Miloš Zeman na TV Barrandov

Prezident Zeman uvedl Lubomíra Zaorálka z ČSSD do funkce ministra kultury 27. srpna 2019. Do ministerského úřadu jej Zeman uváděl již podruhé, poprvé se jednalo o post ministra zahraničí v lednu 2014 v kabinetu Bohuslava Sobotky.

Co se týká druhé části výroku, dá se předpokládat, že prezident Zeman naráží na prezidentské volby v roce 2003. Podle serveru iDnes.cz se Miloš Zeman již dříve o Zaorálkovi vyjádřil jako o jednom z těch, kteří ho v roce 2003 nevolili (zmínil to např. v roce 2013).

V roce 2003 se prezident ještě stále volil (.pdf, ss. 7–8, 10) nepřímo, tj. prezident byl vybrán na základě hlasování na společném jednání obou komor Parlamentu ČR z kandidátů navržených buďto minimálně deseti poslanci, nebo deseti senátory. V tomto roce proběhly volby tři, přičemž Miloš Zeman tehdy kandidoval za ČSSD v druhé volbě (kde vypadl v prvním kole). Kolem jeho kandidatury se rozhořel vnitrostranický boj, kdy Zemanovu kandidaturu tehdy nepodpořili např. Vladimír Špidla či Stanislav Gross.

Kvůli tomu, že se jednalo o tajné hlasování, nejsou dostupné přesné údaje, kdo volil koho. V zápisu z jednání 24. ledna 2003 tak můžeme najít pouze všeobecné shrnutí hlasů. Zároveň také nebyl nalezen žádný výrok, v němž by sám Lubomír Zaorálek či jiný zdroj tuto informaci přesvědčivě potvrdil, či vyvrátil.

Nicméně antagonistický vztah mezi Milošem Zemanem a Lubomírem Zaorálkem je znám již od roku 2000. Během voleb v roce 2003 se Lubomír Zaorálek vyjádřil, že největší spor uvnitř ČSSD se týkal obav spojených s tím, že pokud by Miloš Zeman vyhrál, tak „by si na Hrad přivedl Šloufy (Miroslav Šlouf, v té době hlavní poradce Miloše Zemana, pozn. Demagog.cz) a podobné lidi“. Existuje několik případů, kdy Lubomír Zaorálek veřejně vystupoval proti současnému prezidentovi; např. už v roce 2000, kdy zapochyboval o vhodnosti Šloufovy kandidatury do Senátu, se ve stejné době také ohradil proti Zemanovu označení novinářů jako blbců. Lubomíra Zaorálka pak označil tehdejší místopředseda ČSSD Škromach jako jednoho ze Zemanových odpůrců (Právo, 25. ledna 2003: Zaorálek šíří rakovinu v sociální demokracii). V roce 2003 se pak spekulovalo, zda Zaorálkovo jméno patří na seznam těch, kteří Zemanovu kandidaturu nepodpořili.

I přesto je nutné zdůraznit, že z dostupných zdrojů není možné jednoznačně zjistit, jak Lubomír Zaorálek v prezidentské volbě v roce 2003 skutečně hlasoval, a tedy potvrdit, nebo vyvrátit tento výrok.

Během zmíněných let 1939–1942 německá armáda skutečně vedla vítěznou válku. Společně se svými spojenci po roce 1939 obsadila téměř celou kontinentální Evropu, včetně Francie. V červnu roku 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Wehrmacht postoupil až k Moskvě. Již v té době však Německo zakusilo dvě významné porážky. A to v bitvě o Británii roku 1940 a v bitvě před Moskvou (1941–1942). Během let 1942–1943 došlo ke zlomovým událostem, kdy Německo prohrálo na východní frontě napřed bitvu u Stalingradu a následně u Kurska. Tyto události vedly k převzetí iniciativy Rudou armádou. Následovaly události vedoucí k porážce Německa, jako sovětská ofenziva na východní frontě nebo vylodění Spojenců v Normandii roku 1944 (SOMMERVILLE, Donald, 2009. II. světová válka: vylíčení historie jednoho z nejstrašnějších konfliktů v dějinách lidstva s analýzou rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. str. 26–150).

Postupný vývoj bojů v Evropě zobrazuje následující animace (časový údaj se nachází vpravo nahoře):

Zdroj: Wikimedia Commons, University of Texas Libraries

Válka byla v těchto letech prohraná i z hlediska Československa, jehož exilová vláda se pod vedením prezidenta Edvarda Beneše ustavila v Londýně. Pohraničí českých zemí (Sudety) bylo přímo připojeno k Německu, zbytek českých zemí byl okupován jako protektorát Čechy a Morava. Slovensko v územně okleštěné podobě bylo de iure samostatným státem, spolupracujícím s Německem. Obyvatelstvo v protektorátu trpělo represemi ze strany německé okupační moci, obyvatelé židovského či romského původu byli systematicky vražděni v důsledku nacistické rasistické ideologie.

1. září 2019 se do polské Varšavy sjeli světoví státníci připomenout si 80. výročí začátku 2. světové války. Ruský prezident Putin ale pozvánku nedostal, ačkoliv před 10 lety se téže akce zúčastnil. Zástupce českého velvyslance ve Varšavě Jiří Kyrian uvedl, že polský prezident a jeho kancelář chtěli tuto událost sdílet pouze se svými spojenci, tedy zástupci členských zemí EU, NATO a Východního partnerství.

Kancelář polského prezidenta Andrzeje Dudy uvedla, že hlavní roli v nepozvání Ruska hrají aktuální důvody, nikoliv ty historické. Konkrétně se vyjádřila následovně: „Dramatické události si Polsko připomene se zeměmi, s kterými v současnosti úzce spolupracuje na zachování míru ve světě na základě dodržování mezinárodního práva.“

Šéf kanceláře polského prezidenta Krzysztof Szczerski hovořil konkrétně o agresivní politice Ruska vůči Ukrajině jako o důvodu nepozvání.

Ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál pak dodal, že prohřešky Ruska útokem na Ukrajinu nekončí. Jako další uvádí rozhovory Vladimira Putina pro polský tisk, kde lhal ohledně paktu Molotov-Ribbentrop, či odmítavý postoj Ruska k vydání vraku letadla, které havarovalo ve Smolensku v roce 2010, zpět Polákům.

Co se pak týče nepozvání Rusů celkově (nejen tedy Vladimira Putina), jak uvádí prezident Zeman, nenašli jsme informaci, že by byl nějaký jiný Rus pozván. Podle již zmíněného Szczerskiho nebyla pozvána ruská delegace jako taková.

Útok Sovětského svazu na Polsko skutečně zmíněn byl, avšak nikoliv jako důvod k nepozvání představitelů Ruské federace. Polský prezident totiž ve svém zahajovacím projevu zmínil, že kromě nacistického Německa na Polsko zaútočil také Sovětský svaz.

Německé jednotky vtrhly do Polska 1. září 1939, Rudá armáda až 17. září (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 435–437). Prezident Zeman se tedy zmýlil v datu sovětské invaze o pouhé dva dny. Navíc přesnost svého výroku sám částečně relativizuje slovem „asi“.

Posoudit část výroku týkající se vztahu mezi sovětským útokem a polskou kapitulací je komplikovanější. Situace a průběh válečných operací v Polsku jsou důvodem, proč tuto část výroku posoudit jako nepravdivou. Během německé invaze byla převážná část polských sil dislokovaná v západní části země, kde do 17. září utrpěla těžké ztráty (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 437–439). Oproti tomu bylo polským jednotkám nařízeno, že Rudé armádě mohou klást odpor pouze v případě, že na ně sama zaútočí (BISKUPSKI, M. B. B., 2000. The history of Poland. str. 102). Také rychlost a razance německého postupu před sovětským vpádem napoví, že by polská armáda brzy kapitulovala i bez útoku Rudé armády. Během prvního týdne ztratilo polské vrchní velení kontrolu nad bojištěm, a každá ze sedmi polských armád tak většinou bojovala bez vzájemné koordinace (BISKUPSKI, . B. B., 2000. The history of Poland. str. 101). Je třeba brát v potaz také načasování sovětského útoku. Ten přišel záměrně až v momentě, kdy byla většina polské armády zničena v bojích s Německem na západě země. Sovětské jednotky tak narážely na minimální odpor (Nolan, 2011 str. 4), a to navzdory pokusu polského velení o stažení zbývajících sil na východ země, kde měly svést s Wehrmachtem poslední bitvu. Rozkaz k tomu byl však vydán již 10. září.

Oproti předchozímu vysvětlení tvrdí R. C. Raack ve svém článku Stalin's Plans for World War II (str. 216–217), že podmínkou pro německý útok na Polsko byly předchozí smlouvy se SSSR zaručující sovětský útok z východu. V případě sovětské neangažovanosti v polském tažení mohlo prý mít Polsko ještě 17. září dostatečné kapacity k obraně po dalších několik měsíců. R. C. Raack dále argumentuje (str. 216–217) spojením se sousedními státy, přes které mohla Polsku proudit pomoc.

Raackovo tvrzení je však v kontrastu se silou polské armády i s rozkazem jejího velení z 10. září 1939, podle kterého mělo být polské vojsko staženo právě do východní části Polska. Jak také můžeme vidět na mapách, v době útoku Rudé armády byla většina polských sil obklíčena německými jednotkami, nebo se již vzdala.

Zdroj: Westpoint

Zdroj: Westpoint

Ve výroku prezidenta je problematickým pojmem „kapitulace polské armády“. K tomuto aktu ve smyslu článku 35 Haagské úmluvy z roku 1899 totiž vůbec nedošlo. Polská vláda kapitulaci nepodepsala, ale uprchla (str. 5) do Rumunska. Kapitulaci nepodepsal ani nejvyšší velitel polské armády Edward Rydz-Śmigły, který do Rumunska uprchl taktéž. Postupně se vzdaly jednotlivé bojující skupiny polské armády. Jednalo se ovšem o obklíčené jednotky kladoucí nezávisle na sobě poslední odpor, nikoli o kapitulaci polské armády jako celku (viz mapy). Posádka ve Varšavě kapitulovala 27. září, a to jako jedna z posledních, jak lze vyčíst ze druhé mapy. V té době byla již většina polské armády zničena (str. 4) německou, nikoli Rudou armádou.

Na kapitulaci varšavské posádky neměla Rudá armáda žádný vliv. Varšava byla totiž obléhána (str. 5) pouze německými jednotkami a Rudá armáda do boje o města nezasáhla. Posádka ve městě byla navíc jednou z posledních, která se vzdala.

