Demagog.cz

Petr Fiala
Petr Fiala
Dneska je ta situace taková, že tu máme fakticky jistý typ dvojvládí, kdy o tom, kdo bude ve vládě, rozhoduje nejenom premiér a koaliční strany, které tvoří vládu, ale taky prezident, který na to vlastně nemá mít žádný nárok, a to je taky velká zpráva z této krize. Interview ČT24, 29. srpna 2019

Tento výrok byl ověřen jako pravda

Odůvodnění

Jednání prezidenta Zemana (zdráhání se při jmenování/odvolávání ministrů) má významný vliv na personální složení vlády, oporu v Ústavě však dle většiny právních autorit nemá.

Předně se věnujeme tomu, zda má prezident „nárok“ spolurozhodovat o složení vlády. Pokud budeme chápat ve výroku slovo nárok jako právní nárok, v české ústavě jej nenajdeme. Absenci takového nároku potvrdil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Respekt: „Současný ústavní model zejména v případě odvolávání a jmenování ministrů svěřuje jednoznačně tuto pravomoc do kompetencí předsedy vlády a prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci, tedy uvážení.“

Role prezidenta v parlamentní demokracii, kterou Česká republika je i po zavedení přímé volby (.pdf, str. 17), se nevyznačuje pravomocemi přímo vytvářejícími vlastní politický program. Jak např. píše Jan Wintr ve své knize Principy českého ústavního práva na str. 66: „V parlamentní formě vlády (parlamentní demokracii) náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní politiky," a dále, že „Neodpovědnost hlavy státu je výsledkem historického vývoje evropských monarchií. Zásada princeps legibus solutus (panovník nepodléhá zákonům) vedla k tomu, že za panovníkovy činy byli hnáni k odpovědnosti jeho ministři, a posléze z panovníka na ministry (už odpovědné parlamentu) přešla i faktická politická moc.“ Tento vývoj se zrcadlí (mimo čl. 62) v Ústavě v čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4. Souhlasný názor představuje i kniha Ústavní systém České republiky od kolektivu Gerloch, Hřebejk, Zoubek na stranách 168 a 169, kde se tvrdí, že prezident by měl „být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému“.

Dle expertů prezident Zeman nečiní ve svém postavení tak, jak je zamýšleno obecnými ústavními principy. Prezident má možnost se s potenciálním ministrem sejít, smí se k němu vyjádřit, může ho zkritizovat, může mu být proti srsti. Stejně jako se může scházet s úřadujícími ministry a prosit je, aby na svém postu zůstali. Nakonec má (až na případ, kdy přijme demisi ministra podle čl. 73 odst. 1 Ústavy) poslední slovo, kdo bude, či nebude ve vládě, vždy předseda vlády.

Praktické jednání prezidenta Zemana je pak s těmito principy v rozporu. To můžeme demonstrovat na případech, které jsme uvedli již v dřívější analýze:

  • Když ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak podle svých slov na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.
  • Když odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.
  • Dále také v květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový výklad byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného. 
  • V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Schopnost Miloše Zemana vynutit si složení vlády záleží mj. na tom, zda předseda vlády bude, či nebude stát na svém právu. Konkrétně se to týká čl. 68 odst. 2 Ústavy. Petr Fiala má tedy pravdu v tom, že prezident Zeman má fakticky významný vliv na personální obsazení vlády, byť se mu nedostává opory v Ústavě. Václav Klaus se během své prezidentské funkce také snažil ovlivňovat a prosazovat své ministry, nicméně narazil na odpor ostatních ústavních činitelů.