamáček jeho jednání naopak označuje za protiústavní: „Postupuji striktně podle Ústavy, pan premiér také postupuje podle Ústavy, pan prezident se pohybuje v jakémsi režimu – dle mého pohledu – už mimo Ústavu.“

Miloš Zeman 12. června 2019 slíbil, že odvolá ministra kultury Antonína Staňka k 31. červenci. Není však stále jasné, koho jmenuje jeho nástupcem.

Podobně se Zeman v minulosti již zachoval. V květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Reagoval tím na kauzu tzv. korunových dluhopisů a dalších nejasností ohledně majetku Andreje Babiše.

Důvod, proč neodvolal pouze Andreje Babiše z funkce ministra financí, komentoval Sobotka těmito slovy: „Pokud bych navrhl odvolání ministra financí Andreje Babiše, mohl bych z něj v těch následujících měsících, které předcházejí volbám do Poslanecké sněmovny, učinit mučedníka.“ Premiér se tedy rozhodl pro rezignaci celé vlády.

Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový názor byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše.

Své rozhodnutí oznámil na tiskové konferenci 5. května 2017. Sobotka nesouhlasil s prezidentovým výkladem Ústavy, který by podle něj umožnil, aby Andrej Babiš zůstal ministrem. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Prezident mimo jiné tvrdil, že odvolání Babiše by odporovalo koaliční smlouvě, a bylo by proto neplatné. Situaci komplikovala také zahraniční cesta prezidenta do Číny, která trvala od 11. do 18. května.

Podle ústavních právníků musí prezident ministra odvolat, jak mu ukládá Ústava. Ta v článku 74 uvádí: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“

Z důvodu odkladů odvolání Andreje Babiše se původně vnitropolitická krize postupně proměnila v krizi ústavní. Premiér Sobotka oznámil, že připravuje kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Podání ústavní žaloby zvažovali také senátoři. Pokud by Zeman nadále bezdůvodně prodlužoval krizi, spor by se musel řešit soudní cestou.

Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného.

V Sobotkově vládě rezignoval 12. listopadu 2014 ministr dopravy Antonín Prachař. Jeho demisi prezident přijal již následující den. Dále rezignovala 10. února 2015 ministryně spravedlnosti Helena Válková, která oznámila, že demisi podá k 1. březnu 2015. Zeman sice nejprve uvedl, že její demisi zváží a že ji může odmítnout. Následně ji ale 24. února 2015 přijal.

28. května 2015 oznámil premiér Sobotka, že odvolá ministra školství Marcela Chládka. Podobně jako v případě Válkové, prezident nejprve odmítl odvolání ministra přijmout a s Chládkem se sešel. Po schůzce 4. června 2015 prezident přijal Chládkovo odvolání.

V listopadu 2016 oznámil premiér Bohuslav Sobotka výměnu dvou členů vlády, ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. S jejich odvoláním prezident Zeman souhlasil. 20. února 2017 premiér Sobotka oznámil odvolání ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, kterého následně prezident 28. února z funkce odvolal.

Ministryně školství Kateřina Valachová oznámila 9. května 2017, že hodlá k 31. květnu rezignovat. Prezident Zeman se s Valachovou nejprve sešel a rezignaci ji rozmlouval. Sama Valachová se nakonec ve funkci rozhodla setrvat o několik dní déle, prezident nakonec její demisi přijal 19. června 2017, po návratu z pracovní cesty.

V případě první vlády Andreje Babiše, která 16. ledna 2018 nezískala ve Sněmovně důvěru a následně schválila vlastní demisi, prezident Zeman ze začátku otálel s jejím přijetím. Nakonec ale demisi kabinetu přijal o týden později 24. ledna 2018.

Ze současné koaliční menšinové vlády hnutí ANO a ČSSD odešlo za poslední rok 5 ministrů. Jako první oznámila svou rezignaci 9. července 2018 ministryně spravedlnosti Taťána Malá. 17. července ji následoval ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál. Obě demise prezident přijal bez zaváhání. K dalším změnám ve vládě došlo v dubnu 2019, kdy odešel ministr dopravy Dan Ťok a ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková. 18. dubna 2019 svou demisi oznámil také ministr spravedlnosti Jan Kněžínek. Tyto demise prezident Zeman také přijal bez rozporů.

Nelze tedy tvrdit, že by se prezident podobným způsobem jako v případě demise ministra kultury Staňka v minulosti často choval. Na hraně svých pravomocí se ale prezident v minulosti pohyboval i při jmenování ministrů do vlády. V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Podobným způsobem se prezident zachoval také v květnu 2018 při vzniku současné menšinové vlády ANO a ČSSD, kdy odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož nelze tvrdit, že by prezident často odmítal přijmout demise ministrů (jako v případě Antonína Staňka). Způsobem hraničícím s Ústavou ale prezident v minulosti v souvislosti s ministry opakovaně jednal.

Senát má dle čl. 65 odst. 2 Ústavy pravomoc „se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. (...) Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt."

Šestičlenný senátorský Klub pro liberální demokracii – Senátor 21 připravil v dubnu 2019 návrh ústavní žaloby (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana, která vymezovala šest případů hrubého porušení Ústavy (body A až F), následně pak žaloba obsahovala osmnáct dílčích skutků prezidenta republiky, které jsou v rozporu s právním řádem České republiky (G: a–r).

V rámci dílčích případů lze v rámci jednotlivých bodů (a–r) identifikovat vícero opakování stejné skutkové podstaty.