Minimálně první část výroku je pravdivá, byť s drobnou odchylkou. Jak dlouho by byla polská armáda schopna se na východě země bránit v případě sovětské neangažovanosti, je otázka spíše alternativní historie, k jejímuž hodnocení se stavíme zdrženlivě. Je však zavádějící tvrdit, že polská armáda kapitulovala. Neučinili tak ani představitelé tehdejšího polského státu, ani jeho armády. Ve skutečnosti se totiž jednotlivé jednotky polské armády vzdávaly nezávisle na sobě. Ke kapitulaci polské armády ani státu jako celku nikdy nedošlo.

Versailleská smlouva byla podepsána v Paříži v rámci mírové konference po první světové válce 28. června 1919 a označovala Německo jako viníka války. Německo ztratilo část území ve prospěch okolních států, například Alsasko a Lotrinsko či Hlučínsko. Vítězným státům muselo poskytnout náhradu válečných škod, s jejímž splácením mělo problém.

Významným okamžikem pak bylo porušení Versailleské smlouvy v průběhu roku 1935, kdy Němci zavedli všeobecnou brannou povinnost. Na to ovšem západ nijak nereagoval a Británie dokonce uzavřela s Německem námořní dohodu, která umožnila Němcům vybudovat válečné námořnictvo - avšak pouze v takovém poměru, aby nepřevýšilo 35 % britského námořnictva.

V březnu 1936 dal Hitler příkaz k vojenskému obsazení Porýní. Dále pak byla smlouva porušena anšlusem Rakouska roku 1938. Porýní byla oblast mezi Belgií, Francií a Německem, které bylo na základě versailleské smlouvy demilitarizováno, tudíž tam Němci nesměli stavět žádná opevnění ani udržovat vojsko. Do oblasti Porýní Hitler vyslal 30 000 vojáků (.pdf, str. 46) a Francii s Británií nabídl 25letý pakt o neútočení. Zároveň tvrdil, že nemá v Evropě žádné teritoriální požadavky.

Británie (.pdf, str. 56) považovala obsazení Porýní za krok Německa k jeho původnímu území, ale formálně tento krok odsoudila. Spojené království se nechtělo pouštět do žádných ozbrojených konfliktů, jelikož na tom nebylo hospodářský ani vojensky příliš dobře. Ani Francie na situaci nijak nereagovala, neboť v té době měla velmi nestabilní vládu, která v této otázce nemohla učinit žádné rozhodnutí. Současně svá vojska Francie přesouvala do Alp a Tuniska, kde hrozil konflikt na základě politického napětí s Itálií. A jelikož Francie neměla britskou podporu při případném pokusu remilitarizace Porýní, neodvážila se jednat.

Neaktivita Francie a Británie vyvolala u států vzniklých po světové válce obavy o udržitelnosti státních hranic. Hitler využil této smířlivé diplomacie a sílící Itálie a uzavřel s Mussolinim smlouvu o rozdělení vlivu (.pdf, str. 56) v Evropě.

Historička Bohumila Ferenčuchová ve svém článku pro Historický časopis uvedla, že z počátku se nejednalo o žádné drama, jelikož Německo nepřekročilo obsazením Porýní své hranice. Avšak toto území bylo pro Francii zdrojem starostí už od podpisu mírové smlouvy - obávali se napadení Německem, a chtěli tudíž hranice na Rýně posunout (.pdf, str. 40). V článku je zmíněn názor tehdejšího státního tajemníka obrany Duffa Coopera (.pdf, str. 58), který kritizoval slabý postoj Británie a Francie, když se nepokusily stáhnout německá vojska z oblasti Porýní. Kdyby tak učinily, musel by se Hitler stáhnout a nezískal by takový obdiv u svého národa. Cooper považuje pasivitu Západu za naivní krok, kterým chtěli udržet mír, když na ozbrojený konflikt neměli ani pomyšlení.

Versailleská smlouva tak byla okupací Porýní Německem porušena. Zda by zásah v roce 1936 byl optimální nicméně nehodnotíme, jelikož se jedná čistě o prezidentův názor na věc.

V roce 1968 bylo Ivanu Štěpanoviči Koněvovi 71 let, což je nad hranicí důchodového věku v tehdejším SSSR, kde muži odcházeli do důchodu v 60 letech a ženy v 55. Jeho poslední výkonnou funkcí bylo vrchní velení nad sovětskými vojsky v Německé demokratické republice v letech 1961-62 (potvrzeno též v knize Polmar, Allen: World War II: the Encyclopedia of the War Years, 1941-1945; str. 478). Po roce 1962 zastával již jen velmi formální funkci generálního inspektora Ministerstva obrany SSSR, přičemž skupina generálních inspektorů byla a je formální uskupení založené v 50. letech s cílem shromažďování a udržení zkušeností a vědomostí vysokých vojenských hodnostářů v důchodovém věku.

Prezident Zeman ve svém výroku uvádí, že maršál Koněv „neměl na věci vliv.“ V souvislosti s událostmi srpna roku 1968 tímto nejspíše oponuje informaci, kterou obsahují tabule u sochy maršála Koněva na Praze 6, a tedy že maršál Koněv „osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“

Za tento zpravodajský průzkum se považuje návštěva maršála Koněva, spolu s dalšími vojenskými hodnostáři, v Československu během oslav konce druhé světové války v květnu roku 1968. Lavrenov a Popov (kap. 11) citují Brežněva, který tuto návštěvu navrhl jako jeden z kroků k vyřešení napjaté situace po lednu 1968. Někteří tvrdí, že během této návštěvy se maršál Koněv, společně s ostatními, měl pokusit jednat (.pdf, ss. 97-98) o rozmístění sovětských vojsk na území ČSSR, a přinejmenším proběhlo několik prohlídek československých vojenských jednotek.

Výzkumný pracovník Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD) AV ČR, v. v. i., Jiří Hlaváček, nicméně v e-mailu pro Demagog.cz ze dne 10. září 2019 uvedl, že v současnosti není možné z dostupných archivních materiálů posoudit, zda byl sám Koněv před svou návštěvou v květnu 1968 obeznámen také se záměrem provést intervenci do Československa.

Jiří Hlaváček z ÚSD AV ČR, v. v. i. konkrétně uvedl: „Úkolem sovětské vojenské delegace, jejíž součástí byl také maršál Koněv, bylo na základě osobního kontaktu s civilním obyvatelstvem a příslušníky ČSLA (Československé lidové armády) posoudit tehdejší společenskou situaci. Přítomnost penzionovaného sovětského válečného veterána Koněva v době oslav květnového výročí osvobození tak měla spíše symbolický význam a určitým způsobem měla zakrýt skutečný (neoficiální) cíl celé návštěvy, kterým byla právě zpravodajská činnost na československém území. Zda Koněv věděl o tom, co se chystá, můžeme jen spekulovat, nicméně reálný dopad jeho návštěvy na konečné rozhodnutí sovětských představitelů o invazi byl nejspíš nulový.“

Stejně jako u množství dalších otázek týkajících se zpravodajské činnosti, ani zde není možné přesně určit, jak významnou roli tehdy už jednasedmdesátiletý I. S. Koněv v přípravě k invazi sovětských vojsk mohl sehrát, a zda ji sehrál vědomě, či ne. Nicméně je velmi pravděpodobné, že jakýkoli jeho vliv na vývoj dalších událostí, včetně srpnové intervence, byl jen velmi malý, popř. nulový. Výrok prezidenta Zemana je tak možné označit za pravdu.

Zlatá hvězda hrdiny Československé socialistické republiky bylo jedním z nejvýznamnějších ocenění tehdejšího státu. Bylo zřízeno v roce 1955 a za dobu své platnosti jím byli oceňováni (.pdf, str. 4) mj. Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, G. M. Grečko či L. I. Brežněv. Někteří ho získali dokonce více než jednou.

Podle archivů (.pdf, str. 4) Pražského hradu maršál Koněv obdržel vyznamenání Zlaté hvězdy hrdiny ČSSR 30. dubna 1970. Není zde záznam o tom, že by ocenění odmítl. Podle historika a politologa Jiřího Fidlera ovšem nedorazil do Prahy, aby titul převzal, a byl mu tak předán (.pdf, str. 19) později v Moskvě premiérem Štrougalem.

Není tedy možné říct, že maršál Koněv vyznamenání prezidenta Husáka odmítl. O tom, co ho vedlo k neúčasti na ceremonii, existují dohady, např. že vyznamenání v Praze nepřevzal kvůli morálnímu prozření (.pdf, str. 19), pevná fakta však k dohledání nejsou.

Městská část Praha 6 skutečně má ve svém dlouhodobém plánu (.pdf, str. 1) rekonstrukci náměstí Interbrigády, jehož součástí (video, čas 8:12 - 8:21) je výstavba podzemních garáží. Projektová kancelář VHE uveřejnila na svém webu studii hromadných garáží a parteru náměstí Interbrigády vytvořenou v prosinci 2006. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se k tématu vyjádřil v diskuzi pořadu Pro a proti (video, čas 8:30-9:30), která proběhla na konci roku 2017. Dle jeho slov měla být socha maršála Koněva v rámci rekonstrukce přesunuta na jiné místo v parku na náměstí Interbrigády. K otázce úplného odstranění sochy se v pořadu vyjádřil odmítavě, sochu maršála Koněva dokonce starosta Prahy 6 Kolář zamýšlel využívat jako učební pomůcku (video, čas 10:45).

O úplném odstranění sochy začala radnice Prahy 6 uvažovat v návaznosti na vandalské útoky. Velvyslanectví Ruské federace v České republice vyjádřilo názor, že vandalské útoky byly vyprovokovány výše zmíněným edukačním plánem městské části Prahy 6, v rámci kterého její vedení umístilo k pomníku „vysvětlující cedule". Vedení Prahy 6 se prozatím rozhodlo sochu zakrýt, aby ji ochránilo před dalšími útoky vandalů. O dalším postupu bude dle mluvčího radnice Prahy 6 Ondřeje Šrámka radnice jednat 12. září.

Domněnka prezidenta Zemana o plánu budování podzemních garáží v místě, kde socha maršála Koněva stojí, je tedy pravdivá, v rámci tohoto plánu se ale jednalo o pouhé přesunutí sochy na jiné místo. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se k výroku prezidenta Zemana a k celé kauze vyjádřil na svém facebookovém profilu: „Považuji za nepřijatelné, aby prezident republiky klamal veřejnost lživými informacemi o údajně připravovaných projektech podzemních garáží,..."

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau byl osvobozen dne 27. ledna 1945, kdy do něj vstoupili vojáci 60. armády vedené generálem Pavlem Kuročkinem. Tato armáda byla součástí tzv. 1. ukrajinského frontu vedeného maršálem Ivanem S. Koněvem.

