V Polsku se už v srpnu 1980 objevilo velmi početné nezávislé odborové hnutí Solidarita. Situace v zemi byla vážná, a to hlavně z ekonomického a hospodářského pohledu. Problémy měly pomoci řešit reformní snahy nového generálního tajemníka KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova, který se do čela strany dostal v roce 1985. Nově se objevily pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství.

Solidarita zpočátku upozorňovala převážně na zhoršené životní podmínky, ale velmi rychle narůstala až k 10 milionům členů. Díky růstu se Solidarita stávala také centrem protirežimního hnutí a proto byla v roce 1982 zakázána. Až do roku 1988 fungovala ilegálně, po vlně stávek se stala zástupcem opozice v jednání s vládní Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR). Jednání probíhala v rámci tzv. Kulatých stolů od února 1989. Výsledkem byla opětovná legalizace hnutí a první částečně svobodné volby v červnu 1989. Opozice v nich zvítězila a polská vláda měla od 24. srpna 1989 prvního nekomunistického premiéra ve středovýchodní Evropě, Tadeusze Mazowieckého.

Maďarský režim byl už delší dobu volnější. V čele byl už od maďarského povstání roku 1956 János Kádár, kterého strana vyměnila až v roce 1988. Na rozdíl od Československa zde bylo silné reformní křídlo komunistické strany, tudíž revoluce měla jiný charakter než v Polsku nebo Československu. Masové demonstrace byly v Maďarsku méně časté. To se změnilo v červnu 1989, kdy se ku příležitosti pohřbu tajně popravených reformních komunistů sešlo na Náměstí Hrdinů v Budapešti čtvrt milionu lidí. Mimo jiných na demonstraci vystoupil také Viktor Orbán. Demonstrující se vyslovili například pro uspořádání svobodných voleb.

Jednání mezi opozicí a stranou započala v červnu 1989. V září z nich vzešla dohoda o přechodu k pluralitní demokracii a následně se strana v říjnu sama rozpustila. Na jejím místě vznikla sociální demokracie. První svobodné volby se však konaly až na jaře 1990 a byly prvními plně svobodnými volbami ve východním bloku.

Obě země se k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vyjádřily v srpnu 1989. 16. srpna vydala Maďarská socialistická dělnická strana vyjádření, podle kterého se strana s intervencí neztotožňuje. Polský Senát a Sejm (dolní komora parlamentu) následovaly o den později. Další státy, například Německá demokratická republika a Bulharsko, se stejně vyjádřily v prosinci.

Omluvy Polska a Maďarska vyvolaly reakci v Československu. Federální shromáždění reagovalo odmítavě a o omluvách sousedních států jednalo 18. srpna 1989 také předsednictvo ÚV KSČ. Českoslovenští komunisté zformulovali odpověď, ve které uvedli, že omluva za invazi roku 1968 napomáhá protisocialistickým silám (v Československu): „Vážení soudruzi, tento akt byl podniknut zjevně unáhleně. Objektivně napomáhá protisocialistickým silám. Ve svém důsledku to podrývá vzájemnou důvěru, úctu a porozumění. Se soudružským pozdravem, Předsednictvo ÚV KSČ."

„Vměšování do vnitřních věcí“, o kterém mluví Miloš Zeman, tedy není přesné, obsah dopisu předsednictva ÚV KSČ je ale obdobný. Tehdejší československé vedení považovalo omluvu Polska a Maďarska za akt, který napomáhá tuzemské opozici. Výrok Miloše Zemana proto hodnotíme jako pravdivý.