V bodě i) tak lze uvést tři skutky týkající se téhož, a sice prezidentovy výroky v rozporu s oficiálními stanovisky vlády, týkající se anexe Krymu:

„(...) čehož se prezident republiky dopustil především v případě svého vystoupení dne 4.září 2014 na summitu NATO (...) dále pak vystoupení prezidenta republiky před Parlamentním shromážděním Rady Evropy dne 10. října 2017, během něhož opětovně kritizoval ekonomické sankce proti Ruské federaci, anexi Krymského poloostrova označil za hotovou věc a vyjádřil přesvědčení, že vzájemný dialog mezi Ruskou federací a Ukrajinou by mohl vést k finanční či materiální kompenzaci za ztrátu poloostrova, za což si vysloužil kritiku ukrajinských představitelů i vlády České republiky. (...) o kontinuitě v názorech a jejich veřejném zastáváním též ve druhém funkčním období prezidenta republiky svědčí rozhovor poskytnutý ruské televizní stanici NTV, který byl zveřejněn dne 9. prosince 2018, a ve kterém se prezident republiky opětovně vyjádřil pro zrušení ekonomických sankcí proti Ruské federaci."

V bodě j) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovy, dle žaloby diskriminující, výroky, jimiž kritizoval periodický přezkum dodržování lidských práv:

„dne 9. listopadu 2017 se veřejně vyjádřil k doporučením ze dne 6. listopadu 2017 plynoucím z univerzálního periodického přezkumu stavu lidských práv, mechanismu v rámci Rady OSN pro lidská práva, podle kterých se Česká republika měla zaměřit mimo jiné na lepší integraci romské menšiny do společnosti, přičemž v reakci na tato doporučení prezident republiky uvedl, že pokud jde o Romy, nemá podle jeho názoru smysl, aby existovala jejich pozitivní diskriminace, jelikož i ta je stále diskriminací, a dále uvedl, že mezi tzv. nepřizpůsobivými v České republice je 90 procent Romů, na následnou vlnu nesouhlasných reakcí reagoval znovu dne 5. října 2018, přičemž na svém původním stanovisku setrval a vyjádřil tak názorovou kontinuitu i ve svém druhém funkčním období."

V bodě l) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo komentování ohledně kauzy Novičok:

„3. května 2018 následně prezident republiky zveřejnil v rámci rozhovoru pro média informaci, podle které se dle zprávy Vojenského zpravodajství v České republice v malém množství a pro účely testování vyráběla Vojenským výzkumným ústavem v Brně nervově-paralytická látka označovaná jako A230, která patří do skupiny novičoků, přičemž po testování byla zničena, současně uvedl, že Bezpečnostní informační služba naopak dospěla k závěru, že tato látka mezi novičoky nepatří, po prostudování zpráv obou tajných služeb se však podle svých slov prezident republiky přiklonil k názoru Vojenského zpravodajství, veřejně také závěry zhodnotil tak, že je pokrytectví předstírat, že se nic takového v České republice nedělo (...) prezident republiky na svém postoji a přístupu setrval, jak plyne z rozhovoru poskytnutému ruské televizní stanici NTV, který byl zveřejněn dne 9. prosince 2018, ve kterém zopakoval své tvrzení, že se novičok v České republice vyráběl“

V bodě m) lze uvést čtyři skutky týkající se téhož, a sice prezidentův návrh na zrušení Senátu:

„dne 15. října 2018 v rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál prezident republiky uvedl, že Senát Parlamentu České republiky by měl být zrušen, navázal tak na svá předchozí vyjádření, například ze dne 18. října 2016 v rozhovoru pro Českou televizi a 17. května 2018 při svém setkání s občany ve Slezských Pavlovicích (...) k tomuto svému návrhu se prezident republiky vrátil dne 21. března 2019 při svém setkání s občany v obci Milhostov, kde prohlásil, že Senát Parlamentu České republiky by bylo možné„vyhladovět“"

V bodě n) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo nejmenování zákonodárci navrženými kandidáty na vojenské funkce:

„prezident republiky odmítl bez uvedení důvodů dne 8. května 2016 jmenovat do hodnosti generálmajora brigádního generála Petra Dohnala, generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, a do hodnosti brigádního generála plukovníka Simona Michailidise (...) prezident republiky však znovu odmítl bez uvedení důvodů dne 28. října 2018 oba do hodnosti brigádních generálů jmenovat, a to ačkoliv tak dle vyjádření předsedy vlády Andreje Babiše ze dne 21. října 2018 slíbil v případě Michala Koudelky učinit.“

V bodě q) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo nejmenování profesorů vysokých škol:

„prezident republiky dne 17. května 2013 oznámil, že nejmenuje svého kritika Martina C. Putnu profesorem, přičemž nejprve odmítl sdělit důvody, proč tak odmítá učinit, prý by tím Putnu „ponížil,“ sdělil by je až v případném soudním řízení, pokud by se na soud Putna obrátil, později uvedl, že důvodů je více, zmínil však jen Putnův transparent na průvodu Prague Pride „Katolické buzny zdraví Bátoru“(...) dne 5. května 2015 pak byla zveřejněna informace, že prezident republiky odmítl podepsat jmenovací dekrety tří profesorů, Jiřího Fajta a Ivana Ošťádala z Univerzity Karlovy a Jana Eichlera z Vysoké školy ekonomické“

V bodě r) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo zasahování do nezávislosti soudní moci a zpochybňování právního státu:

„nejprve dne 21. srpna 2013 v Senátu Parlamentu České republiky prohlásil, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci trestního stíhání tří bývalých poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra ztratil v tento soud důvěru, z toho důvodu se také rozhodl k němu nadále neobracet s žádostí o poradní hlas ve věci nominace soudců Ústavního soudu, tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se proti těmto výrokům ohradila a uvedla, že prezident republiky nerespektuje nezávislost soudního rozhodování, dne 24. července 2018 prezident republiky prostřednictvím svého tiskového mluvčího, opětovně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, uvedl, že rozsudek v kauze H-System spolu s některými dalšími rozsudky, například osvobozujícím rozsudkem v kauze OKD, vyvolává vážné pochybnosti jak o kvalitě, tak o lidskosti soudního systému České republiky a dodal, že se kvůli rozsudku chce setkat s předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem"

Dohromady tak původní podoba ústavní žaloby Senátu proti prezidentu republiky vymezovala 34 skutků, jimiž se prezident republiky pohyboval na či za hranou ústavy nebo zákona. 

