Miloš Zeman k 17. listopadu

První televizní rozhovor prezidenta od sněmovních voleb je vždy velkou událostí, navíc ve sváteční den, a tak jsme si jej ani my nemohli nechat ujít. Miloš Zeman pro TV Nova mluvil o svém pohledu na vznikající vládu Petra Fialy a neopomněl ani své oblíbené téma – výklad ústavních pravomocí prezidenta republiky. Jak to tedy je s povinností prezidenta jmenovat navrženého ministra, se dozvíte v naší analýze.

Ověřili jsme

TV Nova ze dne 17. listopadu 2021 (moderátor Rey Koranteng, záznam)

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Miloš Zeman

Prezident České republiky

0

Výroky

Ekonomika 2 výroky
Evropská unie 1 výrok
Koronavirus 1 výrok
Právní stát 1 výrok
Sociální politika 1 výrok
Pravda 5 výroků
Nepravda 1 výrok
Zavádějící 1 výrok
Neověřitelné 0 výroků

Miloš Zeman

(...) Gorbačova, protože ten právě zakázal vojenskou intervenci (do Československa v roce 1989, pozn. Demagog.cz).
Pravda
Michail Gorbačov se proti intervencím ve státech východního bloku stavěl dlouhodobě. Před 17. listopadem 1989 i po něm českoslovenští představitelé i sovětská vojska dostávali z Moskvy zprávy o tom, že ozbrojený zásah proti opozici není žádoucí.

Při samotných událostech listopadu 1989 v Československu se o vojenském zásahu, i přes odmítání ze strany Sovětského svazu, uvažovalo. „Někteří vládní úředníci a pracovníci aparátu KSČ ovšem upozorňovali, že vojenským zásahem by se nic nevyřešilo. Československo by bylo rázem izolováno nejen od Západu, ale i od Východu.“ Tendence zakročit však byly skutečně přítomny, mobilizovaly se například Lidové milice, usilovaly o to také některé postavy československé armády. Jak uvádí bývalý poradce Václava Havla Petr Oslzlý, bylo velmi nepravděpodobné, že by k tomuto docházelo s oficiálním souhlasem Moskvy a Gorbačova.

Z Moskvy již před 17. listopadem přicházela varování, aby českoslovenští představitelé nedopustili ozbrojený zásah proti opozici. Poradce Gorbačova Valerij Musatov 25. listopadu 1989 přijel do Prahy a zopakoval přání Kremlu: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde a v žádné podobě!“ Dlouhotrvající zdrženlivost sovětského vedení potvrzuje také historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Tomáš Vilímek: „Gorbačov už dlouhou dobu, dejme tomu rok a půl zpětně, dával najevo, že nějaký zásah ze sovětské strany je naprosto vyloučený.“

O tom, že podle tehdejších informací neměly sovětské síly v úmyslu nijak proti změnám v Československu zasáhnout, mluvil v rámci parlamentního vyšetřování událostí 17. listopadu (Pavel Žáček – Vypovídat pravdu a nic nezamlčet, 2013) také mluvčí Charty 77 Václav Benda (str. 218) nebo Michael Kocáb, bývalý předseda iniciativy Most (str. 351).

Nové myšlení

Michail Sergejevič Gorbačov stál v čele Sovětského svazu od roku 1985 až do jeho rozpadu v roce 1991. Jeho příchod je spojován se změnami ve fungování Sovětského svazu, které nakonec jeho pád způsobily. Jedná se především o pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství. V tomto kontextu je však podstatnější Gorbačovův přístup k ostatním zemím východního bloku. Ten bývá někdy nazýván jako politika nevměšování se do věcí východoevropských zemí, nebo „nové myšlení“ (.pdf, str. 92).

