Demagog.cz

Ivan David o Rusku, Ukrajině a zdravotnictví

Europoslanec za SPD se v Interview ČT24 vyjadřoval k současné česko-ruské diplomatické roztržce a jejím příčinám, ale jako bývalý ministr zdravotnictví také k tomuto resortu. Přestože tématem rozhovoru bylo Rusko, Ivan David se zvládl hned v 6 faktických výrocích věnovat Ukrajině. Dozvíte se tak, kde se narodil a žil Nikita Chruščov, kolik procent obyvatel Krymu hlasovalo pro připojení poloostrova k Rusku a proč je třeba takový výsledek brát s rezervou.

Ověřili jsme
Interview ČT24 ze dne 26. dubna 2021 (moderátor Barbora Kroužková, záznam)

15 ověřených výroků

Ivan David

Ivan David

(...) ukrajinský režim, kde je zatýkána a vězněna spousta novinářů. !

K zatýkání novinářů ukrajinským režimem skutečně dochází, tyto represe však probíhají také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty.

skrýt celé odůvodnění

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Ivan David

Ivan David

Ukrajina byla darována Ukrajincem Chruščovem. Ukrajině jako sovětské svazové republice, (...) ne Ukrajina, ale Krym byl darován. !

Krym byl z iniciativy Nikity Chruščova předán z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Chruščov se narodil v Rusku a sám sebe označoval za Rusa. Nicméně v mládí žil na území dnešní Ukrajiny.

skrýt celé odůvodnění

Nikita Sergejevič Chruščov se narodil (str. 1) v obci Kalinovka, v Kurské gubernii, která se dnes nachází poblíž ukrajinských hranic v Kurské oblasti v Rusku. V roce 1909 se přestěhoval do Doněcku (str. 1), které dnes leží na Ukrajině, toho času pod názvem JuzovkaJekatěrinoslavské gubernii carského Ruska. Uveďme, že o sobě Chruščov mluvil jako o Rusovi (str. 114). Od roku 1953 byl Chruščov prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

Krym byl v roce 1783 připojen k Ruskému impériu po vítězství nad Osmanskou říší v rusko-turecké válce. Poloostrov byl součástí Ruska až do roku 1954, kdy ho sovětská vláda předala z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k mocenskému soupeření mezi jeho nástupci. Chruščov sice byl od září 1953 prvním tajemníkem ústředního výboru KSSS, ale nebyl v tak silné mocenské pozici, aby mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice. Jeho pozice byla posílena až v roce 1955, kdy na místo předsedy rady ministrů Sovětského svazu místo Georgije Malenkova dosadil Nikolaje Bulganina, který byl spojencem Chruščova. Doplňme, že v roce 1958 se předsedou rady ministrů Sovětského svazu stal Nikita Chruščov.

Zasedání předsednictva Nejvyššího sovětu, na kterém bylo o darování Krymu rozhodnuto, proběhlo 19. února 1954 a výnos podepsal Kliment Vorošilov. Uveďme, že sovětské noviny Pravda se o roli Nikity Chruščova v předání Krymu nezmínily (str. 91). Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova. O tom, že poloostrov byl Ukrajině předán na popud Chruščova, se zmiňuje i publikace (.pdf) Akademie věd České republiky (.pdf, str. 5).

Poloostrov Krym byl tedy Ukrajinské sovětské socialistické republice předán z iniciativy Nikity Chruščova. Ten se však narodil v Rusku a na území dnešní Ukrajiny se pouze v 15 letech přestěhoval. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Ivan David

Ivan David

Kosovo bylo zase součást Srbska, a to bylo rovněž anektováno, naprosto jednoznačná agrese bombardování Spojenými státy. !