Vedení SS se ještě před příchodem sovětských vojáků do Osvětimi rozhodlo (kapitola Evacuation and liquidation of the camp) provést evakuaci tábora a zničit a zahladit všechny stopy. V rámci evakuace odešlo během 17. – 21. ledna 1945 zhruba 56 tisíc vězňů na tzv. pochody smrti, které nepřežilo 9–15 tisíc z nich.

Bojové operace kolem Osvětimi začali (kapitola Liberation) 27. ledna 1945 vojáci ze 100. a 322. střelecké divize 60. armády. Ke koncentračním a vyhlazovacím táborům se vojáci dostali během odpoledne téhož dne, kde narazili na zhruba 7 tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů. Do péče o tyto vězně v následujících dnech nasadil dvě polní nemocnice i polský Červený kříž.

První ukrajinský front maršála Koněva se následně zúčastnil osvobozování Slezska a Saska a konečné Pražské ofenzívy, v rámci níž dorazil maršál Koněv v brzkých ranních hodinách 9. května 1945 do Prahy. Němci v Praze, až na jednotky SS (video, 4:10), kapitulovali den předem, 8. května 1945.

Dne 7. května 1945 došlo v Remeši k podpisu kapitulace nacistického Německa. Výsledkem dohody bylo složení zbraní a přerušení všech operací k 23:59 následujícího dne, 8. května 1945.

Během v té době probíhajícího Pražského povstání došlo mezi českým odbojem a zástupci německé armády k vyjednání Protokolu o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze z 8. května 1945. Výsledkem dohody bylo stažení německých branných sil, letectva, všech velitelství, svazů Waffen-SS, policie a všech státně i vojensky organizovaných jednotek v oblasti Prahy a umožnění odchodu z Prahy k 18:00 téhož dne.

Příslušníci jednotek Waffen-SS se však odmítli podřídit kapitulaci a pod vedením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera pokračovali v boji (video, 4:10).

Do Prahy dorazily první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva 9. května ve 4 hodiny ráno. Během 9. května jednotky SS bojovaly v Břevnově na Malovance, v 10 hodin byl hlášen boj na Letenském náměstí a zároveň ostřelování vnitřního města a Hradu dělostřelectvem. Do večera sovětské jednotky vytvořily obranný kruh kolem města a došlo k ukončení bojů v Praze.

Po kapitulaci Carl von Pückler odjel (.pdf, str 15–16) z Prahy na západ k demarkační linii do obce Čimelice. V těchto místech von Pückler střídavě odolával náporu sovětských vojsk a pokoušel se vyjednat odchod svých vojáků do amerického zajetí. Nicméně v noci z 11. na 12. května 1945 odevzdal kapitulaci do rukou sovětského generála Sergeje Serjogina, velitele 104. gardové střelecké divize, a amerického plukovníka Allisona, náčelníka štábu 4. tankové divize XII. Sboru. Poté se vrátil do domu na kraji Čimelic, kde byl ubytován, a tam se 12. května 1945 zastřelil (.pdf, str. 20).

Na Praze 6 má TOP 09 skutečně výrazný vliv. Po komunálních volbách v roce 2018 se na spolupráci na Praze 6 dohodlo vítězné uskupení KLID (TOP 09 a KDU-ČSL) společně s ODS a STAN. Podle ČSÚ získala koalice TOP 09 a KDU-ČSL na Praze 6 celkem 10 mandátů (z celkových 45), pro 7 ze zvolených kandidátů byla navrhující stranou TOP 09. Úřadujícím starostou Prahy 6 je Ondřej Kolář za TOP 09.

Podle webu TOP 09 získaly koalice s kandidáty TOP 09 v komunálních volbách v Praze 2018 celkem 132 mandátů, z toho 96 obsadili zástupci TOP 09. Na pozici starosty byl v Praze zvolen už zmíněný Ondřej Kolář (na Praze 6), dále Jiří Koubek (Praha - Libuš) a Radek Vondra (Praha 14). Velkou podporu pak dostali také kandidáti TOP 09 v Dolních Měcholupech, v Šeberově nebo na Praze 3. Už jen ze srovnání s dalšími městskými částmi Prahy můžeme tedy konstatovat, že Praha 6 není „posledním útočištěm TOP 09“, výrazný vliv má strana i v dalších pražských městských částech. TOP 09 je také součástí vládní koalice na pražském magistrátu.

Na komunální úrovni TOP 09 v posledních volbách prokazatelně mandáty ztratila. Relativní úspěch však zaznamenala například v Plzni, kde se stala součástí vládnoucí koalice. Úspěšnost TOP 09 ve všech krajích je znázorněna v níže uvedené mapě. Celkově pak kandidáti navržení TOP 09 v komunálních volbách získali 4,82 % ze všech hlasů, podobně jako například KSČM, STAN či KDU-ČSL. Jen o půl procenta více hlasů pak získali kandidáti ČSSD.

Zdroj: Český statistický úřad

Definice „celostátní politické strany“ není jednoznačná. Pro ověření výroku se ale můžeme podívat také na volební výsledky TOP 09 v posledních letech. Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR bylo v roce 2017 zvoleno za TOP 09 7 poslanců a poslankyň. Tři z těchto mandátů TOP 09 získala díky pražským voličům, 2 mandáty pak získala ve Středočeském kraji, 1 mandát v Jihočeském kraji a 1 mandát v Jihomoravském kraji. Volební zisk (5,31 % hlasů) je nižší než v minulých letech, ale zastoupení ve sněmovně mají 4 kraje. Pro srovnání, v roce 2013 získala TOP 09 11,99 % hlasů a 26 mandátů (v Praze získala 7 mandátů, ve Středočeském kraji 4 mandáty, ve čtyřech dalších krajích získala 2 mandáty, v sedmi krajích 1 mandát).

Dva zástupce má TOP 09 také v Senátu, a to za volební obvody Jičín a Opava.

U voleb do Evropského parlamentu z roku 2019 i 2014 můžeme pozorovat výrazně vyšší úspěšnost koalice TOP 09 a STAN v Praze a ve Středočeském kraji ve srovnání s ostatními kraji. Z výsledků hlasování za jednotlivé územní celky však plyne, že v roce 2019 získala koalice TOP 09 a STAN ve všech krajích kromě Moravskoslezského kraje alespoň 8 % (ve Zlínském to bylo 7,99 %) hlasů, a z toho více než 11 % hlasů v 6 krajích.

Z výše uvedeného můžeme tedy uzavřít, že TOP 09 sice v posledních letech ztratila hlasy některých voličů, ale tvrzení, že „není celostátní politickou stranou“ není pravdivé.

Spisový materiál ke kauze Čapí hnízdo podle zdrojů dostupných z medií čítá přes 20 000 stran. Dle České televize či Aktuálně.cz je to pak konkrétně 23 000 stran.

Policie ČR navrhla obžalovat premiéra Babiše zhruba v půlce dubna roku 2019. S tím předala spis s návrhem na podání obžaloby státnímu zástupci, na kterém je, aby věc posoudil a rozhodl. Dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch zpracoval následně návrh rozhodnutí, který předložil vedoucímu státnímu zástupci Martinu Erazímovi k finálnímu rozhodnutí. Takovýto návrh byl prezentován do medií 2. září 2019. Na konečné rozhodnutí státního zástupce se stále čeká.

Od poloviny dubna uplynulo do začátku září letošního roku přibližně 4,5 měsíce. To je doba, kterou měl státní zástupce na vypracování návrhu rozhodnutí. Doba 4,5 měsíce nelze z žádného úhlu pohledu podřadit pod výrok „zhruba jeden rok“, neboť se blíží nejvíce třetině roku. Státní zástupce měl tedy na projití spisu podstatně méně než jeden rok, proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Jestliže média uvádí počet stran u zprávy státního zástupce Šarocha navrhující zastavení trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo, je to vždy 90 stran (iRozhlas; Seznam Zprávy; TN.cz).

V pondělí 2. září navrhl státní zástupce Jaroslav Šaroch zastavit stíhání premiéra Andreje Babiše a jeho rodinných příslušníků a spolupracovníků v kauze Čapí hnízdo. Jedná se konkrétně o manželku Moniku, dceru Adrianu Bobekovou, švagra Martina Herodese a bývalé manažery Farmy Čapí hnízdo, Josefa Nenadála a Janu Mayerovou. Jaroslav Šaroch, který se kauzou zabývá několik let, po celou dobu souhlasil se stíháním premiéra Babiše a dalších aktérů v kauze Čapí hnízdo; nyní svůj názor změnil. Jeho rozhodnutím se má odteď zabývat šéf Městského státního zastupitelství v Praze Martin Erazím. Rozhodnutí tedy ještě není definitivní.

Miroslava Němcová v den uveřejnění rozhodnutí komentovala situaci na svém facebookovém účtu slovy: „Andrej Babiš má tak obří převahu moci ekonomické, mediální a politické, že tato nerovnováha vyvrací základy ještě dobře neukotveného právního demokratického státu.“

To, že Miroslava Němcová je žena zvláštního ražení, je však názor prezidenta Miloše Zemana, a jako takový jej neověřujeme.

Miroslav Kalousek (TOP 09) řekl (video, 0:45) v rozhovoru pro DVTV: „Tady snad ani nejde o tu jednotlivou kauzu, ale tady jde o důvěryhodnost naprosto klíčové demokratické instituce, to je státní zastupitelství. A ta důvěryhodnost státního zastupitelství se tímhle rozhodnutím nebo tímhle postupem pomalu hroutí. ... V okamžiku kdy dvakrát žádali poslaneckou sněmovnu o vydání, v okamžiku kdy naprosto přesvědčivě argumentovali, proč to stíhání má probíhat, a kdy je teď zřejmé, že došlo k nějaké zásadní změně názorů, aniž bychom věděli proč. ... A může to znamenat podrývání důvěry lidí v právní stát, proto ta bouře.“
Na svém twitterovém účtu napsal, že „ode dneška se st. zastupitelství bude těšit stejné důvěře, jako komunistická prokuratura před rokem 1989.“

Petr Gazdík (STAN) také situaci okomentoval na svém twitterovém účtu: „Vyšetřování Andreje skončilo, zapomeňte... Protože jde o premiéra, bylo by možná lepší, kdyby ho osvobodil opravdu nezávislý soud. Takto zůstane pachuť na patře, když i evropský úřad pro boj s podvody OLAF podezření měl.“

Gazdík také uvedl (video, 3:06) v rozhovoru pro DVTV: „Vyzvala k tomu i nakonec Unie státních zástupců, že by mělo být zcela jasně řečeno, proč pan státní zástupce změnil to, co jsem slyšel na mandátovém a imunitním výboru, kde mluvil přesně naopak. Tady nesmí zůstat žádná pachuť, žádný stín podezření, protože jinak se opět dostáváme do doby, kdy všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“

Z výroků vyplývá, že zmínění politici se vyjadřují k rozhodnutí v kauze Čapí hnízdo s obavami o právní stát.