Tento Gorbačovův přístup znamenal odklon od tehdy platné Brežněvovy doktríny, která udávala přesně opačný postup, tedy jasnou nadřazenost Sovětského svazu nad satelitními státy. Tato doktrína vzešla z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslední generální tajemník KSSS Brežněvovu doktrínu zrušil v roce 1988. Mezi důvody pro tento krok se řadí hlavně ekonomická situace Sovětského svazu. Ten byl finančně vyčerpán například táhlým konfliktem v Afganistánu, který právě Leonid Brežněv v roce 1979 započal. Web ČT 24 cituje profesory amerických univerzit následovně: „Opakovaná sovětská selhání v afghánské válce změnila to, jak sovětské vedení začalo vnímat efektivitu, se kterou umí vyvinout sílu na udržení nesovětských národností ve svazu. Oslabilo to morálku armády a její samotnou legitimitu, narušilo to vnitřní soudržnosti země a urychlilo to proces glasnosti.“

Systém glasnosti a perestrojky do jisté míry připomínal tzv. socialismus s lidskou tváří, tedy reformní snahy z období Pražského jara 1968. To se nelíbilo komunistickým funkcionářům většinou vyššího věku, kteří znali pouze tvrdý stalinský přístup. Podobný postoj zaujímali také představitelé režimů v Československu, NDR nebo Bulharsku, tedy tam, kde byly režimy nejpřísnější.

Klíčovým faktorem Gorbačovových postojů bylo odmítání intervencí ve státech východního bloku, tedy co nejmenší zasahování do jejich vnitřní politiky. Také z důvodu, že na to Sovětský svaz neměl finance. Historik a ředitel Centra ruských a euroasijských studií na Oxfordu Alex Pravda píše (.pdf, str. 91): „Za Gorbačovovým neoblomným odmítáním zvážit možnost užití nátlakových prostředků k vyřešení problémů ve východní Evropě v roce 1989 stál zásadní odpor vůči nasazení síly. Gorbačov měl s užitím síly morální problém – vyjma situací, kdy by užití síly zcela jistě vedlo k odvrácení krveprolití.“ V tomto přístupu se promítaly také zkušenosti z předchozích intervencí v Evropě i mimo ni. Pravda také zmiňuje (.pdf, str. 92), že dalším faktorem byl nový závazek respektování práv východoevropských států, například rozhodování o spojeneckých vztazích.

Miloš Zeman

Miloš ZEMAN: (...) je to rakouský model, jak dobře víte.
Rey KORANTENG: On se tedy přímo odvolává na bavorský, který je v lehkých detailech trochu odlišný od toho rakouského.
Miloš ZEMAN: To není podstatné.
Koronavirus
Nepravda
Česká vláda v demisi nepřevzala rakouský model opatření, ale s mírnými úpravami právě model bavorský. Rakouský model byl v době rozhovoru výrazně přísnější než bavorský a zahrnoval i lockdown pro neočkované.

Rakouský a bavorský model opatření proti onemocnění covid-19 se od sebe liší. O obou se však v kontextu toho, jaké opatření zavede vláda v demisi Andreje Babiše, hovořilo

Rakouský model je v současné chvíli zřejmě nejpřísnějším v Evropě. V době rozhovoru Miloše Zemana pro TV Nova byl v Rakousku zaveden lockdown pro neočkované, někdy také nazýván jako hybridní lockdown. To v praxi znamená, že neočkovaní mohou jen na nezbytné nákupy, do lékáren, na zdravotní procházky, do práce, do školy nebo na místa„uspokojování základních náboženských potřeb“. Zrušena byla také platnost PCR i antigenních testů jako prokázání bezinfekčnosti.

Uveďme, že v době, kdy se o zavedení rakouského modelu v České republice uvažovalo, někteří ústavní právníci začali poukazovat na jeho problematičnost v českém právním prostředí. K zavedení by totiž dle nich bylo nutné vyhlásit nouzový stav nebo stav nebezpečí, protože český pandemický zákon neumožňuje omezit volný pohyb neočkovaných osob. Zmiňme, že proti rakouskému modelu se již 13. listopadu vymezil také AntiCovid tým koalice SPOLU.

Dodejme, že situace v Rakousku se od 16. listopadu změnila. V pátek 19. listopadu byl vyhlášen plošný lockdown pro všechny obyvatele (neočkované i očkované) v maximální délce 20 dní. Od února bude v Rakousku také pro všechny obyvatele povinné očkování.

Bavorský model je o něco volnější než ten rakouský. Volný pohyb neočkovaných nezakazuje, ruší ale používání jak PCR, tak antigenních testů jako dokladu o covidové bezinfekčnosti. Tím tedy nedovoluje neočkovaným například účast na hromadných akcích, dále nemohou na sportoviště nebo za kulturou, do restaurací či hotelů. Bezplatnost obou typů testů v Bavorsku skončila už na začátku října, zatímco v České republice až 1. listopadu. V Bavorsku funguje také pravidelné plošné testování ve školách.