Autonomní oblast Kosovo byla součástí Srbska. Po bombardování silami NATO, včetně armády USA, došlo k převedení správy země pod OSN. Nedošlo však k připojení území k jinému státu (anexi). Kosovo v roce 2008 vyhlásilo nezávislost.

skrýt celé odůvodnění

Před vypuknutím sporů o nezávislost v 90. letech 20. století bylo Kosovo jednou ze dvou autonomních oblastí Srbské republiky, jedné z republik tehdejší federativní Jugoslávie. Přijetím nové srbské ústavy 28. září 1990 došlo ke zrušení (str. 61) politické autonomie obou srbských autonomních oblastí. Přesněji se jednalo o Socialistickou autonomní oblast Kosovo a Socialistickou autonomní oblast Vojvodina. Obě oblasti se tedy staly opět pevnou součástí Srbska a přišly o svoji částečnou autonomii.

V Kosovu se v roce 1991 konalo neoficiální referendum o vyhlášení nezávislosti a samostatného státu. Drtivá většina, 99,7 % obyvatel, podpořila vyhlášení kosovské nezávislosti, které proběhlo (.pdf, str. 452) 22. září 1991.

K eskalaci napětí mezi Srbskem a Kosovem docházelo postupně (str. 41) již od konce 80. let. V únoru 1998 (.pdf, str. 54–55) došlo k napadení a zabití několika desítek kosovských Albánců. Napětí následně přerostlo v ozbrojený konflikt mezi kosovskými povstalci a tehdejší Jugoslávií. Po snahách o mírové jednání byly 24. března 1999 zahájeny vojenské nálety NATO v rámci operace Spojenecká síla. V rámci přibližně 38 000 vojenských výpadů došlo k bombardování různých taktických cílů v Jugoslávii. Operace se zúčastnilo čtrnáct zemí zapojených v Severoatlantické organizaci, mezi nimi také armáda Spojených států amerických. Doplňme, že tato operace byla schválena také tehdejší vládou České republiky v čele s Milošem Zemanem.

Organizace spojených národů 10. června 1999 přijala rezoluci č. 1244 (.pdf), která oprávnila mezinárodní a vojenskou přítomnost v Kosovu a také umožnila zavedení Mise OSN v Kosovu (UNMIK). Kosovo tedy přešlo pod přímou správu OSN. Na klid a stabilitu v Kosovu dohlíží také jednotky NATO v rámci mise Kosovo force (KFOR). Obě mise, jak OSN, tak NATO, působí v Kosovu do dnešní doby.

Kosovské národní shromáždění 17. února 2008 přijalo deklaraci nezávislosti, čímž vyhlásilo nezávislost a svrchovanost svého státu. Vyhlášení nezávislosti prověřil také Mezinárodní soudní dvůr v Haagu a potvrdil, že vyhlášení nezávislosti neodporuje (str. 53) mezinárodnímu právu. Mezinárodní soudní dvůr tak odmítl žalobu Srbska, že vyhlášení nezávislosti Kosova narušuje územní celistvost Srbska.

V Kosovu tedy, na rozdíl od případu Krymu, na který poukazuje Ivan David, nedošlo k připojení území k jinému státu (anexi). Kosovo po odtržení od Srbska, respektive Jugoslávie, bylo pod správou OSN a později vyhlásilo nezávislost. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Ivan David

Ivan David

Ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu, což je policie, sdělil, že na základě zjištěných nepřímých důkazů a probíhajícího vyšetřování zatím není možné zahájit trestní stíhání a zahájit soudní řízení.

Dle dvou členů sněmovního Výboru pro bezpečnost za SPD ředitel NCOZ na neveřejném jednání skutečně sdělil, že na základě současných nepřímých důkazů není možné zahájit trestní stíhání.

skrýt celé odůvodnění

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) je jedním z 13 celostátních útvarů Policie ČR. Její ředitel Jiří Mazánek tyto informace dle dvou zástupců SPD sdělil na jednání (.pdf) Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, které ovšem proběhlo v důvěrném režimu a nebylo veřejné.