Konečná podoba ústavní žaloby (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana obsahuje celkem 8 bodů (body A až H). Žaloba byla rozšířena o kauzu neodvolání ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování jeho nástupce Michala Šmardy. Prvních 7 bodů je vymezených jako hrubé porušení Ústavy. Poslední bod H obsahuje dalších 8 dílčích skutků (body a až h), které jsou podle autorů žaloby ve svém součtu, v důsledku trvání jednání, dalším hrubým porušením Ústavy. V původní podobě žaloby (.pdf) bylo těchto bodů 18. Rovněž jako v návrhu žaloby lze v jednotlivých dílčích bodech zaznamenat vícero opakování stejné skutkové podstaty. Dohromady tak ústavní žaloba Senátu proti prezidentu republiky obsahuje celkem 37 skutků, které je možno chápat jako protiústavní nebo protizákonné (a i tyto jsou podle interpretace autorů ve svém důsledku protiústavní). 

O návrhu ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana za hrubé porušení Ústavy informoval dne 9. května 2019 týdeník Respekt, který uvedl, že návrh obsahuje celkově 24 skutků. O konečné podobě ústavní žaloby na prezidenta za hrubé porušení Ústavy informoval dne 13. května iDnes.cz, který ve svém přehledu uvedl celkem 25 skutků.

Existují různé možnosti přepočtu celkového počtu skutků obsažených v ústavní žalobě na prezidenta Miloše Zemana za hrubé porušení Ústavy, které se dají chápat jako protiústavní nebo protizákonné. U konečné verze žaloby (.pdf) jsme dospěli k celkovému počtu 37 skutků, což splňuje 10 % toleranci, kterou uznáváme v rámci ověřovací metodiky, proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Šestičlenný senátorský Klub pro liberální demokracii – Senátor 21 připravil v dubnu 2019 ústavní žalobu (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana, která vymezuje šest případů hrubého porušení Ústavy (A-F) a následně osmnáct dílčích skutků prezidenta republiky, které jsou v rozporu s právním řádem České republiky. Následně byla žaloba rozšířena i o události ohledně odvolání ministra Staňka.

Udržování vlád, které neměly důvěru Poslanecké sněmovny, předmětná žaloba uvádí ve svých bodech A a D (str. 3). Jako první případ uvádí úřednickou vládu Jiřího Rusnoka z roku 2013:

„Prezident republiky jmenoval dne 25. června 2013 předsedou vlády Jiřího Rusnoka a následně dne 10. července 2013 další členy vlády, ačkoliv věděl, že je ustálena většina v Poslanecké sněmovně Parlamentu, která by podpořila vládu předjímanou jejím politickým vedením, a že vznik jiné většiny pro podporu jakékoliv jiné vlády je vyloučen. Takto jmenovanou vládu pak poté, co neobdržela dne 7. srpna 2013 důvěru Poslanecké sněmovny, udržoval ve funkci až do 29. ledna 2014 tím, že nejmenoval dalšího předsedu vlády, ačkoliv byl po volbách do Poslanecké sněmovny od listopadu 2013 konfrontován s tím, že v Poslanecké sněmovně je ustálena většina, která může a chce sestavit a podpořit vládu, která by měla její podporu. Prezident republiky tak na dobu delší než sedm měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.“

Jakožto druhý případ žaloba jmenuje otálení prezidenta republiky s jmenováním nového předsedy vlády po demisi první vlády Andreje Babiše:

„Prezident republiky poté, co jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018. Prezident tak prodlužováním vládnutí vlády v demisi, aniž by hledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vládě, vytvořil situaci, kdy vláda bez důvěry fakticky vládla bez jakékoliv odpovědnosti Poslanecké sněmovně více než pět měsíců od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že tuto důvěru nedostala. Prezident republiky tak na dobu více než pěti měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.“

Zpochybňování práce bezpečnostních služeb žaloba uvádí v bodě G, písmeno o) (str. 19):

„(...) dne 6. prosince 2018 se ve svém veřejném vystoupení v médiích vyjádřil k výroční zprávě o činnosti Bezpečnostní informační služby za rok 2017, ta v ní varovala především před zpravodajskou činností Ruské federace a Čínské lidové republiky a v této souvislosti upozornila na mnohdy lehkovážný přístup politické reprezentace a státních zaměstnanců České republiky, ze kterého tyto státy při své zpravodajské činnosti těží, prezident republiky v rámci svého vystoupení uvedl, že krom veřejné části zprávy existuje také ta neveřejná, ke které on má přístup, a označil Bezpečnostní informační službu za neschopnou, jelikož za posledních šest let neexistuje žádný konkrétní údaj o skutečnosti, že by se podařilo odhalit byť jen jednoho příslušníka zpravodajských služeb Ruské federace či Čínské lidové republiky, také uvedl, že Bezpečnostní informační službě zadal jediný úkol, a to odhalovat islámské teroristy na území České republiky, přičemž jako výsledek obdržel odpověď, že muslimská obec v České republice je naprosto mírumilovná, s čímž však zjevně nesouhlasil a prohlásil, že si namísto toho zpravodajská služba vymýšlí špiony, výroční zprávu dále označil za ‚plácání' a samotné příslušníky Bezpečnostní informační služby za ‚čučkaře'(...)“.