Po vyhlášení nových opatření ze čtvrtka 18. listopadu je však zřejmé, že v České republice zavedený model není přesnou kopií modelu bavorského. Opatření, která si česká vláda z bavorského modelu nepřevzala ihned, se začala objevovat v pátek. Pokračovat například bude plošné testování ve školách a testování neočkovaných na pracovištích. Premiér v demisi také nabádá k zavedení home office v co nejvyšší míře. Tato opatření jsou také součástí bavorského modelu.

Nový balíček protiepidemických opatření v ČR je tedy podobný tzv. bavorském modelu výrazně více, než tomu rakouskému. Že se česká vláda inspirovala právě Bavorskem, řekl při ohlášení nových pravidel také premiér v demisi Andrej Babiš. O den dříve dokonce uvedl, že v Česku bude platit bavorský model, později ale svá slova upravil. Není tedy pravda, že by vláda v Česku zavedla rakouský model, zároveň je mezi oběma modely podstatný rozdíl a to již k datu rozhovoru s prezidentem Zemanem. Ani vyjádření Reye Korantenga, kde mluví o „lehkých detailech“, není přesné, podobně tak není pravdivý ani prezidentův výrok.

Miloš Zeman

V Česku je nejnižší míra nezaměstnanosti v celé Evropské unii.
Ekonomika
Evropská unie
Pravda
Podle posledních dostupných dat Eurostatu byla v České republice míra nezaměstnanosti 2,6 %. Jedná se skutečně o nejnižší číslo v celé Evropské unii.

Obecná míra nezaměstnanosti je podíl počtu nezaměstnaných na celkovém ekonomicky aktivním obyvatelstvu. Podle dat (.pdf) Eurostatu publikovaných 3. listopadu byla v září 2021 míra nezaměstnanosti v ČR 2,6 % (.pdf, str. 4). Jak je vidět na následujícím grafu, míra nezaměstnanosti v ČR je skutečně nejnižší v celé Evropské unii.

Doplňme, že míra nezaměstnanosti v České republice je v rámci EU nejnižší dlouhodobě – již od roku 2016.

Miloš Zeman

Je tady nejnižší procento chudoby (v rámci EU, pozn. Demagog.cz).
Ekonomika
Sociální politika
Pravda
Dle dat Eurostatu se ČR v roce 2020 umístila na 1. místě v EU v rámci srovnání rizika ohrožení příjmovou chudobou i tzv. rizika chudoby nebo sociálního vyloučení. Zdůrazněme však, že tato srovnání vycházejí z mediánu příjmu domácností, jehož výše se v různých zemích výrazně liší.

Míra či procento chudoby, které ve výroku zmiňuje prezident Zeman, se obvykle vyjadřuje pomocí ukazatele rizika ohrožení příjmovou chudobou, případně také pomocí komplexnějšího ukazatele rizika chudoby nebo sociálního vyloučení.

V rámci prvního zmíněného srovnání se podle posledních dostupných dat Eurostatu za rok 2020 Česká republika umístila na první příčce v EU – konkrétně bylo příjmovou chudobou v ČR ohroženo celkem 9,5 % lidí. Průměr EU přitom odpovídal 17,1 %. Nejlépe se Česká republika umístila také v případě unijního srovnání rizika chudoby nebo sociálního vyloučení, tento ukazatel dosahoval 11,5 %. Průměr Evropské unie přitom odpovídal 21,9 %. Česká republika tak předstihla například Rakousko a Německo, kde bylo podle Eurostatu chudobou či sociálním vyloučením ohroženo 16,7 % a 22,5 % lidí.

Z výše uvedených důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý. Důležité je zde nicméně zmínit, že srovnání na základě rizika ohrožení příjmovou chudobou a na základě rizika chudoby nebo sociálního vyloučení je v určitých ohledech značně problematické, na což upozorňují také odborníci.

Předně, ukazatel rizika ohrožení příjmovou chudobou představuje podíl lidí, jejichž disponibilní příjem se pohybuje pod 60 % mediánového disponibiliního příjmu v dané zemi. Tento medián se pak mezi jednotlivými státy EU samozřejmě výrazně liší. Hranice chudoby je tak v různých zemích jiná, a to i když vezmeme v potaz rozdíly v cenových hladinách.