Na tiskové konferenci hnutí SPD 20. dubna předseda výboru a poslanec Radek Koten vystoupil (video, čas 8:40) s v zásadě totožným prohlášením. Mazánek podle něj členům výboru sdělil, že jsou v případu zapojení Rusů do výbuchu ve Vrběticích pouze nepřímé důkazy a na jejich základě prý není možné zahájit trestní stíhání nebo soudní řízení. To potvrdil i další ze zástupců SPD ve Výboru pro bezpečnost Radovan Vích.

Vzhledem k tomu, že výrok Ivana Davida potvrzují slova dalších dvou poslanců, hodnotíme ho jako pravdivý.

Ivan David

Ivan David

Ten export (do Ruska, pozn. Demagog.cz) se pohybuje někde kolem 100 miliard ročně a import kolem 60 miliard.

V roce 2020 dosahoval export z ČR do Ruska (dle přeshraničního pohybu zboží) výše 98,8 miliard Kč. Import z Ruska do ČR pak dosahoval 67,2 miliard Kč.

skrýt celé odůvodnění

Podle dat Českého statistického úřadu, která popisují pohyb zboží přes hranice, činil v roce 2020 (.pdf) export z České republiky do Ruska 98,8 mld. Kč. Import z Ruské federace do ČR poté odpovídal hodnotě 67,2 mld. Kč. Tato čísla se tak pohybují – i když v případě importu poměrně hraničně – v rámci naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že v roce 2019 (.pdf) byla hodnota vývozu do Ruské federace téměř totožná jako v roce 2020 a po zaokrouhlení odpovídala také 98,8 mld. Kč. Dovoz z Ruska do ČR byl nicméně v roce 2019 o několik desítek miliard vyšší než v roce 2020 a činil 115,1 mld. Kč. Podle pohybu zboží přes hranice tedy v roce 2019 import z Ruské federace převyšoval hodnoty českého exportu do Ruska, podobně jako v letech 2018, 2017, 2016 či 2015 (vše .pdf).

Na závěr uveďme, že data o dovozu a vývozu zveřejňuje Český statistický úřad podle dvou hlavních ukazatelů. Jedním z nich je právě tzv. pohyb zboží přes hranice, dříve označovaný jako přeshraniční pojetí zahraničního obchodu. Druhým je pak zahraniční obchod se zbožím, původně nazývaný národní pojetí zahraničního obchodu. 

ČSÚ k tomu zmiňuje: „Zjednodušeně řečeno statistika pohybu zboží přes hranice vypovídá o přechodu zboží přes národní hranice, zatímco zahraniční obchod se zbožím zohledňuje i změny vlastnictví zboží mezi domácími a zahraničními subjekty (firmami, občany).“ Pro úplnost tedy dodejme, že v případě zahraničního obchodu se zbožím (na základě změny vlastnictví) odpovídal dle posledních dostupných dat za rok 2019 (.pdf, str. 1) export zboží do Ruska 85,7 miliardám Kč a import z Ruska 115,1 miliardám Kč. 

Ivan David

Ivan David

Doposud jsme tedy byli exportérem (elektrické energie, pozn. Demagog.cz).

Česká republika dlouhodobě vyrábí větší množství elektrické energie než spotřebovává, a patří tak mezi vývozce elektřiny.

skrýt celé odůvodnění

Ivan David mluví o důsledcích diplomatické roztržky s Ruskem na energetickou bilanci České republiky. Poukazuje na to, že přestože se o cenách ropy a zemního plynu rozhoduje na burze v Rotterdamu, suroviny se těží právě v Rusku, a spor s Ruskem tak může mít negativní vliv na energetickou soběstačnost Česka. 

Protože potenciální omezení importu surovin nemůže logicky vést k oslabení čisté exportní pozice Česka, jak Ivan David uvádí, předpokládáme, že ve vztahu k pozici Česka europoslanec nemluví o exportu surovin, ale elektrické energie. V odůvodnění se proto zaměříme právě na tuto interpretaci. Logikou spojení dodávek zemního plynu a produkce elektřiny v Česku, kde se tyto suroviny v elektrárnách nepoužívají, se raději zabývat nebudeme.

