Tento výrok byl ověřen jako

V první polovině roku 2014 probíhal konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem o poloostrov Krym. Během něj došlo k připojení tohoto poloostrova k Rusku, což definitivně stvrdil svým podpisem 21. března 2014 Vladimir Putin. O několik dní později, po týdnu příměří, bylo 24. března 2014 ukrajinským vojákům nařízeno ministerstvem obrany Ukrajiny odejít z Krymu, a ukrajinské jednotky tak začaly toto území opouštět. Zároveň s nimi měly být evakuovány i jejich rodiny. Ve dnech příměří se měli vojáci rozhodnout pro jednu ze tří možností:

První variantou bylo přejít k ruské armádě. Druhou pak bylo odejít do civilu s možností zůstat na Krymu. Poslední možnost, kterou ukrajinští vojáci měli, bylo sloužit dále v ukrajinské armádě, „v tom případě ale museli Krym urychleně opustit“. Na kontinentální území Ukrajiny se tito vojáci přesouvali koridorem kontrolovaným ruskými silami. Jak již bylo výše zmíněno, odchod se týkal i rodin vojáků a dalších obyvatel ukrajinského nebo krymskotatarského původu, kteří tvoří celkem 42 % obyvatel Krymu. Kdyby však Krym neopustili, museli by buď požádat o ruské občanství, anebo o povolení k cizineckému pobytu.

V následujících letech byly podle odhadů na Krym přesídleny stovky tisíc občanů Ruské federace, „zatímco ‚neloajální‘ segmenty populace, převážně z řad etnických Ukrajinců a Krymských Tatarů, volí více či méně dobrovolně odchod na ta území Ukrajiny, jež se nacházejí pod kontrolou ústřední vlády v Kyjevě“.

Přesná čísla dokládající odchody ukrajinských vojáků však známa nejsou. Odhady počtu příslušníků ukrajinské armády na území Krymu před vypuknutím dané krize se pohybují zhruba v rozmezí 14 000 a 18 000 vojáků (viz zde, zde, zde). Podle vyjádření ruského ministra obrany Sergeje Šojgu pak „osm tisíc bývalých příslušníků ukrajinské armády na Krymu požádalo o ruské občanství, tři tisíce vojáků už dostalo hodnosti v ruské armádě“.

Pro doplnění kontextu dále uveďme, že události vedoucí až k ruské anexi poloostrova Krym v březnu 2014, je možné datovat již od podzimu 2013. Dne 21. listopadu se na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, také známém jako Majdan, sešla první demonstrace vyvolaná vládním oznámením o pozastavení jednání o podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Události z 21. listopadu 2013 stály na počátku procesu tzv. Euromajdanu neboli Revoluce důstojnosti. Až do února 2014 se pak opoziční revoluční protesty opakovaly v mnohých ukrajinských městech a bohužel s sebou nesly i mnohé oběti, neboť byly násilně potlačovány ukrajinskými pořádkovými silami.

Nejvýraznějšími opozičními lídry byli například novinář Mustafa Najem, který ostatně stál za svoláním zmíněné první demonstrace z 21. listopadu 2013, nebo bývalý boxer, pozdější poslanec i primátor Kyjeva Vitalij Kličko. Demonstrující dávali jasně najevo své proevropské smýšlení, a tudíž stáli na opačné straně pomyslné barikády než vláda a obzvláště než tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč.

Euromajdan skončil v únoru 2014, přesněji 22. února, kdy prezident Janukovyč uprchl do Ruska a byl parlamentem odvolán, stejně jako vláda. Sám bývalý prezident pak (již z exilu) situaci označil za státní převrat velmi podobný převzetí moci nacisty v meziválečném Německu. Stále se také považoval za legitimního prezidenta.

Na konci února 2014 se ruské jednotky, v té době ještě jako neoznačené jednotky nebo tzv. zelení mužíci, společně s proruskými krymskými separatisty dostali do budov parlamentu Autonomní republiky Krym i sídla místní vlády. Krym byl v té době, a to již od roku 1991, součástí Ukrajiny s určitými prvky autonomie. V autonomní republice nastolili vlastní vládu, jejíž hlavní představitel, Sergej Aksjonov, požádal prezidenta Putina o pomoc „s nastolením míru a pořádku“. Dne 1. března 2014 dostal Vladimir Putin svolení ze strany parlamentu Ruské federace k invazi na Krym. 

Ruská armáda v následujících březnových dnech začala obsazovat strategické pozice, převážně vojenské základny, letiště a armádní budovy. Dne 3. března se objevily zprávy, že ukrajinské základny obdržely ultimáta ze strany ruské armády či ruské černomořské flotily. Ukrajinské jednotky měly opustit své základny a složit zbraně, ovšem ani po vypršení stanovené doby a nesplnění podmínek, se žádné následky nedostavily.

Dodnes kontroverzní referendum o připojení k Rusku se pak konalo 16. března 2014. Pro připojení se v něm podle sčítací komise vyslovilo 96,8 % voličů. Problematické však nejsou jen okolnosti referenda, ale i jeho samotné znění, jak jsme již upozorňovali například u tohoto výroku. Dne 21. března 2014 pak ruský prezident Putin podepsal krymsko-ruskou smlouvu o připojení k Rusku, čímž byla anexe legislativně dokončena.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, protože část bývalých ukrajinských vojáků skutečně na Krymu zůstala a nevrátila se na Ukrajinu. Je však nutno uvést tu výhradu, že se nejednalo ani zdaleka o všechny vojáky. Podle značně hrubých odhadů mohlo na Krymu zůstat okolo poloviny bývalých příslušníků ukrajinské armády, kteří zde na počátku roku 2014 sloužili. Druhá polovina vojáků se vrátila na Ukrajinu.