Evropský think-tank Bruegel tyto rozdíly ilustruje (.pdf, str. 8) srovnáním Rumunska a Lucemburska. Zatímco v Rumunsku odpovídala hranice chudoby v roce 2015 disponibilnímu příjmu cca 2 600 eur ročně, v Lucembursku se jednalo o více než 17 600 eur. Obě hodnoty jsou přitom upraveny podle rozdílu v cenových hladinách. Občan Lucemburska se tak považoval za ohroženého chudobou, i když byl jeho příjem několikanásobně vyšší než mediánový příjem v Rumunsku a s takovým příjmem si mohl dovolit mnohem více zboží a služeb. 

Z mediánu disponibilního příjmu pak částečně vychází také ukazatel rizika chudoby nebo sociálního vyloučení. Ten představuje podíl lidí ve společnosti, kteří splňují alespoň jednu ze tří následujících podmínek: jsou ohroženi již zmíněnou příjmovou chudobou, vážně materiálně strádají nebo žijí v domácnosti s velmi nízkou pracovní intenzitou.

Uvedené dva ukazatele míry chudoby jsou odborníky kritizovány z více důvodů (.pdf, str. 121, 85), za problematické je však považováno hlavně srovnání mezi jednotlivými státy (.pdf, str. 8). Výsledky České republiky v rámci těchto žebříčků například za možný statistický klam označil sociolog Daniel Prokop. Podobně pak hovoří také analýza socioložky Martiny Mysíkové, která upozorňuje na to, že mezinárodní srovnatelnost je v tomto případě omezená.

Miloš Zeman

Když vetujete byť jediného ministra, vetujete tím celou vládu.
Právní stát
Zavádějící
Prezidentovo veto skutečně zablokuje proces jmenování vlády. Ústava mu však takovou pravomoc nedává a premiér, který by s návrhem ministra nechtěl ustoupit, se může obrátit na Ústavní soud.

Prezident Miloš Zeman zde mluví v souvislosti s výhradami, které podle vlastních slov má k jednomu z kandidátů na ministra v budoucí vládě Petra Fialy. Zeman má k nejmenovanému kandidátovi výhrady (video, čas 9:32), přes které podle něj „nepojede vlak“. Podle MF DNES by oním problematickým kandidátem měl být Jan Lipavský (Piráti), který se má stát ministrem zahraničních věcí.

Miloš Zeman svým výrokem poukazuje na to, že odmítnutím jmenování jednoho kandidáta na ministra by de facto došlo k nejmenování vlády jako celku. Právní základ této problematiky nalezneme ve čl. 68 odst. 2 Ústavy, který říká: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Ústavní formulace zdánlivě prezidentu nedává možnost návrhu premiéra na jmenování člena vlády nevyhovět, praxe však přinesla vícero případů, kdy prezident odmítal jmenovat určitého kandidáta na ministra.

Nejmenování ze závažných důvodů

Podle ustáleného výkladu například prezident může nejmenovat ministra, pokud by kandidát nesplňoval některé zákonné podmínky. Jak uvádí ve svém komentáři k problematice ústavní právník Zdeněk Koudelka: „Z Ústavy totiž neplyne, že by prezident republiky, byť posléze vázán návrhem předsedy vlády, nemohl odmítat některé osoby navržené na funkci ministra jako nevhodné nebo nepřijatelné.“ Stejně tak Jan Wintr, který je Koudelkou citován, připouští, aby prezident nehrál pouze ceremoniální roli, ale byl „druhým párem očí, které dohlížejí, aby nebyl jmenován nějaký podezřelý, nedůvěryhodný, nebezpečný kandidát“ (Právo, 21. července 2012, str. 6).

Jan Kysela v rozhovoru pro Aktuálně.cz dokonce jmenuje konkrétní příklady, kdy by prezident republiky dle jeho názoru nemusel navrženého kandidáta na ministra jmenovat: „Kdyby kandidát představený předsedou vlády nesplňoval nějaké zákonné podmínky, například ty v zákoně o střetu zájmů a ten střet zájmů by byl neodstranitelný v dohledném čase, nebo kdyby kandidát představoval bezpečnostní riziko na základě informací rozvědky nebo kontrarozvědky, protože je to agent cizí moci, nebo protože by nastaly nějaké krajní případy – typově jako že člověk je analfabet nebo něco takového –, tak mám pocit, že takovým návrhům prezident vyhovět nemusí.