Údaje o výrobě a spotřebě elektrické energie v České republice pravidelně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Data úřadu, která pocházejí z dat uvedených v ročních zprávách z roku 2019 (.pdf, str. 12), 2016 (.pdf, str. 9) a z tiskové zprávy o výrobě a spotřebě elektřiny v minulém roce, uvádíme v následující tabulce.

Jak je zřejmé z tabulky, Česká republika v každém z posledních 13 let vyrobila vždy více elektřiny než spotřebovala, a řadí se tak mezi čisté vývozce elektrické energie.

Ivan David

Ivan David

(...) ukrajinský režim, (...) odkud odešlo asi dvanáct milionů lidí za prací.

Počet Ukrajinců pracujících v zahraničí se podle různých zdrojů velmi liší. Nejnovější odhady se pohybují mezi 2 až 4 miliony pracovníků.

skrýt celé odůvodnění

Ukrajinci tvoří největší skupinu pracovních migrantů v Evropské unii. Nejvíce Ukrajinců v zemích EU pracuje (.pdf, str. 11) v Polsku, Itálii a v České republice. Mnoho Ukrajinců pracuje také v Rusku, ještě v roce 2012 to bylo celých 43 % z celkového počtu Ukrajinců pracujících v zahraničí. Tento počet však postupně klesá a podle dat z roku 2017 se nejčastější zahraniční destinací ukrajinské pracovní síly stalo Polsko (39 % z celkového počtu). 

Odhady počtu Ukrajinců pracujících v zahraniční se však velmi liší. Průzkum provedený ukrajinským statistickým úřadem v roce 2017 odhaduje přibližně 1,3 milionu lidí. Podle dalších průzkumů se počet ukrajinských pracovních migrantů pohybuje mezi 2,2 a 2,7 miliony, jak uvádí studie (.pdf, str. 11) Evropské komise z roku 2020. Mezinárodní organizace pro migraci pak tvrdí, že v zahraničí pracují až 3 miliony Ukrajinců. Podle některých zdrojů může počet Ukrajinců pracujících v zahraničí dosahovat až 4 milionů.

Na začátku pandemie covidu-19 vyzvala ukrajinská vláda své občany, aby se vrátili zpět na Ukrajinu. Odhadem 2 miliony Ukrajinců cestovaly zpět do země, uvedl web Politico. Vláda se snaží i nadále udržet pracovní sílu doma. Začala uplatňovat přísnější pravidla pro opuštění země, mnozí proto na Ukrajině uvázli. Platy Ukrajinců stále zůstávají nejnižší v Evropě, odliv lidí se tak vládě zastavit nedaří. Situaci navíc zhoršila pandemie koronaviru.

Odhady počtu Ukrajinců, kteří v minulých letech pracovali v zahraničí, tedy nejsou jednotné. Žádný relevantní zdroj však nepracuje s odhadem vyšším než 4 miliony lidí. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Pro úplnost uveďme rovněž data týkající se pouze České republiky. Ukrajinci tvoří podle nejaktuálnějších oficiálních údajů (.pdf, str. 7) 26 % (tedy přes 165 tisíc) ze všech cizinců žijících v České republice, kterých je podle Ministerstva vnitra celkem přes 630 tisíc. Přesný počet Ukrajinců, kteří u nás dlouhodobě žijí a pracují nelegálně, však není znám.  Důvodem je, že někteří neustále migrují mezi oběma zeměmi a jedni střídají druhé.

Ivan David

Ivan David

Například jazykový zákon, který je tam zaváděn (na Ukrajině, pozn. Demagog.cz).