Poslední nepřímou volbou prezidenta republiky byla volba z února 2008. Prezidentem se po šesti kolech volby stal Václav Klaus. Porazil kandidáta ČSSD ekonoma Jana Švejnara a kandidátku KSČM Janu Bobošíkovou, která však před samotnou volbou od kandidatury odstoupila.

O korupci ze strany členů ODS se již v průběhu volby zmiňoval tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek: „‚Pokud bude zvolen Václav Klaus, stane se tak díky třem korupčním hlasům,‘ řekl Paroubek v rozhovoru pro ČT na adresu poslanců Snítilého, Melčáka a Pohanky.“

Údajné uplácení předsedy senátorského klubu SNK ED Josefa Novotného, kterému měl člen ODS nabídnout 2 miliony korun, pokud bude hlasovat pro Václava Klause, bylo vyšetřováno i policií. Tyto zprávy se objevily např. již 13. února 2008, tedy ještě před konáním třetího kola prezidentské volby. Šetření však pro nedostatek důkazů nikam nevedlo. O korupci se pak mluvilo i v případě Evžena Snítilého, který byl ještě před třetím kolem prezidentské volby svou stranou obviněn z přijetí úplatku a následně i vyloučen z poslaneckého klubu. Obdobně se nepodařilo vypátrat odesílatele zásilek s nábojnicemi adresovaných politikům před prezidentskou volbou. Obálky s prázdnou nábojnicí obdrželi například poslanec ČSSD Evžen Snítilý a senátorky Liana Janáčková a Jana Juřenčáková z klubu SNK. Náboje dostali i dva bývalí sociální demokraté Miloš Melčák a Michal Pohanka.

Kupčení s hlasy uvádí ve své knize „Hlavně se neposrat“ i Mirek Topolánek: „Neodpustím si zlou větičku na závěr: ‚A Milane, budeš ty peníze vracet?‘“ Úryvek z knihy byl i podnětem k prověření státním zástupcem pro Prahu 1 Janem Lelkem: „Nové poznatky určitě prověříme. Podíváme se do odloženého spisu a posoudíme, zda má, či nemá cenu případ znovu otevřít."

Nařčení z kupčení hlasů a korupce nicméně nikdy nebyla pravomocně souzena. Všechna stíhání byla pro nedostatek důkazů odložena.

Prezident Miloš Zeman při příležitosti návštěvy Číny v roce 2014 v rozhovoru pro čínskou státní televizi uvedl toto:

„Takže nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se musíme, jak můžeme, od ostatních států učit. Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád. A co se týče jiných sfér, pokud i my můžeme s něčím pomoci, například s českým nejoblíbenějším animovaným filmem, s Krtečkem, znáte?“

Část Hilšerova výroku „to všichni známe“ neověřujeme, neboť ji považujeme toliko za řečnický obrat.

Čína dlouhé roky odmítala přiznat praxi odebírání orgánů svých vězňů, po nátlaku mezinárodní scény přiznala tuto praxi a slíbila její ukončení k 1. lednu 2015.

Na jedné straně jsou tu statistiky čínských orgánů, které uvádějí obrovský nárůst dobrovolných dárců. Oficiální údaje v dárcovských databázích v roce 2017 ukazuje více jak 200 tisíc dárců ochotných po své smrti darovat své orgány k transplantacím. Zajímavé je srovnání skokového nárůstu dárců od roku 2010, kdy dárcovský systém začal fungovat a kdy jen 34 osob darovalo po smrti své orgány, s počtem 4080 v roce 2016. Nutno podotknout, že v čínské společnosti není politika dárcovství (.pdf) i vzhledem ke kulturním zvyklostem běžnou záležitostí. V roce 2017 předseda čínské transplantační komise Huang Jiefu přiznal, že i nadále může v omezené míře docházet k dárcovství orgánů od vězňů.

Vzhledem k nemožnosti ověřit čínské údaje a existenci svědectví a nepřímých důkazů existuje na druhé straně i opozice vůči čínským tvrzením. Například vědecká obec po prezentaci studie o etických nedostatcích čínských transplantačních studií v letech 2000 až 2017, kdy v 86 % čínských studií nebylo možno ověřit původ orgánů a důvod úmrtí jejich dárců, začala odmítat tyto studie publikovat a účastnit se na společných výzkumech.

Na problematiku čínského transplantačního trhu a pokračující odebírání orgánů vězňům odkazují i mezinárodní nevládní organizace jako ChinaOrganHarvest nebo DoctorsAgainstForcedOrganDonation.

Mezinárodní nestátní sféra svolala k problematice čínských transplantací a získávání orgánů nezávislý lidový tribunál (China Tribunal), který po prozkoumání všech dostupných důkazů došel v roce 2019 ve svém závěrečném rozhodnutí a souhrnné zprávě (.pdf) k závěru, že v Číně dochází k nedobrovolnému odebírání orgánů, a to především od politických vězňů a kulturních menšin (tzv. vězni svědomí).

Vzhledem k nemožnosti nezávisle ověřit čínské údaje o transplantacích, zůstává faktem skutečnost, že proklamovaná čísla a schopnosti zajistit téměř okamžitě dárce orgánu, nesedí s možnostmi oficiálně udávaného čínského dobrovolného dárcovského systému, na což poukazují nevládní zdroje. Chybějící množství dárců je tak dle dohadů a osobních svědectví doplňováno z řad čínských vězňů svědomí, např. členů hnutí Falun Gong a dalších skupin čínských menšin.