K rozhodnutí státního zástupce Šarocha se vyjádřili skepticky i další politici, jako například Stanislav Polčák (STAN), předseda ODS Petr Fiala (video, 4:22) nebo Jakub Michálek (Piráti).

Poprvé Policie ČR žádala Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání v srpnu roku 2017. Hned následující měsíc poslanci vydání obou politiků (Babiš, Faltýnek) odhlasovali. Celý proces se opakoval po volbách do Poslanecké sněmovny v termínu 20. – 21. října 2017, kdy oba zmínění politici obhájili svůj mandát. O jejich vydání se podruhé hlasovalo v lednu 2018 (Babiš, Faltýnek).

Státní zástupce Jaroslav Šaroch na jaře 2018 rozhodl o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V případě Jaroslava Faltýnka a dalších tří osob se rozhodl žádosti vyhovět a stíhání zastavit. Stížnost Andreje Babiše byla zamítnuta jako nedůvodná. V březnu 2019 policie ukončila vyšetřování v kauze Čapí hnízdo a předala spis státnímu zastupitelství v Praze.

Mluvčí pražských státních zástupců Aleš Cimbala dne 2. září 2019 v reportáži ČT24 uvedl, že státní zástupce Šaroch změnil názor v kauze Čapí hnízdo. Podle informací Deníku N se rozhodl trestní stíhání Andreje Babiše zastavit. Toto rozhodnutí bude ještě prověřovat vedoucí státní zástupce, který slovy mluvčího Cimbaly „bude mimo jiné zkoumat důvodnost a zákonnost daného rozhodnutí. Jelikož dozorový státní zástupce došel ke změně právního názoru na posouzení daně věci, bude se státní zástupce zabývat tím, jestli je tato změna dostatečně odůvodněná a důvodná.“

O změně názoru Jaroslava Šarocha hovoří i vedoucí státní zástupce Martin Erazím. Ve svém vyjádření pro Českou televizi uvedl: „Dozorový státní zástupce odůvodnil své rozhodnutí jiným právním postojem k podstatné okolnosti trestní věci, než jaký dlouhodobě zastával v dosavadním výkonu dozoru.“

Česká televize je veřejnoprávní médium zřízené zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi. Jako takové je financováno z koncesionářských poplatků a jeho fungování je upraveno zákonem. V čele České televize stojí generální ředitel volený Radou České televize.

Rada ČT je volena Poslaneckou sněmovnou ČR a je jí odpovědná. Mezi její povinnosti patří mimo jiné i předkládat Výroční zprávy o činnosti ČT a Výroční zprávy o hospodaření ČT Poslanecké sněmovně. Podle § 6 odst. 3 zákona o České televizi může Sněmovna Radu odvolat, pokud dvakrát po sobě neschválí některou z výročních zpráv, nebo pokud Rada opakovaně neplní své povinnosti.

Prezident Zeman skutečně několikrát v médiích prezentoval svůj vlastní názor na fungování ČT. „Navrhl jsem – ale samozřejmě to nemám právo sám uskutečnit –, aby podle minulého příkladu byla dvakrát zamítnuta zpráva o hospodaření ČT. Podle platných zákonů pak dochází k personálním změnám,“ uvedl například v roce 2018 v rozhovoru pro MF DNES. Naposled se takto vyjádřil i v červnu 2019 v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov.

Projednávání výročních zpráv za roky 2016 a 2017 je zařazeno na program 34. schůze Poslanecké sněmovny, která bude zahájena 10. září 2019. V současné době ve Sněmovně čekají také výroční zprávy za rok 2018. Poslancům byly rozeslány 1. srpna 2019.

Třemi základními pilíři demokracie se rozumí rozdělení státní moci do tří složek – zákonodárná, výkonná a soudní. Jednotlivé složky jsou neslučitelné a na sobě zcela nezávislé. Rozdělení státní moci je zformulováno v čl. 2 odst. 1 Ústavy:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Tyto tři složky státní moci vymezil v 18. století v díle O duchu zákonů francouzský filozof Charles Louise Montesquieu. V každém státě je podle něj trojí moc, a to moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní.

„Moc zákonodárná umožňuje panovníkovi nebo úředníkům vyhlašovat zákony platné pro určitou dobu nebo navždycky, nebo opravovat, po případě odvolávat zákony již dané. Druhá moc mu umožňuje sjednávat mír nebo vyhlašovat válku, vysílat nebo přijímat vyslance, zajišťovat bezpečnost státu a čelit nepřátelským vpádům. Třetí moc mu umožňuje trestat zločiny nebo rozsuzovat spory jednotlivých občanů.“ (MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. [Dr. S. Lyer, překl.] Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 189-190.)

Jednotlivé složky moci jsou bezpodmínečně neslučitelné. Pokud by tatáž osoba nebo tentýž úřad vykonával zároveň moc zákonodárnou i výkonnou, hrozilo by vyhlášení tyranských zákonů, což by vedlo k tyranské vládě. Stejné důsledky by mělo neoddělení moci soudní. Spojení všech třech mocí do jedněch rukou vede k despotismu.

Dále rozděluje tři typy vlád: republikánská, monarchická a despotická. Přičemž pokud je v republice svrchovaná moc v rukou lidu, jedná se o demokracii, pokud je v rukou pouze části národa, jedná se o aristokracii. Také vymezuje nezbytné základní zákony v republice, a to:

1. národ si jmenuje své ministry, tj. nejvyšší úředníky
2. určí si, kdo má volební právo, a jak se uděluje
3. určí způsob hlasování (tajné / veřejné)
4. ustanoví zákon, podle kterého si lid dává sám sobě zákony

Čerpali jsme z překladu Dr. Stanislava Lyera francouzského originálu De l'esprit des lois.(MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. [Dr. S. Lyer, překl.] Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 365 s.)

Rozdělení politické moci se věnoval ještě před Ch. L. Montesquieuem anglický filozof John Locke. Ten zatím hovoří (.pdf, str. 129) o rozdělení moci zákonodárné a výkonné. Od moci výkonné ještě ne zcela odděluje moc federativní, která stanovuje právo vypovídat války, uzavírat mír a řeší záležitosti vně státu.

Soudní moc vykonávají v ČR soudy – okresní, krajské, vrchní, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Dodržování ústavního pořádku a základních práv a svobod zaručuje Ústavní soud složený z patnácti soudců volených na 10 let. Jak napsal zmíněný Ch. L. Montesquieu, v demokratické společnosti „soudy musí býti nezbytně chladnokrevné a musí se dívat na všechny pře do jisté míry bez osobního zájmu“ (MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. [Dr. S. Lyer, překl.] Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 114.). Nezávislost soudní moci a nestrannost jejích nositelů je garantována v čl. 81 a v čl. 82 Ústavy.

Zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna je složena z 200 poslanců volených na 4 roky. Senát se skládá z 81 senátorů volených na 6 let, přičemž každé 2 roky se volí třetina senátorů. Mezi pravomoci Parlamentu patří především schvalování a vydávání zákonů, vyhlašování válečného stavu a schvalování dalších válečných operací, uděluje souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv a vyslovení důvěry vládě.

Výkonná moc náleží prezidentu republiky a vládě, která je jejím vrcholným orgánem. Prezidentem ČR může být zvolen každý občan, který je volitelný do Senátu, a to na nejvýše dvě pětileté volební období za sebou. Mezi jeho pravomoci patří mimo jiné jmenování soudců a předsedy vlády, odvolání vlády nebo rozpuštění Poslanecké sněmovny. Vláda je složena z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Disponuje zákonodárnou iniciativou.

Andrej Babiš i Miloš Zeman se skutečně vyjádřili negativně ke kvalifikaci Michala Šmardy na post ministra kultury. Prezident Zeman prohlásil, že se Michal Šmarda nikdy nezabýval problematikou české kultury, a proto je nekompetentní. I z těchto důvodů pak prezident odmítl Michala Šmardu jmenovat ministrem.

Premiér Babiš ve svém facebookovém příspěvku vyjádřil obavu, že Šmardovi chybí znalosti v oblasti kultury a jazyků. Konkrétně uvedl: „A po skoro třech měsících mediálních výstupů pana Šmardy souhlasím s prezidentem, že to není člověk, který je vhodný na kulturu. Je to specifický resort, na který je potřeba umět jazyky, reprezentovat, být vzdělaný, mít znalosti a být respektovaný odbornou veřejností. Takové charakteristiky mi u pana Šmardy prostě chybí a nejsem v tomto názoru osamocený. Nedokážu si vůbec představit, že bych pana Šmardu představoval ve Vídeňské státní opeře rakouskému kancléři nebo že bych v Národní galerii říkal francouzskému prezidentovi Macronovi, že tento pán je ministr kultury České republiky.“

31. května přitom Andrej Babiš Michala Šmardu na post ministra sám navrhl. Následně však změnil názor a prohlásil, že s Michalem Šmardou ve vládě být nechce. korektur

Podle čl. 67 Ústavy je vláda vrcholným orgánem veřejné moci a tvoří ji předseda vlády, místopředsedové a ministři. Kdo všechno může úkolovat ministry a mít tak přímý vliv na vládu?

Giovanni Sartori ve svém díle Srovnávací ústavní inženýrství (2001, str. 112) označuje postavení premiérů obdobná k českému předsedovi vlády jako první mezi rovnými. Premiér v tomto postavení přitom nemá vůči ministrům jednoznačnou autoritu.

Co se týče pravomocí českého předsedy vlády vůči ministrům či vládě samotné, tak podle čl. 77 odst. 1 Ústavy má premiér pravomoc organizovat činnost vlády, řídit její schůze, vystupovat jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády má pak i oprávnění, které vykonává dle své vůle. Řadí se sem například kontrasignace rozhodnutí prezidenta (tuto pravomoc může delegovat na své ministry) nebo podepisování zákonů. Též vykonává část pravomocí prezidenta podle čl. 66 Ústavy, pokud se úřad uvolní.

Vláda však rozhoduje jako sbor. V tomto sboru má pak předseda stejně silný hlas jako jakýkoli jiný ministr (Wintr, J.; Principy českého ústavního práva, str. 97). Určitou nadřazenost přisuzuje předsedovi vlády čl. 3 odst. 2 Jednacího řádu vlády, který říká, že předseda vlády může případně určit, který člen vlády získá mandát pro určité zasedání Rady EU, pouze však, pokud tento člen nemůže být určen dle předcházejících pravidel (obecně platí, že na zasedání Rady EU zastupuje Českou republiku ten ministr, který má projednávanou problematiku ve své gesci).

