Tento výrok byl ověřen jako

Zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví uvádí, že fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, když „nesplní povinnost uloženou mimořádným opatřením vydaným podle § 80 odst. 1 písm. g) nebo podle § 82 odst. 2 písm. m) k ochraně zdraví fyzických osob při epidemii, nebezpečí jejího vzniku, živelné pohromě nebo jiné mimořádné události“ (§ 92n odst. 1 písm. b)). Mimořádné opatření podle § 80 odst. 1 písm. g) je mimořádné opatření nařízené Ministerstvem zdravotnictví v případě epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Za tento přestupek lze uložit pokutu až 3 miliony korun podle § 92n odst. 3 písm. a).

Výčet trestných činů najdeme v zákoně č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník. V úvahu přichází trestný čin § 152 Šíření nakažlivé lidské nemoci a § 153 Šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti. Za úmyslný trestný čin (§ 152) hrozí až 12 let vězení a za nedbalostní (§ 153) až 10 let vězení. To se týká případů, kdy takovýmto chováním pachatel způsobí smrt dvou a více osob. Ke zjištění toho, zda jde o nakažlivou lidskou nemoc, slouží nařízení vlády. Konkrétně nařízení vlády č. 453/2009 Sb., které bylo v souvislosti se současnou epidemií k 13. března 2020 novelizováno. V rámci této novelizace byla na seznam přidána nemoc COVID-19.

Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky umožňuje vládě vyhlásit nouzový stav v případě „živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost“. To, co z nouzového stavu vyplývá, nám říká zákon č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení, který umožňuje po dobu nouzového stavu v nezbytně nutném stavu omezit některá práva a svobody. Přestože nelze najít žádnou přímou právní vazbu mezi nouzovým stavem a možností stíhat šiřitele nemoci COVID-19 jako pachatele trestného činu, chápeme, že ve faktické rovině je vazba zřejmá. Proto hodnotíme výrok jako pravdivý.