Huawei patří k hlavním poskytovatelům techniky pro stavbu 5G sítí, která má umožnit až stonásobně rychlejší přenos dat než síť 4G. Přestože v asijských zemích si 5G sítě zákazníci již užívají, v Česku se teprve začíná hovořit o aukci kmitočtů v pásmu 700 MHz a 3,5 GHz. Právě v těchto frekvencích se 5G signál bude šířit. Aktuálně vyhlášené podmínky aukce (která má mimo jiné přivést do Česka i čtvrtého operátora) nyní čekají na připomínky. V srpnu by měl jít dokument na vládu. Na budování 5G sítí má zájem i čínská firma Huawei, a v tom někteří odborníci vidí bezpečnostní hrozbu.

Generální tajemník Severoatlantické aliance uvedl, že zatím není jasné, zda by sdílení utajených informací mezi členy NATO mohlo být ohroženo rozdílnými přístupy členských států k čínské firmě Huawei a k jejich bezdrátové síti 5G. Síť 5G umožní rychlejší přenosy dat a propojení sítí. Při takovém propojení sítí bude hrozit vyšší míra kybernetických útoků. Spojené státy již zakázaly firmě Huawei přístup do své sítě 5G a žádají své spojence, aby učinily totéž, ale například Německo chce přístup umožnit, pokud bude firma splňovat bezpečnostní požadavky. Obavy pak vysvětluje i ředitel NÚKIB Dušan Navrátil: „Čínské zákony vyžadují po soukromých společnostech působících v Číně mimo jiné součinnost při zpravodajských aktivitách, a tudíž pouštět je do systémů, které jsou klíčové pro chod státu, může představovat hrozbu."

Petr Kellner je podle amerického časopisu Forbes 73. nejbohatším člověkem světa a zároveň je nejbohatším Čechem. Jeho jméno je v poslední době často skloňováno zejména s kauzou Huawei.

Skupina PPF, jíž je Kellner zakladatelem a majoritním vlastníkem, působí v Evropě, Asii a Severní Americe. Pod skupinu spadá mimo jiné i Home credit nebo O2 Czech Republic. Čína je pak pro Kellnerův Home Credit klíčová. Vedle nejvyšších zisků má Home Credit v Číně i nejvyšší míru rizika – nashromážděno tam má 45 procent úvěrového rizika.

Zástupci PPF už v listopadu minulého roku v Číně podepsali memorandum o porozumění mezi společnostmi PPF a Huawei o rozvoji telekomunikačních sítí páté generace. Na konci roku 2018 však Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB) varoval před používáním technologií čínských společností Huawei a ZTE v citlivých informačních systémech. Vláda pak nařídila 160 státním úřadům i soukromým firmám provést bezpečnostní audity. Prezident Zeman vyjádření NÚKIB kritizoval, podle něj instituce ohrozila pozici a ekonomické zájmy České republiky v Číně.

V březnu 2019 pak chtěl dokonce senátor Pavel Fischer pozvat Kellnera na jednání zahraničního výboru horní komory, aby osvětlil smlouvu o spolupráci s Huawei. Kellner odmítnul, místo toho se ovšem v tichosti na konci května sešel s předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou.

Společnost Home Credit, která je součástí skupiny PPF, působí v Číně od roku 2007. Po roce 2010 se postupně Home Credit stal třetím největším poskytovatelem spotřebitelských úvěrů v Číně.

O vlivu na zlepšení vztahů mezi Českou republikou a Čínou hovořil (cca od 4:10) v roce 2016 Jiří Šmejc, který je generálním ředitelem a minoritním akcionářem Home Creditu, konkrétně uvedl: „PPF a Home Credit, a my jsme na to pyšní, stála u zrodu té iniciativy, která, myslím si, vedla k obrodě česko-čínských vztahů.“ Petr Kellner se například účastnil i oficiálních schůzek mezi prezidentem Zemanem a čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem. Schůzek se účastnil v roce 2014 i v roce 2017.

Čínská lidová republika dlouhodobě negarantuje ochranu základních lidských práv tak, jak jsou vnímána v Evropě. V posledních letech se lidskoprávní situace jen zhoršuje. Dochází k systematickému stíhání lidskoprávních aktivistů, kritiků režimu či novinářů. V roce 2018 vláda zesílila systematickou represi obyvatel severozápadní oblasti Sin-ťiang, zejména etnika Ujgurů. Pravidelným je i jejich nahodilé zatýkání a přemisťování do tzv. převýchovných táborů.

V detencích na politickou převýchovu je uvězněno několik set tisíc až jeden milion Ujgurů, Kazachů a dalších muslimů, kteří jsou tam drženi bez zákonné procedury a možnosti komunikace. Svědkové propuštění z těchto táborů vypověděli o psychickém teroru i fyzickém mučení, jež vedlo v některých případech až k úmrtí. Zadržovaní se musí učit čínské zákony, Si Ťin-Pchingovu ideologii, čínštinu, jsou nuceni opěvovat čínský režim a doznávat neexistující prohřešky.

Slovy Ondřeje Klimeše, českého sinologa:

„V Číně lidská práva znamenají něco úplně jiného, než je univerzální pojení lidských práv, které Čína sama podepsala ve Všeobecné deklaraci lidských práv v roce 1948. Čínská lidová republika vznikla hned další rok a čínští komunisté argumentují, že vláda každého státu si může stanovit vlastní definici lidských, politických a občanských práv. Pojetí lidských práv by pak nebylo všeobecné. Problém je v tom, že by to automaticky znamenalo, že teoreticky v budoucnu i některá z českých vlád by třeba mohla říci, že v České republice si můžeme po svém definovat lidská práva. Ve svých důsledcích znamená konec univerzality lidských práv vlastně převrácení celého právního řádu demokratických zemí.