Pokud jde o konkrétní případy nejmenování kandidáta ministrem v minulosti, lze se pozastavit například u Davida Ratha, kterého tehdejší prezident Klaus odmítl v roce 2005 jmenovat ministrem zdravotnictví, jelikož působil zároveň jako prezident České lékařské komory. Jmenován byl až po čtrnácti dnech, protože své působení v čele komory ukončil.

Nejmenování z rozhodnutí prezidenta

Problematičtější je však otázka postupu prezidenta, který odmítne jmenovat ministra, aniž by k tomu měl některý z výše uvedených závažných důvodů. Podle ustáleného názoru ústavních právníků prezident nemůže navrženého ministra jen tak nejmenovat. Podle Marka Antoše není možné, aby prezident nejmenování zdůvodňoval třeba tím, že nesouhlasí s politikou navrženého kandidáta nebo že má vůči němu nějaké osobní výhrady. „Není to důvodem. A Ústava mu přikazuje, aby vyhověl návrhu a jmenoval člena vlády,“ doplnil pro Novinky.cz Antoš. „Pokud tomu nebrání nějaká jasná právní překážka, například že by ten navržený měl soudně zakázáno vykonávat funkce ve veřejné správě, prezident je povinen návrhu předsedy vlády vyhovět,“ shrnuje Antoš pro Deník N.

Také dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015). Stejně se vyjadřuje také Jan Kysela. Doplňme, že před svým zvolením do funkce připouštěl vázanost prezidenta návrhem premiéra také Miloš Zeman.

Prezident Zeman nicméně v minulosti již vícekrát odmítal jmenovat navrženého ministra bez zjevných zákonných důvodů a i přes pravděpodobný rozpor s Ústavou dosáhl svého.

V červnu 2018, kdy vznikala druhá vláda Andreje Babiše, byl kandidátem na ministra zahraničí Miroslav Poche (ČSSD). Toho však prezident Zeman jmenovat odmítl. „Na dotaz ČT, zda by akceptoval Miroslava Pocheho na post ministra zahraničních věcí, prezident pouze odvětil ‚ne‘. Oba politici spolu mají dlouhodobě napjaté vztahy,“ uvedla tehdy ČT. I po čtvrt roce na konci srpna 2018 prezident Zeman nadále odmítal jmenovat Pocheho ministrem, ČSSD proto 18. září změnila jméno kandidáta. Navrhla Tomáše Petříčka, který byl následně do funkce jmenován 16. října 2018.

Dále můžeme zmínit případ, kdy někdejší ministr kultury Antonín Staněk podal v květnu 2019 demisi na funkci ministra kultury. Prezident Zeman ji však odmítl přijmout. Staňkovým nástupcem se měl stát Michal Šmarda. Premiér Babiš tedy prezidentovi zaslal svůj návrh na odvolání Staňka z funkce a také návrh na jmenování Šmardy na jeho post. Prezident Zeman však ani po měsíci Šmardu ministrem nejmenoval. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček tehdy informoval o tom, že prezident Šmardu nejmenuje a žádá nového kandidáta. Michal Šmarda v reakci na to uvedl, že se vzdává nominace. Novým ministrem kultury se poté stal 27. srpna 2019 Lubomír Zaorálek.

V obou případech prezident dosáhl svého především díky tomu, že premiér Babiš netrval na svém návrhu. V případě Miroslava Pocheho jej nahradil dočasně Janem Hamáčkem a posléze Tomášem Petříčkem. Kandidáta na ministra kultury Šmardu pak premiér vzhledem k prezidentovu postoji nahradil Lubomírem Zaorálkem.

Návrh Petra Fialy

S nynější situací ohledně vznikající vlády Petra Fialy lze srovnat pouze případ Miroslava Pocheho, jelikož tehdy, na rozdíl od výměny ministra kultury, měla být také jmenována nová vláda jako celek. Jestli dojde k zablokování ústavního procesu ustavení vlády, záleží v případě prezidentova odporu především na tom, zda bude premiér trvat na svém návrhu, nebo navrhne jiného kandidáta. Vláda přitom podle Marka Antoše nemůže být jmenována bez obsazení všech postů.