V lednu 2021 vstoupila v platnost nová část zákona o ukrajinštině, která ukládá poskytovatelům služeb komunikovat se zákazníky v ukrajinštině. Pokud o to však zákazník požádá, mohou se dohodnout na komunikaci i v jiném jazyce.

skrýt celé odůvodnění

Zákon o ukrajinštině jakožto jediném státním jazyce přijala ukrajinská Nejvyšší rada již v dubnu 2019. Tato právní norma ukládá každému občanovi země ukrajinský jazyk ovládat a omezuje užívání některých dalších jazyků včetně ruštiny. Podle článku 9 tohoto zákona mají povinnost ukrajinštinu používat při výkonu svých služebních povinností zaměstnanci státní správy, policie, a armády, dále soudci, prokurátoři, zaměstnanci státních a komunálních zdravotnických zařízení nebo také učitelé.

V červenci 2019 byl ke zmiňovanému zákonu připojen článek 30, který vstoupil v platnost po roce a půl, tedy 16. ledna 2021. Tento článek poskytovatelům služeb, například prodavačům či číšníkům, ukládá povinnost mluvit se zákazníky ukrajinsky. Pokud o to zákazník požádá, může poskytovatel služeb nebo prodejce komunikovat i v jiném jazyce, který je přijatelný pro obě strany (čl. 30 odst. 3).

Podle některých odborníků je tento zákon odrazem rusko-ukrajinského konfliktu na východě země. Rusko uvedenou změnu zákona kritizovalo a stížnost zaslalo EU i NATO. Proti novele se ohradila i maďarská menšina v Zakarpatské oblasti. Doplňme, že při systematickém nedodržování článku 30 hrozí pokuta okolo pěti tisíc Kč. 

Ivan David

Ivan David

Tam (na Krymu, pozn. Demagog.cz) proběhlo lidové hlasování s naprosto jasnými výsledky.

V referendu konaném na Krymu v roce 2014 se pro nezávislost Krymu na Ukrajině a pro jeho následné připojení k Rusku vyslovilo téměř 97 % hlasujících. Uspořádání referenda však bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický.

skrýt celé odůvodnění

Ivan David v Interview ČT24 uvádí, že nedokáže posoudit, zda došlo v roce 2014 k anexi Krymu, a to vzhledem k tomu, že tam nebyl. Nicméně uvádí, že odtržení Krymu od Ukrajiny proběhlo za regulérních podmínek, jelikož tam proběhlo referendum s jasným výsledkem.

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Pro spojení Krymu s Ruskem se vyslovilo 96,8 % hlasujících. Výsledky se tedy zdají jednoznačné, jak uvádí Ivan David.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu hlasovalo pro připojení k Rusku o 23 % občanů více, než kolik město skutečně mělo. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Ještě před jeho uskutečněním daly Spojené státy americké a většina evropských zemí najevo, že výsledky hlasování neuznají. Americká strana v Radě bezpečnosti OSN navrhla rezoluci, která by referendum označila za neplatné. Rusko bylo jedinou zemí, která proti rezoluci hlasovala. Stálí členové Rady bezpečnosti, mezi něž Ruská federace patří, mají právo veta. K zamítnutí rezoluce tedy stačí, aby se proti vyslovil jediný stálý člen. Rezoluce tudíž nebyla přijata.

Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie.

V reakci na uskutečnění plebiscitu byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Dodejme, že v roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi Krymu, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnosti přitom Rusko předtím odmítalo.

Výrok Ivana Davida hodnotíme jako zavádějící, jelikož správně poukazuje na přesvědčivý výsledek krymského referenda, ale již neuvádí, jaké byly jeho okolnosti, které jsou pro interpretaci výsledků zásadní.

Ivan David

Ivan David

Vojáci z ukrajinské armády tam zůstali, ačkoliv mohli odejít na Ukrajinu (po anexi Krymu, pozn. Demagog.cz).