Konkrétně Čína operuje s pojmem jedinečnosti a z toho vyvozuje, že lidská práva nejsou univerzální. Přímo v Číně pro komunistickou stranu Číny je základní lidské právo právo na život a blahobyt. Argumentuje, že v Číně lidská práva dodržována jsou, protože komunistická strana Číny zajišťuje živobytí a ekonomický rozvoj 1,4 miliardy lidí.“

Senátor Marek Hilšer na konci května 2019 zaslal předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi otevřený dopis. Senátor Hilšer jej zveřejnil na svém facebookovém profilu.

Komentuje v něm uzavřenou schůzku Jaroslava Kubery s majitelem skupiny PPF Petrem Kellnerem. Tato schůzka je dle Hilšera příkladem netransparentního chování, které způsobuje nedůvěru společnosti v politické reprezentanty. Dále takové jednání spojuje s politickou kulturou z devadesátých let.

Kromě výše uvedeného schůzku označuje za ignoraci Výboru pro zahraniční věci, bezpečnost a obranu. Senátní výbor totiž již dříve pozval Petra Kellnera na svá jednání, aby vysvětlil spolupráci s firmou Huawei, kterou Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost označil za bezpečnostní riziko.

Schůzka s Kuberou se měla uskutečnit na žádost Petra Kellnera, který měl předsedu Senátu ujistit o dodržování českých zákonů společností PPF. A to i v případě možných zákonných omezení týkající se firmy Huawei.

V roce 2017 byla registrována nezávislá nevládní organizace Mezinárodní koalice za ukončení transplantačního zneužívání v Číně, jejímž cílem je zkoumat, analyzovat a podporovat ukončení politiky nedobrovolných transplantací v Číně.

Tato organizace dala podnět k zahájení nezávislého občanského tribunálu s názvem Mezinárodní tribunál pro problematiku nedobrovolného odebírání orgánů vězňům svědomí v Číně (také nazývaný China Tribunal). Tento tribunál, složený z civilních expertů k problematice pod vedením zkušeného britského právníka a soudce Sira Geoffreyho Nice, který mimo jiné působil u Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, se pokusil prošetřit množící se případy a obvinění ohledně čínského systému transplantací orgánů a zneužívání čínských vězňů svědomí jako zdrojů pro získávání orgánů.

Tribunál došel k jednomyslnému závěru (.pdf), který přednesl 17. června 2019, který stručně formuloval tak, že Čína praktikovala politiku nedobrovolného odebírání orgánů u významného množství obětí v rozsáhlém časovém období. Čína, ačkoliv byla několikrát dotazována, s Tribunálem nespolupracovala a nepřednesla žádné informace o opaku. Terminál shrnul tato svá zjištění:

• V Číně existuje nepřiměřeně krátká doba, za kterou jsou lékařské instituce schopné dodat potřebný orgán k transplantaci.
• Dochází k mučení členů hnutí Falun Gong a Ujgurů.
• Existuje nesoulad v množství ročně provedených transplantací a nízkými počty oficiálně dostupných dárců.
• Samotný bouřlivý rozvoj nemocničních zařízení pro transplantace, který mnohdy započal již v dobách, kdy v Číně neexistoval systém dobrovolného dárcovství, nepřímo odkazuje na politiku nedobrovolného dárcovství orgánů.

Tribunál dospěl k názoru, že v Číně dochází k nedobrovolnému, vládou řízenému odebírání orgánů, a to především od politických vězňů a kulturních menšin, a to i za účelem jejich následného prodeje (.pdf, str. 1, 12, 49, 54):

„Forced organ harvesting has been committed for years throughout China on a significant scale and that Falun Gong practitioners have beenone – and probably the main – source of organ supply. The concerted persecution and medical testing of the Uyghurs is more recent and it maybe that evidence of forced organ harvesting of this group may emerge indue course. The Tribunal has had no evidence that the significant infrastructure associated with China’s transplantation industry has been dismantled and absent a satisfactory explanation as to the source of readily available organs concludes that forced organ harvesting continues till today.“

Na závěr rozhodnutí Tribunál varoval státy, ale i nevládní aktéry, že v této oblasti při jednání s Čínou jednají se zločineckým státem. Zda však senátor Hilšer skutečně zajistil překlad výše zmiňovaného rozhodnutí se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Mezinárodní tribunál pro problematiku nedobrovolného odebírání orgánů vězňům svědomí v Číně (Čínský tribunál) došel dne 17. června 2019 k rozhodnutí, že dle dostupných údajů dochází v Číně k obchodu s orgány. Jedním ze zjištění byla i skutečnost, že čínská transplantační pracoviště pracují s extrémně krátkou lhůtou pro získání dárce orgánů, dle rozhodnutí je tato doba často jen dva týdny (.pdf, s. 33).

Podobně krátké lhůty zmiňují i podklady australského vyšetřování z roku 2017, které hovoří o období 2 až 4 týdnů (.pdf, str.7). Stejně se vyjadřuje zpráva pro Německý spolkový sněm z roku 2016, která charakterizuje čínský systém transplantací jako systém „on demand“, tedy na přání (.pdf, s. 8). Pro srovnání o jak expresní lhůty se v čínském případě jedná, v ČR je průměrná čekací doba na ledviny 399 dní, na játra 94 dní a na srdce se čeká 248 dní.

Miloš Zeman zastává při komunikaci o Číně pozici nevměšování se do vnitřních záležitostí Číny. Tuto pozici přiblížil při rozhovoru pro čínskou televizi CCTV u příležitosti jeho návštěvy v Číně v roce 2014, kde prohlásil:

„To je přesně ten ‚reset'. Takže nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se musíme, jak můžeme, od ostatních států učit. Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád.“

Prezident se opakovaně vyjádřil, např. při návštěvě v Číně v listopadu 2018, v tom smyslu, že je zastáncem ekonomické diplomacie, problematiku lidských práv přitom dlouhodobě opomíjí nebo ji zcela vynechává. Stejně tak se nevěnuje ani zmíněné otázce odebírání orgánů čínským vězňům.