V případě, že by Petr Fiala Miloši Zemanovi neustoupil, mohl by se, jakmile bude jmenován premiérem, obrátit s tzv. kompetenční žalobou na Ústavní soud. Doposud taková žaloba nikdy nebyla podána, existují proto pochybnosti o její přípustnosti, na což upozorňuje již zmiňovaný Jan Kysela nebo Jan Kudrna. Na rozdíl od klasických kompetenčních sporů, jako byl například spor prezidenta Havla a tehdejšího premiéra Miloše Zemana o nutnost kontrasignace jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky, zde totiž chybí charakteristický spor o to, kdo má kompetenci vykonat. Nikdo totiž nerozporuje kompetenci prezidenta Zemana jmenovat ministra, kontroverzní je zde pouze lhůta, ve které tak musí udělat, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Další z možností je podat ústavní žalobu na prezidenta republiky pro hrubé porušení ústavy, tuto možnost v případě výměny ministra kultury v roce 2019 připouštěli ústavní právníci. Uveďme, že takovou žalobu musí nejprve schválit Senát třípětinovou většinou přítomných senátorů a následně Poslanecká sněmovna alespoň 120 hlasy.

Miloš Zeman tedy poměrně nepřesně označuje svou praxi odmítání kandidátů na ministry jako „veto“, které mu dle Ústavy nenáleží. Fakticky ale byl již u dvou navrhovaných ministrů úspěšný a skutečně je nejmenoval. To, jestli odmítnutí jednoho ministra znamená odmítnutí celé vlády, pak záleží především na pevnosti postoje navrhujícího premiéra. V minulosti prezidentův odpor znamenal pouze změnu daného nominanta a následné jmenování vlády. Pokud by premiér prezidentovu tlaku neustoupil, došlo by skutečně k zablokování ústavního procesu a spor by případně musel rozhodnout Ústavní soud.

Miloš Zeman správně uvádí, že pokud prezident odmítne jmenovat kandidáta na ministra, dojde obecně k zablokování ústavního procesu jmenování vlády. Nicméně vzhledem k tomu, že institut prezidentského veta u nominovaných členů vlády česká Ústava nezná a Zemanova praxe „vetování“ kandidátů doposud díky postoji premiéra Babiše nikdy nevedla k „vetování“ celé vlády, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Miloš Zeman

Je tam, pokud se nemýlím, 18 kandidátů na ministry.
Pravda
Příští vláda bude mít 18 členů, pokud do výčtu zahrneme také kandidáta na premiéra Petra Fialu.

Počet kandidátů na ministry prezident Zeman zmiňuje v souvislosti s tím, že má problém s jmenováním jednoho kandidáta (video, čas 9:15). Z kontextu vyplývá, že Miloš Zeman mluví o počtu budoucích ministrů, a do uváděného počtu tedy nezahrnuje Petra Fialu coby budoucího premiéra.

Informace o možném složení budoucí vlády Petra Fialy se v médiích objevily již poté, co se 2. listopadu koalice SPOLU a PirSTAN dohodly na koaliční smlouvě. Byť předseda ODS tehdy konkrétní jména budoucích ministrů neoznámil, uvedl alespoň rozdělení resortů mezi jednotlivé koalice. Z jednání také vyplynulo, že kabinet bude mít 18 členů (.pdf, str. 10), včetně budoucího premiéra Petra Fialy. Doplňme, že k podpisu koaliční smlouvy došlo 8. listopadu.

Petr Fiala zveřejnil jména členů budoucí vlády po schůzce s prezidentem Zemanem, která se uskutečnila 17. listopadu. Přehled ministerských kandidátů obsahuje následující tabulka. Dodejme, že Petr Fiala uvedl (video, čas 2:37), že má Miloš Zeman výtky k jednomu kandidátovi, jehož jméno se rozhodli nezveřejnit. Dle dostupných informací se však jedná o pirátského kandidáta na ministra zahraničních věcí Jana Lipavského.

Ministrem pro legislativu měl původně být Jakub Michálek. Ten se však později účasti ve vládě vzdal, jelikož ostatním členům Pirátů vadila kumulace funkcí, kdy by Michálek byl jak poslancem, tak ministrem. O nominaci Michala Šalomouna bude Pirátská strana definitivně rozhodovat v hlasování, které proběhne 19. až 22. listopadu.