Kdo může jasně a přímo vytvářet povinnosti ministerstvům, je vláda jako celek. Jasně to vyplývá z § 28 odst. 1 kompetenčního zákona. Ten stanovuje, že činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.

Premiér tedy nemá zákonnou možnost úkolovat jednotlivé ministry, přesto určitý faktický vliv na jejich činnost má. Dle čl. 74 Ústavy má totiž možnost bez jakéhokoliv zdůvodnění navrhnout odvolání ministra: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Prezident pak takové žádosti musí vyhovět.

Co se týče prezidenta, tak podle čl. 64 má prezident právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Jeho názor je v těchto chvílích nezávazný.

Obecně platí, že veškeré názory prezidenta jsou pro ministry pouze informativní. Ojedinělá výjimka vyplývá z postavení prezidenta jakožto vrchního velitele ozbrojených sil a s tím spojeným vztahem k ministrovi obrany. Jak píše např. Koudelka: „Ministr obrany je v oblasti aktů spadajících do vrchního velení nad ozbrojenými silami prezidentu republiky – vrchnímu veliteli – podřízen. Podřízenost ministra zde není absolutní, není podřízen ve věci vojenské správy, ale jen, pokud by byl činný v oblasti patřící do velitelské pravomoci prezidenta jako vrchního velitele.“

Obecně se tedy dá říci, že prezident ministry nemůže úkolovat. Tvrzení, že předseda vlády úkolovat ministry může, je pak zavádějící. Premiér má k tomu jen velmi omezené pravomoci (viz výše ohledně mandátu pro zasedání Rady EU) a jeho vliv je spíše nepřímý, vyplývající z možnosti ministra kdykoliv odvolat. Zákonnou možnost řídit činnost ministerstev, a tedy i úkolovat ministry, má pouze vláda jako celek.

Dne 27. srpna 2019 jmenoval prezident Zeman Lubomíra Zaorálka (ČSSD) novým ministrem kultury. Po složení slibu Miloš Zeman mimo jiné řekl:

„Jaká je ta široká cesta, která uvádí do zapomnění každého ministra kultury? To, že se pohybuje na nejrůznějších recepcích, vernisážích, premiérách, festivalech a tak dále, a tak dále. Občas udělí nějaký grant nebo dotaci, nu a mediální sféra mu samozřejmě tleská. Kulturní památky, pane ministře, netleskají. Kulturní památky mlčí a chátrají. Přitom jsou právě tyto památky markanty české krajiny. A my jsme nedokázali tyto markanty, které vytvořili naši předci, téměř doplnit ničím jiným. Je to naše ostuda, ale tak se alespoň snažme zachránit to, co postavili jiní.“

Národní památkový ústav uvádí, že v České republice se nachází přes 700 chátrajících kulturních nemovitých památek z celkových 40 tisíc. Mezi ně patří například oranžerie na hradu Veveří v Brně, zimní zahrada na zámku ve Velkých Opatovicích nebo zámek v Horním Maršově.

Lubomír Zaorálek byl jmenován do funkce po tři a půl měsíce dlouhém sporu o šéfa resortu ministerstva kultury. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) podal demisi v polovině května, učinil tak na žádost šéfa ČSSD Jana Hamáčka. Prezident Zeman Staňkovu demisi nepřijal. Šéf ČSSD Jan Hamáček uvedl, že tedy požádá premiéra Babiše, aby prezidentovi odvolání Antonína Staňka z funkce navrhl. V takovém případě by musel podle čl. 74 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky prezident Zeman Antonína Staňka odvolat. Zároveň navrhl jako nového ministra kultury místopředsedu ČSSD Michala Šmardu. Andrej Babiš odvolání ministra kultury prezidentovi navrhl, ale ten zůstal ve funkci až do konce července. Poté až do jmenování Lubomíra Zaorálka 27. srpna převzal dočasně resort náměstek René Schreier. Potenciálního kandidáta Michala Šmardu prezident Zeman odmítl v srpnu jmenovat, podle něj není odborně kompetentní. Michal Šmarda se nakonec pár dní po prohlášení prezidenta nominace na post ministra kultury vzdal.

ČSSD tedy navrhlo Lubomíra Zaorálka, který je členem ČSSD od roku 1994. Od té doby vystřídal řadu postů, nyní je předsedou sněmovního zahraničního výboru, členem výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, a zahraničněpolitickým expertem ČSSD. Prioritou nového ministra kultury je mimo jiné zvýšení platů v kultuře či celková stabilizace resortu.

Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) odvolal ředitele Národní galerie na základě probíhající kontroly, podle které si Fajt nechal vyplatit 1,2 milionu korun. Miloš Zeman odmítl koncem května ministrovu demisi s tím, že: „... doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Staňkův krok pak podpořil prostřednictvím svého mluvčího znovu letos v červenci: „Prezident republik (sic) poděkoval doc. Antonínu Staňkovi za jeho práci, zejména za péči o záchranu kulturních památek, a za odhalení zneužívání veřejných prostředků v resortu ministerstva kultury.“

Podle předběžných závěrů kontrolora Miroslava Mouchy podepsala smlouvu Fajtova podřízená: „Byla to kancléřka Národní galerie Eva Giese. (…) tedy přímá podřízená generálního ředitele NG, který byl v roli dodavatele, tedy druhé smluvní strany.“

Podle Antonína Staňka nespadala výše schválené odměny do pravomocí kancléřky, protože byla oprávněna podepisovat pouze smlouvy do půl milionu korun. Fajt se obvinění brání s tím, že: „Měla (Eva Giese pozn. Demagog.cz) samozřejmě pověření k tomu, aby mohla podepisovat smlouvy, které přesahují i tu částku půl milionu.“ (video, čas 01:47)

Jiří Fajt si o honorář řekl u dvou projektů. „Byly to projekty definované vládním usnesením a obecnějším souhlasem ministerstva, jako třeba projekty k jubilejním osmičkovým rokům. V jiných případech jsem měl pocit, že je kurátorování součástí mé práce,“ zdůvodnil bývalý ředitel svoje rozhodnutí. Navíc se prý pro tento postup rozhodl na základě konzultace s ministerským úředníkem: „Ministerstvo bylo průběžně informováno o potřebě řešit můj honorář. A úředníci mým lidem poradili, abychom to řešili autorskou smlouvou. Nazval bych to doporučením,“ uvedl Fajt.

Budova Lázeňského domu Hadí Lázně v Teplicích je od roku 1958 kulturní památkou a od roku 1992 spadá také do památkové zóny Teplice. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) však poslední den v úřadě budovu statutu kulturní památky zbavil. „Kulturní památku nelze nechat zbourat, nemovitost v městské památkové zóně lze nechat zbourat. To je zásadní rozdíl mezi ochranou formou kulturní památky a objektem v památkové zóně,“ uvedl ředitel ústecké pobočky Národního památkového ústavu Petr Hrubý.

Rozhodnutí je vnímáno jako problematické především proto, že odporuje jen o pár týdnů staršímu stanovisku Ministerstva kultury, podle kterého měly Hadí Lázně zůstat pod památkovou ochranou.

Spor o rekonstrukci Hadích Lázní se táhne již několik let. Podnikatel a investor Jaroslav Třešňák, který Hadí lázně vlastní od roku 2006, si nechal zpracovat několik návrhů možné přestavby objektu — žádný z nich však památkářům nevyhovoval. Mezi zásadní problémy patřilo podle vedoucího krajského odboru kultury a památkové péče Radka Spály například: „Bohužel bylo navrhnuto, že by se vnitřní konstrukce vybourala kvůli tomu, aby tam bylo vloženo celé jedno patro. Je potřeba operovat s tím, že ten klenební systém je nedílnou součástí té památky. Takže to patro je samozřejmě možné, ale musí se zachovat i ty vnitřní konstrukce…“

Již zákon o státní památkové péči stanoví, že podmínky pro schválení rekonstrukce „musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru“. Památkový úřad je tímto zákonem vázán.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Projekty předložené Jaroslavem Třešňákem by představovaly významný zásah do charakteru stavby, což je v rozporu s prezidentovým tvrzením, že by byl objekt rekonstruován do víceméně původní podoby. Navrhovaná rekonstrukce by znamenala vybourání vnitřní konstrukce stavby a vložení dodatečného patra.

Pro kontext můžeme uvést, že podobná situace nastala v Teplicích i v roce 2008, kdy byla zbourána zchátralá budova Městských lázní. Jaroslav Třešňák koupil objekt o rok dříve a Ministerstvo kultury na jeho žádost odebralo budově status kulturní památky. Demolice však začala ještě před tím, než došlo k jejímu oficiálnímu povolení.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se k problematice financování kultury, především pak k platové výši zaměstnanců, vyjadřuje již od doby své kandidatury na tuto pozici.

Během setkání s prezidentem Milošem Zemanem v den před jmenováním na post ministra došlo i na téma rozpočtu a platů v kultuře. Na brífinku poté prohlásil: „A pak ta druhá věc, o které už jsem mluvil. Jak jsem se stihl seznámit s těmi platovými poměry v těch zařízeních právě v regionech, knihovnách a v těch kulturních zařízeních jinde, tak to je podle mě evidentní, že to jsou velice mizerné peníze." (video, 8:37).

Po uvedení do funkce Zaorálek informoval o svých prioritách následovně: „Nyní chci dobře poznat rezort a lidi, kteří ho vedou, rozdělíme si práci na urgentních úkolech, které máme na stole. Tím prvním je rozpočet, respektive platy, zvláště v regionech. Byl bych rád, kdybychom ještě s ministryní financí neuzavírali tato jednání."

Zaorálek se k platům v kultuře vyjádřil i na svém Twitterovém účtu:

V pořadu Události, komentáře na ČT 24 ze dne 4. září 2019 Zaorálek dále prohlásil: „(...) především se zabývám tou otázkou, která je teď nejžhavější, to je otázka platů v kultuře. Protože já zjišťuji, že tady právě v téhle oblasti ten rozpočet je pro kulturu opět mizerný. (...) To znamená to, co mě dnes nejvíc čeká a čemu se nejvíc věnuji, mám připravená jednání, která se budou týkat právě té položky platu v kultuře, protože si myslím, že pro řadu lidí především v regionech je ta situace neúnosná." (video, 20:20).

Začněme s první částí výroku. O tom, že by se Miloš Zeman chystal na jednání vlády o státním rozpočtu 16. září, nenalezneme žádnou informaci v kalendáři akcí na webových stránkách prezidenta, na webu Správy Pražského hradu, ani na stránkách vlády. Podle webu iDnes.cz však Andrej Babiš prohlásil po jednání s prezidentem 20. srpna letošního roku, že „vláda bude rozpočet schvalovat na schůzi 16. září a jednání se zúčastní i prezident Zeman“. Stejnou informaci přineslo i několik dalších médií, například lidovky.cz.