Prezidentova pozice je odlišná od pozice dalších představitelů ČR. Akcent na větší kritičnost vůči Číně vyjadřuje jak Ministerstvo zahraničních věcí, které při oficiálních kontaktech s Čínou přiznává snahu komunikovat lidskoprávní problematiku, tak například i Senát, který v březnu přijal rezoluci kritizující situaci v Číně. Nejaktuálněji se vynořily rozpory mezi Čínou a politikou primátora Prahy Zdeňka Hřiba, který je kritizován za narušování česko-čínských vztahů tím, že kritizuje politiku Číny vůči Tchajwanu a Tibetu.

V roce 2012 byl poprvé veřejně zmíněn program „de-extremifikace“ v otázce území Sinťiangu a ujgurské menšiny. Zároveň se v letech 2014–2015 začínají objevovat první zmínky o reedukačním systému a síti zařízení, v kterých k němu má docházet. Situace ujgurské menšiny se zhoršuje přijetím tzv. Nařízení o deextremifikaci v roce 2017, která významně omezuje kulturní a náboženské svobody ve prospěch politiky jednotné Číny, čínské kultury a komunistického zřízení a zmiňuje politiku reedukace. Amnesty International odhadovala v roce 2018, že v rámci této politiky je přeučováno až milion Ujgurů. V extrémním případě existují i tací, kteří situaci v Sinťiangu přirovnávají k počátku pozvolné genocidy, jako například investigativní novinář věnující se problematice lidských práv v Číně Ethan Gutmann.

Existence samotných táborů byla Čínou od počátku odmítána a priori jako nesmysl. Když byl v roce 2018 při rutinním porovnávání satelitních fotek objeven „neexistující“ tábor u města Dabancheng, změnila Čína rétoriku a tato zařízení připomínající vězení začala nazývat odbornými tábory či internáty, kde jsou umístění Ujgurové a další představitelé menšin dobrovolně a pro vlastní dobro. Nutno podotknout, že mnozí si účast vybrali jako lepší variantu před soudním slyšením. Samotní čínští dozorovatelé je nazývají „skoro zločinci“, protože i když zločin nespáchali, měli podle nich k němu předpoklady vzhledem ke svému původu.

V roce 2018 provedli žurnalisté z Reuters pokus o lokalizaci a zjištění počtu těchto zařízení. Z veřejně dostupných zdrojů lokalizovali 80 zařízení, dle odhadů expertů jich mohou být ale stovky. Při pokusu o návštěvu vybraných 39 z nich byli pokaždé sledováni a pokaždé bez vysvětlení vykázáni policií.

Od roku 2019 Čína povolila některým západním novinářům a diplomatům návštěvu v předem vybraných zařízeních pro deextremifikaci. I přes snahy mezinárodního společenství o nezávislé a neomezené prošetření situace a tlak na Čínu, Čína zatím tento požadavek zatím nepřijala a nařčením se brání.

V České republice jsou transplantace orgánů upraveny několika právními předpisy. Za nejdůležitější bychom mohli považovat tzv. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Na začátku roku 2019 byla přijata jeho novela. Novinka má usnadňovat odběr orgánů cizincům, kteří zemřou na našem území.

Přestože existuje možnost mezistátní výměny orgánů, v tomto případě jde spíše o teoretickou otázku. Česko má smlouvu s Eurotransplant a je členem FOEDUS. Jde o spolupráce na evropské úrovni. Nepodařilo se nám také dohledat zmínku o nelegálním dovozu orgánů do Česka.

V České republice je sedm transplantačních center, ty „spolupracují s dárcovskými nemocnicemi v daném regionu, zodpovídají za zařazení nemocných do čekací listiny a pečují o žijící dárce orgánů a příjemce orgánů,“ píše se na webu Koordinačního střediska transplantací.

Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) je největším specializovaným klinickým a vědeckovýzkumným pracovištěm v České republice. Na jejich webu je logistika odběru orgánů popsána takto: „Pokud je pacient vybrán jako dárce orgánů, k odběru se přistoupí až po domluvě s transplantačním centrem. To pak vysílá do nemocnice, kde je potencionální zemřelý dárce hospitalizován, odběrový tým, který orgány odebere přímo v daném zdravotnickém zařízení. Nebo je dárce kvůli například náročnosti transplantace převezen do Institutu klinické a experimentální medicíny a odběr je proveden tam.“

Dovoz orgánů ze zahraničí pak teoreticky možný je, pravidla stanovuje již zmíněný transplantační zákon v § 26 a násl.; platí, že „mezinárodní výměna tkání a orgánů k transplantacím je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen, a za předpokladu, že tkáně a orgány splňují požadavky na jakost a bezpečnost a že je zajištěna jejich sledovatelnost.“ Jedná se tak pouze o výjimečné řešení.

Dovoz orgánů, které byly nedobrovolně sklizeny, by však bylo v rozporu jak s předpisy Evropské unie, tak s mezinárodní dohodou uzavřenou v rámci Rady Evropy. Zákaz nedobrovolného odnímání orgánů obsahuje např. směrnice č. 2010/45/EU ve svém čl. 13, popř. Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 5.

Čína je pak v poslední době často spojována s tzv. „orgánovou turistikou“, tedy návštěvou země za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Fa-lun-kung, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě – 2019 (.pdf).

Marek Hilšer hovoří o legislativní úpravě možnosti získat orgán k transplantaci. K problému nedobrovolné operace orgánů dochází typicky v Číně, v níž jsou orgány nelegálně a nedobrovolně odebírány vězňům, a následně se prodávají. Proti tomuto dlouhodobě vystupuje např. Amnesty International, závažnosti problému si je vědom i Evropský parlament.