Členů budoucí vlády tedy má být 18, pakliže do počtu zahrneme i budoucího předsedu vlády Petra Fialu. Kandidátů na ministry je ovšem pouze 17. Vzhledem k minimálnímu rozdílu hodnotíme výrok Miloše Zemana jako pravdivý.

Miloš Zeman

V Polsku a Maďarsku už v té době (v listopadu 1989, pozn. Demagog.cz) byly demokratické vlády, které dokonce vydaly prohlášení, kde se omlouvaly za svoji účast na invazi. A mimochodem český komunistický režim na to reagoval tím, že to označil za vměšování do vnitřních věcí.
Pravda
Polsko mělo od srpna 1989 nekomunistického premiéra, Maďarsko v září schválilo dohodu o přechodu k pluralitní demokracii. Za invazi roku 1968 se obě země omluvily v srpnu 1989 a podle předsednictva ÚV KSČ tím napomohly protisocialistickým silám v Československu.

Polsku se už v srpnu 1980 objevilo velmi početné nezávislé odborové hnutí Solidarita. Situace v zemi byla vážná, a to hlavně z ekonomického a hospodářského pohledu. Problémy měly pomoci řešit reformní snahy nového generálního tajemníka KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova, který se do čela strany dostal v roce 1985. Nově se objevily pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství.

Solidarita zpočátku upozorňovala převážně na zhoršené životní podmínky, ale velmi rychle narůstala až k 10 milionům členů. Díky růstu se Solidarita stávala také centrem protirežimního hnutí a proto byla v roce 1982 zakázána. Až do roku 1988 fungovala ilegálně, po vlně stávek se stala zástupcem opozice v jednání s vládní Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR). Jednání probíhala v rámci tzv. Kulatých stolů od února 1989. Výsledkem byla opětovná legalizace hnutí a první částečně svobodné volby v červnu 1989. Opozice v nich zvítězila a polská vláda měla od 24. srpna 1989 prvního nekomunistického premiéra ve středovýchodní Evropě, Tadeusze Mazowieckého.

Maďarský režim byl už delší dobu volnější. V čele byl už od maďarského povstání roku 1956 János Kádár, kterého strana vyměnila až v roce 1988. Na rozdíl od Československa zde bylo silné reformní křídlo komunistické strany, tudíž revoluce měla jiný charakter než v Polsku nebo Československu. Masové demonstrace byly v Maďarsku méně časté. To se změnilo v červnu 1989, kdy se ku příležitosti pohřbu tajně popravených reformních komunistů sešlo na Náměstí Hrdinů v Budapešti čtvrt milionu lidí. Mimo jiných na demonstraci vystoupil také Viktor Orbán. Demonstrující se vyslovili například pro uspořádání svobodných voleb.

Jednání mezi opozicí a stranou započala v červnu 1989. V září z nich vzešla dohoda o přechodu k pluralitní demokracii a následně se strana v říjnu sama rozpustila. Na jejím místě vznikla sociální demokracie. První svobodné volby se však konaly až na jaře 1990 a byly prvními plně svobodnými volbami ve východním bloku.

Obě země se k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vyjádřily v srpnu 1989. 16. srpna vydala Maďarská socialistická dělnická strana vyjádření, podle kterého se strana s intervencí neztotožňuje. Polský Senát a Sejm (dolní komora parlamentu) následovaly o den později. Další státy, například Německá demokratická republika a Bulharsko, se stejně vyjádřily v prosinci.

Omluvy Polska a Maďarska vyvolaly reakci v Československu. Federální shromáždění reagovalo odmítavě a o omluvách sousedních států jednalo 18. srpna 1989 také předsednictvo ÚV KSČ. Českoslovenští komunisté zformulovali odpověď, ve které uvedli, že omluva za invazi roku 1968 napomáhá protisocialistickým silám (v Československu): „Vážení soudruzi, tento akt byl podniknut zjevně unáhleně. Objektivně napomáhá protisocialistickým silám. Ve svém důsledku to podrývá vzájemnou důvěru, úctu a porozumění. Se soudružským pozdravem, Předsednictvo ÚV KSČ."

„Vměšování do vnitřních věcí“, o kterém mluví Miloš Zeman, tedy není přesné, obsah dopisu předsednictva ÚV KSČ je ale obdobný. Tehdejší československé vedení považovalo omluvu Polska a Maďarska za akt, který napomáhá tuzemské opozici. Výrok Miloše Zemana proto hodnotíme jako pravdivý.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů