Ta druhá (formální pravomoc Senátu, pozn. Demagog.cz) je, že zpomaluje ten legislativní proces a tím je takovým stabilizačním prvkem a zabraňuje tomu, abychom se v České republice pohybovali takzvaně ode zdi ke zdi.
Ačkoliv tato funkce není nikde explicitně zmíněna, můžeme ji skutečně Senátu připsat. Senát je také součástí legislativního procesu a svou činností jej zpomaluje. Zároveň je Senát vytvořen tak, aby nebyl ovlivňován náhlými výkyvy společnosti.
Nikde není výslovně zmíněno, že by pravomocí Senátu bylo zpomalovat legislativní proces anebo zabraňovat tomu, aby se Česká republika pohybovala tzv. ode zdi ke zdi. To však ale neznamená, že by to nebylo jednou z rolí Senátu.
Ve skutečnosti Senát legislativní proces opravdu zpomaluje. Senát je totiž součástí legislativního procesu, v jehož rámci přebírá zákony z Poslanecké sněmovny a následně je sám projednává. Podle článku 46 Ústavy má Senát právo návrhy zákonů nejenom schvalovat, ale i pozměnit či zamítnout. Zejména v posledních dvou případech pak Senát doopravdy funguje jako brzda legislativního procesu.
Na článek 46 navazuje článek 47, podle kterého platí, že pokud by byl zákon Senátem pozměněn nebo upraven, vrací se zpět do Poslanecké sněmovny. V případě, že Senát návrh zákona zamítne, Sněmovna hlasuje o svém původním znění znovu a pro jeho schválení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 poslanců. Jestliže Senát vrátí zákon Sněmovně s pozměňovacími návrhy, tak se v dolní komoře nejdříve hlasuje o schválení senátního znění. K tomu je zapotřebí nadpoloviční většina přítomných poslanců. V případě, že senátní znění není schváleno, hlasují poslanci o návrhu zákona ve znění bez senátních pozměňovacích návrhů, tentokrát je však k přijetí zákona opět třeba alespoň 101 hlasů.
Více o průběhu legislativního procesu se můžete podrobněji dozvědět na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Zdroj: senat.cz
Tento celý proces dělá ze Senátu jakéhosi kontrolora Poslanecké sněmovny, který ztěžuje schvalování kontroverzních zákonů. Pokud chce Poslanecká sněmovna nějaký zákon prosadit bez spolupráce Senátu, musí zákon získat podporu více než poloviny všech poslanců, což u kontroverznějších zákonů nebývá jednoduché.
Senát také může fungovat jako stabilizační prvek a zabraňovat tomu, aby se Česká republika, jak uvádí Miloš Vystrčil, pohybovala ode zdi ke zdi. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny Senát nemůže být rozpuštěn a v době rozpuštění Poslanecké sněmovny může Senát přijímat tzv. zákonná opatření, tedy jakousi obdobu zákonů. Senátoři, jejichž funkční období trvá 6 let, jsou tak částečně mimo dosah mezistranického politikaření vlády a Poslanecké sněmovny. Senátoři jsou také voleni vždy průběžně – každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Tento systém dělá z obsazení Senátu poměrně různorodou skupinu, která nemusí reflektovat momentální popularitu politických stran a složení Poslanecké sněmovny, a funguje tak jako jakási protiváha právě dolní komory parlamentu.
Role Senátu je také zcela zásadní při změně ústavních zákonů. V Ústavě stojí, že „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“. Jinými slovy, ústavní zákony (a např. zákony volební) musí schválit jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Zamítavé stanovisko Senátu tedy v těchto případech nemůže Poslanecká sněmovna přehlasovat. Stejně tak nemůže Sněmovna v případě pozměňovacích návrhů ze strany Senátu přijmout znění ústavního zákona bez těchto senátních návrhů. To opět vypovídá o stabilizační roli Senátu.
Více o fungování Senátu se můžete dozvědět na stránkách Senátu Parlamentu České republiky.