Přejdeme-li k druhé části výroku, informaci, že by se Zeman chystal letos v Poslanecké sněmovně pronést projev na téma rozpočtu, se nepodařilo ověřit. V programu (.pdf) aktuální schůze Sněmovny se o žádném vystoupení prezidenta nedočteme a programy dalších schůzí nejsou zatím zveřejněny.

Pokud jde o poslední tvrzení, prezident Zeman říká, že má v Poslanecké sněmovně na téma státního rozpočtu každoročně projev. Zkontrolujeme-li stenozáznamy projevů ve Sněmovně během minulých 4 let, zjistíme, že Zeman mluvil v parlamentu při projednávání státního rozpočtu pro roky 2017 a 2019. V roce 2015 i v roce 2017, kdy byl schvalován rozpočet na rok 2016, resp. 2018, měl ve Sněmovně vždy pouze jeden projev a v nich se vůbec tématu státního rozpočtu nevěnoval. Srovnáme-li navíc termíny, kdy Sněmovna o rozpočtu jednala s termíny Zemanových návštěv, zjistíme, že Zeman ve Sněmovně v době projednávání státního rozpočtu v těchto letech vůbec nemluvil (viz harmonogram projednávání zákona o státním rozpočtu pro rok 2016 a 2018 a záznamy o prezidentově účasti). Prezident pak nepřednesl projev ani k příležitosti schvalování státního rozpočtu pro roky 2014 či 2015 (viz stenozáznamy jednotlivých čtení).

Daňová úleva představuje opatření (.pdf, str. 5), které je pro poplatníka výhodou ve formě nižší či později zaplacené daně ve srovnání se stavem, kdy by takové opatření v zákoně zahrnuto nebylo. Důvodem pro zavedení daňové úlevy může být podpora jiných veřejných politik (například snížení daně poplatníkům, jejichž ekonomickou aktivitu chce stát podpořit), dosažení vyšší efektivity daňového systému (například osvobození poplatníků s relativně nízkými či nulovými příjmy), či kombinace obojího.

Mezi daňové úlevy patří například osvobození od daně, položky snižující základ daně, položky snižující daň, snížená sazba daně aj. Konkrétněji u daně z příjmů fyzických osob patří mezi položky osvobozené od daně například příjem v podobě ocenění v oblasti kultury, příjem v podobě stipendia ze státního rozpočtu či z prostředků vysoké školy aj.

Tiskový mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček po odvysílání pořadu Týden s prezidentem zveřejnil tabulku, která by měla prokazovat rozsah daňových úlev kritizovaných prezidentem republiky. V této tabulce je zveřejněn odhad 318,14 miliard na rok 2016, který se od avizované částky 340 miliard liší přibližně o 6,5 %. Není zde však uveden žádný zdroj dat ani metodiky výpočtu, přičemž podle dokumentu (.pdf, str.1) Kvantifikace daňových úlev v České republice za rok 2015 (dále jen Kvantifikace daňových úlev), který lze nalézt na stránkách Poslanecké sněmovny, neexistuje v současné době jednotná metodika pro výpočet těchto úlev a nejsou dána ani žádná jiná omezující pravidla podoby analýzy daňových úlev. V neposlední řadě nebyly v tabulce uvedeny výpočty pro úlevy z daní přidané hodnoty, které jsou ve výše zmíněném dokumentu Kvantifikace daňových úlev (.pdf, str. 8) zahrnuty.

Je také důležité zmínit (.pdf, str 9), že vzhledem k použité metodě ušlých příjmů a statického přístupu (analýza nebere v potaz změnu chování subjektů po zrušení těchto úlev) nepředstavují jednotlivé vyčíslené hodnoty daňových úlev současně odhad zvýšení daňových výnosů, kterých by pak mohlo být dosaženo v případě zrušení těchto úlev. Za použití stejné metodologie byla výše daňových úlev v roce 2014 (.pdf, str. 10) odhadnuta na 442,62 miliard, v roce 2013 na 419,87 miliard.

V tomto dokumentu byl odhad výše daňových úlev u daní z příjmů fyzických osob vyčíslen na 295,48 miliard, u daní z příjmů právnických osob na 13,86 miliard a u dani z přidané hodnoty na 169,13 miliard. Dohromady byla tedy výše daňových úlev za rok 2015 vyčíslena na 478,5 miliardy (.pdf, str. 9). Nutno však podotknout, že k výpočtu nebyly použity veškeré daňové úlevy vzhledem k nedostupnosti a neúplnosti dat či administrativní zátěži (.pdf, str. 2).

Hodnoty použité v dokumentu Kvantifikace daňových úlev jsou takřka stejné jako hodnoty použité v tabulce zveřejněné na prezidentských stránkách. Například položka Osvobození dávek a služeb z důchodového pojištění v tabulce předložené Hradem, představuje cca 60 miliard, ve výše zmíněném dokumentu je tato položka rovná přibližně 59 miliardám. Tabulka předložená Hradem a dokument Kvantifikace daňových úlev používají i stejné pojmenování jednotlivých položek.

Tabulka předložená mluvčím Ovčáčkem však není kompletní, chybí v ní zejména daňové úlevy z DPH. Celková hodnota daňových úlev tedy není 340 miliard, jak tvrdil prezident Zeman, ani 318 miliard, jak vyplývá z tabulky zveřejněné jeho mluvčím Ovčáčkem, ale přibližně 478,5 miliardy korun. Z tohoto důvodu tedy výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Analýzu, která by zhodnotila reálný přínos zrušení daňových úlev do státního rozpočtu, se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Je pravda, že hnutí ANO ve svém programu (.pdf, str. 11) pro volby do Poslanecké sněmovny 2017 prosazuje neutrální daňový systém:

„Zajistíme revizi systému daňových výjimek a budeme bránit zavádění dalších. Existence výjimky znamená, že určité skupině se na daních uleví, díky tomu se ale všichni ostatní na to složí. V praxi tak každá výjimka nakonec vede k vyšší sazbě daně. Daně tím fakticky ovlivňují rozhodování poplatníků, zda a jak pracovat, jak investovat nebo v čem podnikat. My prosadíme stejné podmínky pro všechny, neutrální daňový systém.“

Ministr vnitra Hamáček se staví sympaticky (čas 2:50) ke zrušení některých daňových výjimek, o zrušení daňových výjimek hovoří Jan Hamáček i ve statusu pod videem.

S odstraněním alespoň některých daňových výjimek sympatizují také například KSČM a TOP 09.

Procentuální zastoupení vyrobené elektřiny v Česku solárními elektrárnami se za posledních pět let pohybuje nad hranicí dvou a půl procent. Když opomineme rok 2019, tak největší podíl energie vyrobené solárními elektrárnami byl v roce 2015 (.pdf, str. 5).

Zdroje dat ke grafu: 2015, 2016, 2017, 2018, 2019. Tabulka s hodnotami vždy v souboru .pdf na straně 5.

Ze čtvrtletních zpráv Energetického regulačního úřadu za tento rok jsme zjistili, že za první dvě čtvrtletí (.pdf, str. 5) tohoto roku fotovoltaické elektrárny vyrobily (brutto) 1216 GWh elektrické energie. To je 2,76 procenta celkové produkce.

Doposud jsme počítali s brutto hodnotami. Do brutto hodnot je započítána i energie potřebná na chod samotných elektráren, která je u solárních elektráren takřka nulová oproti například tepelným. V letech 2017 (.pdf, str. 5), 2018 (.pdf, str. 5), a za první dvě čtvrtletí roku 2019 (.pdf, str. 5) byly podíly netto vyrobené energie 2,68 %, 2,83 % a 2,95 %.

Na základě metodiky našeho hodnocení se tedy prezident Zeman stále pohybuje v rámci naší desetiprocentní tolerance. V případě tvrzených tří procent se konkrétně jedná o rozptyl 2,7–3,3 %.

Podle dat Operátora trhu s elektřinou (OTC) se celková výše podpory obnovitelných zdrojů postupně zvyšuje. V roce 2013 činila podpora přibližně 34,9 miliard, v roce 2018 to bylo již 43,7 miliard (data pro rok 2019 nejsou zatím k dispozici). Tato podpora však není určená pouze na solární energii, ale také na větrnou či vodní energii. Poskytnutá podpora na solární energii činila v roce 2017 pouze 27 miliard, v roce 2018 to pak bylo 29,2 miliard. Podle těchto dat představovala podpora na solární elektrárny největší položku veškeré podpory na obnovitelné zdroje energie. Například poskytnutá podpora na vodní elektrárny činila v roce 2018 1,8 miliardy, v roce 2017 to bylo 2,5 miliardy.

Miloš Zeman také dále mluví o 27 miliardách plynoucích ze zdrojů Ministerstva průmyslu a obchodu. Podle rozpočtu tohoto ministerstva na rok 2019 je přibližně 26,6 miliard vyčleněno na dotace v oblastí energií. Tato částka ale není určená pouze na podporu solárních elektráren, ale na podporu všech obnovitelných zdrojů energie. V roce 2018 činila tato podpora přibližně 25,9 miliard.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý vzhledem k tomu, že Miloš Zeman hovoří o dotacích na solární elektrárny, ale argumentuje celkovými výdaji na všechny druhy obnovitelných zdrojů energie. Byť jsou výdaje na dotace pro solární elektrárny největší položkou v celkové podpoře, zdaleka nejsou jedinou.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová navrhla v září 2019 zvýšení minimální mzdy pro příští rok o 1350 korun na 14 700 korun, tedy zhruba o 10 procent. O růstu minimální mzdy bude dále jednat ministerstvo i vláda s odbory.

Prezident Miloš Zeman přijal ministryni Maláčovou podle informací Hradu naposledy 11. července 2019.

Podporu růstu minimální mzdy deklaruje prezident Zeman dlouhodobě. Například v pořadu TV Barrandov Týden s prezidentem, kde v lednu 2019 v rozhovoru uvedl (čas 37:54): „Podporuji zvyšování minimální mzdy, a i když se občas cudně říká, že se to týká jenom dvou procent obyvatel, není to pravda. (...) Ale to, s čím naprosto nesouhlasím, je požadavek jinak sympatické Jany Maláčové na zvýšení životního minima.“

Ve stejném duchu se vyjadřoval prezident v minulosti opakovaně. Například v listopadu 2018 uvedl (čas 1:50): „Já tedy podporuji růst minimální mzdy už z toho důvodu, že jak dobře víte, při naší průměrné mzdě, která je těch třicet jedna tisíc, dvě třetiny zaměstnanců na ni nedosáhne. (...) Ale řeknu Vám něco, co svým způsobem možná nebude ladit s politikou paní ministryně Maláčové, i když ji mám docela rád, a to jsou požadavky na zvýšení životního minima. Víte, já souhlasím s růstem minimální mzdy, takže mě někteří neoliberální ekonomové za to kritizují, a naopak jsem pro zmrazení životního minima, za což mě zase kritizuje druhá strana.“

Stejný názor (čas 36:08) měl prezident již v červenci 2018: „...já sám podporuji zvyšování minimální mzdy, která před sebou tlačí celkovou mzdovou úroveň, a to potřebujeme, protože koneckonců smyslem dobré politiky je zvyšovat životní úroveň občanů. To, co nepodporuji a co naopak paní ministryně Maláčová prosazuje, je zvýšení životního minima."