Po připojení Krymu k Rusku bylo příslušníkům ukrajinské armády umožněno odejít zpět na Ukrajinu. Část z nich této možnosti nevyužila a na Krymu zůstala. Podle hrubých odhadů se mohlo jednat o zhruba polovinu celkového počtu.

skrýt celé odůvodnění

V první polovině roku 2014 probíhal konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem o poloostrov Krym. Během něj došlo k připojení tohoto poloostrova k Rusku, což definitivně stvrdil svým podpisem 21. března 2014 Vladimir Putin. O několik dní později, po týdnu příměří, bylo 24. března 2014 ukrajinským vojákům nařízeno ministerstvem obrany Ukrajiny odejít z Krymu, a ukrajinské jednotky tak začaly toto území opouštět. Zároveň s nimi měly být evakuovány i jejich rodiny. Ve dnech příměří se měli vojáci rozhodnout pro jednu ze tří možností:

První variantou bylo přejít k ruské armádě. Druhou pak bylo odejít do civilu s možností zůstat na Krymu. Poslední možnost, kterou ukrajinští vojáci měli, bylo sloužit dále v ukrajinské armádě, „v tom případě ale museli Krym urychleně opustit“. Na kontinentální území Ukrajiny se tito vojáci přesouvali koridorem kontrolovaným ruskými silami. Jak již bylo výše zmíněno, odchod se týkal i rodin vojáků a dalších obyvatel ukrajinského nebo krymskotatarského původu, kteří tvoří celkem 42 % obyvatel Krymu. Kdyby však Krym neopustili, museli by buď požádat o ruské občanství, anebo o povolení k cizineckému pobytu.

V následujících letech byly podle odhadů na Krym přesídleny stovky tisíc občanů Ruské federace, „zatímco ‚neloajální‘ segmenty populace, převážně z řad etnických Ukrajinců a Krymských Tatarů, volí více či méně dobrovolně odchod na ta území Ukrajiny, jež se nacházejí pod kontrolou ústřední vlády v Kyjevě“.

Přesná čísla dokládající odchody ukrajinských vojáků však známa nejsou. Odhady počtu příslušníků ukrajinské armády na území Krymu před vypuknutím dané krize se pohybují zhruba v rozmezí 14 000 a 18 000 vojáků (viz zde, zde, zde). Podle vyjádření ruského ministra obrany Sergeje Šojgu pak „osm tisíc bývalých příslušníků ukrajinské armády na Krymu požádalo o ruské občanství, tři tisíce vojáků už dostalo hodnosti v ruské armádě“.

Pro doplnění kontextu dále uveďme, že události vedoucí až k ruské anexi poloostrova Krym v březnu 2014, je možné datovat již od podzimu 2013. Dne 21. listopadu se na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, také známém jako Majdan, sešla první demonstrace vyvolaná vládním oznámením o pozastavení jednání o podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Události z 21. listopadu 2013 stály na počátku procesu tzv. Euromajdanu neboli Revoluce důstojnosti. Až do února 2014 se pak opoziční revoluční protesty opakovaly v mnohých ukrajinských městech a bohužel s sebou nesly i mnohé oběti, neboť byly násilně potlačovány ukrajinskými pořádkovými silami.

Nejvýraznějšími opozičními lídry byli například novinář Mustafa Najem, který ostatně stál za svoláním zmíněné první demonstrace z 21. listopadu 2013, nebo bývalý boxer, pozdější poslanec i primátor Kyjeva Vitalij Kličko. Demonstrující dávali jasně najevo své proevropské smýšlení, a tudíž stáli na opačné straně pomyslné barikády než vláda a obzvláště než tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč.

Euromajdan skončil v únoru 2014, přesněji 22. února, kdy prezident Janukovyč uprchl do Ruska a byl parlamentem odvolán, stejně jako vláda. Sám bývalý prezident pak (již z exilu) situaci označil za státní převrat velmi podobný převzetí moci nacisty v meziválečném Německu. Stále se také považoval za legitimního prezidenta.