Hilšer se v tomto výroku odkazuje k tomu, že občané cizích zemí mohou přijet do Číny, tam si transplantaci zaplatit a nechat se operovat - tedy existenci tzv. transplantační turistiky. Toto je problémem právě kvůli nejasnému původu získání transplantovaného orgánu. Jak uvádí pro iRozhlas publicista Ethan Gutmann, Izrael byl první zemí, která tuto transplantační turistiku zakázala. Občané Izraele si tedy nesmějí kupovat orgány za účelem transplantační operace. Konkrétně to upravuje druhá sekce izraelského zákona.

Kanada se přípravě změny zákona o obchodování s lidskými orgány věnuje od roku 2017. K poslednímu dubnu 2019 je tento zákon ve třetím čtení v kanadském senátu a v platnost vstoupí po obdržení královského souhlasu. Trestným se tak stane např. přijetí orgánu, s jehož operací osoba, jejíž orgán bude odebrán, nedala výslovný souhlas. Ilegální však dle této změny bude i jakékoli napomáhání těmto nedobrovolným operacím či účast na nich.

Právní rámec Evropské unie v oblasti transplantace orgánů je stanoven ve směrnici č. 2010/53 EU, ve které se v (nezávazném) úvodním recitálu č. 19 uvádí: „Významným faktorem dárcovství orgánů je altruismus. Za účelem zajištění jakosti a bezpečnosti orgánů by měly být programy pro transplantaci orgánů založeny na zásadách dobrovolného a bezplatného dárcovství. Toto má zásadní význam, protože porušení těchto zásad by mohlo být spojeno s nepřijatelnými riziky. (...)“.

Článek 13 této směrnice pak stanoví:

1.   Členské státy zajistí, aby bylo darování orgánů od zemřelých a žijících dárců dobrovolné a bezplatné.

2.   Zásada bezplatnosti nesmí bránit tomu, aby žijící dárce obdržel náhradu, pokud bude důsledně omezena na pokrytí výdajů a ztrátu příjmů spojených s darováním. Členské státy stanoví podmínky, za nichž může být tato náhrada poskytnuta, přičemž se vyhnou jakýmkoli finančním pobídkám či příspěvkům pro potenciální dárce.

3.   Členské státy zakážou zveřejňování potřeby nebo dostupnosti orgánů, pokud je cílem takového zveřejňování nabízení nebo dosažení finančního zisku nebo srovnatelné výhody.

4.   Členské státy zajistí, aby se odběr orgánů prováděl na neziskovém základě.

Transplantaci orgánů dále také upravuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně přijatá Radou Evropy, kde se v kapitole VII čl. 21 uvádí (.pdf, str. 8): „Zákaz finančního prospěchu. Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“ Mezi signatáře Úmluvy o lidských právech a biomedicíně patří i Česká republika. Dalšími evropskými zeměmi, které patří k signatářům, jsou například Bulharsko, Řecko, Francie, Maďarsko nebo Slovensko. K Úmluvě o lidských právech a biomedicíně se z evropských zemí nepřipojily například Belgie, Německo a Velká Británie.

Jediný stát, ve kterém se placené dárcovství ledvin praktikuje legálně, je Írán. Existuje tam však přísná regulace v případě darování orgánu cizincům, čímž se má omezit mezinárodní obchod s orgány.

V poslední době se nejčastěji zmiňuje nelegální obchod s orgány v podobě takzvané „orgánové turistiky“. S tímto problémem je především spojována Čína, kterou cizinci mají navštěvovat za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Falun Gong, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června 2019 nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě (.pdf).

Dalším státem, který se potýká s takzvanou „orgánovou turistikou“ je Pákistán, kde sice platí zákaz komerčního prodeje orgánů, ale kvůli špatné implementaci zákona se brzdí snahy o omezení obchodu s orgány.

Novelu zákona – transplantační zákon, o kterém Hilšer mluví, předložila Sněmovně skupina poslanců 4. června tohoto roku. Navrhovatelem byl teď již bývalý poslanec Mikuláš Peksa. Na zákonu pracoval mimo jiné i senátor Marek Hilšer. Vláda k návrhu vyslovila nesouhlasné stanovisko. K 18. červnu 2019 je návrh zákona projednáván ve výborech, přesněji ve výboru pro zdravotnictví.

Část poslanců navrhuje zřídit společně s přijetím novely také etickou komisi. Podle důvodové zprávy se má jednat o orgán, který v „pravidelných intervalech aktualizuje které státy jsou důvěryhodné pro transplantaci a které mají systematické problémy s porušováním základních lidských práv i za účelem získávání orgánů. Tyto státy budou nadále označeny z hlediska transplantace orgánu za problematické. Pro zisk orgánu v problematické zemi je pak třeba získat souhlas vydaný etickou komisí.“ (.pdf - str. 4)

Překlad rozhodnutí londýnského tribunálu, který se věnoval problematice nedobrovolného odběru orgánů v Číně, se nám z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. K dohledání byla jen část shrnutí závěrů tribunálu, které senátor Hilšer zveřejnil na své facebookové stránce.

Senátora Hilšera jsme tedy oslovili e-mailem a požádali jej o doložení existence tvrzeného překladu. Obratem jsme obdrželi odpověď, kde senátor Hilšer uvedl, že překlad zatím nikde nezveřejnil, ale má to v plánu, až budou hotové nové webové stránky.

Přiložil však vyhotovený český překlad zkráceného rozhodnutí tribunálu spolu s fakturou za práci překladatele. Tyto důkazy jsme vyhodnotili jako dostatečné, necítíme se však povoláni překlad zveřejňovat bez svolení objednavatele.