Je tedy možné sledovat dlouhodobě konzistentní názor prezidenta Zemana na růst minimální mzdy. A to i ve vztahu k politice ministryně Maláčové. Prezident Zeman opakovaně uvádí v médiích totožné tvrzení.

To, zda v poslední době prezident hovořil s ministryní Maláčovou na téma minimální mzdy, se nám však z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. Pro úplnost dodejme, že tvrzení, že prezident ministryni svým názorem potěšil, je hodnotící soud a jako takový jej již z podstaty nehodnotíme.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová navrhuje v souvislosti s přípravou rozpočtu pro příští rok navýšení životního a existenčního minima. Zvýšení minima chce Maláčová ve vládě prosadit v říjnu tohoto roku.

Prezident Miloš Zeman přijal ministryni Maláčovou podle informací Hradu naposledy 11. července 2019.

Růst životního minima kritizuje prezident Zeman dlouhodobě. Například opět v pořadu TV Barrandov Týden s prezidentem, kde v lednu 2019 v rozhovoru uvedl (čas 37:54): „Podporuji zvyšování minimální mzdy, (...) Ale to, s čím naprosto nesouhlasím, je požadavek jinak sympatické Jany Maláčové na zvýšení životního minima.“

Ve stejném duchu se vyjadřoval prezident v minulosti opakovaně. Například v listopadu 2018 uvedl (čas 1:50): „Já tedy podporuji růst minimální mzdy, (...) Ale řeknu Vám něco, co svým způsobem možná nebude ladit s politikou paní ministryně Maláčové, i když ji mám docela rád, a to jsou požadavky na zvýšení životního minima. Víte, já souhlasím s růstem minimální mzdy, takže mě někteří neoliberální ekonomové za to kritizují, a naopak jsem pro zmrazení životního minima, za což mě zase kritizuje druhá strana.“

Stejný názor (čas 36:08) měl prezident již v červenci 2018: „...já sám podporuji zvyšování minimální mzdy, (...) To, co nepodporuji a co naopak paní ministryně Maláčová prosazuje, je zvýšení životního minima.“

Je tedy možné sledovat dlouhodobě konzistentní negativní názor prezidenta Zemana na zvyšování životního minima. A to i ve vztahu k politice ministryně Maláčové. Prezident Zeman opakovaně uvádí v médiích totožné tvrzení.

To, zda v poslední době prezident hovořil s ministryní Maláčovou na téma životního minima, se nám však z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. Pro úplnost dodejme, že tvrzení, že prezident ministryni svým názorem rozesmutnil, je hodnotící soud a jako takový jej již z podstaty nehodnotíme.

Začněme hodnocení tím, že právo pojem sociální dávky nezná. V zákonech se mluví například o dávkách státní sociální podpory, o dávkách v systému pomoci v hmotné nouzi, dávkách nemocenského pojištění a podobně. Není tak jasné, jaké dávky vyplácené občanům státem má Miloš Zeman na mysli. V hodnocení vycházíme z toho, že prezident Zeman toto sousloví používá v souladu s jazykovým územ, tj. jako široké spektrum státem vyplácených dávek od přídavku na dítě po podporu v nezaměstnanosti.

Právě přídavky na dítě jsou jednou z dávek, jejíž vyplácení se odvíjí od životního minima. V zákoně č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře se uvádí, že nárok na tuto dávku vzniká, pokud „rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,70“. Podobně je velikost životního minima důležitá i pro přiznání porodného.

Výše životního minima je důležitá i při posuzování toho, zda se jedinec nachází v tzv. hmotné nouzi. Podle zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi může takový člověk získat např. příspěvek na živobytí nebo doplatek na bydlení. Je však důležité zmínit, že životní minimum se pro zjištění nároku na dávky v hmotné nouzi využívá jen u některých skupin obyvatel. U jiných se pro tento účel pracuje s tzv. existenčním minimem. U těchto dávek pak životní (resp. existenční) minimum ovlivňuje i jejich vyplacenou výši. Například výše příspěvku na živobytí se, zjednodušeně řečeno, vypočte jako rozdíl mezi existenčním (resp. životním) minimem osoby a jejím příjmem.

Mimo to však existuje řada dávek, jejichž vyplácení s velikostí životního minima nesouvisí. Jedná se například o pohřebné, rodičovský příspěvek a podporu v nezaměstnanosti. Jak již bylo naznačeno výše, výplata některých dávek se neřídí výší životního minima, ale výší tzv. existenčního minima.

Pro závěrečné zhodnocení výroku je důležitý jeho kontext. Prezident Zeman řekl: „Nezaměňovat s minimální mzdou, protože od životního minima se odvíjejí přes různé koeficienty sociální dávky. A víte, že já řadu a řadu let zastávám názor, že ten, kdo odmítne nabízenou práci bez vážných, například zdravotních důvodů, nemá dostávat žádné sociální dávky, ani velké, ani malé, ale prostě žádné.“ Z toho vyplývá, že ve svém výroku Zeman hovoří o sociálních dávkách obecně. Ty se dle něj mají přes koeficienty odvíjet právě od životního minima. Toto tvrzení je však zavádějící. Již výše jsme poukázali na to, že se od životního minima, resp. jeho násobků, odvíjí nárok na přiznání jen malé části sociálních dávek. Další část dávek pak pro tento účel zohledňuje různé skupiny obyvatel s přihlédnutím k životnímu či existenčnímu minimu. Na druhou stranu zde máme velkou skupinu sociálních dávek, jejichž výše na životním minimu vůbec nezávisí.

Závěrem dodejme, že výše životního minima je stanovena nařízením vlády č. 409/2011 Sb. a pro jednotlivce činí v současné době 3410 Kč. Životní minimum domácnosti, která má více členů, lze vypočítat pomocí kalkulačky na webu Ministerstva práce a sociálních věcí.

V minulosti prezident Zeman mnohokrát mluvil o sociálních dávkách pro ty, kteří práci odmítnou. Ve velkém množství případů zmínil pouze snižování těchto dávek nebo výslovně neprosazoval jejich zrušení. Tímto způsobem se vyjádřil například v letech 2015, 2016 a 2018.

V květnu roku 2015 mluvila hlava státu o nezaměstnanosti v Olomouckém kraji: „Já se domnívám, že jediné rozumné řešení tohoto problému je snížit tyto sociální dávky a tím tyto lidi motivovat, aby konečně začali pracovat.“

Při návštěvě Velešína v roce 2015 také řekl (čas 7:20), že: „je potřeba podpořit lidi, kteří shánějí práci, ale lidé, kteří chtějí dobrovolně žít na sociálních dávkách, by neměli podle mého mínění mít tyto dávky tak vysoké, aby se jim nechtělo pracovat“.

O pouhém snížení sociálních dávek pro nepracující se Zeman vyjádřil také při návštěvě obce Větrní v květnu 2015.

Při návštěvě Olomouckého kraje 20. května 2016 řekl (video 7:50): „Kdo odmítne nabízenou práci, by měl dostávat jen minimální sociální dávky.“

Minulý rok v říjnu prezident Zeman prohlásil (video 6:50) v televizi Barrandov, že „úměrné zvyšování minimální mzdy bych pro ty, kdo odmítnou nabízenou práci, volil redukci sociálních dávek“.

Za zmínku stojí i případy, kdy se vyjádřil v souladu s výrokem a to například v letech 2006 a 2016.

V roce 2006 (tehdy expremiér) Miloš Zeman prohlásil: „A už Zdeňku Škromachovi jsem radil, aby sociální dávky byly nahrazeny podporou veřejně prospěšných prací. Kdo by je nebyl ochoten vykonávat, a tak si vydělat, prostě by dávky nedostal.“

Při vánočním proslovu v roce 2016 prezident prohlásil (video 6:06): „Nechápu, když zde máme téměř 400 tisíc nezaměstnaných a 150 tisíc volných pracovních míst, proč bychom měli pomocí sociálních dávek podporovat i lidi, kteří odmítají nabízenou práci a vysmívají se těm, kdo každý den poctivě chodí do práce.“ Podobně se vyjádřil v listopadu téhož roku u příležitosti zahájení dne podnikatelů.

Prezident Zeman se skutečně několikrát vyjádřil pro úplné odepření sociálních dávek nepracujícím, dlouhodobě však převažují jeho vyjádření, ve kterých navrhuje v takových případech sociální dávky pouze zmenšit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

V létě roku 2018, tedy v období první a druhé Babišovy vlády, vedla Ministerstvo financí Alena Schillerová. Prvotní návrh rozpočtu byl schválen v červnu 2018 a během srpna probíhalo (video 5:30) vyjednávání s ministry. Rok předtím byl ministrem financí Ivan Pilný. Schvalování rozpočtu probíhalo opět (video, čas 1:50) v duchu vyjednávání mezi ministry a ministrem financí, celkově ministři žádali o 111 miliard korun navíc.

V roce 2016, během vlády Bohuslava Sobotky, byl ministrem financí Andrej Babiš, i tento (video 1:55) rok, stejně jako během roku 2015 (video 1:01:15) a 2014 (video 0:40), kdy byl šéfem financí stále Andrej Babiš, probíhalo vyjednávání o peníze navíc systémem bilaterálních jednání jednotlivých ministrů s ministrem financí.

Za úřednické vlády Jiřího Rusnoka v roce 2013 byl ministrem financí Jan Fischer. I zde (video 16:58) docházelo k podobnému dohadování, ačkoliv probíhalo až v září. Stejný model vyjednávání pak probíhal i za vlády Petra Nečase mezi ministrem financí Kalouskem a ostatními členy vlády.

Na konci června vláda schválila prvotní návrh státního rozpočtu pro rok 2020. V červenci pak ministerstva pracovala na svých rozpočtech, které ministři projednávali s ministryní financí Alenou Schillerovou během srpna. Většina z nich požadovala zvýšení financí pro svá ministerstva. (Konkrétní částky ukazuje následující tabulka.) Vláda je povinna předložit do konce září finální verzi rozpočtu Poslanecké sněmovně.

Jako první vyjednával s ministryní Schillerovou Miroslav Toman, a to 5. srpna 2019. Poslední v pořadí byl 26. srpna 2019 ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.

Původní rozpočet Ministerstva pro místní rozvoj byl 25 miliard korun. Ministryně Dostálová požadovala 300–350 milionů navíc, načež po jednání dostala 200 milionů, které se mají zužitkovat při opravě silnic poškozených těžkou technikou během boje s kůrovcem.

Ministerstvo životního prostředí mělo původně dostat cca 16 miliard. Není nám známo, jaké navýšení financí Richard Brabec pro svůj resort požadoval. Po vyjednávání se rozpočet ministerstva zvýšil o 250 milionů. Tyto peníze mají být využity k boji se suchem a následky klimatických změn.

Po vyjednávání s ministryní práce a sociálních věcí Maláčovou se celkový rozpočet resortu zvýšil z původních 682 miliard o 5,9 miliardy. Ministryně však požadovala 11 miliard. Největší část získaných peněz (1,9 miliardy) bude použita na sociální služby.

Rozpočet Ministerstva vnitra vzroste ze 78 miliard na 78,3 miliardy, ačkoli Jan Hamáček požadoval zvýšení o 5–6 miliard. Z tohoto navýšení získá 1,1 miliardy korun Policie ČR.

Ministru zahraničí Petříčkovi se podařilo navýšit rozpočet o 253 milionů (z původních přibližně 8 miliard), ačkoliv původně požadoval 1,5 miliardy. Tyto prostředky mají být využity především na zahraniční rozvojovou spolupráci.

Ministr obrany Lubomír Metnar požadoval podle ČT24 (video 1:06:30) „stovky milionů“. Z původních 74 miliard byl jeho rozpočet navýšen o další 1,2 miliardy. Všechny peníze obdržené navíc budou investovány do modernizace armády.

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček podle ČT24 (video 1:02:15) další peníze vůbec nepožadoval. Z tiskové zprávy Ministerstva financí vyplývá, že se s ministryní Schillerovou nakonec dohodl na zvýšení rozpočtu pro své ministerstvo o 450 milionů korun z původních 49 miliard. 200 milionů z této částky bude investováno do dobíhajících investičních pobídek. Stejná částka bude využita na rekultivace a sanace území zasažených těžbou.

Vzroste také rozpočet Ministerstva zdravotnictví, a to z 9 miliard o dalších 220 milionů. Podle ministra Vojtěcha tyto peníze podpoří mladé lékaře a reformy psychiatrické péče. Nepodařilo se nám však dohledat, jakou částku Adam Vojtěch původně požadoval.

Ministerstvo spravedlnosti mělo původně hospodařit s 31 miliardami, Marie Benešová však pro resort získala dalších 251 milionů z původně požadovaných 500 milionů. Většinu z tohoto navýšení, 200 milionů, získá vězeňská služba.

Ministr zemědělství Toman vyjednal navíc 1 miliardu korun. Původně ale chtěl o polovinu víc. Jeho rezort měl mít před vyjednáváním k dispozici 55 miliard. Získané finance budou investovány do lesního a vodního hospodářství.

Ministerstvu kultury vyjednal pověřený náměstek René Schreier finance nad rámec původního návrhu 14 miliard o dalších 440 milionů. Původně však resort požadoval 1 miliardu korun navíc. Toto navýšení má být využito na opravy a obnovy kulturních památek.

Příkladem resortu, jehož rozpočet byl navýšen o celou požadovanou částku, je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Robert Plaga odůvodnil požadované navýšení vládním slibem, který se vztahoval ke zvyšování učitelských platů. Tímto se rozpočet čítající 224 miliard zvýšil o jednu miliardu. Vyhověno bylo i ministru dopravy Vladimíru Kremlíkovi, který před jednáním s ministryní Schillerovou prohlásil, že na stavby zahajované v roce 2020 chybí řádově miliardy korun. Po vyjednávání se rozpočet čítající 60 miliard zvýšil o 5 miliard.

Ministerstvo financí mělo podle původního návrhu hospodařit s 23 miliardami korun, nepodařilo se nám však zjistit, jestli se po uzavření jednání tato částka změnila.

Na konci 10. století na tehdy neosídlený jih Grónska připluli Vikingové, kteří zde sídlili do počátku 15. století, kdy máme o jejich osídlení poslední písemné zmínky. Během obývání ostrova zde byly stovky farem, byl chován dobytek a probíhal například obchod s mrožími kly. K počtu (.pdf, str. 140) farních kostelů existují dva hlavní písemné prameny ze 14. století, které byly porovnány s archeologickými nálezy. V Grónsku byla dvě osídlení a studie dochází k číslům 10–14 farních kostelů v osídlení Eystribyggð a 1–4 v Vestribyggð, celkem tedy mezi 11–18 farními kostely. Číslo 14 tedy nelze potvrdit, spadá nicméně do odhadovaného počtu.

Dále je pravda, že době vikingského osídlení v Grónsku skutečně odpovídá (.pdf, str. 9) období teplejšího klimatu, tzv. středověké klimatické optimum či středověká klimatická anomálie. Jelikož si období vikingského osídlení a teplejšího klimatu odpovídají, má se za to, že díky teplejšímu klimatu byly námořní cesty bezpečnější, což Vikingům umožnilo prozkoumání a osídlení Islandu, Grónska a dalších zemí. Do souvislosti s opětovným ochlazením je dáván i konec vikingského osídlení.

Neznamená to ale, že by celé Grónsko bylo skutečně zelenou zemí. CzechGlobe (.pdf, str. 9) uvádí, že teploty v té době byly vyšší, ale ne o více než 1–2 °C oproti tzv. malé době ledové (přibližně 1300–1850). Zároveň ale nebyly vyšší než průměr v 2. polovině 20. století a teploty na jihu Grónska tak odpovídaly přibližně teplotám dnešním. Tehdejší Grónsko se tak nijak radikálně nelišilo od Grónska dnešního. Grónský ledovec pokrývající většinu území je pak starý minimálně 400 000 let.

Proměnu ledové pokrývky Země ukazuje následující animace, na které je vidět, že se v posledním tisíciletí rozsah ledu měnil jen mírně při okrajích ledovce:

zdroj: Metrocosm, ZHAW

Zelenost ostrova samozřejmě evokuje jeho anglický název Greenland, ze staronorského Grœnland, přičemž původ tohoto jména je stále nevyřešenou otázkou a existuje k němu několik legend. Populární je především verze ze Ságy o Eriku Rudém, podle které Erik Rudý chtěl ostrov osídlit, a tak novou zemi vychvaloval a popisoval ji jako zelenou, aby nalákal další osadníky.

Stejně jako Erik Rudý, i prezident Zeman popisuje tehdejší Grónsko jako zelený ostrov. To je ale značně zavádějící tvrzení vzhledem k tomu, že většina ostrova byla pokryta ledovcem a zelené pastviny se nacházely pouze na malé části Grónska u pobřeží.

Malá doba ledová (cca 1300–1850) vystřídala období teplejšího (.pdf, str. 9) klimatu, ve kterém byly teploty průměrně o 1–2 °C vyšší než v dalších stoletích. Od konce 10. do začátku 15. století Grónsko obývali na jihu Vikingové, přibližně do roku 1300 pak na severu sídlila tzv. pozdě dorsetská kultura a do stejné oblasti zároveň během 12. století dorazili Inuité takzvané thulské kultury. Na počátku malé doby ledové tak můžeme mluvit o třech skupinách obyvatel.

Nelze tvrdit, že by kvůli změně klimatu a hladomoru zemřeli všichni obyvatelé Grónska. Genetická studie ukázala, že Inuité v současném Grónsku jsou přímými potomky thulské kultury.

Je pravda, že v této době zanikla norská osídlení, osud jejich obyvatel však není potvrzen a je to otázka stále diskutovaná v akademické sféře. Změna klimatu, která znemožnila především farmářský způsob života, byla dlouho hlavní hypotézou. V poslední době se ale ukazuje, že Norové se kromě farmaření živili z velké části i lovem a především obchodem s mroží slonovinou, a příčinou zániku osídlení mohly být i právě problémy s obchodem. Kromě toho, že klima mohlo obchodní cesty komplikovat, se také velmi snížila cena slonoviny. Proč přesně se ale osídlení vylidnila, stále není jasné. Obyvatelé mohli ostrov postupně opustit, že by zemřeli hlady každopádně není potvrzeno, a stejně tak nejsou zprávy o tom, že by byla chystána záchranná výprava.

Dále není pravda, že by zamrzlo moře. Změna klima zřejmě způsobila, že počasí bylo bouřlivější, plavby byly tedy nebezpečnější a obchod byl více narušován počasím, neznamená to ale, že by moře zamrzlo během malé doby ledové zcela, např. roku 1721 do Grónska doplul misionář Hans Egede, malá doba ledová tedy Grónsko neodřízla zcela.

Ledovce v Grónsku skutečně tají, a to stále se zvyšujícím tempem. Při letošní vlně veder zažilo Grónsko zatím rekordní tání ledů, kdy se od konce července prudce zvýšilo tání povrchového ledu. Plocha, na které k tání docházelo, byla vysoko nad průměrem let 1988 až 2017. Tempo tání ledovců v Grónsku sledují i satelity, například projekt GRACE, podle kterého grónské ledovce mezi lety 2002 a 2016 průměrně ztratily každoročně více než 280 miliard tun ledu, což každoročně zvedlo hladiny oceánů o 0,8 milimetru.

Následující grafika projektu GRACE ukazuje ztrátu objemu ledu v Grónsku, oranžová a červená označuje oblasti, kde k odtávání docházelo.

Tání ledů v Grónsku není fenoménem posledních několika let. Porovnávání úbytku ledu v posledních třech stoletích se věnuje například článek publikovaný v Nature – International Journal of Science. Podle něj k postupnému úbytku ledu dochází přibližně již od poloviny 19. století, nicméně až v poslední době míra tání grónských ledovců přesáhla rámec, který je možný přisuzovat běžným přírodním změnám.

Na závěr uveďme, že slovem „opět“ prezident Zeman odkazuje na začátek minulého tisíciletí, kdy bylo Grónsko dle jeho tvrzení zelenou zemí, konkrétně v námi ověřovaném rozhovoru uvedl (video, čas 48:00): „Na počátku minulého tisíciletí bylo Grónsko opravdu zelenou zemí Green Land, protože tehdy bylo globální oteplování, takže tam byly pastviny, pásl se tam dobytek a mimo jiné na tom bylo 14, slovy čtrnáct farností. Pak přišla malá doba ledová a všichni umřeli hladem, smutné, a ty záchranné lodě tam prostě nemohly doplout, protože když zamrzlo moře, tak to plachetnice nezvládly. No a teď začínají v Grónsku opět odtávat ledy.“