Na konci února 2014 se ruské jednotky, v té době ještě jako neoznačené jednotky nebo tzv. zelení mužíci, společně s proruskými krymskými separatisty dostali do budov parlamentu Autonomní republiky Krym i sídla místní vlády. Krym byl v té době, a to již od roku 1991, součástí Ukrajiny s určitými prvky autonomie. V autonomní republice nastolili vlastní vládu, jejíž hlavní představitel, Sergej Aksjonov, požádal prezidenta Putina o pomoc „s nastolením míru a pořádku“. Dne 1. března 2014 dostal Vladimir Putin svolení ze strany parlamentu Ruské federace k invazi na Krym. 

Ruská armáda v následujících březnových dnech začala obsazovat strategické pozice, převážně vojenské základny, letiště a armádní budovy. Dne 3. března se objevily zprávy, že ukrajinské základny obdržely ultimáta ze strany ruské armády či ruské černomořské flotily. Ukrajinské jednotky měly opustit své základny a složit zbraně, ovšem ani po vypršení stanovené doby a nesplnění podmínek, se žádné následky nedostavily.

Dodnes kontroverzní referendum o připojení k Rusku se pak konalo 16. března 2014. Pro připojení se v něm podle sčítací komise vyslovilo 96,8 % voličů. Problematické však nejsou jen okolnosti referenda, ale i jeho samotné znění, jak jsme již upozorňovali například u tohoto výroku. Dne 21. března 2014 pak ruský prezident Putin podepsal krymsko-ruskou smlouvu o připojení k Rusku, čímž byla anexe legislativně dokončena.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, protože část bývalých ukrajinských vojáků skutečně na Krymu zůstala a nevrátila se na Ukrajinu. Je však nutno uvést tu výhradu, že se nejednalo ani zdaleka o všechny vojáky. Podle značně hrubých odhadů mohlo na Krymu zůstat okolo poloviny bývalých příslušníků ukrajinské armády, kteří zde na počátku roku 2014 sloužili. Druhá polovina vojáků se vrátila na Ukrajinu.

Ivan David

Ivan David

Já jsem předkládal zákon o veřejném zdraví, který byl odmítnut.

Ivan David byl předkladatelem zákona o veřejném zdraví, který byl předložen Poslanecké sněmovně 10. března 1999 a vrácen k dopracování 1. června 1999. Ve své podstatě byl tedy odmítnut.

skrýt celé odůvodnění

Někdejší ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David byl zástupcem navrhovatele, tedy vlády, která přišla s návrhem zákona (.doc) o ochraně veřejného zdraví. Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně dne 10. března 1999. Na 13. schůzi Poslanecké sněmovny dne 1. června 1999 byl zákon v prvním čtení vrácen (.doc) k dopracování.

Dle tehdejšího znění zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 90 odst. 2 (dnes odst. 7), je možné v prvém čtení zákon zamítnout, vrátit navrhovateli k dopracování, nebo ho přikázat příslušnému výboru a pokračovat tak v legislativním procesu. Odmítnutí, o kterém hovoří europoslanec Ivan David ve výroku, jednací řád nezná.

Na druhou stranu je možné ve vztahu k výroku hovořit o odmítnutí podoby zákona, kterou Ivan David prosazoval. Vrácení k dopracování spočívá ve stanovení námitek, které poslanci k návrhu zákona mají a které by měly být ve stanovené lhůtě zapracovány. Vrácení k dopracování bylo prosazeno ve hlasování především opozičními poslanci. Skutečně tedy ve své podstatě návrh zákona odmítnut byl.

Nový návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl nakonec předložen 10. února 2000 a Sněmovnou schválen 25. května 2000, následně byl 11. srpna 2000 vyhlášen jako zákon č. 258/2000 Sb. Dodejme, že předmětem hodnocení není srovnání obou návrhů z obsahového hlediska.

Ivan David

Ivan David

Ostatně dodnes jsou utajené (smlouvy mezi Evropskou komisí a společností AstraZeneca, pozn. Demagog.cz).

Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca z 27. srpna 2020 částečně zveřejnila na konci ledna 2021, přičemž některé její části – především o počtu dávek vakcín – zůstaly začerněné. Smlouvu však později v plném znění zveřejnila italská veřejnoprávní televize RAI.

skrýt celé odůvodnění

Předně uveďme, že v tomto odůvodnění neověřujeme, zda je Evropská komise schopná si způsobilost společností dopředu zjistit. Předmětem našeho hodnocení je především druhá část výroku, tedy jestli jsou zmínky o počtu dodávaných dávek vakcín proti covidu-19 skutečně utajené.

Evropská komise a členské státy se v rámci jednotné evropské strategie pro očkovací látky, jejímž cílem je především urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti covidu-19, dohodly na společném postupu. Evropská komise tak jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi smlouvy na dodávky očkovacích látek. Jako první Komise 27. srpna 2020 uzavřela smlouvu právě se společností AstraZeneca.

Na začátku ledna 2021 Komise uvedla, že části smluv jsou a budou důvěrné, ať už kvůli situaci na trhu, obchodním zájmům, citlivým informacím o vyjednávání nebo výrobním plánům. 29. ledna následně Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca zveřejnila v upravené podobě, ve které jsou začerněné například počty dávek vakcín (.pdf, str. 11).

Plné znění této smlouvy však 19. února 2021 publikovala italská veřejnoprávní televize RAI (.pdf). Dostupný je zde tak i bod 5.1 (.pdf, str. 11), který Komise nezveřejnila. V něm se AstraZeneca zavazuje Evropské unii dodat „přibližně 30 až 40 milionů dávek do konce roku 2020, 80 až 100 milionů dávek v 1. čtvrtletí roku 2021“ a zbytek z celkových 300 milionů dávek (str. 2) ve 2. čtvrtletí. Na konci smlouvy lze také nalézt předpokládaný časový rozvrh dodávek za jednotlivé měsíce (str. 40).

Ačkoliv tuto smlouvu Evropská komise nezveřejnila a její části byly tajné, celé znění smlouvy publikovala italská stanice RAI a je tedy dnes dostupné veřejnosti. Ivan David správně upozorňuje na to, že Evropská komise plné znění smlouvy dodnes nezveřejnila, uvádí však, že jsou některé části smluv dodnes utajené. Tím vyvolává dojem, že veřejnost tato ustanovení dodnes nezná. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že zveřejnění této smlouvy souvisí se sporem Komise se společností AstraZeneca, který nastal kvůli tomu, že tato firma za první čtvrtletí roku 2021 do EU nedodala dohodnuté množství vakcín. Doplňme, že v pátek 23. dubna Evropská komise na společnost AstraZeneca podala žalobu. „Důvodem je, že některé části smlouvy nebyly dodrženy a společnost nedokázala přijít se spolehlivou strategií, která by zajistila včasné doručení vakcín,“ uvedl mluvčí Evropské komise Stefan De Keersmaecker.

Ivan David

Ivan David

Řada zemí si opatřila vakcíny bez ohledu na rozdělovací systém Evropské unie.

Mimo centrální nákup Evropské unie si vakcíny proti covidu-19 zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo.

skrýt celé odůvodnění

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ivan David

Ivan David

Je potřeba říci, že to jsou peníze, které nám tak jako tak náležely (unijní pomoc na boj s koronavirem, pozn. Demagog.cz).

Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se skutečně nejedná.

skrýt celé odůvodnění

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

Ivan David

Ivan David

Téhož dne, kdy toto bylo v médiích opakováno, že jsem byl jediným poslancem (který hlasoval proti unijní pomoci členským státům v boji s koronavirem, pozn. Demagog.cz), i on (Andrej Babiš pozn. Demagog.cz) řekl přesně to, co já teďka říkám, stejnou argumentaci, že to jsou peníze, které nám tak jako tak náležely.

Premiér Andrej Babiš použil po přesunu evropských financí na boj s koronavirem skutečně stejnou argumentaci jako europoslanec Ivan David.

skrýt celé odůvodnění

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.