No, tak já nejsem oprávněn dávat úkoly ministrům, to může dělat jenom premiér. Já mohu pouze doporučovat.
Obecně platí, že veškeré názory prezidenta jsou pro ministry pouze informativní. Pravomoc premiéra zadávat úkoly ministrům je velmi omezená; činnost ministerstev řídí vláda jako celek, přičemž premiér je pouze jedním z jejích členů.
Podle čl. 67 Ústavy je vláda vrcholným orgánem veřejné moci a tvoří ji předseda vlády, místopředsedové a ministři. Kdo všechno může úkolovat ministry a mít tak přímý vliv na vládu?
Giovanni Sartori ve svém díle Srovnávací ústavní inženýrství (2001, str. 112) označuje postavení premiérů obdobná k českému předsedovi vlády jako první mezi rovnými. Premiér v tomto postavení přitom nemá vůči ministrům jednoznačnou autoritu.
Co se týče pravomocí českého předsedy vlády vůči ministrům či vládě samotné, tak podle čl. 77 odst. 1 Ústavy má premiér pravomoc organizovat činnost vlády, řídit její schůze, vystupovat jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády má pak i oprávnění, které vykonává dle své vůle. Řadí se sem například kontrasignace rozhodnutí prezidenta (tuto pravomoc může delegovat na své ministry) nebo podepisování zákonů. Též vykonává část pravomocí prezidenta podle čl. 66 Ústavy, pokud se úřad uvolní.
Vláda však rozhoduje jako sbor. V tomto sboru má pak předseda stejně silný hlas jako jakýkoli jiný ministr (Wintr, J.; Principy českého ústavního práva, str. 97). Určitou nadřazenost přisuzuje předsedovi vlády čl. 3 odst. 2 Jednacího řádu vlády, který říká, že předseda vlády může případně určit, který člen vlády získá mandát pro určité zasedání Rady EU, pouze však, pokud tento člen nemůže být určen dle předcházejících pravidel (obecně platí, že na zasedání Rady EU zastupuje Českou republiku ten ministr, který má projednávanou problematiku ve své gesci).
Kdo může jasně a přímo vytvářet povinnosti ministerstvům, je vláda jako celek. Jasně to vyplývá z § 28 odst. 1 kompetenčního zákona. Ten stanovuje, že činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.
Premiér tedy nemá zákonnou možnost úkolovat jednotlivé ministry, přesto určitý faktický vliv na jejich činnost má. Dle čl. 74 Ústavy má totiž možnost bez jakéhokoliv zdůvodnění navrhnout odvolání ministra: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Prezident pak takové žádosti musí vyhovět.
Co se týče prezidenta, tak podle čl. 64 má prezident právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Jeho názor je v těchto chvílích nezávazný.
Obecně platí, že veškeré názory prezidenta jsou pro ministry pouze informativní. Ojedinělá výjimka vyplývá z postavení prezidenta jakožto vrchního velitele ozbrojených sil a s tím spojeným vztahem k ministrovi obrany. Jak píše např. Koudelka: „Ministr obrany je v oblasti aktů spadajících do vrchního velení nad ozbrojenými silami prezidentu republiky – vrchnímu veliteli – podřízen. Podřízenost ministra zde není absolutní, není podřízen ve věci vojenské správy, ale jen, pokud by byl činný v oblasti patřící do velitelské pravomoci prezidenta jako vrchního velitele.“
Obecně se tedy dá říci, že prezident ministry nemůže úkolovat. Tvrzení, že předseda vlády úkolovat ministry může, je pak zavádějící. Premiér má k tomu jen velmi omezené pravomoci (viz výše ohledně mandátu pro zasedání Rady EU) a jeho vliv je spíše nepřímý, vyplývající z možnosti ministra kdykoliv odvolat. Zákonnou možnost řídit činnost ministerstev, a tedy i úkolovat ministry, má pouze vláda jako celek.
